24-25.12.09
Po dlouhé době s eopět zamýšlím nad tím, jak se věci uvíjí. Od posledně v mém životě nastalo mnoho změn a to i dosti radikálních.
Přibližně před měsícem jsem objevil metodu EFT (emotional freedom technique), které mi skutečně umožnila emoční svobodu - věci, které mi vadily mi buď už nevadí a nebo "shodou okolností" z mého života zmizely.
Vlastně neustále se vyvíjím kupředu a teď to jde čím dál víc. Udivuje mě, jak velký to je pokrok v porovnáním s dobami třeba i před půl rokem, když jsem měl úplně jiný pohled na svět.
Nicméně dnes (včera) byl šťedrý večer a byl pro mě důkazem mnoha věcí. Stromeček jsme koupili v klidu už před téměř dvěma týdny; maminka v klidu napekla 16 druhů cukroví (z toho 1 já); já jsem v klidu nakoupil s předstihem všechny dárky; a dokonce telefony se vyřešily. A co mě nejvíce překvapilo bylo prohlášení, nebo spíše svěření se mi mého taťky, že je strašně šťastný, protože maminka je na něho moc v pohodě. Harmonie začíná vládnout všude.
Abych se dostal k samotnému dnešnímu dni. Ráno jsme uklidili pokojík, přestěhovali Matkův stůl, já jsem v pokojíku vysál, nastěhovali jsme stromek a nakonec ho i nazdobili. Když jsme hledali závadu nesvítících žároviček, jako každoročně jsem si vzpoměl na starý taťkův vynález - obvod sériovo-paralelně zapojených rezistorů, který sloužil k tomu, aby ostatní žárovičky dokázaly svítit samy a bez újmy na zdraví. Dodnes taťku za to obdivuju. Byl to kutil podobný jako já jsem.
Při dalším zdobenájsme vyhrál boj za růžové žárovky. A ještě jsme se s taťkou vydali do Tesca. Jednak sehnat kolekci/kolekce na stromek a taky ještě cosik dokoupit. Úsměvné byly davy přicházejících lidí do Tesca právě v okamžiku, kdy hlasatel oznamoval konec otvírací doby a my odcházeli.
Poté, co jsem doma, z radosti, nahrál ještě jednu koledu, o kterou jsem se chtěl podělit na Facebooku jsme jeli pozdravit babičku z Hodoňovic. Cestou jsme se vsadili o to, kolik ozdobených stromků potkáme. Já tipoval 30, což bylo podle mě nejblíže konečnému počtu (36), nicméně Matěj se hlásil jako vítěz, který odhadoval 35 (předtím říkal 50!).
Babičce jsme pěkně (no, bylo to dost kostrbaté) zahráli na flétny koledy a já si i zasóloval na harmoniku. Prohodili jsme pár slov a fičeli domů. Moje rozhodnutí se ještě osprchovat mou mamkou dosti převkapilo, ale já o tom říkal předem a měl jsem vážně mastné vlasy.
Kromě toho jsem se ještě (navzdory nevoli Matějovi) musel vloupat do pokojíku a uložit pod stromeček svoje dárky. Nechápu, jak to mají vymyšlené, vždyť přece všichni se tam nějak musí dostat a musí být nějak dohodnoutí.
No večeře nakonec byla úžasná. Jako každý rok a opět poprvé. Předkrm šunkové rolky s křenem spustil sliny, polívka nás vynesla do sedmého nebe a hlavní chod byl pohádka. Mamka se překonala a usmažila krutí řízky a k tomu 4 druhy rybích filé! Plus k tomu všemu výtečný bramborový salát - no mňam.
Ještě bych dodal, že před večeří jsem pustil v obýváku své 2 nahrávky koled a taťkovi se to tak líbilo, že mi dal pusu!
Cukroví rozhodně nebylo na úkor večeře. A než jsme ochutnal všech 16 druhů, co maminka napekla (jeden můj), málem jsme puknul. Po tom všem jsme se už jali vybalovat dárky.
Všichni jsme dostali plno pěkných věcí. A každý z nás něco extra. Maťka nový počítač - který jsem taťkovi pomáhal přes Slávka stavět. Já přenosný harddisk a digifoťák. Mamka mininotebook. A taťka třeba tu medovinu ode mě.
Nastalo hraní si se všechnou tou technikou a to zabralo notnou chvíli. Nicméně zkopírovat data z Matějova starého harddisku se nám hned nepodařilo a tak jsem svěřil naformátování mého externího HDD taťkovi s Maťou. A sám jsme vyrazil s Luckou pro Terku.
Já s Luckou jsme si začli říkat bratr a sestra. Lucka to zdůvodňuje tím, že jsme na sebe tak hodní a že chodíme tako často ven a že ona si vždycky přála staršího bratříčka. Já tím, že se mi to líbí a Lucku mám moc rád.
Dneska jsme se s holkami a Pavlem rozhodli vyrazit na půlnoční a protože Terce samotné se z domu vylézt nechtělo, navrhl jsem Lucce, že pro Terku zajdme osobně. No nakonec nám podlehla a vydala se ven. Ještě bych dodal, že nakonec toho nelitovala a byla ráda za srandu.
S Pavlem a Beátou jsme měli domluvený sraz o půl dvanácté před kostelem svatého Jana a Pavla - u našeho gymnázia. Pádili jsme jako o závod, abyhom přišli včas. Jenže stalo se to, co se dalo čekat. Pavel nikde. Několikrát jsem mu volal a pořád se na něco vymlouval. No nakonec sice v 11:55 přišel, ale sál kostela už byl plný a tak jsme museli stát. Z čehož mě po chvíli pořádně začaly bolet záda. Já prostě nedokážu dlouho rovně stát.
Mše byla zajímavá, hlavně mě zaujala křesťanská hudba. Používali různé vychytralé techniky, které jsem jinde neviděl a dost mě hudebně inspirovali. Ale taky to bylo dost dlouhé. Pro mě docela dost únavné až nudné.
Když jsme skončili, Beátka si šla ještě sníst hostii a hned potom jsme se všichni jali zpěvu. Teda spíše já jsem to rozezpívávál, ale později se přidali všichni. Je to fajn, že všichni Ti jsou v pohodě kamarádi, co se mají rádi navzájem.
Pozpívali jsme si pár koled, nakonec jsem předvedl i naše boje a taky jsem si zasóloval na harmoniku. Líbilo se to Beátce a taky si ji chtěl půjčit. Nakonec jsme se museli rozloučit, protože Pavel zase něco chtěl a moje holky taky. Tak jsem ještě s nima po mostě putoval domů. Zvláštní bylo, že po dálnici nejezdily takřka žádné auta a přitom normálně pořád jezdí nějaké kamiony. A mě udivilo, že Radek údajně srovnává Terku s Beátkou. Takové srovnání by mě v životě samotného nenapadlo, ale uvědomil jsem si, že asi něco společného mají, protože obě mě něčím, pro mě utajeným, přitahují.
Bandy ožralců na přechodu jsem se trochu bál, ale v klidu jsme prošli. A na té křižovatce se od nás, takřka nenápadně, oddělila Lucka. Terku jsem ještě doprovodil k Radkovi.
A teďkom spokojeně sedím u noťásku, prozkoumávám svůj nový foťák, pojídám cukroví, zamýšlím se nad sebou a píšu. Píšu si svůj život. Amen.
čtvrtek 24. prosince 2009
středa 21. října 2009
Jahá - jahůdka
21.10.09
Bylo nebylo - krásný den se zrodil. Z počátku to tak sice nevypadalo, rpotože jsem vstal a potkalo mě po ránu hned několik nepříjemností. Vstal jsem pozděj, až v 7. A chtěl jsem být vzhůru a pracovat od šesti. A k tomu jsem se probudil bez spojení se světem. O2 mi nové číslo ještě neaktivovalo a staré už zrušilo. I přes všechny nešvary jsem se nějak do školy nabalil a nechal se svézt autem. Cestou mi taťka slíbil, že si to tam s nimi vyřídí, páč to není v pořádku. Stejný názor jako na mé straně.
První dvě hodiny každé střed ymáme seminář s Kocichem. A to je něco. Dneska nás čekala, předem ohlášená, písemka. A já se na ty bašťanské metody ani nekouk. Co se dalo dělat. Ponořil jsem se do sebe, uvolnil se a důvěřoval vesmíru, že všechno dobře dopadne. K velkému údivu, obdržel jsem 3-. I Lukáš dostal jako první pět (což mu ale později změnil na 4), čili jsem zažil první dnešní velký úspěch.
Další krásné hodiny ubíhaly a ubíhaly, akorát o přestávkách mě štvala Lucka. Rozhodla se pro svůj časopis vyrobit malinkaté letáčky, které kdesi po chodbách rozvěsí a bude doufat, že se ji někdo ozve, se zájmem psát. Vsadím se, ža takových lidí bude minimum. A úsilí vynaložené na přípravu těch letáčků bude téměř zcela zbytečné. Já mám na věc svůj vlastní názor a ten jsem se snažil všem ostatním ukázat. Dokonce jsem začal dosti vážně uvažovat o tom, že si založím vlastní, konkurenční časopis. Nakreslil jsem si na tabuli ke všemu i logo! Pro svůj titul Kulihrášek.
Moc se mi líbil dnešní tělocvik, protože paní profesorka Kubalová nám dala všem vybrat, co chceme dělat. Zdali hrát ping-pong, cvičit gymnastiku a nebo být v posilovně. Díky mému hlasu ping-pong padl a po krátké společné rozcvičce jsme se vydali, přibližně polovina, do posilovny. Já se do všeho vrhnul s vervou a náramně jsem si užíval. Adrenalin mi zřejmně nastoupal do žil, protože jsem chytl naprosto úžasnou náladu. Dělal jsem si srandu ze všeho a ze všech. A nejvíc ze sebe. Byl jsem ve skutečném proudu. Tom živém. Někteří lidé sice nade mnou nevěřícně kroutili hlavama, ale mám i své obdivovatele.
Po škole jsem měl velkou chvíli čas a tak jsem se začal loudat po městě. A první, koho jsem uviděl, byla Linda s Pájou Prudkou. Seděly na mém oblíbeném místě, na schůdcích pod sochou na náměstí. Po svolení jsem si k nim přised a cosi slov jsme prohodili. Taky jsem se seznámil se 2 jejich kamarády. Nakonec ale se mě nějak zbavily. Dělaly, že jdou na bus a pak se náhle otočili a rychle se rozloučily s tím, že ještě někam musí zajít. Byl jsem spokojen. Chvíli jsem hledal vhodné útočiště - různé obchody elektra, počítačů a podobně, ale nic mě natolik nezaujalo, abych s ezastavil. Přelomová pro mě byla návštěva Galerie u Jakubal. Své obrazy zde vystavoval Ondřej Kočár. A jeho obrázky mě naprosto uchvátily. Opravdu pořádně jsem si jich užil. Takové romantické cosi. Ke všemu mi paní prodavačka nabízela kalendář s jeho díly. Uvažoval jsem nad ním, nicméně já na kalendáře příliš nejsem.
Když jsem se vydal do hudebky, netušil jsem ještě, co mě čeká. Jako obvykle jsme hráli naše známe skladby v kvartetu, se sborem a nakonec i se souborem, který je tvořen kvartetem plus Beou a Evou. I něco nového jsme zase dostali, což mě potěšilo, protože nebude zase nuda hrát to samé. Ale největší radost mi udělala událost těsně před koncem.
Učitelka někam odešla a já se nimral v nějakých notách. Za chvíli jsem uslyšel v předu známou melodii Hodně štěstí zdraví a tak jsem se automaticky přidal. Jaké bylo mé překvapení, když učitelka oznámila, že to je pro mě a já si uvědomil, že to vlastně nemám zpívat. A největší pecka bylo překvapení, které jsem dostal. Učitelka mi donesla nádherný čokoládový dort. S velikým nápisem Jakubovi. A popřála mi na mé 18. Který člověk by si na mě vzpoměl a ještě tohle všechno udělal? Nedokážu si nikoho představit. Lucka je úžasný člověk!
Dortu jsme se všichni najedli a pomalu šli domů. Šel jsem ještě s Beou a Evou a tak jsem si s mojí dřívější láskou ještě docela popovídal, zatímco její kamarádka Evča telefonovala. Zjistil jsem, že Pavel má několik krásných vystavených děl, o kterých se mi ani nepochlubil. A vůbec - vytvořila se mezi mnou a Beou jakási hlubší důvěra a porozumění. Jsem za to moc rád.
Celý nadšený jsem se potom, s dortovou krabicí v rukou vydal domů. Cestou jsem ještě potkal nějakého kluka, který se ptal na čas a nabízel mi skéro. Ale musel jsem odmítnou, protože nehulím. Přesto i on mi udělal svou pozorností radost. Plný očekávání a štěstí jsem vrazil domů a se vším se mamce pochlubil.
Člověk by nevěřil, že by mě mohlo ještě něco nádhreného potkat. A ono potkalo! Dorazila mi zásilka z Ameriky. A sice použitá knížka Writing the natural way, kterou jsem si před pár dny objednal na Ebayi. Je to úžasné, jak ten svět funguje. Právě v rukou držím starou, desítkami rukou ošahanou a několika nápoji politou knížku z Ameriky. Knížku z Ameriky. Nad tím mi zůstal ještě nějakou dobu rozum stát.
K večeru jsem si potom knížku začal číst a to s velkým soustředěním. Rozhodl jsem se porozumět všemu dokonale. Na počítači jsem si otevřel slovník a překládal každé slovíčko, kterým jsem si nebyl třeba jen trochu jistý. A překlady samozřejmně zapisoval k textu do knížky. Není jí škoda. Naopak je to pro ní čest, vidím, že to jednou bude cenný kus majetku.
Trošku jsem uvažoval nad zítřkem, protože nepůjdu do školy, čímž se sice vyhnu nějméně třem, údajně těžkým, písemkám, ale zato, jako jeden z mála, budu reprezentovat školu na matematickém šampionátě v Ostravě. Zřejmě se domů vrátím dříve než před ohdlášením výsledků.
Jinak, knížka i dort mě naprosto uchvátily a tenhle den pro mě byl jeden z moc krásných. Jak se pozoruju, vytovřil jsem už u sebe program, který v každém okamžiku najde něco krásného a ukáže mi to. A ten program funguje za všech okolností, ať se mi ráno stane cokoliv. Úžasné.
Mimochodem, znovu jsem si uvědomil a připomenul, že psaní může dost pomoci puštěná příjemná nenásilná hudba. A nebo alespoň taková, ve které se člověk automaticky logicky ničeho nechytá. Taková hudba umožňuje propojení mozkových sfér a to je, o co při psaní jde. Náramně to vysvětluje paní Rico v mojí nové knížce.
Bože, díky!
Bylo nebylo - krásný den se zrodil. Z počátku to tak sice nevypadalo, rpotože jsem vstal a potkalo mě po ránu hned několik nepříjemností. Vstal jsem pozděj, až v 7. A chtěl jsem být vzhůru a pracovat od šesti. A k tomu jsem se probudil bez spojení se světem. O2 mi nové číslo ještě neaktivovalo a staré už zrušilo. I přes všechny nešvary jsem se nějak do školy nabalil a nechal se svézt autem. Cestou mi taťka slíbil, že si to tam s nimi vyřídí, páč to není v pořádku. Stejný názor jako na mé straně.
První dvě hodiny každé střed ymáme seminář s Kocichem. A to je něco. Dneska nás čekala, předem ohlášená, písemka. A já se na ty bašťanské metody ani nekouk. Co se dalo dělat. Ponořil jsem se do sebe, uvolnil se a důvěřoval vesmíru, že všechno dobře dopadne. K velkému údivu, obdržel jsem 3-. I Lukáš dostal jako první pět (což mu ale později změnil na 4), čili jsem zažil první dnešní velký úspěch.
Další krásné hodiny ubíhaly a ubíhaly, akorát o přestávkách mě štvala Lucka. Rozhodla se pro svůj časopis vyrobit malinkaté letáčky, které kdesi po chodbách rozvěsí a bude doufat, že se ji někdo ozve, se zájmem psát. Vsadím se, ža takových lidí bude minimum. A úsilí vynaložené na přípravu těch letáčků bude téměř zcela zbytečné. Já mám na věc svůj vlastní názor a ten jsem se snažil všem ostatním ukázat. Dokonce jsem začal dosti vážně uvažovat o tom, že si založím vlastní, konkurenční časopis. Nakreslil jsem si na tabuli ke všemu i logo! Pro svůj titul Kulihrášek.
Moc se mi líbil dnešní tělocvik, protože paní profesorka Kubalová nám dala všem vybrat, co chceme dělat. Zdali hrát ping-pong, cvičit gymnastiku a nebo být v posilovně. Díky mému hlasu ping-pong padl a po krátké společné rozcvičce jsme se vydali, přibližně polovina, do posilovny. Já se do všeho vrhnul s vervou a náramně jsem si užíval. Adrenalin mi zřejmně nastoupal do žil, protože jsem chytl naprosto úžasnou náladu. Dělal jsem si srandu ze všeho a ze všech. A nejvíc ze sebe. Byl jsem ve skutečném proudu. Tom živém. Někteří lidé sice nade mnou nevěřícně kroutili hlavama, ale mám i své obdivovatele.
Po škole jsem měl velkou chvíli čas a tak jsem se začal loudat po městě. A první, koho jsem uviděl, byla Linda s Pájou Prudkou. Seděly na mém oblíbeném místě, na schůdcích pod sochou na náměstí. Po svolení jsem si k nim přised a cosi slov jsme prohodili. Taky jsem se seznámil se 2 jejich kamarády. Nakonec ale se mě nějak zbavily. Dělaly, že jdou na bus a pak se náhle otočili a rychle se rozloučily s tím, že ještě někam musí zajít. Byl jsem spokojen. Chvíli jsem hledal vhodné útočiště - různé obchody elektra, počítačů a podobně, ale nic mě natolik nezaujalo, abych s ezastavil. Přelomová pro mě byla návštěva Galerie u Jakubal. Své obrazy zde vystavoval Ondřej Kočár. A jeho obrázky mě naprosto uchvátily. Opravdu pořádně jsem si jich užil. Takové romantické cosi. Ke všemu mi paní prodavačka nabízela kalendář s jeho díly. Uvažoval jsem nad ním, nicméně já na kalendáře příliš nejsem.
Když jsem se vydal do hudebky, netušil jsem ještě, co mě čeká. Jako obvykle jsme hráli naše známe skladby v kvartetu, se sborem a nakonec i se souborem, který je tvořen kvartetem plus Beou a Evou. I něco nového jsme zase dostali, což mě potěšilo, protože nebude zase nuda hrát to samé. Ale největší radost mi udělala událost těsně před koncem.
Učitelka někam odešla a já se nimral v nějakých notách. Za chvíli jsem uslyšel v předu známou melodii Hodně štěstí zdraví a tak jsem se automaticky přidal. Jaké bylo mé překvapení, když učitelka oznámila, že to je pro mě a já si uvědomil, že to vlastně nemám zpívat. A největší pecka bylo překvapení, které jsem dostal. Učitelka mi donesla nádherný čokoládový dort. S velikým nápisem Jakubovi. A popřála mi na mé 18. Který člověk by si na mě vzpoměl a ještě tohle všechno udělal? Nedokážu si nikoho představit. Lucka je úžasný člověk!
Dortu jsme se všichni najedli a pomalu šli domů. Šel jsem ještě s Beou a Evou a tak jsem si s mojí dřívější láskou ještě docela popovídal, zatímco její kamarádka Evča telefonovala. Zjistil jsem, že Pavel má několik krásných vystavených děl, o kterých se mi ani nepochlubil. A vůbec - vytvořila se mezi mnou a Beou jakási hlubší důvěra a porozumění. Jsem za to moc rád.
Celý nadšený jsem se potom, s dortovou krabicí v rukou vydal domů. Cestou jsem ještě potkal nějakého kluka, který se ptal na čas a nabízel mi skéro. Ale musel jsem odmítnou, protože nehulím. Přesto i on mi udělal svou pozorností radost. Plný očekávání a štěstí jsem vrazil domů a se vším se mamce pochlubil.
Člověk by nevěřil, že by mě mohlo ještě něco nádhreného potkat. A ono potkalo! Dorazila mi zásilka z Ameriky. A sice použitá knížka Writing the natural way, kterou jsem si před pár dny objednal na Ebayi. Je to úžasné, jak ten svět funguje. Právě v rukou držím starou, desítkami rukou ošahanou a několika nápoji politou knížku z Ameriky. Knížku z Ameriky. Nad tím mi zůstal ještě nějakou dobu rozum stát.
K večeru jsem si potom knížku začal číst a to s velkým soustředěním. Rozhodl jsem se porozumět všemu dokonale. Na počítači jsem si otevřel slovník a překládal každé slovíčko, kterým jsem si nebyl třeba jen trochu jistý. A překlady samozřejmně zapisoval k textu do knížky. Není jí škoda. Naopak je to pro ní čest, vidím, že to jednou bude cenný kus majetku.
Trošku jsem uvažoval nad zítřkem, protože nepůjdu do školy, čímž se sice vyhnu nějméně třem, údajně těžkým, písemkám, ale zato, jako jeden z mála, budu reprezentovat školu na matematickém šampionátě v Ostravě. Zřejmě se domů vrátím dříve než před ohdlášením výsledků.
Jinak, knížka i dort mě naprosto uchvátily a tenhle den pro mě byl jeden z moc krásných. Jak se pozoruju, vytovřil jsem už u sebe program, který v každém okamžiku najde něco krásného a ukáže mi to. A ten program funguje za všech okolností, ať se mi ráno stane cokoliv. Úžasné.
Mimochodem, znovu jsem si uvědomil a připomenul, že psaní může dost pomoci puštěná příjemná nenásilná hudba. A nebo alespoň taková, ve které se člověk automaticky logicky ničeho nechytá. Taková hudba umožňuje propojení mozkových sfér a to je, o co při psaní jde. Náramně to vysvětluje paní Rico v mojí nové knížce.
Bože, díky!
úterý 20. října 2009
Nononoo
20.10.09
Krásný den plný dobrodružství i starostí.
Ráno jsem pěkně v 7 vstal a tak jsem se, po včerejším rozhodnutí, jal vytvořit si ranní gtds a ihned jej splnit. Jak nádherně to šlo. Díky svému systému jsem ráno stihl tolik věcí jako nikdy. Oholil jsem se, udělal si úkoly do všech předmětů, naučil se a pěkně si nachystal aktovku. K tomu všemu pěkná nálada - no paráda. Požádal jsem tátu, aby mě vzal do školy.
Jako se naám to daří už dlouho, dorazil jsem ke škole včas, pár minut předem. A suverénně jsem se vydal k šatně. Tam jsem potkal Hyproše a tak jsem si s ním cestou do třídy popovídal. Rozhovor mě velmi zaujal, protože pro mě nezvykle, byl dosti seriózní. Adam si ze mě nedělal srandu a dokázali jsme spolu mluvit naprosto upřímně. O svých starostech, radostech a příhodách. Samozřejmě ve třídě jsem všechny pozdravil, a naše první hodina - němčiny - začala. Nebylo pro mě neobvyklé, že jsem si sedl sám. Konvencím se ale vymykalo umístění hodiny do takových ranních hodin. Všichni jsme byli v naprosto jiné náladě, než býváme běžně, odpoledne. S paní profesorkou jsme procházeli nové věci, brali ještě novější a psali různé povídky. Zajímavé bylo číst si vlastní povídání o tom, co máme právě na sobě. Banetková se nečekaně u mě pozastavila a každé mé slovo ji přivádělo k neudržitelnému smíchu. Později stačil i jenom pohled na mě. Parádně jsem si tehdy užil.
Další hodiny nebyly příliš zajímavé, hlavně dějepis byl nezvykle nezaživný. Usínal jsem při něm i když jsem nechtěl. A tak jsem si už ke konci hodiny vytahl své PDAčko a začal číst další knížku v pdf o LOA. Dozvěděl jsem se mnoho věcí. Rozhodně více, než z onoho dějepisu. Obdivem pro mě je Denisa, která si během hodiny stačila zapsat téměř 4 stránky v sešitě, zatímco u mě to vyšlo přibližně na půl listu. Inu, píšu efektivně a úsporně.
O velké přestávce, kromě toho, že jsem navštívil bufet, jsem se s Pavlem vsadil, kdo udělá více poctivých kliků. Nejdříve jsme se oba vyčůrali a mohlo se začít. Čekal jsem od Pavla velký výkon, nicméně p opár zdvizích to vzdal a začal si z toho dělat srandu. To já jsem jel dál a dál, až jsem se sám divil, jak mi to jde. Zastavil jsem se až někde u třicítky, protože si na mě Koriťák chtěl lehnout. Samozřejmě to jenom hrál, ale i tak. Nebyla by to sranda, kdybych se dělal tak vážným.
Celý den jsem si ve škole nesmírně hrál. Střílel jsem po kom se daly a zvlášť Adéla toho hodně schytala. Brunclíka jsem, jako obvykle, jemně provokoval, z Hyprošem se řehtal, Koriťákovi dával "nepřeložitelné" anglické věty a s Kikinkou prohodil pár pěkných slov a úsměvů.
Je to vůbec úžasná holka. Já ji obdivuju. A to jak po vzhledové stránce, tak po té povahové. Má krásnou postavu, nádherně se oblíká, sluníčkově se usmívá. A je nesmírně hodná a milá. Vždycky se k ní rád posadím a popovídám si. Někteří lidé ve škole, hlavně v prostřední řadě, na ní sice mají docela negativní názor, ale podle mě je to skvělá holka. A odvážím si říci ideální. I když - abych barvu přiznal - moje ideály jsou trošičku jinde. Vymykají se konvencím.
Po poslední, nejzbytečnější hodině češtiny jsem si vychutnal oběd, rozloučil se s Tomem a pár jinými páťáky a vydal se ke knihovně. S Pavlem jsme se totiž dohodli, že někam společně zajdem, jenom on měl ve škole o hodinu více a tak mi zbývalo ještě trocha času. Myslel jsem, že celkem málo, ale jak jsem si později uvědomil, bylo to skoro půl hodiny. A to je sakra dost času.
Cestou jsem se stavil v lékárně, pro špunty do uší. Koupil jsem si jiný druh, od jiného výrobce. Na otestování. Ty minulé mi připadaly nepříliš kvalitní. V knihovně jsem si akorát na internetu zjistil, kterými vlaky to vlastně chci toho 28. jet do Prahy a vydal jsem se ke škole.
Takřka na chlup přesně jsem dorazil. Po minutce vyšel Pája a za ním Brunclík. Vydali jsme se směrem centrum a dohadovali, kde je Kikinka. Bruncla tvrdil, že už šla, Pája, že ne. Michal měl pravdu. Kristýna byla pěkných 100 metrů před námi. Nic jsem neváhal a hned vyhlásil, že za ní běžíme. Pája, jako správný uličník se bez zpoždění přidal. Trocha sprinta a královnu krásy jsme doběhli. Zrovna šla totiž na klavír, kam zřejmě trochu spěchala a nebo šla na čas. Každopádně pár příjemných momentů jsme si s ní užili a šli dál.
Na nádraží nás čekaly dva úkoly - vyřídit můj vlak a poptat se na zkušebnu. Aniž jsem to čekal, u okýnka na prodej jízdenek jsem strávil dobrých 20 minut domlouváním místa. Jak jsem zjistil, několik vlaků už bylo zcela zamluvených a narvaných k puknutí. Takže moje plány se trochu pozměnili. Co na tom ale záleží - většinu dne v Praze, mezi svými nejlepšími přáteli, strávím tak jako tak. Na zkušebnu jsem se ptal nejprve paní u informací. Ta mi zavolala paní vedoucí. No a ta mi nakonec jen dala lísteček s číslem na majitele objektu a s doporučením, abychom mu volali raději v odpoledních hodinách. Její radu jsem si vzal k srdci.
Odpoledne pro mě bylo poněkud neefektivní. Ale přesto jsem plno věcí splnil. Hned jsem si udělal GTDS a začal plnit. Zhotovil jsem půlku úkolu do němčiny, ale k ničemu dalšímu jsem se nedostal. Nějak se mi nechtělo, byl jsem opravdu hodně unavený. Každou chvíli jsem si chtěl jít schrupnout, nicméně pořád jsem se nemohl odhodlat. Tu mě pekvapila Saila na icq, kterou jsem nemohl opustit. Tu jsem dostal hlad a snědl všechny košíčky a roládu ze sobotní oslavy. Tu jsem rozjímal o životě. Tu jsem si zahonil.
Nakonec nastal večer, kolem půl sedmé a já si konečně, se špunty v uších, lehl. Panečku, to byl komfort. Nové špunty odhlučnňují mnohem lépe, než ty dřívější. A také líp sednou a míň se ničí. Samé plus. Chvíli jsem se snažil meditoval a po tom, co jsem usnul, jsem se kolem osmi hodin také probudil. Pěkně odpočatý. Navečeřel jsem se a šel k počítači. A jaká přelomová událost mě čekala.
Se Sailou jsme hodili takový zvláštní rozhovor. Nejprve flirtovního rázu, později jsme se ale dostali do roviny hodně intimní a svěřovali se sobě navzájem s opravdu velmi soukromými věcmi. Zjistil jsem o ní, co bych nikdy nečekal, ale velmi přijemně mě to překvapilo. Skutečně to je dívka mých sných. Jak vevnitř, tak navenek. Mluvil jsem sice před chvíli o Kristíně, ale Klárka je můj osobní ideál. Model ideální ženy ve všech ohledech.
Nakonec jsem ze sebe vykolpil tolik věcí, které bych nikdy nečekal, že někomu řeknu, a dozvěděl se tolik informací, které bych jinak těžko sháněl, že jsem skončil naprosto spokojen. Poznal jsem nejen ji, ale i sám sebe. A taky další část světa. Už se moc těším na sraz z fóra/chatu (já na fórum nechodím). A hlavně na ty lidi!
Krásný den plný dobrodružství i starostí.
Ráno jsem pěkně v 7 vstal a tak jsem se, po včerejším rozhodnutí, jal vytvořit si ranní gtds a ihned jej splnit. Jak nádherně to šlo. Díky svému systému jsem ráno stihl tolik věcí jako nikdy. Oholil jsem se, udělal si úkoly do všech předmětů, naučil se a pěkně si nachystal aktovku. K tomu všemu pěkná nálada - no paráda. Požádal jsem tátu, aby mě vzal do školy.
Jako se naám to daří už dlouho, dorazil jsem ke škole včas, pár minut předem. A suverénně jsem se vydal k šatně. Tam jsem potkal Hyproše a tak jsem si s ním cestou do třídy popovídal. Rozhovor mě velmi zaujal, protože pro mě nezvykle, byl dosti seriózní. Adam si ze mě nedělal srandu a dokázali jsme spolu mluvit naprosto upřímně. O svých starostech, radostech a příhodách. Samozřejmě ve třídě jsem všechny pozdravil, a naše první hodina - němčiny - začala. Nebylo pro mě neobvyklé, že jsem si sedl sám. Konvencím se ale vymykalo umístění hodiny do takových ranních hodin. Všichni jsme byli v naprosto jiné náladě, než býváme běžně, odpoledne. S paní profesorkou jsme procházeli nové věci, brali ještě novější a psali různé povídky. Zajímavé bylo číst si vlastní povídání o tom, co máme právě na sobě. Banetková se nečekaně u mě pozastavila a každé mé slovo ji přivádělo k neudržitelnému smíchu. Později stačil i jenom pohled na mě. Parádně jsem si tehdy užil.
Další hodiny nebyly příliš zajímavé, hlavně dějepis byl nezvykle nezaživný. Usínal jsem při něm i když jsem nechtěl. A tak jsem si už ke konci hodiny vytahl své PDAčko a začal číst další knížku v pdf o LOA. Dozvěděl jsem se mnoho věcí. Rozhodně více, než z onoho dějepisu. Obdivem pro mě je Denisa, která si během hodiny stačila zapsat téměř 4 stránky v sešitě, zatímco u mě to vyšlo přibližně na půl listu. Inu, píšu efektivně a úsporně.
O velké přestávce, kromě toho, že jsem navštívil bufet, jsem se s Pavlem vsadil, kdo udělá více poctivých kliků. Nejdříve jsme se oba vyčůrali a mohlo se začít. Čekal jsem od Pavla velký výkon, nicméně p opár zdvizích to vzdal a začal si z toho dělat srandu. To já jsem jel dál a dál, až jsem se sám divil, jak mi to jde. Zastavil jsem se až někde u třicítky, protože si na mě Koriťák chtěl lehnout. Samozřejmě to jenom hrál, ale i tak. Nebyla by to sranda, kdybych se dělal tak vážným.
Celý den jsem si ve škole nesmírně hrál. Střílel jsem po kom se daly a zvlášť Adéla toho hodně schytala. Brunclíka jsem, jako obvykle, jemně provokoval, z Hyprošem se řehtal, Koriťákovi dával "nepřeložitelné" anglické věty a s Kikinkou prohodil pár pěkných slov a úsměvů.
Je to vůbec úžasná holka. Já ji obdivuju. A to jak po vzhledové stránce, tak po té povahové. Má krásnou postavu, nádherně se oblíká, sluníčkově se usmívá. A je nesmírně hodná a milá. Vždycky se k ní rád posadím a popovídám si. Někteří lidé ve škole, hlavně v prostřední řadě, na ní sice mají docela negativní názor, ale podle mě je to skvělá holka. A odvážím si říci ideální. I když - abych barvu přiznal - moje ideály jsou trošičku jinde. Vymykají se konvencím.
Po poslední, nejzbytečnější hodině češtiny jsem si vychutnal oběd, rozloučil se s Tomem a pár jinými páťáky a vydal se ke knihovně. S Pavlem jsme se totiž dohodli, že někam společně zajdem, jenom on měl ve škole o hodinu více a tak mi zbývalo ještě trocha času. Myslel jsem, že celkem málo, ale jak jsem si později uvědomil, bylo to skoro půl hodiny. A to je sakra dost času.
Cestou jsem se stavil v lékárně, pro špunty do uší. Koupil jsem si jiný druh, od jiného výrobce. Na otestování. Ty minulé mi připadaly nepříliš kvalitní. V knihovně jsem si akorát na internetu zjistil, kterými vlaky to vlastně chci toho 28. jet do Prahy a vydal jsem se ke škole.
Takřka na chlup přesně jsem dorazil. Po minutce vyšel Pája a za ním Brunclík. Vydali jsme se směrem centrum a dohadovali, kde je Kikinka. Bruncla tvrdil, že už šla, Pája, že ne. Michal měl pravdu. Kristýna byla pěkných 100 metrů před námi. Nic jsem neváhal a hned vyhlásil, že za ní běžíme. Pája, jako správný uličník se bez zpoždění přidal. Trocha sprinta a královnu krásy jsme doběhli. Zrovna šla totiž na klavír, kam zřejmě trochu spěchala a nebo šla na čas. Každopádně pár příjemných momentů jsme si s ní užili a šli dál.
Na nádraží nás čekaly dva úkoly - vyřídit můj vlak a poptat se na zkušebnu. Aniž jsem to čekal, u okýnka na prodej jízdenek jsem strávil dobrých 20 minut domlouváním místa. Jak jsem zjistil, několik vlaků už bylo zcela zamluvených a narvaných k puknutí. Takže moje plány se trochu pozměnili. Co na tom ale záleží - většinu dne v Praze, mezi svými nejlepšími přáteli, strávím tak jako tak. Na zkušebnu jsem se ptal nejprve paní u informací. Ta mi zavolala paní vedoucí. No a ta mi nakonec jen dala lísteček s číslem na majitele objektu a s doporučením, abychom mu volali raději v odpoledních hodinách. Její radu jsem si vzal k srdci.
Odpoledne pro mě bylo poněkud neefektivní. Ale přesto jsem plno věcí splnil. Hned jsem si udělal GTDS a začal plnit. Zhotovil jsem půlku úkolu do němčiny, ale k ničemu dalšímu jsem se nedostal. Nějak se mi nechtělo, byl jsem opravdu hodně unavený. Každou chvíli jsem si chtěl jít schrupnout, nicméně pořád jsem se nemohl odhodlat. Tu mě pekvapila Saila na icq, kterou jsem nemohl opustit. Tu jsem dostal hlad a snědl všechny košíčky a roládu ze sobotní oslavy. Tu jsem rozjímal o životě. Tu jsem si zahonil.
Nakonec nastal večer, kolem půl sedmé a já si konečně, se špunty v uších, lehl. Panečku, to byl komfort. Nové špunty odhlučnňují mnohem lépe, než ty dřívější. A také líp sednou a míň se ničí. Samé plus. Chvíli jsem se snažil meditoval a po tom, co jsem usnul, jsem se kolem osmi hodin také probudil. Pěkně odpočatý. Navečeřel jsem se a šel k počítači. A jaká přelomová událost mě čekala.
Se Sailou jsme hodili takový zvláštní rozhovor. Nejprve flirtovního rázu, později jsme se ale dostali do roviny hodně intimní a svěřovali se sobě navzájem s opravdu velmi soukromými věcmi. Zjistil jsem o ní, co bych nikdy nečekal, ale velmi přijemně mě to překvapilo. Skutečně to je dívka mých sných. Jak vevnitř, tak navenek. Mluvil jsem sice před chvíli o Kristíně, ale Klárka je můj osobní ideál. Model ideální ženy ve všech ohledech.
Nakonec jsem ze sebe vykolpil tolik věcí, které bych nikdy nečekal, že někomu řeknu, a dozvěděl se tolik informací, které bych jinak těžko sháněl, že jsem skončil naprosto spokojen. Poznal jsem nejen ji, ale i sám sebe. A taky další část světa. Už se moc těším na sraz z fóra/chatu (já na fórum nechodím). A hlavně na ty lidi!
pondělí 19. října 2009
Understand
19.10.09
Den krásný. Hned od rána jsem si náramně užíval. Vstal jsem sice docela pozdě a takříkajíc na čas, ale všechno dobře a dokonce skvěle dopadlo. Do školy jsem se dostal včas. Když jsem vešel do třídy, jako obvykle jsem pronesl svůj vznešený pozdrav směřovaný všem. Tentokrát jej zřejmě Iveta očekávala a toužila ukázat Barči a tak se obě holky náramně chichotaly, když jsem s ním přišel a skutečně všechny hned ráno povzbudil s úsměvem do krásného dne.
První hodina byla matiky. Já jsem neměl úkol. Ale má víra byla mnohem pevnější. A protože víra hory přenáší, učitelka jej nekontrolovala. Zajímalo jí, jak všechno chápem, načež já jsem hluboce kýval na znamení souhlasu. Baví mě to. Baví mě rozumět si s učiteli, i když si s nimi třeba ve skutečnosti nerozumím. Probrali jsme pár nových věcí a jen co zazvonilo, měl jsme v záměru navštívit bufet. Jenže co se nestalo - profesorka si mě ihned, společně s Luckou a Jiřím, zavolala k tabuli. Už jsem byl málem vystrašený, za co nás chce trestat. Naštěstí, šlo jenom o matematický šampionát, na který jsem se dobrovolně přihlásil.
Na tu soutěž jsem se přihlásil již minule. Z jedné školy je povoleno tuším maximálně 6 studentů. Z toho jenom v naší tříde jsme byli 4 zájemci. Byl jsem dost zvědavý, o co se jedná a tak jsem se doma kouknul na úkoly z minulého ročníku. Abych pravdu řek, byly to příklady, nad kterými mi zůstávaly vlasy hrůzou stát. Ale řekl jsem si, že nějak to zvládnu. To bych to přece nebyl já, kdybych něco nedokázal vyřešit.
Učitelka nás teda nainstruovala o tom, co smíme dělat, co můžeme mít s sebou a jak se dopravíme. A k tomu všemu se máme pro další informace stavit ve středu o velké přestávce do kabinetu matiky. No, to jsem upřímně zvědavý, co mě ještě čeká a jaké to celé bude. Jsem mezi malou hrstkou odvážlivců!
Následující hodiny byly jako vždy rozmanité a ač nebyly jedna jako druhá, čas pěkně ubíhal. V biologickém cvičení jsme si pořáadně prozkoumali kostru člověka. Včetně mnoha skutečných kostí. A nejeden student prohlásil, že to jsou puzůstatky minulých profesorů gymplu. V angličtině jsme se rozhodli písemku nepsat. Prostě, že ji nějak odložíme. Napadlo mě nejdříve něco udělat s počítačem, který pan Ondráček výhradně používá, ale nakonec jsme od toho ustoupil a dohodli jsme se na plánu, že budem takoví vzorní a zvědaví studenti, že si prostě nenajde čas na to, aby si na nějakou písemku vzpomenul. A jak jsme řekli, tak se taky stalo. Požádali jsme jej o opravené minulé písemky, což zabralo notnou chvíli. A pak jsme se dobrovolně přihlásili na revizi domácích úkolů. Samozřejmě, jak jsme tak šli, objevil Ondráček plno mezer v našich vědomostech a tak nám během hodiny udělal pár kompletních lekcí z různých oblastí. Až nakonec jsme si prošli asi dvě třetiny úkolů a zazvonilo. Šťastně jsme svůj plán splnili.
Zašel jsem si na oběd, kde Iveta zrovna odcházela, když jsem došel na řadu. Nicméně, sedl jsem si k pár známým lidem (Kuťas, ..), kteří sice také hned odešli, ale alespoň mi udělali důvod pro místo k sezení. Nesedal jsem si záměrně k Anetě s její kamarádkou, protože mě zjevně nemá moc v oblibě. A přece ji nebudu dělat naschvály.
Co mě překvapilo bylo, že Kamča, u jiného stolu, si jídlo vychutnávala stejně pečlivě a pomalu jako já. Bez ostychu tam zůstala sedět a jíst dlouho sama, dokud sama neskončila. Shodou okolností jsem dojed ve stejnou chvíli a tak jsem ji ještě kousek doprovodil. Prohodili jsme pár slov, nebo spíše dobře jsme si pokecali, a u podchodu jsme se každý vydali dále svou cestou. Tak, jak to má být.
Doma. Tam jsem toho, jako každý den zažil velice mnoho. Ačkoliv to nemusí být zřejmé, odpoledne (včetně večera) zabírá více denního času, než školní docházka. A to se dá náležitě a krásně využít. Já jsem především poctivě cvičil vybrnkávání (moje originální technika s malíčkem) a potom jsem uvažoval, seděl u počítače, četl si mejly, povídal po icq, pocvičil na flétnu a vůbec čas strávil tak, na první pohled monotónně. Je pravda, že mnoho plánovaných činností jsem nedělal. Že bych ale jenom lelkovat se také říct nedá. Kromě kvantového skoku v myšlení, který zažívám takřka každý den, jsem dosáhl i mnoha úspěchů v plnění některých úkolů. Každý splěný úkol je pro mě velkou radostí. Důvodem k oslavě. Byť osobní. Vyvinul jsem si vlastní systém pro prací s časem (timemanagement) a nazval jej trefně GTDS. Getting Things Done Super. A přibližně to odpovídá obsahu. Vypracuju si každý den lísteček - seznam všeho, co chci udělat. A k tomu navíc, což je to zásadní, si připíšu ke každé položce časový úsek, který by mi mělo splění úkolu zabrat. Potom úkoly jeden po druhém dělám. A pokaždé, když se na nějaký vrhnu, nastavím si opodčítávání na ten daný časový úsek a dokud mi čas nevyprší, snažím se 100% soustředit jen na tu jednu činnost. Vypnu a nebo ignoruju všechny IM kecálky, mailové klienty, prohlížeče, papírky atd. Naprosto nerušeně pracuju. A je to tak nejefektivnější, jaké může být. Věcí na seznamu rychle ubývá a jsou dokonány precizně. Výhra na obou stranách.
K večeru a v noci jsem potom ještě na icq flirtoval se Sailou a reagoval na Máju. K tomu se přidaly experimenty s binaurálními signály. Rady Pavlovi s audiem v jeho novém Ubuntu. A, jako vždy, skvělá řeč s Perneem. Večer pro mě byl nádherný.
Rozhodl jsem se ode dneška zase psát denní zápisky do tohoto blogu. Jednak si tím pokaždé uspořádám myšlenky, jednak se tím velmi procvičuju v psaní (neboť u spisovatelů je údajně velmi běžné vedení deníku) a jednak si to třeba někdo jednou přečte. Třeba já.
Převraty v mém životě nastávají v každém dni a tento není vyjímkou. Král je mrtev! Ať žije král!
Den krásný. Hned od rána jsem si náramně užíval. Vstal jsem sice docela pozdě a takříkajíc na čas, ale všechno dobře a dokonce skvěle dopadlo. Do školy jsem se dostal včas. Když jsem vešel do třídy, jako obvykle jsem pronesl svůj vznešený pozdrav směřovaný všem. Tentokrát jej zřejmě Iveta očekávala a toužila ukázat Barči a tak se obě holky náramně chichotaly, když jsem s ním přišel a skutečně všechny hned ráno povzbudil s úsměvem do krásného dne.
První hodina byla matiky. Já jsem neměl úkol. Ale má víra byla mnohem pevnější. A protože víra hory přenáší, učitelka jej nekontrolovala. Zajímalo jí, jak všechno chápem, načež já jsem hluboce kýval na znamení souhlasu. Baví mě to. Baví mě rozumět si s učiteli, i když si s nimi třeba ve skutečnosti nerozumím. Probrali jsme pár nových věcí a jen co zazvonilo, měl jsme v záměru navštívit bufet. Jenže co se nestalo - profesorka si mě ihned, společně s Luckou a Jiřím, zavolala k tabuli. Už jsem byl málem vystrašený, za co nás chce trestat. Naštěstí, šlo jenom o matematický šampionát, na který jsem se dobrovolně přihlásil.
Na tu soutěž jsem se přihlásil již minule. Z jedné školy je povoleno tuším maximálně 6 studentů. Z toho jenom v naší tříde jsme byli 4 zájemci. Byl jsem dost zvědavý, o co se jedná a tak jsem se doma kouknul na úkoly z minulého ročníku. Abych pravdu řek, byly to příklady, nad kterými mi zůstávaly vlasy hrůzou stát. Ale řekl jsem si, že nějak to zvládnu. To bych to přece nebyl já, kdybych něco nedokázal vyřešit.
Učitelka nás teda nainstruovala o tom, co smíme dělat, co můžeme mít s sebou a jak se dopravíme. A k tomu všemu se máme pro další informace stavit ve středu o velké přestávce do kabinetu matiky. No, to jsem upřímně zvědavý, co mě ještě čeká a jaké to celé bude. Jsem mezi malou hrstkou odvážlivců!
Následující hodiny byly jako vždy rozmanité a ač nebyly jedna jako druhá, čas pěkně ubíhal. V biologickém cvičení jsme si pořáadně prozkoumali kostru člověka. Včetně mnoha skutečných kostí. A nejeden student prohlásil, že to jsou puzůstatky minulých profesorů gymplu. V angličtině jsme se rozhodli písemku nepsat. Prostě, že ji nějak odložíme. Napadlo mě nejdříve něco udělat s počítačem, který pan Ondráček výhradně používá, ale nakonec jsme od toho ustoupil a dohodli jsme se na plánu, že budem takoví vzorní a zvědaví studenti, že si prostě nenajde čas na to, aby si na nějakou písemku vzpomenul. A jak jsme řekli, tak se taky stalo. Požádali jsme jej o opravené minulé písemky, což zabralo notnou chvíli. A pak jsme se dobrovolně přihlásili na revizi domácích úkolů. Samozřejmě, jak jsme tak šli, objevil Ondráček plno mezer v našich vědomostech a tak nám během hodiny udělal pár kompletních lekcí z různých oblastí. Až nakonec jsme si prošli asi dvě třetiny úkolů a zazvonilo. Šťastně jsme svůj plán splnili.
Zašel jsem si na oběd, kde Iveta zrovna odcházela, když jsem došel na řadu. Nicméně, sedl jsem si k pár známým lidem (Kuťas, ..), kteří sice také hned odešli, ale alespoň mi udělali důvod pro místo k sezení. Nesedal jsem si záměrně k Anetě s její kamarádkou, protože mě zjevně nemá moc v oblibě. A přece ji nebudu dělat naschvály.
Co mě překvapilo bylo, že Kamča, u jiného stolu, si jídlo vychutnávala stejně pečlivě a pomalu jako já. Bez ostychu tam zůstala sedět a jíst dlouho sama, dokud sama neskončila. Shodou okolností jsem dojed ve stejnou chvíli a tak jsem ji ještě kousek doprovodil. Prohodili jsme pár slov, nebo spíše dobře jsme si pokecali, a u podchodu jsme se každý vydali dále svou cestou. Tak, jak to má být.
Doma. Tam jsem toho, jako každý den zažil velice mnoho. Ačkoliv to nemusí být zřejmé, odpoledne (včetně večera) zabírá více denního času, než školní docházka. A to se dá náležitě a krásně využít. Já jsem především poctivě cvičil vybrnkávání (moje originální technika s malíčkem) a potom jsem uvažoval, seděl u počítače, četl si mejly, povídal po icq, pocvičil na flétnu a vůbec čas strávil tak, na první pohled monotónně. Je pravda, že mnoho plánovaných činností jsem nedělal. Že bych ale jenom lelkovat se také říct nedá. Kromě kvantového skoku v myšlení, který zažívám takřka každý den, jsem dosáhl i mnoha úspěchů v plnění některých úkolů. Každý splěný úkol je pro mě velkou radostí. Důvodem k oslavě. Byť osobní. Vyvinul jsem si vlastní systém pro prací s časem (timemanagement) a nazval jej trefně GTDS. Getting Things Done Super. A přibližně to odpovídá obsahu. Vypracuju si každý den lísteček - seznam všeho, co chci udělat. A k tomu navíc, což je to zásadní, si připíšu ke každé položce časový úsek, který by mi mělo splění úkolu zabrat. Potom úkoly jeden po druhém dělám. A pokaždé, když se na nějaký vrhnu, nastavím si opodčítávání na ten daný časový úsek a dokud mi čas nevyprší, snažím se 100% soustředit jen na tu jednu činnost. Vypnu a nebo ignoruju všechny IM kecálky, mailové klienty, prohlížeče, papírky atd. Naprosto nerušeně pracuju. A je to tak nejefektivnější, jaké může být. Věcí na seznamu rychle ubývá a jsou dokonány precizně. Výhra na obou stranách.
K večeru a v noci jsem potom ještě na icq flirtoval se Sailou a reagoval na Máju. K tomu se přidaly experimenty s binaurálními signály. Rady Pavlovi s audiem v jeho novém Ubuntu. A, jako vždy, skvělá řeč s Perneem. Večer pro mě byl nádherný.
Rozhodl jsem se ode dneška zase psát denní zápisky do tohoto blogu. Jednak si tím pokaždé uspořádám myšlenky, jednak se tím velmi procvičuju v psaní (neboť u spisovatelů je údajně velmi běžné vedení deníku) a jednak si to třeba někdo jednou přečte. Třeba já.
Převraty v mém životě nastávají v každém dni a tento není vyjímkou. Král je mrtev! Ať žije král!
čtvrtek 17. září 2009
Ein Geil Tag!
Středa 16.9.09
První ráno s němkou. Rozhodl jsem se, že pojedem busem, a protože máme až na deset, není třeba nikam spěchat. Ve třičtvrtě na devět jsem ji vzbudil a chtěla sprchu. Tedy jsem ji pustil - a asi po půl hodině mě požádala o fén. Opět jsem ji ho dal a když už končila s úpravami a šla se najíst, bylo kolem půl. Mimochodem, nejraději ze všeho má buchty - takřka jakékoliv.
Vyrazil jsem s ní směrem k magistrátu a v cca 40 jsme dorazili na zastávku. Odjížděl nějaký bus. Jakmile odjel, z tabule jsem zjistil, že to byl ten náš. Tak teda jsem hledal další nejbližší, až jsem našel za 10 minut jeden. 10 minut je pro mě dost a vzal jsem proto němku ještě na náměstí, ukázat ji krásy našeho města, dorazili jsme ke kašně a otočili. A opět, sotva byla zastávka na dohled, jakýsi autobus právě odjel. Samozřejmě náš. Nakonec, na třetí, jsme čekali raději přímo u zastávky a tímpádem jsme jej zastihli.
Cesta byla pěkná a rychlá. Snažil jsem se Savině vyprávět o okolí - kostelech, památkách atd - ale moc zájmu nejevila. Něco po desáté jsme vystoupili a vešli po schodech do auly.
Jak nečekaný byl smích všech, když uviděli pozdě vcházet právě mě se Savinou. I němečtí studenti a profesoři poznali moji povahu a se všemi jsem se seznámil. Po úvodním uvítání jsme holky provedli po celé škole a poté šli do výtvarky, kde holky dostaly ochutnat věpřo-knedlo-zelo, birel a hoznovské buchty. Savině jsem ještě koupil Kofolu, jakožto českou alternativu Coly, načež Ramona oznámila, že v ní cítí něco jako alkohol. PO přestávce jsme šli do vé trojky. Zde měli lidi z céčka připraveno několik prezentací a křižovku pro němky. Přesto se dosti nudily. Poslední hodinou ve škole byla "animace" paní profesorky Banetkové, která němcům vysvětlovala základní znaky českého jazyka a spojitosti mezi němčinou a češtinou. Řekl bych, že tato hodina byla pro němky nejzajímavější.
Dostali jsme hodinu volno na oběd a procházky. Protože Tomáš se rozhodl jít se svou němkou na pizzu, ochotně mi dal stravenku a tu jsem zase já dal své Savině. Na oběd jsme si mohli vybrat buď fazole a nebo jakési vepřové závitky s bramborovým knedlíkem. Oba jsme si dali to druhé a pěkně si pochutnali. Protože stůl béčka a céčka byl plný, sedli jsme si k Markétě, Verči, Terce a Verči. Savina k mému překvapení snědla všechno - i kupu knedlíků.
Chvíli jsme ještě chodili po městě - zavedl jsem je taky do čajovny seznámit s Pájou (tou) - a poté jsme šli na sraz před školou. Byly nám uděleny papíry se zadáním a postupně, po čtveřicích (2 němky, 2 jejich partneři) jsme vyráželi na Stadt-Rallye. Já jsem se vydal společně s Tomem a hned z počátku jsme potkali Páju (toho) a Koriho. Moc se jim všem líbila Savina - dokonce nejvíc ze všech - a chtěli, i kvůli tomu, jít s námi později do čajovny. Oba s námi šli přibližně k hale a potom se odpojili. Pája zítra totiž odjíždí do Makedonie na pár dní a tak se potřebuje nabalit.
Nakonec jsme správně dorazili do čajovny a já s Tomem jsme si sedli ke stolu se samými němkami. Mnohem lépe jsem se s nimi seznámil a trošku jsme si popovídali. Měly vělkou srandu z mého mrkání obočím. A zkoušely na mě, jestli se mi líbí Savina. Po pravdě, přijde mi jako normální holka. A líbí se mi velmi Karen, která kupodivu do oka nepadá nikomu jinému. V čajovně vítězové Stadt-Rallye dostali jako cenu "Čaj čaje, čaj" a protože mi chutnal ( zkoušel jsem od Kristíny), objednal jsem si jej také. Po chvíli si ale Žižka se svoji skupinkou sedli do salonku, kde se může kouřit a objednali si vodní dýmku - šíšu.
Na nás tam už místo nezbylo. Chvíli jsme s Tomem uvažovali co, ale holky se rozhodly všechny zajít na záchod a tak jsme asi půl hodiny čekali. Alespoň jsem si stihl dopít svůj čaj čaje. Přišel i Pája a poté, co jsem zaplatil přibližně čtyři sta za všechny, vydali jsme se do hospody U Pavlače. Nikdy jsem zde nebyl, ale poznal jsem to jako nádherné místo. Postupně se sem přesunuli všichni, i Marek a spol.
Povídali jsme si spolu, ptali se navzájem a pokračovali v rozhovoru, kdo je více Geil (nadržený). Dozvěděl jsem se přezdívky němek, jako Ponito, Fish (Ushi), Savina-Berk, a další. Já sám jsem byl pojmenován něčím jako "Mani-die-Manirik." Dále jsme si povídali o všem možném i nemožném až do noci. Chtěli jsme si také jednou zahrát fotbálek, ale poté, co nám sežral (mi) 10 korun, zeptal jsem se pana vrchního a dověděl se, že lepší je na tom stroji nehrát. Tedy do noci jsme se bavili - mi češi zcela znaveni - a něco před jedenáctou vyrazili konečně domů.
Cca v 11 jsme se Savinou došli, najedli se, prohodili pár posledních slov a poslal jsem ji spát. Já jsem ještě pracoval přibližně do 2 ráno. Ale udělal jsem vše, co jsem chtěl. Šťastný den nás minul a šťastný čekal.
První ráno s němkou. Rozhodl jsem se, že pojedem busem, a protože máme až na deset, není třeba nikam spěchat. Ve třičtvrtě na devět jsem ji vzbudil a chtěla sprchu. Tedy jsem ji pustil - a asi po půl hodině mě požádala o fén. Opět jsem ji ho dal a když už končila s úpravami a šla se najíst, bylo kolem půl. Mimochodem, nejraději ze všeho má buchty - takřka jakékoliv.
Vyrazil jsem s ní směrem k magistrátu a v cca 40 jsme dorazili na zastávku. Odjížděl nějaký bus. Jakmile odjel, z tabule jsem zjistil, že to byl ten náš. Tak teda jsem hledal další nejbližší, až jsem našel za 10 minut jeden. 10 minut je pro mě dost a vzal jsem proto němku ještě na náměstí, ukázat ji krásy našeho města, dorazili jsme ke kašně a otočili. A opět, sotva byla zastávka na dohled, jakýsi autobus právě odjel. Samozřejmě náš. Nakonec, na třetí, jsme čekali raději přímo u zastávky a tímpádem jsme jej zastihli.
Cesta byla pěkná a rychlá. Snažil jsem se Savině vyprávět o okolí - kostelech, památkách atd - ale moc zájmu nejevila. Něco po desáté jsme vystoupili a vešli po schodech do auly.
Jak nečekaný byl smích všech, když uviděli pozdě vcházet právě mě se Savinou. I němečtí studenti a profesoři poznali moji povahu a se všemi jsem se seznámil. Po úvodním uvítání jsme holky provedli po celé škole a poté šli do výtvarky, kde holky dostaly ochutnat věpřo-knedlo-zelo, birel a hoznovské buchty. Savině jsem ještě koupil Kofolu, jakožto českou alternativu Coly, načež Ramona oznámila, že v ní cítí něco jako alkohol. PO přestávce jsme šli do vé trojky. Zde měli lidi z céčka připraveno několik prezentací a křižovku pro němky. Přesto se dosti nudily. Poslední hodinou ve škole byla "animace" paní profesorky Banetkové, která němcům vysvětlovala základní znaky českého jazyka a spojitosti mezi němčinou a češtinou. Řekl bych, že tato hodina byla pro němky nejzajímavější.
Dostali jsme hodinu volno na oběd a procházky. Protože Tomáš se rozhodl jít se svou němkou na pizzu, ochotně mi dal stravenku a tu jsem zase já dal své Savině. Na oběd jsme si mohli vybrat buď fazole a nebo jakési vepřové závitky s bramborovým knedlíkem. Oba jsme si dali to druhé a pěkně si pochutnali. Protože stůl béčka a céčka byl plný, sedli jsme si k Markétě, Verči, Terce a Verči. Savina k mému překvapení snědla všechno - i kupu knedlíků.
Chvíli jsme ještě chodili po městě - zavedl jsem je taky do čajovny seznámit s Pájou (tou) - a poté jsme šli na sraz před školou. Byly nám uděleny papíry se zadáním a postupně, po čtveřicích (2 němky, 2 jejich partneři) jsme vyráželi na Stadt-Rallye. Já jsem se vydal společně s Tomem a hned z počátku jsme potkali Páju (toho) a Koriho. Moc se jim všem líbila Savina - dokonce nejvíc ze všech - a chtěli, i kvůli tomu, jít s námi později do čajovny. Oba s námi šli přibližně k hale a potom se odpojili. Pája zítra totiž odjíždí do Makedonie na pár dní a tak se potřebuje nabalit.
Nakonec jsme správně dorazili do čajovny a já s Tomem jsme si sedli ke stolu se samými němkami. Mnohem lépe jsem se s nimi seznámil a trošku jsme si popovídali. Měly vělkou srandu z mého mrkání obočím. A zkoušely na mě, jestli se mi líbí Savina. Po pravdě, přijde mi jako normální holka. A líbí se mi velmi Karen, která kupodivu do oka nepadá nikomu jinému. V čajovně vítězové Stadt-Rallye dostali jako cenu "Čaj čaje, čaj" a protože mi chutnal ( zkoušel jsem od Kristíny), objednal jsem si jej také. Po chvíli si ale Žižka se svoji skupinkou sedli do salonku, kde se může kouřit a objednali si vodní dýmku - šíšu.
Na nás tam už místo nezbylo. Chvíli jsme s Tomem uvažovali co, ale holky se rozhodly všechny zajít na záchod a tak jsme asi půl hodiny čekali. Alespoň jsem si stihl dopít svůj čaj čaje. Přišel i Pája a poté, co jsem zaplatil přibližně čtyři sta za všechny, vydali jsme se do hospody U Pavlače. Nikdy jsem zde nebyl, ale poznal jsem to jako nádherné místo. Postupně se sem přesunuli všichni, i Marek a spol.
Povídali jsme si spolu, ptali se navzájem a pokračovali v rozhovoru, kdo je více Geil (nadržený). Dozvěděl jsem se přezdívky němek, jako Ponito, Fish (Ushi), Savina-Berk, a další. Já sám jsem byl pojmenován něčím jako "Mani-die-Manirik." Dále jsme si povídali o všem možném i nemožném až do noci. Chtěli jsme si také jednou zahrát fotbálek, ale poté, co nám sežral (mi) 10 korun, zeptal jsem se pana vrchního a dověděl se, že lepší je na tom stroji nehrát. Tedy do noci jsme se bavili - mi češi zcela znaveni - a něco před jedenáctou vyrazili konečně domů.
Cca v 11 jsme se Savinou došli, najedli se, prohodili pár posledních slov a poslal jsem ji spát. Já jsem ještě pracoval přibližně do 2 ráno. Ale udělal jsem vše, co jsem chtěl. Šťastný den nás minul a šťastný čekal.
středa 16. září 2009
Warum nicht?
Úterý 15.9.09
Velký den přišel. Dneska mě čeká příjezd mojí němky a k tomu odpoledne chci jít s Peškem na tai-chi - ukázkovou hodinu.
Dopoledne začla škola a já jsem si otestoval, jak fungují moje vyvíjené techniky. První písemku, tu obrovskou z biologie, jsem napsal, podle mě, dokonale. Drobné chyby dělá každý a jsou pro mě přípustné. Drtivou většinou věcí jsem si byl naprosto jistý. A to mi přineslo velký pocit radosti z toho, že moje postupy skutečně fugnují a dodalo mi to motivaci pro další posun.
Další hodinu jsme psali, předem oznámenou, písemku z matematiky. Když jsme dostali papír s dvěma příklady, člověk by řekl, že to půjde samo. Ale opak se stal pravdou. Ani v celém dlouhém časovém limitu (cca 30 minut) jsem nevyřešil ani jedno ze zadání. Ke konci mi to už bylo divné a tak jsem se rozhlíd kolem. Uspokojilo mě ale, že nervózně se tvářili všichni, dokonce i Karlos. A když už ani Karlos neví, to už je co říct. Po zbytek hodiny jsme si počítali nějaké další příklady. Profesorka Kožušníková postupovala až přespříliš rychle a souhlasilo se mnou více lidí. Jak si začínám všímat, nikdy v ničem nejsem sám. Přináší mi to zvláštní pocity radosti.
Třetí hodinu následovala Angličtina, kde nás, k překvapení všech, čekala opět písemka. Chvíli jsme se snažili protestovat, že jsme o ničem nevěděli, ale Ondráček nás odmít s tím, že všechno na začátku roku říkal, a na plátně promítl, snad lehčí, zadání. Jednalo se o to, přeložit určité části vět a nebo rozhovorů z češtiny do angličtiny, tím nejelegantnějším způsobem. Přestože jsem udělal jednu malou a jednu větší chybu, mám pocit, že vše ostatní mám v pořádku a dostanu maximálně dobrou známku. Po písemce nám profesor rozdal papíry s větami a dal nám, stejně jako minule, 10 vět na přeložení. Nějak, nedá se říct, že se jistotou, jsem je přeložil. Angličtinář přečetl správné odpovědi a posléze začal vysvětlovat. U každé věty nám naprosto dokonale vysvětlil vše, co by jen trochu bylo nejasné. Je to ohromně chytrý a zkušený člověk, který toho zná o angličtině opravdu hodně. I přestože jsme měli celkem dostatek času, stihli sjme projít, tatkto s vysvětlováním, pouze 6 vět. Doufám, že pokračovat budeme další hodinu. I když nevím, když máme ty němky a s nimi program. Uvidíme.
Následovaly hodiny češtiny a dějepisu. A já to musím přiznat - 2 nejnudnější hodiny z rozvrhu. Především ten dějepis. No, si to představte. Učitelka na začátku hodiny začne vyprávě a na konci skončí. Problém je, že u neustálého nezajímevého vyprávění se dá vydržet jen malou chvíli. Jednou jsme dělal experiment a zjistil, že maximálně dokážu vydržet být bdělý a naprosto vnnímavý, v tomto dějepise, přibližně 15 minut.
V češtině, jakožto poslední hodině, jsme se přestěhovali do výtvarky a učitelkam nám předvedla ukázkové části nových státních maturit, což jsme společně řešili. Musím říci, že bych odpověděl na většinu správně, protože to byly samé hloupé otázky.
Odpoledne jsem s bráškou dělal pořádek, především na jeho stole a potom obecně. Parádně jsem všechno vysál. a pokojík nyní vypadá naprosto úchvatně. Je to úžasné místo pro práci, relaxaci i zábavu. A nikdo neříká, že ty činnosti nemůžou být jedním! Jediná věc, kterou bych ještě dal pryč je dalekohled. Ale zatím ho zde nechávám, protože je léto a někteří členové rodiny (bráška a taťka) občas sledují hvězdy. Inu, alespoň chvíli zde ještě zůstane.
Co jsem se díval na internet, nikde jsem neviděl, že by kurzy tai-či v národě měly začínat 15.9. od 17 hodin. Rozhod jsem se tam tedy zbytečně nejít a nešel. Ovšem chvíli před šestou mi volal Peške (člíso si sehnal přes Brunclu) a ptal se, kde jsem, že to dneska skutečně je a začíná v 6.
Tedy, nasedl jsem na kolo a jel. Přesně na čas jsme vešli dovnitř a ještě chvíli se čekalo.
Průběh ukázkové hodiny byl zdarma, ale nijak extra mě nenadchl. Dozvěděl jsem se pár zajímavých cvičících technik (pracujících s energií), ale chodit tam pravidelně a za peníze nehodlám. Překvapila mě totiž neodbornost personálu (lektorů), kteří se snažili odpovědím na otázky vyhýbat. A ke všemu, vůbec nevěnují pozornost prací s energií, která je podstatou tohoto cvičení! Nejvíce zdravotní účinky vychvalovala jedna lektorka. A hádejte jak vypadala. 200 kilová bečka sádla! Ale je pravda, že záda měla krásně "rovné".
Po tai-či, když jsem se vrátil domů, jsem se ještě pokusil chvíli meditovat a 5 minut před 9 jsem vyrazil z domu na nádraží. Před domem jsem potkal kluky (Michala a Danka) a společně se mnou šli takřka až k nádraží. Tam se otočili a domluviuli jsme se, že na mě počkají u krevního centra. Pokračoval jsem tedy sám, ale jakmile jsem dorazil, bylo mi řečeno, že němky nestihly vlak a přijednou až za hodinu. Nezbývalo mi, než vrátit se za kamarády.
S nimi jsem potom šel do Stolárny zamluvit bowling, čímž paní profesorka pověřila mě osobně. Na pátek a místo pro 40 lidí. Ta paní mi zpočátku dosti nevěřila, ale zadání vyhověla výborně. Snad to teda vyjde, protože se chtěla pořádně ujistit, že tam budem. A já přísahal.
Dále jsme šli k nádraží a já si vešel na chvíli dovnitř, pokecat s ostatními. Prohodili jsme pár slov - teda spíše oni prohodili a já jsem naslouchal. Opět jsem šel ven, dovnitř a po pár okamžicích přijel ten zprávný vlak. Přešli jsme na jejich nástupiště (výstupiště) a sotva jsem hned objevil tu svoji, pomohl jsem ji vzít kufr. Všichni se hned rozešli a tak jsem ji romanticky zaved romantickým nočním městem až domů.
Cestou jsem se jí pokoušel mou - už tehdy německo-angličtinou - informovat o významných místech v okolí a že obdivuju tu osamocenost v nočním městě.
U krevního centra jsme "náhodou" potkali kluky, kteří se "náhodou" k nám přidali. Ten zbytek jsme tedy ušli společně a kluci si užili při svých pokusech se dorozumět.
Doma, někdy o třičtvrtě na jedenáct, nám maminka nachystala večeři. Výtečný bramborový salát s řízkem. A soubežně začaly první, interrodinné, pokusy o konverzace. Taťka všechno vyzvídal, já taky a nakonec něco málo vylezlo na povrch. Po večeři jsem ještě nechal němku připojit se přes můj notebook na nějaký jejich sociální server. Něco jako německý Facebook. Možná jako libko. Následně jsem ji tedy ukázal náš oblíbený Facebook a status Páji, který nás vzýval k výběru bot pro něho.
Přidal se po chvíli ještě taťka se svým notebookem a chtěl po Savině ukázat, kde bydlí. Je to, podle mě, větší vesnička, asi 10 kilometrů západně od Brettenu.
Prohodili jsme posledních pár slov, já ji informoval, popřál Geil sny a nechal jít spát. Sám jsem si ještě přečet maily, napsal blogpost a do postele jsem skočil taky.
Velký den přišel. Dneska mě čeká příjezd mojí němky a k tomu odpoledne chci jít s Peškem na tai-chi - ukázkovou hodinu.
Dopoledne začla škola a já jsem si otestoval, jak fungují moje vyvíjené techniky. První písemku, tu obrovskou z biologie, jsem napsal, podle mě, dokonale. Drobné chyby dělá každý a jsou pro mě přípustné. Drtivou většinou věcí jsem si byl naprosto jistý. A to mi přineslo velký pocit radosti z toho, že moje postupy skutečně fugnují a dodalo mi to motivaci pro další posun.
Další hodinu jsme psali, předem oznámenou, písemku z matematiky. Když jsme dostali papír s dvěma příklady, člověk by řekl, že to půjde samo. Ale opak se stal pravdou. Ani v celém dlouhém časovém limitu (cca 30 minut) jsem nevyřešil ani jedno ze zadání. Ke konci mi to už bylo divné a tak jsem se rozhlíd kolem. Uspokojilo mě ale, že nervózně se tvářili všichni, dokonce i Karlos. A když už ani Karlos neví, to už je co říct. Po zbytek hodiny jsme si počítali nějaké další příklady. Profesorka Kožušníková postupovala až přespříliš rychle a souhlasilo se mnou více lidí. Jak si začínám všímat, nikdy v ničem nejsem sám. Přináší mi to zvláštní pocity radosti.
Třetí hodinu následovala Angličtina, kde nás, k překvapení všech, čekala opět písemka. Chvíli jsme se snažili protestovat, že jsme o ničem nevěděli, ale Ondráček nás odmít s tím, že všechno na začátku roku říkal, a na plátně promítl, snad lehčí, zadání. Jednalo se o to, přeložit určité části vět a nebo rozhovorů z češtiny do angličtiny, tím nejelegantnějším způsobem. Přestože jsem udělal jednu malou a jednu větší chybu, mám pocit, že vše ostatní mám v pořádku a dostanu maximálně dobrou známku. Po písemce nám profesor rozdal papíry s větami a dal nám, stejně jako minule, 10 vět na přeložení. Nějak, nedá se říct, že se jistotou, jsem je přeložil. Angličtinář přečetl správné odpovědi a posléze začal vysvětlovat. U každé věty nám naprosto dokonale vysvětlil vše, co by jen trochu bylo nejasné. Je to ohromně chytrý a zkušený člověk, který toho zná o angličtině opravdu hodně. I přestože jsme měli celkem dostatek času, stihli sjme projít, tatkto s vysvětlováním, pouze 6 vět. Doufám, že pokračovat budeme další hodinu. I když nevím, když máme ty němky a s nimi program. Uvidíme.
Následovaly hodiny češtiny a dějepisu. A já to musím přiznat - 2 nejnudnější hodiny z rozvrhu. Především ten dějepis. No, si to představte. Učitelka na začátku hodiny začne vyprávě a na konci skončí. Problém je, že u neustálého nezajímevého vyprávění se dá vydržet jen malou chvíli. Jednou jsme dělal experiment a zjistil, že maximálně dokážu vydržet být bdělý a naprosto vnnímavý, v tomto dějepise, přibližně 15 minut.
V češtině, jakožto poslední hodině, jsme se přestěhovali do výtvarky a učitelkam nám předvedla ukázkové části nových státních maturit, což jsme společně řešili. Musím říci, že bych odpověděl na většinu správně, protože to byly samé hloupé otázky.
Odpoledne jsem s bráškou dělal pořádek, především na jeho stole a potom obecně. Parádně jsem všechno vysál. a pokojík nyní vypadá naprosto úchvatně. Je to úžasné místo pro práci, relaxaci i zábavu. A nikdo neříká, že ty činnosti nemůžou být jedním! Jediná věc, kterou bych ještě dal pryč je dalekohled. Ale zatím ho zde nechávám, protože je léto a někteří členové rodiny (bráška a taťka) občas sledují hvězdy. Inu, alespoň chvíli zde ještě zůstane.
Co jsem se díval na internet, nikde jsem neviděl, že by kurzy tai-či v národě měly začínat 15.9. od 17 hodin. Rozhod jsem se tam tedy zbytečně nejít a nešel. Ovšem chvíli před šestou mi volal Peške (člíso si sehnal přes Brunclu) a ptal se, kde jsem, že to dneska skutečně je a začíná v 6.
Tedy, nasedl jsem na kolo a jel. Přesně na čas jsme vešli dovnitř a ještě chvíli se čekalo.
Průběh ukázkové hodiny byl zdarma, ale nijak extra mě nenadchl. Dozvěděl jsem se pár zajímavých cvičících technik (pracujících s energií), ale chodit tam pravidelně a za peníze nehodlám. Překvapila mě totiž neodbornost personálu (lektorů), kteří se snažili odpovědím na otázky vyhýbat. A ke všemu, vůbec nevěnují pozornost prací s energií, která je podstatou tohoto cvičení! Nejvíce zdravotní účinky vychvalovala jedna lektorka. A hádejte jak vypadala. 200 kilová bečka sádla! Ale je pravda, že záda měla krásně "rovné".
Po tai-či, když jsem se vrátil domů, jsem se ještě pokusil chvíli meditovat a 5 minut před 9 jsem vyrazil z domu na nádraží. Před domem jsem potkal kluky (Michala a Danka) a společně se mnou šli takřka až k nádraží. Tam se otočili a domluviuli jsme se, že na mě počkají u krevního centra. Pokračoval jsem tedy sám, ale jakmile jsem dorazil, bylo mi řečeno, že němky nestihly vlak a přijednou až za hodinu. Nezbývalo mi, než vrátit se za kamarády.
S nimi jsem potom šel do Stolárny zamluvit bowling, čímž paní profesorka pověřila mě osobně. Na pátek a místo pro 40 lidí. Ta paní mi zpočátku dosti nevěřila, ale zadání vyhověla výborně. Snad to teda vyjde, protože se chtěla pořádně ujistit, že tam budem. A já přísahal.
Dále jsme šli k nádraží a já si vešel na chvíli dovnitř, pokecat s ostatními. Prohodili jsme pár slov - teda spíše oni prohodili a já jsem naslouchal. Opět jsem šel ven, dovnitř a po pár okamžicích přijel ten zprávný vlak. Přešli jsme na jejich nástupiště (výstupiště) a sotva jsem hned objevil tu svoji, pomohl jsem ji vzít kufr. Všichni se hned rozešli a tak jsem ji romanticky zaved romantickým nočním městem až domů.
Cestou jsem se jí pokoušel mou - už tehdy německo-angličtinou - informovat o významných místech v okolí a že obdivuju tu osamocenost v nočním městě.
U krevního centra jsme "náhodou" potkali kluky, kteří se "náhodou" k nám přidali. Ten zbytek jsme tedy ušli společně a kluci si užili při svých pokusech se dorozumět.
Doma, někdy o třičtvrtě na jedenáct, nám maminka nachystala večeři. Výtečný bramborový salát s řízkem. A soubežně začaly první, interrodinné, pokusy o konverzace. Taťka všechno vyzvídal, já taky a nakonec něco málo vylezlo na povrch. Po večeři jsem ještě nechal němku připojit se přes můj notebook na nějaký jejich sociální server. Něco jako německý Facebook. Možná jako libko. Následně jsem ji tedy ukázal náš oblíbený Facebook a status Páji, který nás vzýval k výběru bot pro něho.
Přidal se po chvíli ještě taťka se svým notebookem a chtěl po Savině ukázat, kde bydlí. Je to, podle mě, větší vesnička, asi 10 kilometrů západně od Brettenu.
Prohodili jsme posledních pár slov, já ji informoval, popřál Geil sny a nechal jít spát. Sám jsem si ještě přečet maily, napsal blogpost a do postele jsem skočil taky.
úterý 15. září 2009
Mošta
Pondělí 14.9.09
Dnešní den jsem si užil zcela vyjímčeně. Nevím vám, proč tomu tak, je, ale každý den, opravdu každý den, zažívám obrovské změny v životě. Dostává se mi tolika informací a já si tolik toho uvědomuju. Neustálé záskávám nové náhledy na celý svět.
Po škole jsem se chtěl ještě vydat do místecké knihovny, vrátit knížky, které si půjčil Matěj (nějaké fantasy, včetně Pána prstenů), ale nakonec mi moc čas nevyšel a tak jsem si je po internetu prodloužil, ať nedostanu upomínku.
Bráška získal šílený nápad a to vložit do nového výkonného dědova počítače svůj harddisk a užívat si tam do soboty hry, které mu normálně nejedou. Tak jsem tedy zkusil, ale hlásilo to jakýsi error. Nakonec jsme se rozhodli obětovat menší z jeho harddisků (40GB) na novou instalaci Windows. Po chvíli jsme našli Crystal Edition, a přibližně po hodině vše bylo nainstalováno. Další hodinu jsem ještě dolaďoval různé ovladače a snažil se nějak přenést hru z druhého harddisku na tento. Samozřejmě úspěšně.
Tou hrou byl totiž Assasin's Creed. Velká pecka, kterou všichni kolem vychvalují a především na ni poukazoval Slávek. Instalace tedy po několikerém dolazení Windows úspěšná a Matěj si začal hrát. Parádně hrát. I můj otec se přišel podívat a žasl nad propracovaností. Přiznal to, čeho byl odpůrcem, totiž, že grafika se za těch pár let opravdu hodně zlepšila.
Já jsem si přečetl meily, napsal nějaké články a trochu zapracoval na sobě. Meditace je opravdu zajímavá a užitečná, blbé ale je, že si to člověk neuvědomuje, když není "vyčištěný". Je to ale nakonec jedno, každý večer pravidelně medituju a proto si připomínám, jaké to je.
Při dokončování úklidu rohové skříně jsem se rozhodl, že skener Epson (dříve multifunkce) dám do prázdného prostou pod horní deskou a nahoře si udělám krásné čisté místo na práci. Jak jsem řekl, tak se i stalo a teď to u mě na stole vypadá opravdu moc krásně.
Mimojiné, když jsem onen roz zaplňoval, uvědomil jsem si, jaké obrovské množství esoterní literatury, z vlastní vůle a nákladů, jsem si už pořídil. Je to poctivý třiceticentimetrový sloupek a moc mě těší, co všechno mám. Jsou to totiž úžasné zdroje moudrosti a inspirace.
Už jsem se těšil na němku a po icq jsem zažil jednu příhodu. V jednom okamžiku mi oznamovala, že si právě balí oblečení. Na to jsem zjevně zareagoval, že vůbec by nevadilo, kdyby byla bez něj. Načež se objevilo, že právě u sebe má boyfrienda. Trochu mi to shodilo náladu, ani nevím proč. Ale nakonec jsem se s tím dobře vyrovnal. Přece, co bych si k ní chtěl dovolovat, ani klukům nedovolím ji cokoliv udělat. Bude u mě v parosté jistotě a bezpečí.
K večeru jsem do hluboké noci afirmoval a psal a něco komel půlnoci jsem konečně uléh do postele. Ještě nesmím zapomenout - chvíli předtím jsem se rozhod využít a otestovat svůj učební systém na sobě a tak na bilogoii, z níž nás zítra měla čekat písemka, jsem používal nové metody. Popravdě, cizí věci, natož vlastní, jsem dlouho nezkoušel u sebe. Tedy test - i když mi připadalo, že jsem se tomu věnoval málo, uvidíme, jak to dopadne. Ať žijou švestky!
Dnešní den jsem si užil zcela vyjímčeně. Nevím vám, proč tomu tak, je, ale každý den, opravdu každý den, zažívám obrovské změny v životě. Dostává se mi tolika informací a já si tolik toho uvědomuju. Neustálé záskávám nové náhledy na celý svět.
Po škole jsem se chtěl ještě vydat do místecké knihovny, vrátit knížky, které si půjčil Matěj (nějaké fantasy, včetně Pána prstenů), ale nakonec mi moc čas nevyšel a tak jsem si je po internetu prodloužil, ať nedostanu upomínku.
Bráška získal šílený nápad a to vložit do nového výkonného dědova počítače svůj harddisk a užívat si tam do soboty hry, které mu normálně nejedou. Tak jsem tedy zkusil, ale hlásilo to jakýsi error. Nakonec jsme se rozhodli obětovat menší z jeho harddisků (40GB) na novou instalaci Windows. Po chvíli jsme našli Crystal Edition, a přibližně po hodině vše bylo nainstalováno. Další hodinu jsem ještě dolaďoval různé ovladače a snažil se nějak přenést hru z druhého harddisku na tento. Samozřejmě úspěšně.
Tou hrou byl totiž Assasin's Creed. Velká pecka, kterou všichni kolem vychvalují a především na ni poukazoval Slávek. Instalace tedy po několikerém dolazení Windows úspěšná a Matěj si začal hrát. Parádně hrát. I můj otec se přišel podívat a žasl nad propracovaností. Přiznal to, čeho byl odpůrcem, totiž, že grafika se za těch pár let opravdu hodně zlepšila.
Já jsem si přečetl meily, napsal nějaké články a trochu zapracoval na sobě. Meditace je opravdu zajímavá a užitečná, blbé ale je, že si to člověk neuvědomuje, když není "vyčištěný". Je to ale nakonec jedno, každý večer pravidelně medituju a proto si připomínám, jaké to je.
Při dokončování úklidu rohové skříně jsem se rozhodl, že skener Epson (dříve multifunkce) dám do prázdného prostou pod horní deskou a nahoře si udělám krásné čisté místo na práci. Jak jsem řekl, tak se i stalo a teď to u mě na stole vypadá opravdu moc krásně.
Mimojiné, když jsem onen roz zaplňoval, uvědomil jsem si, jaké obrovské množství esoterní literatury, z vlastní vůle a nákladů, jsem si už pořídil. Je to poctivý třiceticentimetrový sloupek a moc mě těší, co všechno mám. Jsou to totiž úžasné zdroje moudrosti a inspirace.
Už jsem se těšil na němku a po icq jsem zažil jednu příhodu. V jednom okamžiku mi oznamovala, že si právě balí oblečení. Na to jsem zjevně zareagoval, že vůbec by nevadilo, kdyby byla bez něj. Načež se objevilo, že právě u sebe má boyfrienda. Trochu mi to shodilo náladu, ani nevím proč. Ale nakonec jsem se s tím dobře vyrovnal. Přece, co bych si k ní chtěl dovolovat, ani klukům nedovolím ji cokoliv udělat. Bude u mě v parosté jistotě a bezpečí.
K večeru jsem do hluboké noci afirmoval a psal a něco komel půlnoci jsem konečně uléh do postele. Ještě nesmím zapomenout - chvíli předtím jsem se rozhod využít a otestovat svůj učební systém na sobě a tak na bilogoii, z níž nás zítra měla čekat písemka, jsem používal nové metody. Popravdě, cizí věci, natož vlastní, jsem dlouho nezkoušel u sebe. Tedy test - i když mi připadalo, že jsem se tomu věnoval málo, uvidíme, jak to dopadne. Ať žijou švestky!
pondělí 14. září 2009
Week start-end
Víkend 12.-13.9.09
Přes víkend jsem toho zažil mnoho zajímavého. V sobotu jsem se ráno vyspal (nebo spíše nevyspal) z oné slavné páteční čajky, načež jsem tedy meditoval a jinak se pokoušel sebe očišťovat.
Hodně lidí mluvilo o dnešním Radegastu - akci v Nošovicích - ale já jsem již předem hlásil svou nepřítomnost na něm. Takové akce mě totiž nebaví. Pokaždé, když se nějaká taková pořádá, valná většina lidí se zde jde tak zvaně pobavit. Čili, prakticky řečeno, popít, poskákat před pódiem, "potkat se" se známými i novými lidmi a prostě nebýt doma. Dělají to tak všichni a tak to dělají všichni. Průměrnost je pro všechny vždy dobrá výmluva.
Rozhodl jsem se tedy na tu dnešní slavnou akci nejít, protože mi zcela vyhovuje být třeba i doma a pracovat na svých projektech. Narozdíl od hromady lidí kolem, já se nikdy nenudím. Každá příležitost, každý okamžik je pro mě okamžikem jedinečným a proto si neustále naplno užívám, ať se děje cokoliv. Je pravda, že v tom pžípadě bych tedy mohl jít i na ten Radegast. Souhlasím s tím, ale přesto nejdu.
Říká se, že pokud chce člověk vyniknout v něčem, měl se obklopit odborníky v oboru. Prostředí vždy nesmírně formuje člověka a dobře to můžeme pozorovat třeba na malých dětech. Podle toho, mezi jakými partami kluků a holek se pohybují, se sami orientují a jednají. Mění se podvědomé programy, které mají rozhodující vliv na chování i prožívání člověka.
Přes den jsem se pokoušel stavět dědův počítač - a přes icq Slávek uvažoval o tom, že mi přijede pomoct. Přes poledne jsme se s mamkou a taťkou vydali do Jysku, kde jsme koupili polštář, povlečení a prostěradlo pro němku a ještě se stavili v Baumaxu. V tom jsme nenašli ani kliku, kterou chceme novou do byváku, ani hřebíky do zdi, kterými si chci přibít indiánka vedle stolu. Skočili jsme nakonec ještě do Hypernovy (dnes už vlastně Alberta) vedle, cosi málo koupili (mamka především švestky na buchtu) a vrátili se domů.
Zjistil jsem, že Slávek už na icq není a tak jsme jaksi vyčkávali, jestli náhodu nepřijede v časech, které nám podal IDOS. Ani v jednom se neobjevil a tak už k večeru jsme s taťkou jeli k babičce.
U babičky je toho skoro vždycky trochu na práci. Tentokrát děláme - pokládáme nově - kachličky před domem. Byly totiž dosti ohyzdně urovnané a vzhledem k tomu, že chceme němku jednou vzít i na návštěvu k téhle babičce, rozhodli jsme se alespoň ten předek dát do pořádku.
Posilněni švestkami ze stromů na zahradě, pracovali jsme celkem dlouho. S naprostou soustředěností, ale také s radostí jsem kachličky přesně a rychle sadil jednu vedle druhé. Taťka se zatím pustil do kousku na druhé straně a kolem deváté desáté večer jsme už měli celou plošku mezi garáží a domem hotovou. Nutno sice dodat, že v jeden okamžik jsem nevědomě "jel z kopce" a tak jsem část musel předělávat. Chybami se ale člověk učí a tak jsem se radoval i z toho.
Po dobře odvedené práci nás čekala dobrá večeře. A babička nám, tentokrát na styl řízků, osmažila šťavnaté a chutné žampiony z města. K žampionům brambory a, jak je u babičky ve zvyku, chlebíčky s něčím. Najedl jsem se dosyta.
Aby hojnosti nebylo málo, dala mi ještě babička množství informačních prospektů o Frýdku-Místku v němčině. Ty také posháněla v Místku, kde byla přes týden nakoupit. Obdivuju svou babičku, jak neustále myslí na všechny. Dorazili jsme domů a hajdy do hajan.
Neděle byla, pro nás neobvykle, dosti sváteční. Dopoledne jsem mimo jiné dobrodružně pokračoval ve stavbě dědova nového počítače. Na oběd nám maminka udělala jídlo vskutku jedinečné. A to kuře se smaženou zeleninou zcela na středomořský způsob plus rajčatovo-cibulovo-sýrový salát. To všechno bylo naprosto dokonalé, že jsem mou maminku nemohl ohodnotit jinak než za 1 s *.
Odpoledne nás čekala velká akce. Ještě jednou jsem nechal taťku promluvit si po telefonu s paní učitelkou Franko a něco po druhé jsme se pěkně oblíkli a vyrazili na cestu do Kozlovic. U místecké Riviery-točny jsme si vyzvedli mou paní učitelku z hudebky. Tentokrát opět nádherně oblečenou a celkově upravenou - jak je u ní zvykem. A chvíli po půl jsme dorazili na místo, které jsem dokonce znal. Protože koncert měl začít až ve 3, ještě jsme se procházeli kolem zdejšího pěkného kostela s hřbitovem a prohodili pár slov s některými lidmi. Celkem mě překvapilo, jak učitelka důvěrně zná všechny ty pořadatele i samotné umělce.
Nejvíce jsem byl zvědavý na holky, které měly přijet v jednom autě a stále nikde nebyly. Nakonec, až minutu po zahájení, přišli Goluchovi sami. Alespoň ale přišla celá jejich rodina - Kamča, Týnka, maminka a tatínek. U Kamči jsem si všim nápadně zděděných znaků. Po matce má její zajímavou pusu a po otci typické a jedinečné obočí "v hraně" a oči s roztomilým obličejem.
Koncert začal a předčil očekávání všech. Můj taťka předtím dokonce pana Jana Kvapila, nejlepšího současného českého flétnistu, neznal. Po představení si o něm ale udělal rozhodně dobrý obrázek.
Spolu s flétnistou hrál i, přibližně stejně starý, ale i zkušený, loutnista (kytarista), který všechny skladby doprovázel na originální loutny, dokonce s původními strunami z ovčích střívek. Ty proto musel neustále dolaďovat, což třeba na několika desítek strunové loutně dalo docela zabrat.
Hráli staré anglické barokní skladby a zahrnuli při tom několik slavných tehdejších hudebníků. Někteří své písničky skládali při toulkách panskými sídly, jiní hudbu zkoumali vážně a mnoho z nich i do této barokní hudby zavádělo tradiční skotské prvky. Je nutno říci, že všechny skladby byly nádherné a, i přestože například podle mého taťky toho bylo moc, já jsem si užil náramně a tóny, nádherně se rozléhající prostorami sálu, ve mě zanechály jedinečné dojmy a zážitky. Dostával jsem se chvílemi do amosféry staré Anglie a uvažoval, jaké to bylo, když tyhle skladby vznikaly.
Hned po skončení koncertu pan Golucha navrhl zajít si na kofolu do nedaleké místní hospody a tak jsme všichni šli. Jednalo se o opravdu stylový a prestižní hostinec, který dokonce nabízel vlastní místní kvasnicové pivo. Taťka sice nemohl, ale paní učitelka i pan G. si dali. Velkou srandu jsem si užil při objednávání vlastního nápoje. Na závěr jsem si tedy zvolil pomerančový džus; zbytek osazenstva starou dobrou kofolu.
Myslel jsem, že to bude vše, ale v nenadání si ještě Kamčin taťka nečekaně objednal jakousi škvarkovou pomazánku. Netušil jsem, co přesně to je zač, ale zajímalo mě, stejně jako tátu, proč zrovnu tu; tak jsme si taky objednali jednu.
Po notné chvíli přišel číšník, donesl košík s chleby a každému zvláštní a roztomiloou soupravičku. Prkýnko, které mělo vyřezaný otvor na malý kastrůlek s onou pomazánkou a malou prohlubeň na čerstvě nakrájenou cibulku. K tomu všemu ten chléb byl čerstvě opečený na způsob topinky. Díky tomuto se pomazánka také dobře roztírala.
Namazal si táta, namazl jsem si já a musím říci, že jsem si velmi pochutnal. Takové škvarky na křupavém chlebu s cibulkou přijdou člověku po několikahodinovém sezení docela k chuti.
Bavili jsme se, jedli, popíjeli, až na stole nezbyl džbán ani talíř plný a vydali jsme se domů. Ještě u auta nás seřvala paní z jiné restaurace, že parkujeme na vyhrazeném parkovišti, taťka to ale, podle mě velmi taktně, vyjednal a hned jsme jeli.
Doma jsem se převlík a šli jsme pokračovat na práci u babičky. Kachličky jsem skládal se stejnou píli a nadšením jako včera a do 8 hodin bylo vše důležité hotovo. Nyní se babička už cítí hrdě na svůj dům a ten výsledek je dobrý pro všechny. Dokonce jsem tentokrát při pokládání používal vodováhu a tak je nyní vše vskutku dobře udělané.
Jediný problém nám chvíli dělala prohlubeň pod oknem (zřejmě propadlé místo) a tak jsme museli neustále vozit obrovské množství hlíny na vyrovnání. Nejdříve jsem chtěl udělat prostě schod dolů, ale nakonec jsem rád, že jsme to udělali takto. Vypadá to teďka před domem velmi upraveně - na zdejší poměry a s ohledem na předchozí stav.
Něco po osmé jsme tedy dorazili domů, já konečně spravil a dokončil dědův počítač, sklidil pochvalu od rodičů a leťel do postele. Momentálně pracuji vnitřně na intenzivním zvyšování sebejistoty a pěkně se daří. Hodně daří. Každým dnem jsem v nové provincii životního poznání.
Přes víkend jsem toho zažil mnoho zajímavého. V sobotu jsem se ráno vyspal (nebo spíše nevyspal) z oné slavné páteční čajky, načež jsem tedy meditoval a jinak se pokoušel sebe očišťovat.
Hodně lidí mluvilo o dnešním Radegastu - akci v Nošovicích - ale já jsem již předem hlásil svou nepřítomnost na něm. Takové akce mě totiž nebaví. Pokaždé, když se nějaká taková pořádá, valná většina lidí se zde jde tak zvaně pobavit. Čili, prakticky řečeno, popít, poskákat před pódiem, "potkat se" se známými i novými lidmi a prostě nebýt doma. Dělají to tak všichni a tak to dělají všichni. Průměrnost je pro všechny vždy dobrá výmluva.
Rozhodl jsem se tedy na tu dnešní slavnou akci nejít, protože mi zcela vyhovuje být třeba i doma a pracovat na svých projektech. Narozdíl od hromady lidí kolem, já se nikdy nenudím. Každá příležitost, každý okamžik je pro mě okamžikem jedinečným a proto si neustále naplno užívám, ať se děje cokoliv. Je pravda, že v tom pžípadě bych tedy mohl jít i na ten Radegast. Souhlasím s tím, ale přesto nejdu.
Říká se, že pokud chce člověk vyniknout v něčem, měl se obklopit odborníky v oboru. Prostředí vždy nesmírně formuje člověka a dobře to můžeme pozorovat třeba na malých dětech. Podle toho, mezi jakými partami kluků a holek se pohybují, se sami orientují a jednají. Mění se podvědomé programy, které mají rozhodující vliv na chování i prožívání člověka.
Přes den jsem se pokoušel stavět dědův počítač - a přes icq Slávek uvažoval o tom, že mi přijede pomoct. Přes poledne jsme se s mamkou a taťkou vydali do Jysku, kde jsme koupili polštář, povlečení a prostěradlo pro němku a ještě se stavili v Baumaxu. V tom jsme nenašli ani kliku, kterou chceme novou do byváku, ani hřebíky do zdi, kterými si chci přibít indiánka vedle stolu. Skočili jsme nakonec ještě do Hypernovy (dnes už vlastně Alberta) vedle, cosi málo koupili (mamka především švestky na buchtu) a vrátili se domů.
Zjistil jsem, že Slávek už na icq není a tak jsme jaksi vyčkávali, jestli náhodu nepřijede v časech, které nám podal IDOS. Ani v jednom se neobjevil a tak už k večeru jsme s taťkou jeli k babičce.
U babičky je toho skoro vždycky trochu na práci. Tentokrát děláme - pokládáme nově - kachličky před domem. Byly totiž dosti ohyzdně urovnané a vzhledem k tomu, že chceme němku jednou vzít i na návštěvu k téhle babičce, rozhodli jsme se alespoň ten předek dát do pořádku.
Posilněni švestkami ze stromů na zahradě, pracovali jsme celkem dlouho. S naprostou soustředěností, ale také s radostí jsem kachličky přesně a rychle sadil jednu vedle druhé. Taťka se zatím pustil do kousku na druhé straně a kolem deváté desáté večer jsme už měli celou plošku mezi garáží a domem hotovou. Nutno sice dodat, že v jeden okamžik jsem nevědomě "jel z kopce" a tak jsem část musel předělávat. Chybami se ale člověk učí a tak jsem se radoval i z toho.
Po dobře odvedené práci nás čekala dobrá večeře. A babička nám, tentokrát na styl řízků, osmažila šťavnaté a chutné žampiony z města. K žampionům brambory a, jak je u babičky ve zvyku, chlebíčky s něčím. Najedl jsem se dosyta.
Aby hojnosti nebylo málo, dala mi ještě babička množství informačních prospektů o Frýdku-Místku v němčině. Ty také posháněla v Místku, kde byla přes týden nakoupit. Obdivuju svou babičku, jak neustále myslí na všechny. Dorazili jsme domů a hajdy do hajan.
Neděle byla, pro nás neobvykle, dosti sváteční. Dopoledne jsem mimo jiné dobrodružně pokračoval ve stavbě dědova nového počítače. Na oběd nám maminka udělala jídlo vskutku jedinečné. A to kuře se smaženou zeleninou zcela na středomořský způsob plus rajčatovo-cibulovo-sýrový salát. To všechno bylo naprosto dokonalé, že jsem mou maminku nemohl ohodnotit jinak než za 1 s *.
Odpoledne nás čekala velká akce. Ještě jednou jsem nechal taťku promluvit si po telefonu s paní učitelkou Franko a něco po druhé jsme se pěkně oblíkli a vyrazili na cestu do Kozlovic. U místecké Riviery-točny jsme si vyzvedli mou paní učitelku z hudebky. Tentokrát opět nádherně oblečenou a celkově upravenou - jak je u ní zvykem. A chvíli po půl jsme dorazili na místo, které jsem dokonce znal. Protože koncert měl začít až ve 3, ještě jsme se procházeli kolem zdejšího pěkného kostela s hřbitovem a prohodili pár slov s některými lidmi. Celkem mě překvapilo, jak učitelka důvěrně zná všechny ty pořadatele i samotné umělce.
Nejvíce jsem byl zvědavý na holky, které měly přijet v jednom autě a stále nikde nebyly. Nakonec, až minutu po zahájení, přišli Goluchovi sami. Alespoň ale přišla celá jejich rodina - Kamča, Týnka, maminka a tatínek. U Kamči jsem si všim nápadně zděděných znaků. Po matce má její zajímavou pusu a po otci typické a jedinečné obočí "v hraně" a oči s roztomilým obličejem.
Koncert začal a předčil očekávání všech. Můj taťka předtím dokonce pana Jana Kvapila, nejlepšího současného českého flétnistu, neznal. Po představení si o něm ale udělal rozhodně dobrý obrázek.
Spolu s flétnistou hrál i, přibližně stejně starý, ale i zkušený, loutnista (kytarista), který všechny skladby doprovázel na originální loutny, dokonce s původními strunami z ovčích střívek. Ty proto musel neustále dolaďovat, což třeba na několika desítek strunové loutně dalo docela zabrat.
Hráli staré anglické barokní skladby a zahrnuli při tom několik slavných tehdejších hudebníků. Někteří své písničky skládali při toulkách panskými sídly, jiní hudbu zkoumali vážně a mnoho z nich i do této barokní hudby zavádělo tradiční skotské prvky. Je nutno říci, že všechny skladby byly nádherné a, i přestože například podle mého taťky toho bylo moc, já jsem si užil náramně a tóny, nádherně se rozléhající prostorami sálu, ve mě zanechály jedinečné dojmy a zážitky. Dostával jsem se chvílemi do amosféry staré Anglie a uvažoval, jaké to bylo, když tyhle skladby vznikaly.
Hned po skončení koncertu pan Golucha navrhl zajít si na kofolu do nedaleké místní hospody a tak jsme všichni šli. Jednalo se o opravdu stylový a prestižní hostinec, který dokonce nabízel vlastní místní kvasnicové pivo. Taťka sice nemohl, ale paní učitelka i pan G. si dali. Velkou srandu jsem si užil při objednávání vlastního nápoje. Na závěr jsem si tedy zvolil pomerančový džus; zbytek osazenstva starou dobrou kofolu.
Myslel jsem, že to bude vše, ale v nenadání si ještě Kamčin taťka nečekaně objednal jakousi škvarkovou pomazánku. Netušil jsem, co přesně to je zač, ale zajímalo mě, stejně jako tátu, proč zrovnu tu; tak jsme si taky objednali jednu.
Po notné chvíli přišel číšník, donesl košík s chleby a každému zvláštní a roztomiloou soupravičku. Prkýnko, které mělo vyřezaný otvor na malý kastrůlek s onou pomazánkou a malou prohlubeň na čerstvě nakrájenou cibulku. K tomu všemu ten chléb byl čerstvě opečený na způsob topinky. Díky tomuto se pomazánka také dobře roztírala.
Namazal si táta, namazl jsem si já a musím říci, že jsem si velmi pochutnal. Takové škvarky na křupavém chlebu s cibulkou přijdou člověku po několikahodinovém sezení docela k chuti.
Bavili jsme se, jedli, popíjeli, až na stole nezbyl džbán ani talíř plný a vydali jsme se domů. Ještě u auta nás seřvala paní z jiné restaurace, že parkujeme na vyhrazeném parkovišti, taťka to ale, podle mě velmi taktně, vyjednal a hned jsme jeli.
Doma jsem se převlík a šli jsme pokračovat na práci u babičky. Kachličky jsem skládal se stejnou píli a nadšením jako včera a do 8 hodin bylo vše důležité hotovo. Nyní se babička už cítí hrdě na svůj dům a ten výsledek je dobrý pro všechny. Dokonce jsem tentokrát při pokládání používal vodováhu a tak je nyní vše vskutku dobře udělané.
Jediný problém nám chvíli dělala prohlubeň pod oknem (zřejmě propadlé místo) a tak jsme museli neustále vozit obrovské množství hlíny na vyrovnání. Nejdříve jsem chtěl udělat prostě schod dolů, ale nakonec jsem rád, že jsme to udělali takto. Vypadá to teďka před domem velmi upraveně - na zdejší poměry a s ohledem na předchozí stav.
Něco po osmé jsme tedy dorazili domů, já konečně spravil a dokončil dědův počítač, sklidil pochvalu od rodičů a leťel do postele. Momentálně pracuji vnitřně na intenzivním zvyšování sebejistoty a pěkně se daří. Hodně daří. Každým dnem jsem v nové provincii životního poznání.
sobota 12. září 2009
Válec v dešti smogu
Pátek 11.9.09
Co jsem dělal během dne. No ráno mi ještě před školou zavolal kurýr s klávesnicí a tak jsem telefon předal taťkovi. A ten se s ním domluvil, že mu to přivezou do firmy.
Do školy jsem se nechal svézt autem. Chtěl jsem si ráno ještě nagelovat čerstvě ostříhané vlasy, ale nějak to nevyšlo. Z časových důvodů.
Ve škole se nedělo nic extra. V tělocviku jsem si zahrál pěkně fotbal a díky Horovi zůstal jenom v bráně. K mému překvapení si na něj pořádně zanadával i Kori. Nakonec mi jej možná bylo i trochu líto. Krom toho, celou dobu vyučování se všichni bavili o tom, jak večer půjdou (opět) do Stouno na Hity (ze záhrobí) a parádně si na nich užijí. A taky padlo nejedno slovo o sobotním dni Radegast v Nošovicích. Velké známé chlastačce všech dob. K tomu všemu se ještě dost lidí domlouvalo na odpoledni a noclehu u Toma. Jelikož má rodiče přes víkend pryč, jako správný úspěšný muž své bydliště náležitě využívá.
Já jsem se rozhodl na žádnou z těchto akcí nejít. Jednak protože stojí zbytečné peníze. A taky se na nich nic zajímavého neděje a mě nebaví. A aby toho nebylo málo, většinou lidi na takové akce chodí, aby se ožrali. Ne vždy, ale dost často. A já nepiju. Není to pro mě výhodné.
Odpoledne jsem byl doma, potom šel s kamarády na chvíli ven, byli pro mě Terka, Radek, Michal, Iva, Lucka a Markéta. Popovídal jsem si s nimi o škole. Zdálo se, že ke mě mají respekt a Tea mi byla obvzlášť sympatická. Dlouho jsem kluky přemlouval, aby šli do čajovny. Taky Danka jsem chtěl.
Nakonec nešel nikdo a řekli mi, že přijdou, když přímo holky jim telefonem řeknou, že je chcou. Kolem půl 7 jsem se tedy ještě doma najed a vydal se sám do čajovny. Tam mě čekalo 5 holek - Bea, Pája, Linda, Venďa a Týnka. Bylo pro mě ctí, být jediný chlap mezi tolika holkami. Nakonec totiž ani po telefonátu Michal s Radkem nepřišli. Chvíli jsme povídali. Taky jsem se dozvěděl, že Bea píše něco do svého notýsku. Zřejmě jakýsi příběh. Páji to dala přečíst a moc ji to dojalo (a nebo se tak alespn tvářila - málem plakala).
O půl osmé se všichni rozhodli odejít. Bea musela, Linda taky a ostatní se přidaly jako správné kamarádky. Mimochodem Linda mi byla moc povědomá. Připomíná mi totiž jednu moji oblíbenou americkou písničkářku, kterou poslouchám na youtube. A taky byla krásně upravená. Dokonalá image.
Bea byla mými vlasy, podle mě, příjemně překvapena. A neustále se mě ptala na ty mé další zásadní změny v životě. Nějak jsem nedokázal odpovědět, částečně i proto, protože jsem ty změny neměl v hlavě ujasněné. Ne ale že by nebyly. Nicméně dost Beu pohoršilo, když jsem oznámil, že změny dělám často. Asi to pochopila tak, že často měním holky. Kdyby jen ona věděla, jak jsem to myslel a jak na tom ve skutečnosti jsem.
Když jsme šli s Beou a Pájou domů, holky vymyslely, že zajdou za Pájinou mamkou a pokusí se ji překecat, aby Pája mohla přespat u Bey. Ta navíc dneska přes noc nikoho neměla doma. Když jsem čekal před Pájiným panelákem, měl jsem dostatek času na lehkou dechovou meditaci. Zjevně totiž bylo to překecávání složitější. Jedním z důvodů mohlo být to, že Pája dneska ještě vůbec nebyla doma. Což i mě překvapilo.
Po úspěšném vyjednání jsme kvapili zpátky k Bei. Nezdá se to, ale je to kus cesty. Běželi jsme tak, že jsem málem nestíhal a i tak nám to trvalo nejméně 20 minut. Největší deprimací pro mě bylo, že celou cestu šly holky přede mnou a vůbec si mne nevšímaly. Jen si spolu povídaly a smály se. A pouze ke konci z úst Bey znovu zazněl dotaz, jaké že jsou ty moje změny.
Nejbolestivější pro mě bylo, když najednou během chůze holky uprchly a z dáli lacině řekly, že už musí a ať se mám. Zahnuly do vchodu a byly pryč.
Byly to pro mě těžké okamžiky. Hned jsem se vyčůral u keře, lehl si na lavičku a jal se něco s tím dělat. Uklidnit se se mi příliš nedařilo a tak jsem alespoň přemítal nad vším možným a nad holkami. Rozhodl jsem se jim napsat ještě loučící smsku. A napsal. Napsal jsem taky Lucce z Poříčí. Nakonec jsem snědl všechny (asi 20) bonbóny - sněhurky - z kapsy a nálada se mi trochu zlepšila. Věc, která mě opět rozhodila byl telefon od Michala. Danek mi oznámil, že na mě čekají a optal se, kdy přijdu. Že chcou jít do klubovny a kdesi cosi. Tedy jsem odpověděl, že přijdu až za nějakou dobu a že půjdu rovnou do postele.
Pomalu jsem se procházel Místeckým i Frýdeckým městem až jsem asi v 10 dorazil k domu. Už u krevního centra jsem potkal kluky, jdouc mi naproti, ale hned jsem jim oznámil, že jdu spát a nikde s nimi dneska už nehodlám být.
Nakonec teda mě nechali jít a sami šli do klubovny. Mamka, která doma z okna vše sledovala, se začínala vyptávat, kam šli a tak dále. Až jsem to nakonec ani já nevydržel a vyklopil jsem na ní, že jsou teda v klubovně a já nemám síly jim odporovat. S mamkou jsme si trochu ostře vyměnili pár názorů, ale aspoň trochu mě pochopila a to mi moc pomohlo. Zjistil jsem, že příště to vyřeším nějak líp. Neboť nic není jejich vina. Ani má. Já jen za to beru zodpovědnost.
Chvíli jsem si ještě čet a šel do postele, kde mi hlavou běhaly myšlenky dosti různé a zajímavé. Nakonec jsem však vyčerpáním hluboce usnul a dokonce si krásně zasnil. Další jedinečný a úchvatný den za sebou.
Co jsem dělal během dne. No ráno mi ještě před školou zavolal kurýr s klávesnicí a tak jsem telefon předal taťkovi. A ten se s ním domluvil, že mu to přivezou do firmy.
Do školy jsem se nechal svézt autem. Chtěl jsem si ráno ještě nagelovat čerstvě ostříhané vlasy, ale nějak to nevyšlo. Z časových důvodů.
Ve škole se nedělo nic extra. V tělocviku jsem si zahrál pěkně fotbal a díky Horovi zůstal jenom v bráně. K mému překvapení si na něj pořádně zanadával i Kori. Nakonec mi jej možná bylo i trochu líto. Krom toho, celou dobu vyučování se všichni bavili o tom, jak večer půjdou (opět) do Stouno na Hity (ze záhrobí) a parádně si na nich užijí. A taky padlo nejedno slovo o sobotním dni Radegast v Nošovicích. Velké známé chlastačce všech dob. K tomu všemu se ještě dost lidí domlouvalo na odpoledni a noclehu u Toma. Jelikož má rodiče přes víkend pryč, jako správný úspěšný muž své bydliště náležitě využívá.
Já jsem se rozhodl na žádnou z těchto akcí nejít. Jednak protože stojí zbytečné peníze. A taky se na nich nic zajímavého neděje a mě nebaví. A aby toho nebylo málo, většinou lidi na takové akce chodí, aby se ožrali. Ne vždy, ale dost často. A já nepiju. Není to pro mě výhodné.
Odpoledne jsem byl doma, potom šel s kamarády na chvíli ven, byli pro mě Terka, Radek, Michal, Iva, Lucka a Markéta. Popovídal jsem si s nimi o škole. Zdálo se, že ke mě mají respekt a Tea mi byla obvzlášť sympatická. Dlouho jsem kluky přemlouval, aby šli do čajovny. Taky Danka jsem chtěl.
Nakonec nešel nikdo a řekli mi, že přijdou, když přímo holky jim telefonem řeknou, že je chcou. Kolem půl 7 jsem se tedy ještě doma najed a vydal se sám do čajovny. Tam mě čekalo 5 holek - Bea, Pája, Linda, Venďa a Týnka. Bylo pro mě ctí, být jediný chlap mezi tolika holkami. Nakonec totiž ani po telefonátu Michal s Radkem nepřišli. Chvíli jsme povídali. Taky jsem se dozvěděl, že Bea píše něco do svého notýsku. Zřejmě jakýsi příběh. Páji to dala přečíst a moc ji to dojalo (a nebo se tak alespn tvářila - málem plakala).
O půl osmé se všichni rozhodli odejít. Bea musela, Linda taky a ostatní se přidaly jako správné kamarádky. Mimochodem Linda mi byla moc povědomá. Připomíná mi totiž jednu moji oblíbenou americkou písničkářku, kterou poslouchám na youtube. A taky byla krásně upravená. Dokonalá image.
Bea byla mými vlasy, podle mě, příjemně překvapena. A neustále se mě ptala na ty mé další zásadní změny v životě. Nějak jsem nedokázal odpovědět, částečně i proto, protože jsem ty změny neměl v hlavě ujasněné. Ne ale že by nebyly. Nicméně dost Beu pohoršilo, když jsem oznámil, že změny dělám často. Asi to pochopila tak, že často měním holky. Kdyby jen ona věděla, jak jsem to myslel a jak na tom ve skutečnosti jsem.
Když jsme šli s Beou a Pájou domů, holky vymyslely, že zajdou za Pájinou mamkou a pokusí se ji překecat, aby Pája mohla přespat u Bey. Ta navíc dneska přes noc nikoho neměla doma. Když jsem čekal před Pájiným panelákem, měl jsem dostatek času na lehkou dechovou meditaci. Zjevně totiž bylo to překecávání složitější. Jedním z důvodů mohlo být to, že Pája dneska ještě vůbec nebyla doma. Což i mě překvapilo.
Po úspěšném vyjednání jsme kvapili zpátky k Bei. Nezdá se to, ale je to kus cesty. Běželi jsme tak, že jsem málem nestíhal a i tak nám to trvalo nejméně 20 minut. Největší deprimací pro mě bylo, že celou cestu šly holky přede mnou a vůbec si mne nevšímaly. Jen si spolu povídaly a smály se. A pouze ke konci z úst Bey znovu zazněl dotaz, jaké že jsou ty moje změny.
Nejbolestivější pro mě bylo, když najednou během chůze holky uprchly a z dáli lacině řekly, že už musí a ať se mám. Zahnuly do vchodu a byly pryč.
Byly to pro mě těžké okamžiky. Hned jsem se vyčůral u keře, lehl si na lavičku a jal se něco s tím dělat. Uklidnit se se mi příliš nedařilo a tak jsem alespoň přemítal nad vším možným a nad holkami. Rozhodl jsem se jim napsat ještě loučící smsku. A napsal. Napsal jsem taky Lucce z Poříčí. Nakonec jsem snědl všechny (asi 20) bonbóny - sněhurky - z kapsy a nálada se mi trochu zlepšila. Věc, která mě opět rozhodila byl telefon od Michala. Danek mi oznámil, že na mě čekají a optal se, kdy přijdu. Že chcou jít do klubovny a kdesi cosi. Tedy jsem odpověděl, že přijdu až za nějakou dobu a že půjdu rovnou do postele.
Pomalu jsem se procházel Místeckým i Frýdeckým městem až jsem asi v 10 dorazil k domu. Už u krevního centra jsem potkal kluky, jdouc mi naproti, ale hned jsem jim oznámil, že jdu spát a nikde s nimi dneska už nehodlám být.
Nakonec teda mě nechali jít a sami šli do klubovny. Mamka, která doma z okna vše sledovala, se začínala vyptávat, kam šli a tak dále. Až jsem to nakonec ani já nevydržel a vyklopil jsem na ní, že jsou teda v klubovně a já nemám síly jim odporovat. S mamkou jsme si trochu ostře vyměnili pár názorů, ale aspoň trochu mě pochopila a to mi moc pomohlo. Zjistil jsem, že příště to vyřeším nějak líp. Neboť nic není jejich vina. Ani má. Já jen za to beru zodpovědnost.
Chvíli jsem si ještě čet a šel do postele, kde mi hlavou běhaly myšlenky dosti různé a zajímavé. Nakonec jsem však vyčerpáním hluboce usnul a dokonce si krásně zasnil. Další jedinečný a úchvatný den za sebou.
pátek 11. září 2009
Opus
Čtvrtek 10.9.09
Dny letí jako voda a já pomalu začínám ztrácet pojem o čase. Málem jsem dneska do sešitů psal 10.10.010, jak jsem byl zmatený včerejškem.
Seminář biologie byl zajímavý. Potkal jsem zde plno známých tváří - Evu Májovou, Honzu Poledníka, Poláška, Dejva, Kristýnu Vávrovou a další. Jako v matice se nás ze začátku hodiny Onderková ptala, co chceme dělat za výšku. Docela ji překvapilo mé, z řady vybočující, prohlášení, že o výšce neuvažuju a biologie mě prostě baví a zajímá. Během následujících dvou hodin jsme se dozvěděli o programu tohoto roku. Pověděla nám pár slov o výškách a pak nám řekla věci, tkeré nás, jako bilogy čekají. Velkou radost mi udělalo, když jsem se dozvěděl, že každý budeme dělat herbář. Já jsem hned dosáhl nadšení a po pár prohlídnutích jiných herbářů jsem nabyl dojmu, že 100 kytek posbírám ještě do zimy. Do konce roku jich máme mít povinně 50.
Další důležitou informací pro nás bylo, že do pololetí si každý připraví seminární práci na nějaké téma. Myslel jsem si, že to bude bůhvijaká blbost. Ale poté, co nám profesorka donesla desítky seminárek od bývalých studentů mě naplnila vlna inspirace. Zjistil jsem, že taková seminární práce je neskutečně užitečná věc. Z brožurky čítající přibližně 20 listů se člověk doví ohromné množství informací. Proto jsem si taky hned tří půjčil. A jaké krásné teprv musí být tvoření vlastní takové seminárky. Z mého mylného přesvědčení, že psát je divné, jsem ihned upustil a dostal jsem nový náhled na věc. Stačí trochu změnit pohled, své vlastní vnímání skutečnosti - a najednou se činnost (zde psaní) stane snadnou. Jak jednoduché a krásné.
Němčina byla pro všechny studenty velkým zdrojem smíchu. Zrovna jsme překládali nějaké texty do češtiny, když v tom mi začal zvonit telefon. Tušil jsem, že to je kurýr, který mi volá ohledně zásilky s dědovým počítačem. Bylo sice uprostřed, ale bez servítek jsem se učitelky zeptal "Můžu si vzít telefon?" Sotva zaznělo "ano," hned jsem hovor vzal a začal vyjednávat. To, že učitelka špatně pochopila význam slova zvednout není přece můj problém. Ale většina studentů alespoň chytla pořádný záchvat smíchu. Profesorka prý dokonce největší ze všech. Naštěstí Banetková je hodná a tak mi všechno odpustila (i když se tvářila zpočátku jinak).
Po škole jsem si teda zašel domů, vzít si monitor. A hned poté jsem vyrazil na kole a zamířil si to k holiči. Chvíli jsem uvažoval, radil se s holičkou a nakonec to vyřešila elegantně. Vlasy mi zkrátila oproti původnímu stavu celkem dost, dokonce na bocích a vzadu strojkem a vršek nagelovala. A změna účesu se ji povedla náramně a to k lepšímu. Poděkoval jsem a zaplatil 90 Kč.
Po holiči jsem vyjel k ADT prodejně, jež, jak jsem zjistil, je už zrušená. Nezbývalo mi tedy, než nechat si kolo u zmrzliny Pod vrbou a skočit do Kaňoka. Zeptal jsem se na DVD mechaniku a samozřejmě měli přesně tu správnou. A to dokonce za úžasnou cenu. Řekl bych, že levněji, než na internetu, kde jsem ji chtěl koupit původně, ale nebyla skladem.
Uspokojen úspěšnou koupí, zašel jsem ještě do našeho malého frýdeckého knihkupectví Librex. Zeptal jsem se po chvíli prohlížení si knížek na modrého Murphyho - učebnici gramatiky. Ale dostal jsem se záporné odpovědi. Dokonce takovou knížku ani nikdy neměli. Inu, v pondělí si zajdu do Bílka, tam knížku prý prodávají a celkem výhodně - "jen" 600 Kč.
Odpoledne potom jsem chtěl jít s Dankem do zkušebny, o které říkal, že má začít v půl páté. Sotva jsem vylezl z domu, Danek zjistil, že nikam nemůže jít. Tedy s Radkem a Michalem jsem se vydal do Prostoru, kde jsem objevil, že jak jsem tušil, zkoušku máme až od 6 do půl osmé. Tak jsme šli domů a cestou kolem hřiště první základní školy jsme si všimli velké popelnice. Trochu jsme ji proslídili pohledem a první co jsme uviděli, byly kupy Lega a Merkuru. Nic nám nestálo v cestě si takové staré a vzácné hračky vzít. Do klubovny jsme si tím pádem odnesli asi 10 kilo mého oblíbeného Merkuru a jeden kyblík lega, které se líbilo Radkovi. Chvíli jsme si hráli a před šestou vyrazili, po umytí se, do zkušebny.
Nabral jsem nástroje a připravil se. Chvíli jsem hrál, poté na pódium přišli i Radek s Michalem, chvíli si poblbli a pak je to přestalo bavit, tak do konce zkoušky nedočkavě a unuděne seděli na gauči. Já jsem si mezitím vyzkoušel jak naše nové melodie, tak ty starší. A také z mých rukou a úst zaznělo pár coverů Nohavicy i jiných, podle zpěvníku. Zkouška dopadla nic moc, to se ale s jedním členem a 2 lumpy dalo čekat. Jsem zvědavý, jestli se nám podaří sehnat opravdickoou zkušebnu, která by byla jen pro nás. Posledně, když jsem se panu doktoru Korčovi ze Slezanu dovolal, jsem se dozvěděl, že zrovna o nevyužitých budovách s někým jednají a mám se znovu zeptat někdy v řijnu. Naštěstí prý Pavlův strejda má plno kontaktů na všechno kolem hudby. Neboť se totiž stará o zařízování různých akcí.
Po zkoušce jsem odhodlaně šel domů a po pár přečtených řádcích rovnou do postele, kde jsem si opět ještě na mobilu něco počet. Dozvěděl jsem se toho mnoho.
Dny letí jako voda a já pomalu začínám ztrácet pojem o čase. Málem jsem dneska do sešitů psal 10.10.010, jak jsem byl zmatený včerejškem.
Seminář biologie byl zajímavý. Potkal jsem zde plno známých tváří - Evu Májovou, Honzu Poledníka, Poláška, Dejva, Kristýnu Vávrovou a další. Jako v matice se nás ze začátku hodiny Onderková ptala, co chceme dělat za výšku. Docela ji překvapilo mé, z řady vybočující, prohlášení, že o výšce neuvažuju a biologie mě prostě baví a zajímá. Během následujících dvou hodin jsme se dozvěděli o programu tohoto roku. Pověděla nám pár slov o výškách a pak nám řekla věci, tkeré nás, jako bilogy čekají. Velkou radost mi udělalo, když jsem se dozvěděl, že každý budeme dělat herbář. Já jsem hned dosáhl nadšení a po pár prohlídnutích jiných herbářů jsem nabyl dojmu, že 100 kytek posbírám ještě do zimy. Do konce roku jich máme mít povinně 50.
Další důležitou informací pro nás bylo, že do pololetí si každý připraví seminární práci na nějaké téma. Myslel jsem si, že to bude bůhvijaká blbost. Ale poté, co nám profesorka donesla desítky seminárek od bývalých studentů mě naplnila vlna inspirace. Zjistil jsem, že taková seminární práce je neskutečně užitečná věc. Z brožurky čítající přibližně 20 listů se člověk doví ohromné množství informací. Proto jsem si taky hned tří půjčil. A jaké krásné teprv musí být tvoření vlastní takové seminárky. Z mého mylného přesvědčení, že psát je divné, jsem ihned upustil a dostal jsem nový náhled na věc. Stačí trochu změnit pohled, své vlastní vnímání skutečnosti - a najednou se činnost (zde psaní) stane snadnou. Jak jednoduché a krásné.
Němčina byla pro všechny studenty velkým zdrojem smíchu. Zrovna jsme překládali nějaké texty do češtiny, když v tom mi začal zvonit telefon. Tušil jsem, že to je kurýr, který mi volá ohledně zásilky s dědovým počítačem. Bylo sice uprostřed, ale bez servítek jsem se učitelky zeptal "Můžu si vzít telefon?" Sotva zaznělo "ano," hned jsem hovor vzal a začal vyjednávat. To, že učitelka špatně pochopila význam slova zvednout není přece můj problém. Ale většina studentů alespoň chytla pořádný záchvat smíchu. Profesorka prý dokonce největší ze všech. Naštěstí Banetková je hodná a tak mi všechno odpustila (i když se tvářila zpočátku jinak).
Po škole jsem si teda zašel domů, vzít si monitor. A hned poté jsem vyrazil na kole a zamířil si to k holiči. Chvíli jsem uvažoval, radil se s holičkou a nakonec to vyřešila elegantně. Vlasy mi zkrátila oproti původnímu stavu celkem dost, dokonce na bocích a vzadu strojkem a vršek nagelovala. A změna účesu se ji povedla náramně a to k lepšímu. Poděkoval jsem a zaplatil 90 Kč.
Po holiči jsem vyjel k ADT prodejně, jež, jak jsem zjistil, je už zrušená. Nezbývalo mi tedy, než nechat si kolo u zmrzliny Pod vrbou a skočit do Kaňoka. Zeptal jsem se na DVD mechaniku a samozřejmě měli přesně tu správnou. A to dokonce za úžasnou cenu. Řekl bych, že levněji, než na internetu, kde jsem ji chtěl koupit původně, ale nebyla skladem.
Uspokojen úspěšnou koupí, zašel jsem ještě do našeho malého frýdeckého knihkupectví Librex. Zeptal jsem se po chvíli prohlížení si knížek na modrého Murphyho - učebnici gramatiky. Ale dostal jsem se záporné odpovědi. Dokonce takovou knížku ani nikdy neměli. Inu, v pondělí si zajdu do Bílka, tam knížku prý prodávají a celkem výhodně - "jen" 600 Kč.
Odpoledne potom jsem chtěl jít s Dankem do zkušebny, o které říkal, že má začít v půl páté. Sotva jsem vylezl z domu, Danek zjistil, že nikam nemůže jít. Tedy s Radkem a Michalem jsem se vydal do Prostoru, kde jsem objevil, že jak jsem tušil, zkoušku máme až od 6 do půl osmé. Tak jsme šli domů a cestou kolem hřiště první základní školy jsme si všimli velké popelnice. Trochu jsme ji proslídili pohledem a první co jsme uviděli, byly kupy Lega a Merkuru. Nic nám nestálo v cestě si takové staré a vzácné hračky vzít. Do klubovny jsme si tím pádem odnesli asi 10 kilo mého oblíbeného Merkuru a jeden kyblík lega, které se líbilo Radkovi. Chvíli jsme si hráli a před šestou vyrazili, po umytí se, do zkušebny.
Nabral jsem nástroje a připravil se. Chvíli jsem hrál, poté na pódium přišli i Radek s Michalem, chvíli si poblbli a pak je to přestalo bavit, tak do konce zkoušky nedočkavě a unuděne seděli na gauči. Já jsem si mezitím vyzkoušel jak naše nové melodie, tak ty starší. A také z mých rukou a úst zaznělo pár coverů Nohavicy i jiných, podle zpěvníku. Zkouška dopadla nic moc, to se ale s jedním členem a 2 lumpy dalo čekat. Jsem zvědavý, jestli se nám podaří sehnat opravdickoou zkušebnu, která by byla jen pro nás. Posledně, když jsem se panu doktoru Korčovi ze Slezanu dovolal, jsem se dozvěděl, že zrovna o nevyužitých budovách s někým jednají a mám se znovu zeptat někdy v řijnu. Naštěstí prý Pavlův strejda má plno kontaktů na všechno kolem hudby. Neboť se totiž stará o zařízování různých akcí.
Po zkoušce jsem odhodlaně šel domů a po pár přečtených řádcích rovnou do postele, kde jsem si opět ještě na mobilu něco počet. Dozvěděl jsem se toho mnoho.
čtvrtek 10. září 2009
Akty
Středa 9.9.09
Den s magickým datem mě provázel už od rána a já jsem to do druhé hodiny vyučování ani nepostřehl. Považoval jsem dnešek za obvzláště vyjímečný; za obvzláště vyjímečný však považuju zcela každý den, tyi se "nešťastnými" daty nevyjímaje.
Ráno jsem vstával v 6, protože jsem se chtěl vydat ještě do posilovny. Byl jsem unavený a rozhodl jsem se, že si tam vyrazím až na půl osmé. Protože pár minut posilování mi bohatě stačí a více by bylo z mého pohledu kontraproduktivní (celková únava a bolest svalů celý den atd.).
Ve škole jsme měli první 2 hodiny semináře z matematiky. A byly to hodiny, na které ani za sto let nezapomenu. Bavil jsem se neustále a to nejen díky složení studentů, ale hlavně díky kantorovi. Má nás totiž ředitel Kocich.
Tenhle člověk by se na první pohled mohl zdát přísný a neústupný. Ale jakmile jsem jej poznal, hned jsem pochopil o co jde. Ze začátku se nás vyptal na naše zaměření (obor maturity a výšky) a posléze rozdělil třídní funkce. Smetáky aka službou se stala dvojička v prní lavici; Dvěřníkem Lukáš; Zvoníkem Matěj; a Oslem poslem nakonec nikdo. Ředitel totiž konstatoval, že v našem semináři nikdy není absence a tak ani není třeba k nám nosit třídní knihu.
Poté, co s námi probral, co to vlastně matematika je, jsme se trochu dohodli na tom, co budeme probírat a ukázal nám hned ze začátku pár nesmírně užitečných fint pro počítání, které jsme neznali. Druhou hodinu, hned ze začátku nám dal písemku. 2 příklady a 15 minut na jejich vyřešení. Plus jako bonus, kdo to bude mít dřív, může si posvačit.
Je zjevné, že jsem byl hotov jako první, a přesvědčen, že mám vše dobře jsem si přines svačinku. Všichni byli překvapeni. Tom skončil chvíli po mě a tak se se mnou podělil o švestičky, které byly částí jeho přenosného bufetu. Nakonec čas uběhl, všichni jsme odevzdali a Kocich se dal do veřejného opravování. První pětka. Druhá. Třetí. Dokázal nám, že vůbec neumíme řešit matematické úlohy správně. Používání dosazovací tabulky při kreslení grafu funkce podle něj je nějvětší hřích. Já jsem naštěstí "dostal" 3, ale když došel k Tomovi, opět se pozastavil, dal mu basu a povzbudivě zavyl "Ať žijou švěstky!".
Nakonec písemku nemyslel vážně, ale jen si nás zkoušel. A dělal si legraci opravdu ze všeho. Je to další skvělý učitel, kterého jsme letos chytli. Ale věřím, že profesor, kterého chytla druhá seminářová skupina na matiku není o nic horší. Pavel byl prvního záři hodně naštvaný, že Kocich na něj nevyšel. Každý je jiný a on se bude mít taky dobře.
V matice už začíná naše oblíbená rutina. Totiž opisování domácích úkolů. A i já jsem se k takovým lidem přidal. Naštěstí Kožušníková nic nepoznala. A u tabule mě navíc za "elegantní řešení" příkladu před celou třídou významně pochválila. Ano, má mě oblíbeného. Ale ne náhodou. Vím, čím si to zasluhuju. Když člověk věnuje někomu svou pozornost, ten někdo to dobře pozná a pocítí.
Na obědě se mi dostalo informace, že Lucka ze třídy plánuje vydávat nějaké školní noviny. Ihned jsem ji začal povzbuzovat a dávat na jevo svůj vlastní příspěvek. Protože velmi podobná myšlenka mě napadla už nejednou. A cením si toho, že se ujala takového nápadu a převádí jej ve skutečnost. Hned po obědě jsem se proto, ještě před hudebkou, vydal do Šprtovy tiskárny. Nikdy jsem tam nebyl, ale kancelář (a i provoz samotný) jsem vzápětí našel. Pana vrchního jsem se poptal na ceny a zjistil následující: Při nákladu do 100 kusů, by sešit velikostí A5, na obyčeném papíře, černobíle a secvaknut vyšel cca 11 Kč za výtisk. Za informaci jsem byl vděčný, ale dost mě překvapila. Čekal bych za brožurku s tak malým obsahem menší cenu. Inu, co se dá dělat. Zítra informuju Lucku.
Na hudebku jsem se už těšil a dokonce jsem přišel téměř akorát (pár minut předem), což mi i učitelce pomohlo udržet si dobrou náladu. První na řadě byl kvartet a já jsem se s vervou pustil do hraní. Věc, kterou jsme začali, byl náš oblíbený Canon. Skladba nádherná, harmonická a uvolňující, ale pro některé trochu nudná. Doma jsem sice nikdy od konce školního roku na flétnu necvičil, učitelka se ale domnívala o opaku. Díky vnitřním změnám hraju dokonale vyrovnaným a krásným tónem, čehož se obvykle těžko dosahuje. Moje necvičení se pak projevilo až na technicky náročnější pasážích, které jsem nezvlád bez chyby zahrát z listu. To ale vůbec nevadí, protože, a i mě to překvapuje, dokážu se (i v nerytmické a nelogické) skladbě kdekoliv znovu připojit. Vždy mě to ohromuje, protože vím, jaké to pro mě kdysi bylo těžké a jak to je obtížné i pro ostatní.
Po Canonu jsme si projeli Presto a přichystali se na zkoušku našeho většího souboru Tempra. Učitelka s radostí zjistila, že vedlejší (větší) učebna je volná a tak jsme se nastěhovali tam. K nám, čtyřem z kvartetu se přidali postupně Evík, Anička a nakonec i Beáta. Smutnou zprávou pro nás bylo, že dlouhodobí členové nás už nenavštíví, protože se vydali všemi směry do světa. Ale tak hrozná ta zpráva nakonec nebyla. Na soutěži, která je letos, musí každá flétna v souboru hrát svůj vlastní hlas (ne zdvojený, jak to je u nás obvyklé). A díky tomu, že nás je o mnoho méně, není tak těžké tuto podmínku naplnit.
Když jsme probírali noty, zjistili jsme, že téměř nic nemáme. A tak, nejdříve jsme si zkusili zahrát jakousi jednu šílenou skladbu. Tu jsme zavrhli a vrátili. A učitelka nám rozdala další noty, tentokrát něco krásného starého. To jsme si už i zahráli a moc se nám to líbilo. Hodina tedy skončila brzy.
K večeru jsem se vrátil domů, docela dost početl, něco postudoval a šel spát. Jako každý den, ale zase jedinečně a po jedinečním dni.
Den s magickým datem mě provázel už od rána a já jsem to do druhé hodiny vyučování ani nepostřehl. Považoval jsem dnešek za obvzláště vyjímečný; za obvzláště vyjímečný však považuju zcela každý den, tyi se "nešťastnými" daty nevyjímaje.
Ráno jsem vstával v 6, protože jsem se chtěl vydat ještě do posilovny. Byl jsem unavený a rozhodl jsem se, že si tam vyrazím až na půl osmé. Protože pár minut posilování mi bohatě stačí a více by bylo z mého pohledu kontraproduktivní (celková únava a bolest svalů celý den atd.).
Ve škole jsme měli první 2 hodiny semináře z matematiky. A byly to hodiny, na které ani za sto let nezapomenu. Bavil jsem se neustále a to nejen díky složení studentů, ale hlavně díky kantorovi. Má nás totiž ředitel Kocich.
Tenhle člověk by se na první pohled mohl zdát přísný a neústupný. Ale jakmile jsem jej poznal, hned jsem pochopil o co jde. Ze začátku se nás vyptal na naše zaměření (obor maturity a výšky) a posléze rozdělil třídní funkce. Smetáky aka službou se stala dvojička v prní lavici; Dvěřníkem Lukáš; Zvoníkem Matěj; a Oslem poslem nakonec nikdo. Ředitel totiž konstatoval, že v našem semináři nikdy není absence a tak ani není třeba k nám nosit třídní knihu.
Poté, co s námi probral, co to vlastně matematika je, jsme se trochu dohodli na tom, co budeme probírat a ukázal nám hned ze začátku pár nesmírně užitečných fint pro počítání, které jsme neznali. Druhou hodinu, hned ze začátku nám dal písemku. 2 příklady a 15 minut na jejich vyřešení. Plus jako bonus, kdo to bude mít dřív, může si posvačit.
Je zjevné, že jsem byl hotov jako první, a přesvědčen, že mám vše dobře jsem si přines svačinku. Všichni byli překvapeni. Tom skončil chvíli po mě a tak se se mnou podělil o švestičky, které byly částí jeho přenosného bufetu. Nakonec čas uběhl, všichni jsme odevzdali a Kocich se dal do veřejného opravování. První pětka. Druhá. Třetí. Dokázal nám, že vůbec neumíme řešit matematické úlohy správně. Používání dosazovací tabulky při kreslení grafu funkce podle něj je nějvětší hřích. Já jsem naštěstí "dostal" 3, ale když došel k Tomovi, opět se pozastavil, dal mu basu a povzbudivě zavyl "Ať žijou švěstky!".
Nakonec písemku nemyslel vážně, ale jen si nás zkoušel. A dělal si legraci opravdu ze všeho. Je to další skvělý učitel, kterého jsme letos chytli. Ale věřím, že profesor, kterého chytla druhá seminářová skupina na matiku není o nic horší. Pavel byl prvního záři hodně naštvaný, že Kocich na něj nevyšel. Každý je jiný a on se bude mít taky dobře.
V matice už začíná naše oblíbená rutina. Totiž opisování domácích úkolů. A i já jsem se k takovým lidem přidal. Naštěstí Kožušníková nic nepoznala. A u tabule mě navíc za "elegantní řešení" příkladu před celou třídou významně pochválila. Ano, má mě oblíbeného. Ale ne náhodou. Vím, čím si to zasluhuju. Když člověk věnuje někomu svou pozornost, ten někdo to dobře pozná a pocítí.
Na obědě se mi dostalo informace, že Lucka ze třídy plánuje vydávat nějaké školní noviny. Ihned jsem ji začal povzbuzovat a dávat na jevo svůj vlastní příspěvek. Protože velmi podobná myšlenka mě napadla už nejednou. A cením si toho, že se ujala takového nápadu a převádí jej ve skutečnost. Hned po obědě jsem se proto, ještě před hudebkou, vydal do Šprtovy tiskárny. Nikdy jsem tam nebyl, ale kancelář (a i provoz samotný) jsem vzápětí našel. Pana vrchního jsem se poptal na ceny a zjistil následující: Při nákladu do 100 kusů, by sešit velikostí A5, na obyčeném papíře, černobíle a secvaknut vyšel cca 11 Kč za výtisk. Za informaci jsem byl vděčný, ale dost mě překvapila. Čekal bych za brožurku s tak malým obsahem menší cenu. Inu, co se dá dělat. Zítra informuju Lucku.
Na hudebku jsem se už těšil a dokonce jsem přišel téměř akorát (pár minut předem), což mi i učitelce pomohlo udržet si dobrou náladu. První na řadě byl kvartet a já jsem se s vervou pustil do hraní. Věc, kterou jsme začali, byl náš oblíbený Canon. Skladba nádherná, harmonická a uvolňující, ale pro některé trochu nudná. Doma jsem sice nikdy od konce školního roku na flétnu necvičil, učitelka se ale domnívala o opaku. Díky vnitřním změnám hraju dokonale vyrovnaným a krásným tónem, čehož se obvykle těžko dosahuje. Moje necvičení se pak projevilo až na technicky náročnější pasážích, které jsem nezvlád bez chyby zahrát z listu. To ale vůbec nevadí, protože, a i mě to překvapuje, dokážu se (i v nerytmické a nelogické) skladbě kdekoliv znovu připojit. Vždy mě to ohromuje, protože vím, jaké to pro mě kdysi bylo těžké a jak to je obtížné i pro ostatní.
Po Canonu jsme si projeli Presto a přichystali se na zkoušku našeho většího souboru Tempra. Učitelka s radostí zjistila, že vedlejší (větší) učebna je volná a tak jsme se nastěhovali tam. K nám, čtyřem z kvartetu se přidali postupně Evík, Anička a nakonec i Beáta. Smutnou zprávou pro nás bylo, že dlouhodobí členové nás už nenavštíví, protože se vydali všemi směry do světa. Ale tak hrozná ta zpráva nakonec nebyla. Na soutěži, která je letos, musí každá flétna v souboru hrát svůj vlastní hlas (ne zdvojený, jak to je u nás obvyklé). A díky tomu, že nás je o mnoho méně, není tak těžké tuto podmínku naplnit.
Když jsme probírali noty, zjistili jsme, že téměř nic nemáme. A tak, nejdříve jsme si zkusili zahrát jakousi jednu šílenou skladbu. Tu jsme zavrhli a vrátili. A učitelka nám rozdala další noty, tentokrát něco krásného starého. To jsme si už i zahráli a moc se nám to líbilo. Hodina tedy skončila brzy.
K večeru jsem se vrátil domů, docela dost početl, něco postudoval a šel spát. Jako každý den, ale zase jedinečně a po jedinečním dni.
středa 9. září 2009
Cesta nitrem
Útorok 8.9.09
Pomalu si začínám všímat, že události předcházejících dní do dne dalšího z velké části "zapomínám" a tak zřejmě budu zapisovat již jen události aktuální. Tím se sice ztratí smysl "pamětí", ale více toho zachytím. A nebo, že bych nechal věci, jak jsou a procvičoval si paměť? Možná to tak není špatně.
V úterý jsem ráno nešel do posilovny, protože tu jsem si naplánoval na pondělí a středu. Do školy jsem jel na kole a to normálně (tzn. akorát, na čas). Přezul jsem se a už těšil do třídy.
Mám takový svůj vlastní zvyk - rituál. Vždycky, když ráno vejdu do třídy, se všemi se s úsměvěm pozdravím. Některým to zlepší náladu, někteří se zasmějí, někteří se cítí pohoršeně - a mi se to líbí. Rozhodně to takto nedělá nikdo jiný. A nebo jsem alespoň nikoho jiného něco takového neviděl dělat.
Předmět, který se mi z dneška vryl do paměti nejvíce byla němčina. Protože byla první v tomto roce. Sotva jsem do učebny němčiny vešel, pocítil jsem tu klidnou a radostnou atmosféru, kterou vyzařovala profesorka Banetková sedící u katedry. Je to moje nejoblíbenější učitelka z gymplu. Mohu-li to tak říci, aniž bych někoho urazil.
Na lavici nám rozdala mapy a nechala nás hádat, k čemu to je. Všichni tipovali něco k navigaci po městě, byli tím blízko, ale ne v cíli. Až já jsem zabodoval se svým názorem, že to přece máme, abychom dokázali po městě provést své němky, až příští týden přijedou.
V hodině jsme se o pobytu dozvěděli hodně informací. Profesorka nám rozdala program a postupně a důkladně vysvětlila. V úterý večer (21 h) si němky vyzvedneme na nádraží. Další den s nima máme jakýsi společný program ve škole a taky je provedeme po městě. Je dána jakási trasa sestávající z několika významných bodů. Ale dojít k nim můžem jakkoliv, takže není vyloučeno prozkoumat třeba celý Frýdek-Místek.
Další dny jsou plné jiných činností a akcí, z nichž některých se účastníme všichni - my i oni - a některých jenom oni. Takovým společným je například výlet do Beskyd - lanové centrum Tarzanie, Pustevny, Radegast, Radhošť. A co čeká jenom německé studentky je mimo jiné prohlídka Nošovického pivovaru. Letos prý nečekaně bez ochutnávky piva (Birelu).
Kritická pro mě (podle mé mamky) měla být sobota, protože v tu celý den slavíme dědovy narozeniny. Jedná se o velkou rodinnou sešlost, kde nikdo nemůže chybět. A nepamatuju se, jestli jsem se už zmiňoval, ale se Slávkem (bratranec) dědovi sestavujem počítač. Cenu má docela únosnou - pro babičku dokonce nižší, než čekala - ale výkonem předčí mnohé dnešní herní počítače. Údajně tam v pohodě rozjdedem i ty nejnovější hry. A já se už těším i na to, jak třeba budem s dědou skypovat. Nebo, jak si děda bude užívat při hraní s moderními Windows a jejich vymoženostmi.
Program výměny na sobotu je sice vymyšlený - prohlídka Hornického muzea v Ostravě - ale paní profesorka mě ujistila, že situace se dá řešit jakkoliv. Nyní převládá varianta, že holku tam necháme jít a někdy, odpoledne po prohlídce, si ji vyzvednem a připojíme k oslavě. Myslím, že to vyšlo skvěle.
V neděli potom máme svobodný program celý den - asi němku vemem k babičce. A nebo někam do přírody. Či ještě na nějaké jiné, vůbec nečekané místo? Kdo ví. Pondělního rána za brzkých hodin je doprovodíme opět k nádraží a vyjedou směrem domů. Bude je čekat docela dlouhá cesta, ale po zážitku největším. Na nás nikdy nezapomenou.
V angličtině jsme byli spojení s druhou skupinou a tak jsme nic moc neprobírali, jen jsme dělali cvičné věty s doplňováním sloves v různých časech. Vidím, že jsem si už s pomocí Ondráčka trochu uvědomil, jak ta angličtina vlastně funguje, a nemám s tím takový problém. Teď už budu anglicky psát dokonale. A můžu i své knížky psát v angličtině, aniž by vypadaly blbě.
Ještě ráno nám Onderková dala slíbovanou písemku z biologie. Hodně otázek se ptalo na různé vlasnosti určitých řádů nebo druhů; druhá polovina byla určování řádů ke konkrétním zvířatům. Obvzláště tím druhým jsem si nebyl tolik jistý a tak očekávam trojku a nebo něco blízkého.
Doma odpoledne jsem začal i skončil prací na sobě. Inspirovalo mě totiž pár cvičení z knížky Tvůrčí představivost od Shakti Gawain, kterou jsem si pročítal o velké přestávce ve škole. Co jsem dneska prováděl byla velká revize svého nitra. Hledal jsem uvězněné pocity v sobě, omezující přesvědčení a jiné bloky, uvolňoval je a nahrazoval něčím novým, pozitivním a produktivním. V těle jsem opravdu cítil velké proudění a později, když jsem jednal například s taťkou, poznal jsem, že jsem jiný. Volnější, svobodnější, čistší, méně vázaný. Tato technika je opravdu účinná, jak jsem právě zažil.
Něco po šesté mi přivezli součástky z Alfacompu - ty na dědův počítač. Tak jsme se s taťkou podívali, jak to všechno vypadá a vyrazili k babičce, kde jsem toužil pomoct opravit kachličky před vchodem a vykoupat se (letos poprvé) v bazénu, který tam táta dal už někdy v polovině prázdnin.
Jak jsem říkal, tak se taky stalo. Jako první, a pro ostatní nečekaně, jsem do vody bez problémů (očišťěn) skočil a krásně se osvěžil. Inspirováni mnou, přidali se i oba kluci. Utřeli jsme se, taťka posbíral síťkou nečistoty z vody a jali jsme se práce.
Nejdříve to vypadalo, že se se vším taťka strašně patlá a dělá to dokonale. V zápětí jsem však zjistil, že přestože mu to trvá dlouho, nejsou kachličky poskládané vůbec dokonale. Pracuje, dal jsem mu tedy pár rad a za chvíli, než nám vypršel čas, jsme měli část před schodištěm hotovou. Táta mě moc pochválil za mojí snahu i pečlivost. Uvědomil jsem si, že na stavbě - brigádě - jsem se toho z prací kolem domu taky hodně naučil. Všechno je ke všemu dobré. Jsem vděčný za to, že jsem mohl být na brigádě; že jsem mohl jet k babičce pomoct; že mám rodiče a okolí, jaké mám; a za to, že vše je takové, jaké právě teď je. Díky.
Vydatně jsme se najedli a putovali domů. Zde po pár minutách přišel Julek Uher, taťkův známý, taky horolezec a v obýváku si povídali. Části rozhovoru jsem se taky zůčastnil. Dokonce moje mamka jej považovala za někoho cizího, později si ale uvědomila, že ho možná zná z výšky. A tak si začali tykat a vše šlo správným směrem.
Jeho odchodu jsem se už nezúčastnil. Radoval jsem se z krásného dne a užíval si každý další nastávající okamžik. Početl kousek z jedné rozečtené elektronické knížky (AMN) a šel spát. Abych nelhal - po dlouhé době jsem si ještě v posteli chvíli čet na mobilu. Líbilo se mi to vzrušení.
Pomalu si začínám všímat, že události předcházejících dní do dne dalšího z velké části "zapomínám" a tak zřejmě budu zapisovat již jen události aktuální. Tím se sice ztratí smysl "pamětí", ale více toho zachytím. A nebo, že bych nechal věci, jak jsou a procvičoval si paměť? Možná to tak není špatně.
V úterý jsem ráno nešel do posilovny, protože tu jsem si naplánoval na pondělí a středu. Do školy jsem jel na kole a to normálně (tzn. akorát, na čas). Přezul jsem se a už těšil do třídy.
Mám takový svůj vlastní zvyk - rituál. Vždycky, když ráno vejdu do třídy, se všemi se s úsměvěm pozdravím. Některým to zlepší náladu, někteří se zasmějí, někteří se cítí pohoršeně - a mi se to líbí. Rozhodně to takto nedělá nikdo jiný. A nebo jsem alespoň nikoho jiného něco takového neviděl dělat.
Předmět, který se mi z dneška vryl do paměti nejvíce byla němčina. Protože byla první v tomto roce. Sotva jsem do učebny němčiny vešel, pocítil jsem tu klidnou a radostnou atmosféru, kterou vyzařovala profesorka Banetková sedící u katedry. Je to moje nejoblíbenější učitelka z gymplu. Mohu-li to tak říci, aniž bych někoho urazil.
Na lavici nám rozdala mapy a nechala nás hádat, k čemu to je. Všichni tipovali něco k navigaci po městě, byli tím blízko, ale ne v cíli. Až já jsem zabodoval se svým názorem, že to přece máme, abychom dokázali po městě provést své němky, až příští týden přijedou.
V hodině jsme se o pobytu dozvěděli hodně informací. Profesorka nám rozdala program a postupně a důkladně vysvětlila. V úterý večer (21 h) si němky vyzvedneme na nádraží. Další den s nima máme jakýsi společný program ve škole a taky je provedeme po městě. Je dána jakási trasa sestávající z několika významných bodů. Ale dojít k nim můžem jakkoliv, takže není vyloučeno prozkoumat třeba celý Frýdek-Místek.
Další dny jsou plné jiných činností a akcí, z nichž některých se účastníme všichni - my i oni - a některých jenom oni. Takovým společným je například výlet do Beskyd - lanové centrum Tarzanie, Pustevny, Radegast, Radhošť. A co čeká jenom německé studentky je mimo jiné prohlídka Nošovického pivovaru. Letos prý nečekaně bez ochutnávky piva (Birelu).
Kritická pro mě (podle mé mamky) měla být sobota, protože v tu celý den slavíme dědovy narozeniny. Jedná se o velkou rodinnou sešlost, kde nikdo nemůže chybět. A nepamatuju se, jestli jsem se už zmiňoval, ale se Slávkem (bratranec) dědovi sestavujem počítač. Cenu má docela únosnou - pro babičku dokonce nižší, než čekala - ale výkonem předčí mnohé dnešní herní počítače. Údajně tam v pohodě rozjdedem i ty nejnovější hry. A já se už těším i na to, jak třeba budem s dědou skypovat. Nebo, jak si děda bude užívat při hraní s moderními Windows a jejich vymoženostmi.
Program výměny na sobotu je sice vymyšlený - prohlídka Hornického muzea v Ostravě - ale paní profesorka mě ujistila, že situace se dá řešit jakkoliv. Nyní převládá varianta, že holku tam necháme jít a někdy, odpoledne po prohlídce, si ji vyzvednem a připojíme k oslavě. Myslím, že to vyšlo skvěle.
V neděli potom máme svobodný program celý den - asi němku vemem k babičce. A nebo někam do přírody. Či ještě na nějaké jiné, vůbec nečekané místo? Kdo ví. Pondělního rána za brzkých hodin je doprovodíme opět k nádraží a vyjedou směrem domů. Bude je čekat docela dlouhá cesta, ale po zážitku největším. Na nás nikdy nezapomenou.
V angličtině jsme byli spojení s druhou skupinou a tak jsme nic moc neprobírali, jen jsme dělali cvičné věty s doplňováním sloves v různých časech. Vidím, že jsem si už s pomocí Ondráčka trochu uvědomil, jak ta angličtina vlastně funguje, a nemám s tím takový problém. Teď už budu anglicky psát dokonale. A můžu i své knížky psát v angličtině, aniž by vypadaly blbě.
Ještě ráno nám Onderková dala slíbovanou písemku z biologie. Hodně otázek se ptalo na různé vlasnosti určitých řádů nebo druhů; druhá polovina byla určování řádů ke konkrétním zvířatům. Obvzláště tím druhým jsem si nebyl tolik jistý a tak očekávam trojku a nebo něco blízkého.
Doma odpoledne jsem začal i skončil prací na sobě. Inspirovalo mě totiž pár cvičení z knížky Tvůrčí představivost od Shakti Gawain, kterou jsem si pročítal o velké přestávce ve škole. Co jsem dneska prováděl byla velká revize svého nitra. Hledal jsem uvězněné pocity v sobě, omezující přesvědčení a jiné bloky, uvolňoval je a nahrazoval něčím novým, pozitivním a produktivním. V těle jsem opravdu cítil velké proudění a později, když jsem jednal například s taťkou, poznal jsem, že jsem jiný. Volnější, svobodnější, čistší, méně vázaný. Tato technika je opravdu účinná, jak jsem právě zažil.
Něco po šesté mi přivezli součástky z Alfacompu - ty na dědův počítač. Tak jsme se s taťkou podívali, jak to všechno vypadá a vyrazili k babičce, kde jsem toužil pomoct opravit kachličky před vchodem a vykoupat se (letos poprvé) v bazénu, který tam táta dal už někdy v polovině prázdnin.
Jak jsem říkal, tak se taky stalo. Jako první, a pro ostatní nečekaně, jsem do vody bez problémů (očišťěn) skočil a krásně se osvěžil. Inspirováni mnou, přidali se i oba kluci. Utřeli jsme se, taťka posbíral síťkou nečistoty z vody a jali jsme se práce.
Nejdříve to vypadalo, že se se vším taťka strašně patlá a dělá to dokonale. V zápětí jsem však zjistil, že přestože mu to trvá dlouho, nejsou kachličky poskládané vůbec dokonale. Pracuje, dal jsem mu tedy pár rad a za chvíli, než nám vypršel čas, jsme měli část před schodištěm hotovou. Táta mě moc pochválil za mojí snahu i pečlivost. Uvědomil jsem si, že na stavbě - brigádě - jsem se toho z prací kolem domu taky hodně naučil. Všechno je ke všemu dobré. Jsem vděčný za to, že jsem mohl být na brigádě; že jsem mohl jet k babičce pomoct; že mám rodiče a okolí, jaké mám; a za to, že vše je takové, jaké právě teď je. Díky.
Vydatně jsme se najedli a putovali domů. Zde po pár minutách přišel Julek Uher, taťkův známý, taky horolezec a v obýváku si povídali. Části rozhovoru jsem se taky zůčastnil. Dokonce moje mamka jej považovala za někoho cizího, později si ale uvědomila, že ho možná zná z výšky. A tak si začali tykat a vše šlo správným směrem.
Jeho odchodu jsem se už nezúčastnil. Radoval jsem se z krásného dne a užíval si každý další nastávající okamžik. Početl kousek z jedné rozečtené elektronické knížky (AMN) a šel spát. Abych nelhal - po dlouhé době jsem si ještě v posteli chvíli čet na mobilu. Líbilo se mi to vzrušení.
úterý 8. září 2009
Apokalypsa
Pondělí 7.9.09
Začal nový týden. A užívám si jej jěště více, než ty předchozí.
Abych přiznal barvu, rozhod jsem se odpoledne nesouhlasit s kamarády a nejít s nimi ven. Měl jsem dost práce doma - čtení, spravování, psaní - ale i do školy - úkoly a učení se na písemku z biologie.
Dopoledne ve škole jsem se pěkně bavil. V ZSV jsme si hodně povídali o všem možném, kolem práva, současné politické situace, rasismu a dalších tématech. Především jsme si nic nezapisovali do sešitu a neučili se podle osnov, což se všem líbilo. Cvika z fyziky proběhla zajímavě a pro mě jinak, než kdy dříve. Totiž, sedl jsem si na docela jiné místo, na opačnou stranu lavice. Po boku Honzy Koriťáka mám na všechno (a všechny) daleko lepší výhled a mohu být více v pozoru. Žádné pokusy jsme nedělali, čekalo nás jenom dobrání látky z minulého roku - kmitání a vlnění. Přesto, nemůžu říct, že by to bylo něco hloupého, nebo nudného. Opravdu mě to zajímá, protože to má dost blízko mimo jiné i k hudbě, což je něco pro mě.
Čeština, jako vždy byla maximálně nudná, naštěstí to ale vykompenzovala nadcházející hodina chemie. Zde se na nás na všechny Gaura krásně usmál, pár lidí seřval za chybějící okraje a začali jsme s procvičováním reakcí organických sloučenin. Něco, co jsem naposledy viděl před 2 měsíci mi z počátku nic neříkalo, avšak po chvíli jsem už měl ve všem jasno. Aby jsme toho neměli málo, na středu nám nahlásil písemku. Tentokrát ale z názvosloví anorganického a to umím velmi dobře.
Poslední hodina angličtiny nebyla ničím jiným než tou nejpůvabnější třešničkou na dortu. Ondráček opět nezklamal a z jeho hodiny jsme si všichni odnesli maximum. Byli jsme tentokrát v posluchárně češtiny, a ze začátku nás přesadil. To ale vůbec nevadilo, protože při tom všem se lišácky usmíval a vědě, jak na tom jsme, nám neubližoval. Opravdu jsem rád, že jsme ho chytli. Jen si ještě musím někde sehnat tu učebnici gramatiky - modrého Murphyho - která se nová prodává za 600 Kč.
Zbytek dne - odpoledne - jsem strávil zcela doma - ale jako vždy jsem se vůbec nenudil. Prozkoumal jsem obrovské množství článků na WikiHow.com a uvědomil si, jak skvělý zdroj informací a inspirace to je. Udělal jsem rozhodnutí, že o takových zdrojích a sebe-vzdělávání napíšu na svůj jk0blog.
Večeř jsem si sice neudělal ani úkol z matiky, ani se nepodíval na biologii, ale zkušeností jsem prožil mnoho. Došel jsem k zjištění, že moje binaulární nahrávka s všeříkajícím názvem "schumman 6 min" je opravdu účinná a dokáže udělat velké změny ve vědomí a vnímání. Taky jsem si dneska, a není to poprvé, všiml, že v noci se mi v hlavě rodí ty nejlepší nápady a nejlépe se mi pracuje - čte, píše, tvoří hudba a plánuje. Dokonce i medituje.
Jediný menší zádrhel, je že přestože si energii dokážu docela účinně doplňovat i za vědomí, ten spánek mi trochu přecejen chybí. Málo spánku a ranní posilovna k tomu (do které jsem se rozhodl chodit každé pondělí a středu) mě k večeru dost vyčerpaly a budu proto chodit spát o něco dříve.
S radostí a nadšením z nové noci a nových zažitkům jsem ulehl do postele a okamžitě usnul.
Začal nový týden. A užívám si jej jěště více, než ty předchozí.
Abych přiznal barvu, rozhod jsem se odpoledne nesouhlasit s kamarády a nejít s nimi ven. Měl jsem dost práce doma - čtení, spravování, psaní - ale i do školy - úkoly a učení se na písemku z biologie.
Dopoledne ve škole jsem se pěkně bavil. V ZSV jsme si hodně povídali o všem možném, kolem práva, současné politické situace, rasismu a dalších tématech. Především jsme si nic nezapisovali do sešitu a neučili se podle osnov, což se všem líbilo. Cvika z fyziky proběhla zajímavě a pro mě jinak, než kdy dříve. Totiž, sedl jsem si na docela jiné místo, na opačnou stranu lavice. Po boku Honzy Koriťáka mám na všechno (a všechny) daleko lepší výhled a mohu být více v pozoru. Žádné pokusy jsme nedělali, čekalo nás jenom dobrání látky z minulého roku - kmitání a vlnění. Přesto, nemůžu říct, že by to bylo něco hloupého, nebo nudného. Opravdu mě to zajímá, protože to má dost blízko mimo jiné i k hudbě, což je něco pro mě.
Čeština, jako vždy byla maximálně nudná, naštěstí to ale vykompenzovala nadcházející hodina chemie. Zde se na nás na všechny Gaura krásně usmál, pár lidí seřval za chybějící okraje a začali jsme s procvičováním reakcí organických sloučenin. Něco, co jsem naposledy viděl před 2 měsíci mi z počátku nic neříkalo, avšak po chvíli jsem už měl ve všem jasno. Aby jsme toho neměli málo, na středu nám nahlásil písemku. Tentokrát ale z názvosloví anorganického a to umím velmi dobře.
Poslední hodina angličtiny nebyla ničím jiným než tou nejpůvabnější třešničkou na dortu. Ondráček opět nezklamal a z jeho hodiny jsme si všichni odnesli maximum. Byli jsme tentokrát v posluchárně češtiny, a ze začátku nás přesadil. To ale vůbec nevadilo, protože při tom všem se lišácky usmíval a vědě, jak na tom jsme, nám neubližoval. Opravdu jsem rád, že jsme ho chytli. Jen si ještě musím někde sehnat tu učebnici gramatiky - modrého Murphyho - která se nová prodává za 600 Kč.
Zbytek dne - odpoledne - jsem strávil zcela doma - ale jako vždy jsem se vůbec nenudil. Prozkoumal jsem obrovské množství článků na WikiHow.com a uvědomil si, jak skvělý zdroj informací a inspirace to je. Udělal jsem rozhodnutí, že o takových zdrojích a sebe-vzdělávání napíšu na svůj jk0blog.
Večeř jsem si sice neudělal ani úkol z matiky, ani se nepodíval na biologii, ale zkušeností jsem prožil mnoho. Došel jsem k zjištění, že moje binaulární nahrávka s všeříkajícím názvem "schumman 6 min" je opravdu účinná a dokáže udělat velké změny ve vědomí a vnímání. Taky jsem si dneska, a není to poprvé, všiml, že v noci se mi v hlavě rodí ty nejlepší nápady a nejlépe se mi pracuje - čte, píše, tvoří hudba a plánuje. Dokonce i medituje.
Jediný menší zádrhel, je že přestože si energii dokážu docela účinně doplňovat i za vědomí, ten spánek mi trochu přecejen chybí. Málo spánku a ranní posilovna k tomu (do které jsem se rozhodl chodit každé pondělí a středu) mě k večeru dost vyčerpaly a budu proto chodit spát o něco dříve.
S radostí a nadšením z nové noci a nových zažitkům jsem ulehl do postele a okamžitě usnul.
neděle 6. září 2009
Cesta dál?
Víkend 5-6.9.09
Některé mé sny jsou zvláště zajímavé a jejich prostředí se v průběhu dost výrazně mění. Tak tomu bylo i dneska, kdy jsem se dokonce na konci snu v 6 hodin ráno vzbudil, abych si jej mohl zapsat.
Řeknu jen, že ve snu jsem potkal mnoho svých reálnch kamarádů, byl na, pro mě známých, ale snově upravených místech a užil jsem si spoustu dobrodružství, srandy, ale i strachu.
Jakmile jsem si sen zapsal, opět jsem usnul a podruhé se probudil něco kolem 9.
Do oběda jsem se nějak dočkal a měl jsem proč. Pochutnal jsem si na fazolích - nějaké mamčiné specialitě se sýrem a správně jsem odhalil i česnek.
Chvíli po té za mnou přišli mí kamarádi a šli jsme, tentokrát i z mojí touhy, uklízet do klubovny. Včera jsme si totiž dovnitř donesli Dankovu postel a můžeme si tady proto nyní udělat krásné pohodlí. Postel přes noc schla (protože mokla venku), ale dnes už bylo vše krásné suché. Rozhodli jsme se tedy celý interiér naší klubovny trošku přestěhovat.
Pod televizi jsme dali nový televizní stolek, díky čemuž se nám uvolni jinýl stůl. Díky čemuž jsme mohli popelnici ze středu místnosti, kde fungovala jako stůl, přesunout do rohu. Dankovu postel jsme pěkně složili a umístili ke zdi naproti televizi s domácím kinem. Už se nám tady začíná vytvářet taková ta správná pohodová atmosféra. Přestěhovali jsme ještě pódium, vysypali koš a uvažovali, co dále změnit. Po nedlouhé chvíli jsme si všimli veliké špíny na zemi - různých chipsů, prachu, papírků - a hledali způsob, jak to odsát. Dohadovali jsme se, kdo donese vysavač a v tu chvíli jsem si uvědomil, že ve sklepě máme jeden náš starý. Něměl sice hadici, ani koncovku, ale díky své píli a zručnosti jsme jej úspěšně zprovoznili se vším všudy.
Když se koberec vysál, začali jsme se zde cítit opravdu jako doma.
Poslal jsem kluky ven, jezdit si na skejty, a sám jsem zamířil domů, něco popracovat. Uběhlo pár hodin a kluci byli za dveřmi zase, tentokrát s nějakým filmem. Důvod? Snad netřeba říkat.
Film, který jsme shlédli celý, byla komedie, kde hlavní roli obsadil můj oblíbený komediant Jack Black. Znám několik filmů s ním a při žádném z nich jsem se ještě rozhodně nenudil. Náš oblíbený byl před časem snímek s titulem Králové rocku.
Jakmile film přibližně po hodině skončil, měli jsme v úmyslu podívat se ještě na nějakou komedii, ale na(ne)štěstí se DVDčko dosti sekalo a tak jsme od filmu upustili. Opět jsem kluky propustil ven a domů; s tím, že kdybych dneska ještě něco vymyslel, dám jim vědět.
K večeru jsem pár smskami pošťouchl Beu a jakmile jsem zjistil, že jsou v čajovně a můžeme taky přijít, neváhal jsem a vyrazil. Napsal jsem ještě klukům, že tam jdu, ať se přidají a nebo dojdou taky. Souhlasili, jen se omluvili za zpoždění, že zrovna pijí víno.
V čajovně jsem potkal partu o složení, jaké jsem vůbec nečekal. Beáta a Pája mi byly jediné známé osoby. Teda ještě Adam - který je pro mě dosti zajímavým člověkem. Další dvě holky, obě chodící na uměleckou školu, jsem teprve dneska poznal. Verča se učí v Ostravě - a také tam bydlí. Zato korejka Suen navštěvuje školu v Praze (protože "lepší") a v hlavním městě je na internátě. Jen víkendy tráví doma - přesněji v čajovně.
Přiliš dlouho jsme zde nepobyli a holky musely jít domů. Ani není divu. Když jsme přišli bylo kolem 9. Kluci se sice přidali o chvíli později, ale čaj jsem si opět vypil sám. S holkami jsme tedy šli kus - k novému autobusovému stanovošti - než se oddělily. Na místě Beáta hledala autobus domů, ale nic v tyhle noční hodiny nejezdí a tak mě prosila o taxíka. Zatímco Pája odešla, rozhodli jsme se, že ji domů doprovodíme pěšky.
Po pár krocích jsme Páju dohnali a s trochou řeči v ústech jsme putovali do hlubin místeckého sidliště. Ač zde mířím už po několikáté, stále vědomě nevím, kde Beáta bydlí. Pája se od nás, už finálně, odpojila po krátké chvíli.
Jěště pár posledních slov s Beou a už jsme s kluky mířili domů. Přesněji - hledali cestu bludištěm tvořeným nespočtem vysokých a jako ruka ruce podobných paneláků. Ve chvíli, kdy už jsem ztrácel naději jsme se náhle objevili před mým gymplem a měli jsme vyhráno.
Noc pro mě ještě byla velmi zajímavá a významná, protože jsem se přiučil mnoha novým věcem a učinil plno životních rozhodnutí. Do postele jsem se tak dostal až ve 3 hodiny ráno. A vstával jsem v 6.
Nutno však říct, že tak brzo jsem se probudil přirozeně - bez budíku a nebo jiného vnějšího vlivu- a plně odpočatý. Rána jsem využil k samostudiu a brzo před polednem jsme jeli k babičce. Totiž na pouť.
Pouť v Hodoňovicích je u nás taková každoroční tradice - naše i strýcova rodina se vydá k mé babičce, poté obvykle společně jdeme na hřbitov, na kolotoče a zpátky domů.
Letos tomu nebylo zásadně jinak a tak, chvíli poté, co jsme přijeli, se dostavili také strýc, teta i moji 2 bratranci. Jsou věku mého brášky, čili kolem 12 let.
Nejdříve jsme řádně poodvědvali - což čítalo polívku, bramborový salát s řízkem drubežím, vepřovým a lososem, dále koláče a přípitek burčákem. Hned poté jsme vyrazili do centra dění. Nakonec strýc přesvědčil i babičku, která jít původně nechtěla.
Na hřbitově jsme zapálili nějaké svíčky a vydali se ke kolotočům. Nejprve se na velkém řetízkáči povozoili kluci, ale poté jsme sebrali odvahu i já s taťkou. A další jízdu už jsme se vezli taky. Povím vám, byla to jízda, jakou jsem už dlouho nezažil . Ze země jsem si myslel, že to bude slabá atrakce pro děti. Ale nahoře - uuf, to byla síla. Leťet velkou rychlostí, jen na pár tenkých řetízcích ve výšce několik metrů nad zemí je dosti dobrodružné. Opravdu jsem si užil a proto jsem se potom dost divil, když taťka na kolotoč vyzval i svou známou.. cca 50 letou ženskou se zdravotními problémy. Co jsem pozoroval, za letu se tvářila zvlášně. Ale po přistání jsem z ní cítil velkou odvahu, větší, než jakou jsem měl já. Obdivuju ji a svého taťku taky.
Společně s kluky jsme si na střelnici vystřelili pár růží. Některé pro babičku, mamku, tetu. Zájemců málo nebylo, akorát mě znepokojovalo, že paní prodavačka (či jak jinak ji nazvat) dávala růže každému, bez ohledu na to, zda špejli strefil nebo ne. Ztrácí se tím takové to dobrodružství ze hry a vystřelování růží ztrácí svůj pravý smysl. Nicméně květinky se obdarovaným líbily.
V hospodě hrála cimbálovka - hudební seskupení, jež jsem ještě nikdy naživo neviděl. A to mnoho mých kamarádů hraje v nějaké cimbálovce. Dokonce hodně blízkých kamarádů. K této si zatančili můj strýc s tetou. Jen když jsem chtěl dovnitř pozvat i mé rodiče, dost mě překvapila jejich reakce. Doslova automaticky a s naprostou jistou řekli okamžitě kategorické ne. Jako by tanec byl nějaké tabu a nebo něco špatného.
Já sám jsem si uvědomil, že už vlastně nic z toho, co jsem se loni naučil neumím. Dalo by se říci, že celý půlrok tanečních, byl k ničemu. Ale já to takto netvrdím, protože pokud ne znalostí (ale i ty v hlavě zůstaly), tak zkušeností jsem získal mnoho. A jsem rád, že všechno tak bylo, protože tak to bylo dokonalé. Poznal jsem hodně nových lidí a - bez toho všeho (nejen lidí) by nebylo to, co je teď.
Chvíli jsme ještě u babičky pobyli a poté zamířili domů. Cestou se ale ještě mamka rozhodla stavit do Jysku. Prý pro polštář němce. "Polštář?" podivil jsem se. Ale mamka si nedala říct. Nakonec ale přecejen nic nebylo, protože obchod už měl po uzavírací době.
Doma jsem četl, studoval, uvažoval a psal si s pár lidmi na icq. Páji (té) jsem svěřil mé dost hlubokoé pocity a získala si u mě důvěru. Nevím racionálně proč, ale i u ní nějak cítím, že tohle před ní říkat můžu. Je to hodná holka, jedna z nejmoudřejších, jaké jsem potkal. Píše si blog, který sice původně měl být je pro 2 3 vybrané lidi a teď jej čtou všichni, je ale úžasný a pro mě neuvěřitelně inspirativní. Stejně, jako knížky a jiné výtvory velkých lidí.
Love story nekončí, proběhla ale ve mě velá změna. Změna pohledu. Protože pohled je jediné, na čem záleží - čím si člověk určuje své prožívání života. A taky jediné, co zcela může změnit.
Bůh všem žehnej.
Některé mé sny jsou zvláště zajímavé a jejich prostředí se v průběhu dost výrazně mění. Tak tomu bylo i dneska, kdy jsem se dokonce na konci snu v 6 hodin ráno vzbudil, abych si jej mohl zapsat.
Řeknu jen, že ve snu jsem potkal mnoho svých reálnch kamarádů, byl na, pro mě známých, ale snově upravených místech a užil jsem si spoustu dobrodružství, srandy, ale i strachu.
Jakmile jsem si sen zapsal, opět jsem usnul a podruhé se probudil něco kolem 9.
Do oběda jsem se nějak dočkal a měl jsem proč. Pochutnal jsem si na fazolích - nějaké mamčiné specialitě se sýrem a správně jsem odhalil i česnek.
Chvíli po té za mnou přišli mí kamarádi a šli jsme, tentokrát i z mojí touhy, uklízet do klubovny. Včera jsme si totiž dovnitř donesli Dankovu postel a můžeme si tady proto nyní udělat krásné pohodlí. Postel přes noc schla (protože mokla venku), ale dnes už bylo vše krásné suché. Rozhodli jsme se tedy celý interiér naší klubovny trošku přestěhovat.
Pod televizi jsme dali nový televizní stolek, díky čemuž se nám uvolni jinýl stůl. Díky čemuž jsme mohli popelnici ze středu místnosti, kde fungovala jako stůl, přesunout do rohu. Dankovu postel jsme pěkně složili a umístili ke zdi naproti televizi s domácím kinem. Už se nám tady začíná vytvářet taková ta správná pohodová atmosféra. Přestěhovali jsme ještě pódium, vysypali koš a uvažovali, co dále změnit. Po nedlouhé chvíli jsme si všimli veliké špíny na zemi - různých chipsů, prachu, papírků - a hledali způsob, jak to odsát. Dohadovali jsme se, kdo donese vysavač a v tu chvíli jsem si uvědomil, že ve sklepě máme jeden náš starý. Něměl sice hadici, ani koncovku, ale díky své píli a zručnosti jsme jej úspěšně zprovoznili se vším všudy.
Když se koberec vysál, začali jsme se zde cítit opravdu jako doma.
Poslal jsem kluky ven, jezdit si na skejty, a sám jsem zamířil domů, něco popracovat. Uběhlo pár hodin a kluci byli za dveřmi zase, tentokrát s nějakým filmem. Důvod? Snad netřeba říkat.
Film, který jsme shlédli celý, byla komedie, kde hlavní roli obsadil můj oblíbený komediant Jack Black. Znám několik filmů s ním a při žádném z nich jsem se ještě rozhodně nenudil. Náš oblíbený byl před časem snímek s titulem Králové rocku.
Jakmile film přibližně po hodině skončil, měli jsme v úmyslu podívat se ještě na nějakou komedii, ale na(ne)štěstí se DVDčko dosti sekalo a tak jsme od filmu upustili. Opět jsem kluky propustil ven a domů; s tím, že kdybych dneska ještě něco vymyslel, dám jim vědět.
K večeru jsem pár smskami pošťouchl Beu a jakmile jsem zjistil, že jsou v čajovně a můžeme taky přijít, neváhal jsem a vyrazil. Napsal jsem ještě klukům, že tam jdu, ať se přidají a nebo dojdou taky. Souhlasili, jen se omluvili za zpoždění, že zrovna pijí víno.
V čajovně jsem potkal partu o složení, jaké jsem vůbec nečekal. Beáta a Pája mi byly jediné známé osoby. Teda ještě Adam - který je pro mě dosti zajímavým člověkem. Další dvě holky, obě chodící na uměleckou školu, jsem teprve dneska poznal. Verča se učí v Ostravě - a také tam bydlí. Zato korejka Suen navštěvuje školu v Praze (protože "lepší") a v hlavním městě je na internátě. Jen víkendy tráví doma - přesněji v čajovně.
Přiliš dlouho jsme zde nepobyli a holky musely jít domů. Ani není divu. Když jsme přišli bylo kolem 9. Kluci se sice přidali o chvíli později, ale čaj jsem si opět vypil sám. S holkami jsme tedy šli kus - k novému autobusovému stanovošti - než se oddělily. Na místě Beáta hledala autobus domů, ale nic v tyhle noční hodiny nejezdí a tak mě prosila o taxíka. Zatímco Pája odešla, rozhodli jsme se, že ji domů doprovodíme pěšky.
Po pár krocích jsme Páju dohnali a s trochou řeči v ústech jsme putovali do hlubin místeckého sidliště. Ač zde mířím už po několikáté, stále vědomě nevím, kde Beáta bydlí. Pája se od nás, už finálně, odpojila po krátké chvíli.
Jěště pár posledních slov s Beou a už jsme s kluky mířili domů. Přesněji - hledali cestu bludištěm tvořeným nespočtem vysokých a jako ruka ruce podobných paneláků. Ve chvíli, kdy už jsem ztrácel naději jsme se náhle objevili před mým gymplem a měli jsme vyhráno.
Noc pro mě ještě byla velmi zajímavá a významná, protože jsem se přiučil mnoha novým věcem a učinil plno životních rozhodnutí. Do postele jsem se tak dostal až ve 3 hodiny ráno. A vstával jsem v 6.
Nutno však říct, že tak brzo jsem se probudil přirozeně - bez budíku a nebo jiného vnějšího vlivu- a plně odpočatý. Rána jsem využil k samostudiu a brzo před polednem jsme jeli k babičce. Totiž na pouť.
Pouť v Hodoňovicích je u nás taková každoroční tradice - naše i strýcova rodina se vydá k mé babičce, poté obvykle společně jdeme na hřbitov, na kolotoče a zpátky domů.
Letos tomu nebylo zásadně jinak a tak, chvíli poté, co jsme přijeli, se dostavili také strýc, teta i moji 2 bratranci. Jsou věku mého brášky, čili kolem 12 let.
Nejdříve jsme řádně poodvědvali - což čítalo polívku, bramborový salát s řízkem drubežím, vepřovým a lososem, dále koláče a přípitek burčákem. Hned poté jsme vyrazili do centra dění. Nakonec strýc přesvědčil i babičku, která jít původně nechtěla.
Na hřbitově jsme zapálili nějaké svíčky a vydali se ke kolotočům. Nejprve se na velkém řetízkáči povozoili kluci, ale poté jsme sebrali odvahu i já s taťkou. A další jízdu už jsme se vezli taky. Povím vám, byla to jízda, jakou jsem už dlouho nezažil . Ze země jsem si myslel, že to bude slabá atrakce pro děti. Ale nahoře - uuf, to byla síla. Leťet velkou rychlostí, jen na pár tenkých řetízcích ve výšce několik metrů nad zemí je dosti dobrodružné. Opravdu jsem si užil a proto jsem se potom dost divil, když taťka na kolotoč vyzval i svou známou.. cca 50 letou ženskou se zdravotními problémy. Co jsem pozoroval, za letu se tvářila zvlášně. Ale po přistání jsem z ní cítil velkou odvahu, větší, než jakou jsem měl já. Obdivuju ji a svého taťku taky.
Společně s kluky jsme si na střelnici vystřelili pár růží. Některé pro babičku, mamku, tetu. Zájemců málo nebylo, akorát mě znepokojovalo, že paní prodavačka (či jak jinak ji nazvat) dávala růže každému, bez ohledu na to, zda špejli strefil nebo ne. Ztrácí se tím takové to dobrodružství ze hry a vystřelování růží ztrácí svůj pravý smysl. Nicméně květinky se obdarovaným líbily.
V hospodě hrála cimbálovka - hudební seskupení, jež jsem ještě nikdy naživo neviděl. A to mnoho mých kamarádů hraje v nějaké cimbálovce. Dokonce hodně blízkých kamarádů. K této si zatančili můj strýc s tetou. Jen když jsem chtěl dovnitř pozvat i mé rodiče, dost mě překvapila jejich reakce. Doslova automaticky a s naprostou jistou řekli okamžitě kategorické ne. Jako by tanec byl nějaké tabu a nebo něco špatného.
Já sám jsem si uvědomil, že už vlastně nic z toho, co jsem se loni naučil neumím. Dalo by se říci, že celý půlrok tanečních, byl k ničemu. Ale já to takto netvrdím, protože pokud ne znalostí (ale i ty v hlavě zůstaly), tak zkušeností jsem získal mnoho. A jsem rád, že všechno tak bylo, protože tak to bylo dokonalé. Poznal jsem hodně nových lidí a - bez toho všeho (nejen lidí) by nebylo to, co je teď.
Chvíli jsme ještě u babičky pobyli a poté zamířili domů. Cestou se ale ještě mamka rozhodla stavit do Jysku. Prý pro polštář němce. "Polštář?" podivil jsem se. Ale mamka si nedala říct. Nakonec ale přecejen nic nebylo, protože obchod už měl po uzavírací době.
Doma jsem četl, studoval, uvažoval a psal si s pár lidmi na icq. Páji (té) jsem svěřil mé dost hlubokoé pocity a získala si u mě důvěru. Nevím racionálně proč, ale i u ní nějak cítím, že tohle před ní říkat můžu. Je to hodná holka, jedna z nejmoudřejších, jaké jsem potkal. Píše si blog, který sice původně měl být je pro 2 3 vybrané lidi a teď jej čtou všichni, je ale úžasný a pro mě neuvěřitelně inspirativní. Stejně, jako knížky a jiné výtvory velkých lidí.
Love story nekončí, proběhla ale ve mě velá změna. Změna pohledu. Protože pohled je jediné, na čem záleží - čím si člověk určuje své prožívání života. A taky jediné, co zcela může změnit.
Bůh všem žehnej.
sobota 5. září 2009
Dr. Murphy
Pátek 4.9.09
Dnešek je pro mě zvláštní den. Je to poprvé v tomto školní roce, co jsem zaspal. Respektive jsem se probudil v jiný čas, než jsem plánoval a měl nastavený budík. Ráno jsem chtěl jít do školy na 7, zahrát si fotbal a nebo zaposilovat, ale nakonec jsem přišel normálně (naštěstí včas).
Ve škole nás čekala opět hodina biologie s celkem zajímavým obsahem - teorie vzniku života na Zemi, které jsme začali probírat už minule. Poté přišel tělocvik a parádně jsem si zahrál fotbal. Propotil jsem se opravdu důkladně. Dokonce už uvažuju, že myšlenka sprchování se ve škole není tak špatná, jak mi vždycky připadala. Přinejmenším bych nebyl tolik ulepený, v lepším případě bych dokonce na ostatní působil chutněji (a přitažlivěji). Následovala čeština a angličtina, obojí půlené přes dvě hodiny.
Češtinářka nezklamala - celou hodinu se jenom povídalo a drbalo o ničem (státní maturiy) a nakonec jsme se dozvěděli, jaké množství knížek máme do té doby přečíst. S čímž naštěstí nikdo ještě nezačal, takže jsem mohl zůstat v klidu.
O mnoho zajímavější byla hodina angličtiny. Poprvé za letošní rok jsme si užili nového profesora - Ondráčka. Na první pohled by člověk řekl "Jé, ten bude tvrdý," ale zdání někdy klame. Ukázal nám, jakou učebnici budeme potřebovat (naprostou jinou, než nám zadávala koupit si předchozí profesorka) a poté, co si nás trošku vyzkoušel a zjistil katastrofický stav našich vědomostí jsme dostali za úkol pořídit si i novou učebnici gramatiky (za cca 500Kč). Jakýsi Murphy, jež se prý normálně používá všech 6 roků. Potěšující.
Ne jen, že se ukázalo, jak jsme na tom s angličtinou jako třída celkově, ale také já jsem poznal, že vůbec neovládám časy. A tak nám Ondráček postupně začal vysvětlovat všechno kolem, od úplných základů. Vymýšlel vtipné příhody, někdy až s erotickým podtextem. A ukázal nám pár svých triků, čili jsme všechny přítomné, předpřítomné, minulé a budoucí časy v jednoduché i průběhové formě zvládli pochopit za neuvěřitelné půl hodiny. Už z toho mohu usoudit, že jsem chytl jednoho z nejlepších angličtinářů na škole. Vždyť učitelky, co nás měly dříve nás tolik nenaučily za celou dobu, co chodíme na gympl.
Opravdu mě to překvapilo.
Na oběd jsem (opět) šel ze třídy sám - a tak jsem si s polívkou, brambory s holaňdanem a salátem přisedl k Zuzce z šesťáku. K řeči toho moc nebylo, ale pobavil jsem (se) dost. Zuzka má totiž stravenky až od příštího týdne a tak se snažila všemi možnými způsoby svého spolužáka přesvědčit, aby si nechal přidat a talíř jí dal. Nakonec jsem ho sice vyhecoval, ale kuchařky zájem o přidávání nejevily. Řekl bych, že špatně žádal. Když totiž někdo niterně něco nechce, tak přestože danou věc udělá, nedobere se požadovaného výsledku. Přesněji, dobere se toho, o čem byl přesvědčený uvnitř.
Když jsem procházel přes náměstí, doprovázeje pár kamarádů z céčka, oddělil jsem se a rozhodl se ještě si zajít do antikvariátu. Antikvariát je můj oblíbený podnik. Chodím tam vždy, když je mi smutno; když toužím po inspiraci; když potřebuji nějaké nové informace; nebo když se chci rozptýlit a utratit trochu peněz.
Vevnitř jsem sice nic extra zajímavého nenašel, prohlíd' jsem si ale pár knížek, potkal pár lidí a taky se něco dozvěděl. Co mě dost zaujalo byly knížky, které před vchodem dávali zadarmo (některé ne zrovna k zahození). Ptal jsem se i na onoho Murphyho (gramatiku do angličtiny), ale nikdy takovou věc neměli; přestože už ji tam údajně hledalo mnoho lidí. Na závěr jsem se doslech, že celý podnik se bude stěhovat do jiné budouvy - větší, kterou měli před pár lety. Zjevně upadali, a nyní zase začínají prosperovat. Přeju jim to a těším se, až se příště budu procházet mezi ještě větším množství knih. Jak totiž mnoho slavných lidí (včetně mě) říká - Čtěte a budete mít lepší život. V literatuře je totiž zapsáno neuvěřitelné množství informací. A takřka každý problém, se kterým se člověk potýká už někdo před ním řešil. Proč se tedy nepoučit od moudřejších (v dané oblasti) a znovu vynalézat kolo?
Sotva jsem vešel domů a vybail se, byli pro mě kluci z ulice, chtějíce zajít si se mnou do klubovny. Znovu se nehorázně nudí a chtějí koukat na film. Po chvíli tedy svoluji a už jsem v ději jakéhosi příběhu. Hlavní hrdina zpočátku dostává vysoké místo ve firmě. Náhle však, vinou ostatních firma krachuje a muž se dostává do bídy. Začíná se svou ženou loupit a ubližovat. Dokonce chtějí okrást svého šéfa. Naštěstí se jim to nepodaří, ale získají jeho podpis - díky kterému poté zajistí, že šéf před všemi médii věnuje horentní sumy všem propuštěným zaměstnancům. A film končí. Podle mě to byl docela smutný příběh, protože moc pravé lásky a radosti zde není. Ale poučení jsem si z něj odnes každopádně.
Večer následuje sled obvyklých událostí. Povídáme ještě notnou chvíli s kamarády a poté doma čtu, píšu, hraju, poslouchám, uvažuju, medituju; a mizím spát.
Dnešek je pro mě zvláštní den. Je to poprvé v tomto školní roce, co jsem zaspal. Respektive jsem se probudil v jiný čas, než jsem plánoval a měl nastavený budík. Ráno jsem chtěl jít do školy na 7, zahrát si fotbal a nebo zaposilovat, ale nakonec jsem přišel normálně (naštěstí včas).
Ve škole nás čekala opět hodina biologie s celkem zajímavým obsahem - teorie vzniku života na Zemi, které jsme začali probírat už minule. Poté přišel tělocvik a parádně jsem si zahrál fotbal. Propotil jsem se opravdu důkladně. Dokonce už uvažuju, že myšlenka sprchování se ve škole není tak špatná, jak mi vždycky připadala. Přinejmenším bych nebyl tolik ulepený, v lepším případě bych dokonce na ostatní působil chutněji (a přitažlivěji). Následovala čeština a angličtina, obojí půlené přes dvě hodiny.
Češtinářka nezklamala - celou hodinu se jenom povídalo a drbalo o ničem (státní maturiy) a nakonec jsme se dozvěděli, jaké množství knížek máme do té doby přečíst. S čímž naštěstí nikdo ještě nezačal, takže jsem mohl zůstat v klidu.
O mnoho zajímavější byla hodina angličtiny. Poprvé za letošní rok jsme si užili nového profesora - Ondráčka. Na první pohled by člověk řekl "Jé, ten bude tvrdý," ale zdání někdy klame. Ukázal nám, jakou učebnici budeme potřebovat (naprostou jinou, než nám zadávala koupit si předchozí profesorka) a poté, co si nás trošku vyzkoušel a zjistil katastrofický stav našich vědomostí jsme dostali za úkol pořídit si i novou učebnici gramatiky (za cca 500Kč). Jakýsi Murphy, jež se prý normálně používá všech 6 roků. Potěšující.
Ne jen, že se ukázalo, jak jsme na tom s angličtinou jako třída celkově, ale také já jsem poznal, že vůbec neovládám časy. A tak nám Ondráček postupně začal vysvětlovat všechno kolem, od úplných základů. Vymýšlel vtipné příhody, někdy až s erotickým podtextem. A ukázal nám pár svých triků, čili jsme všechny přítomné, předpřítomné, minulé a budoucí časy v jednoduché i průběhové formě zvládli pochopit za neuvěřitelné půl hodiny. Už z toho mohu usoudit, že jsem chytl jednoho z nejlepších angličtinářů na škole. Vždyť učitelky, co nás měly dříve nás tolik nenaučily za celou dobu, co chodíme na gympl.
Opravdu mě to překvapilo.
Na oběd jsem (opět) šel ze třídy sám - a tak jsem si s polívkou, brambory s holaňdanem a salátem přisedl k Zuzce z šesťáku. K řeči toho moc nebylo, ale pobavil jsem (se) dost. Zuzka má totiž stravenky až od příštího týdne a tak se snažila všemi možnými způsoby svého spolužáka přesvědčit, aby si nechal přidat a talíř jí dal. Nakonec jsem ho sice vyhecoval, ale kuchařky zájem o přidávání nejevily. Řekl bych, že špatně žádal. Když totiž někdo niterně něco nechce, tak přestože danou věc udělá, nedobere se požadovaného výsledku. Přesněji, dobere se toho, o čem byl přesvědčený uvnitř.
Když jsem procházel přes náměstí, doprovázeje pár kamarádů z céčka, oddělil jsem se a rozhodl se ještě si zajít do antikvariátu. Antikvariát je můj oblíbený podnik. Chodím tam vždy, když je mi smutno; když toužím po inspiraci; když potřebuji nějaké nové informace; nebo když se chci rozptýlit a utratit trochu peněz.
Vevnitř jsem sice nic extra zajímavého nenašel, prohlíd' jsem si ale pár knížek, potkal pár lidí a taky se něco dozvěděl. Co mě dost zaujalo byly knížky, které před vchodem dávali zadarmo (některé ne zrovna k zahození). Ptal jsem se i na onoho Murphyho (gramatiku do angličtiny), ale nikdy takovou věc neměli; přestože už ji tam údajně hledalo mnoho lidí. Na závěr jsem se doslech, že celý podnik se bude stěhovat do jiné budouvy - větší, kterou měli před pár lety. Zjevně upadali, a nyní zase začínají prosperovat. Přeju jim to a těším se, až se příště budu procházet mezi ještě větším množství knih. Jak totiž mnoho slavných lidí (včetně mě) říká - Čtěte a budete mít lepší život. V literatuře je totiž zapsáno neuvěřitelné množství informací. A takřka každý problém, se kterým se člověk potýká už někdo před ním řešil. Proč se tedy nepoučit od moudřejších (v dané oblasti) a znovu vynalézat kolo?
Sotva jsem vešel domů a vybail se, byli pro mě kluci z ulice, chtějíce zajít si se mnou do klubovny. Znovu se nehorázně nudí a chtějí koukat na film. Po chvíli tedy svoluji a už jsem v ději jakéhosi příběhu. Hlavní hrdina zpočátku dostává vysoké místo ve firmě. Náhle však, vinou ostatních firma krachuje a muž se dostává do bídy. Začíná se svou ženou loupit a ubližovat. Dokonce chtějí okrást svého šéfa. Naštěstí se jim to nepodaří, ale získají jeho podpis - díky kterému poté zajistí, že šéf před všemi médii věnuje horentní sumy všem propuštěným zaměstnancům. A film končí. Podle mě to byl docela smutný příběh, protože moc pravé lásky a radosti zde není. Ale poučení jsem si z něj odnes každopádně.
Večer následuje sled obvyklých událostí. Povídáme ještě notnou chvíli s kamarády a poté doma čtu, píšu, hraju, poslouchám, uvažuju, medituju; a mizím spát.
pátek 4. září 2009
Ve jménu Můzy
Čtvrtek 3.9.09
Potkal mě den vcelku zajímavý, Ani sám jsem pořádně nevěděl, o čem bude, rozhodně jsem si jej ale nehodlal ujít. Hned od rána jsem myslel na to, jak Pavel odjede, a jak budem postupovat s kapelou. A taky jsem několikrát zkoušel volat panu doktorovi, ze Slezanu, ale na žádné ze dvou čísel neodpovídal. Zřejmě je hodně zaměstnaný.
Ve škole nám naše oblíbená profesorka Onderková hned napařila na příští dny 2 písemky na loňské učivo a tak jsem si poprvé zapsal něco do svého deníčku. Tedy podruhé. Poprvé jsem si zapsal dnešní úkoly do matiky, kterými Kožušníková taky nešetřila. Vůbec, v hodině matiky jsme se už nějakými prázdninami vůbec nezaobírali a počítalo se v plném proudu.
Na oběd jsem tentokrát už šel s Eliškou (uf!) a přisedli jsme si ke stolu s Verčou, Míšou a nějakou další holkou. Ve té jsem téměř ihned odhalil Terku. Všechny tři jsou holky ze třeťáku, ale poznal jsem je už kdysi dávno, jako malé žabantky v čajovně.
Po škole jsem si to zamířil rovnou do hudebky, protože jsem si nemoh vzpomenout, v kolik hodin nám to vlastně začíná ten soubor. Hned na hlavní chodbě jsem potkal Kikinku a to mi udělalo obrovskou radost. Všechny vrata byly zavřené a tak čekala, než někdo přijde. Ale pěkně jsme si popovídali a já si prohlédl jakýsi katalog Oriflame, do něhož mě Kikina zasvětila. Docela mě překvapily ceny. Nikdy bych neřekl, že různé značkové krémy, šampóny, mýdla a další vylepšováky se vejdou pod stovku. Nakonec jsem i pár zajímavých (a výhodných) věcí objevil, ale do objednávky jsem se ještě nehrnul.
Po pár minutách se konečně objevila moje učitelka a dozvěděl jsem se, že kvartet (ne soubor) máme až asi za dvě hodiny. Cestu domů jsem si naplánoval ještě kolem Pavla, kde jsem si vyzved svůj zámek na kolo. Pájovi jsem jej totiž před pár dny půjčil - tehdy na chvíli - a nakonec jsem těch několik dní musel parkovat před školou s nezamčeným kolem. Ještě že hodnota toho mého není nijak vyčnívající.
S Pavlem jsem se domluvil, že mu ještě nahraju kytarový hlas některých našich písniček, aby si je mohl poslouchat a vymýšlet k ním rytmy bicích, slova a případně klipy. On totiž dneska večer odjíždí ze školy do Ruska. Studentů nejede mnoho, z naší třídy jenom dva kluci. Ale snad si to užijou. A ani žádný profesor je nebude doprovázet, takže mají relativní svobodu. S Pavlem jsem se trošku rozločil a šel domů. Najed jsem se, počet si pár článků a už letěl do hudebky, do které jsem se málem dostal pozdě. Jako vždy jsem ale dorazil na chlup přesně.
Pro všechny čtyři měla učitelka připravené překvapení. Totiž cédéčko s několika desítkami flétnových CD, pro inspiraci. A dokonce některé z těch věcí hrajeme, takže si můžeme poslechnout originál.
Když už jsem u toho - hned poté nám pustila nějakou "moderní" skladbu, která je ve skutečnosti naprosto divná, šílená, bez rytmu, melodie a dokonce harmonie. Divná, ale zajímavá. Zkoušeli jsme si ji zahrát, ale nebylo to nic pro mě. Ti tři spoluhráči se totiž už o prázdninách (zrovna, když jsem byl u Balatonu) sešli a cvičili. Brzo jsme se dostali dál, k známým skladbám. A učitelka nás i chválila, jak se nám to asi v hlavě přes prázdniny uleželo. Písničky nám uzrály stejně, jak sýr ve sklepě. Ke konci se se mnou ještě učitelka domluvila na sólových hodinách. Dohodli jsme se nakonec tak, že dlouhou hodinu budu mít každou druhou středu po souboru; a mimoto každý týden něco navíc v pátek - což se mi později bude hodit kvůli korepeticím s varhany (letos absolvuju). Mi to ale nevadí a jsem rád. Hru na flétny, ke všemu s touhle skvělou učitelkou miluju.
Před pátou jsem se dostal podruhé domů. Tam mě čekala má oblíbená denní práce - čtení, cvičení na kytaru, zpracování e-mailů a psaní, čili tvůrčí činnost. Až nakonec jsem si k večeru vzpoměl i na toho Pavla a jednu písničku mu dokonce nahrál. O samotě to ale nebylo ono, a tak jsem mu zbylé písničky jenom vystříhal z mobilových nahrávek, kde byly dokonalé - tvořené za letu, v proudu Můzy.
Nesmím ještě zapomenout na úžasný dialog v kuchyni, který se mi také odpoledne přihodil. Něco jsem zrovna u stolu popíjel, když zrovna přišel taťka z práce. Pěkně jsem jej doma přivítal a poté, co jsem mu vylíčil své novinky, jsem se ho zeptal na jeho práci. Pokecali jsme si tak parádně, že jsem z toho měl obrovskou radost a ta ztráta asi hodiny času mi vůbec nevadila. A taky bylo vidět, jak tátovi prospělo, když to všechno, co v sobě přes den dusil a nemohl nikomu svěřit dostal na povrch. Oboustranně prospěšný akt. Mimochodem, přestože má taťka ještě obavy, osobně si myslím, že to v nové práci rozjíždí velmi dobře.
Někdy po déváté večer jsem se s Pavlem po icq (nakonec ne osobně) rozloučil a neuběhlo dlouho, kdy jsem se i já rozloučil se světem objektivním a ponořil se do toho subjektivního, uvnitř.
Potkal mě den vcelku zajímavý, Ani sám jsem pořádně nevěděl, o čem bude, rozhodně jsem si jej ale nehodlal ujít. Hned od rána jsem myslel na to, jak Pavel odjede, a jak budem postupovat s kapelou. A taky jsem několikrát zkoušel volat panu doktorovi, ze Slezanu, ale na žádné ze dvou čísel neodpovídal. Zřejmě je hodně zaměstnaný.
Ve škole nám naše oblíbená profesorka Onderková hned napařila na příští dny 2 písemky na loňské učivo a tak jsem si poprvé zapsal něco do svého deníčku. Tedy podruhé. Poprvé jsem si zapsal dnešní úkoly do matiky, kterými Kožušníková taky nešetřila. Vůbec, v hodině matiky jsme se už nějakými prázdninami vůbec nezaobírali a počítalo se v plném proudu.
Na oběd jsem tentokrát už šel s Eliškou (uf!) a přisedli jsme si ke stolu s Verčou, Míšou a nějakou další holkou. Ve té jsem téměř ihned odhalil Terku. Všechny tři jsou holky ze třeťáku, ale poznal jsem je už kdysi dávno, jako malé žabantky v čajovně.
Po škole jsem si to zamířil rovnou do hudebky, protože jsem si nemoh vzpomenout, v kolik hodin nám to vlastně začíná ten soubor. Hned na hlavní chodbě jsem potkal Kikinku a to mi udělalo obrovskou radost. Všechny vrata byly zavřené a tak čekala, než někdo přijde. Ale pěkně jsme si popovídali a já si prohlédl jakýsi katalog Oriflame, do něhož mě Kikina zasvětila. Docela mě překvapily ceny. Nikdy bych neřekl, že různé značkové krémy, šampóny, mýdla a další vylepšováky se vejdou pod stovku. Nakonec jsem i pár zajímavých (a výhodných) věcí objevil, ale do objednávky jsem se ještě nehrnul.
Po pár minutách se konečně objevila moje učitelka a dozvěděl jsem se, že kvartet (ne soubor) máme až asi za dvě hodiny. Cestu domů jsem si naplánoval ještě kolem Pavla, kde jsem si vyzved svůj zámek na kolo. Pájovi jsem jej totiž před pár dny půjčil - tehdy na chvíli - a nakonec jsem těch několik dní musel parkovat před školou s nezamčeným kolem. Ještě že hodnota toho mého není nijak vyčnívající.
S Pavlem jsem se domluvil, že mu ještě nahraju kytarový hlas některých našich písniček, aby si je mohl poslouchat a vymýšlet k ním rytmy bicích, slova a případně klipy. On totiž dneska večer odjíždí ze školy do Ruska. Studentů nejede mnoho, z naší třídy jenom dva kluci. Ale snad si to užijou. A ani žádný profesor je nebude doprovázet, takže mají relativní svobodu. S Pavlem jsem se trošku rozločil a šel domů. Najed jsem se, počet si pár článků a už letěl do hudebky, do které jsem se málem dostal pozdě. Jako vždy jsem ale dorazil na chlup přesně.
Pro všechny čtyři měla učitelka připravené překvapení. Totiž cédéčko s několika desítkami flétnových CD, pro inspiraci. A dokonce některé z těch věcí hrajeme, takže si můžeme poslechnout originál.
Když už jsem u toho - hned poté nám pustila nějakou "moderní" skladbu, která je ve skutečnosti naprosto divná, šílená, bez rytmu, melodie a dokonce harmonie. Divná, ale zajímavá. Zkoušeli jsme si ji zahrát, ale nebylo to nic pro mě. Ti tři spoluhráči se totiž už o prázdninách (zrovna, když jsem byl u Balatonu) sešli a cvičili. Brzo jsme se dostali dál, k známým skladbám. A učitelka nás i chválila, jak se nám to asi v hlavě přes prázdniny uleželo. Písničky nám uzrály stejně, jak sýr ve sklepě. Ke konci se se mnou ještě učitelka domluvila na sólových hodinách. Dohodli jsme se nakonec tak, že dlouhou hodinu budu mít každou druhou středu po souboru; a mimoto každý týden něco navíc v pátek - což se mi později bude hodit kvůli korepeticím s varhany (letos absolvuju). Mi to ale nevadí a jsem rád. Hru na flétny, ke všemu s touhle skvělou učitelkou miluju.
Před pátou jsem se dostal podruhé domů. Tam mě čekala má oblíbená denní práce - čtení, cvičení na kytaru, zpracování e-mailů a psaní, čili tvůrčí činnost. Až nakonec jsem si k večeru vzpoměl i na toho Pavla a jednu písničku mu dokonce nahrál. O samotě to ale nebylo ono, a tak jsem mu zbylé písničky jenom vystříhal z mobilových nahrávek, kde byly dokonalé - tvořené za letu, v proudu Můzy.
Nesmím ještě zapomenout na úžasný dialog v kuchyni, který se mi také odpoledne přihodil. Něco jsem zrovna u stolu popíjel, když zrovna přišel taťka z práce. Pěkně jsem jej doma přivítal a poté, co jsem mu vylíčil své novinky, jsem se ho zeptal na jeho práci. Pokecali jsme si tak parádně, že jsem z toho měl obrovskou radost a ta ztráta asi hodiny času mi vůbec nevadila. A taky bylo vidět, jak tátovi prospělo, když to všechno, co v sobě přes den dusil a nemohl nikomu svěřit dostal na povrch. Oboustranně prospěšný akt. Mimochodem, přestože má taťka ještě obavy, osobně si myslím, že to v nové práci rozjíždí velmi dobře.
Někdy po déváté večer jsem se s Pavlem po icq (nakonec ne osobně) rozloučil a neuběhlo dlouho, kdy jsem se i já rozloučil se světem objektivním a ponořil se do toho subjektivního, uvnitř.
čtvrtek 3. září 2009
Transformace
Středa 2.9.09
Věřím, že by nebylo možné zapomenout, jak to vypadá u nás ve třídě. Ale někteří zapomínají. Například já jsem si vůbec nevzpoměl na květiny, které jsme na konci roku odnesli do jiné části budovy, kde je někdo zalíval. Byl jsem naprosto překvapen tím, jak mi pan profesor Polčák řekl, že si pro ně máme zajít. Příjemně překvapen.
Denska jsme měli čtyři hodiny a tak jsem se rozhod si je naplno (jako vždy) užít. Začalo se dějepisem a já byl zvědav, jestli se paní Veselková přes prázdniny v něčem změnila. Žel nezměnila. Započala tedy hodina, profesorka s námi chvíli opakovala loňský rok, až jsem přišel na to, že si toho opravdu moc nepamatuji. Prvních 20 minut jsem se měl krásně a všemu celkem jasně rozuměl, ale poté se dál už nedalo vnímat. Monotónní hlas zvítězil nad mým mozkem a já se opět pěkně poučil. Nakonec jsem byl rád, že jsem se dočkal konce hodiny. Opravdu hrůza.
Naštěstí jako druhé přišlo ZSV a nás čekala nová profesorka - jakásí Jendrejovská. Byl jsem popravdě hodně zvědavý, co to bude za stvoření. Po zazvonění dáma vkročila do třídy, mile se nám představila a začala s námi přátelsky rozebírat, jak to u ní chodí. Nejvíce nás všechny překvapil její dotaz "Snad vás tady ve škole nezkoušejí, aniž by vám předem nedali vědět. Já naprosto nepředpokládám, že byste se učili z hodiny na hodinu. To přece nemůžete zvládat, máte plno jiných aktivit.". A tím nás dostala. Od té doby k ní celá třída chytla takový ten dobrý, vzájemně respektující vztah a máme ji moc rádi.
Když nám později vyprávěla o tom, co se budeme letos učit, všemu se dalo jasně rozumět a chápat. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, řekl bych, že to je nejlepší pedagog, jakého v současnosti na gymnáziu máme. Svérazný a s respektem, přesto ale soucítící a okolím oblíbený.
Třetí hodina byla matika a naše učitelka nepřišla nijak jinak, než se svým vzorným úsměvem a bylo na ní vidět, že chce mít všechno, jako vždy, pod kontrolou. Jak bylo vidět, tak se i stalo a paní Kožušníková nám nejprve, stejně jako v ostatních předmětech, objasnila plán učiva a jali jsme se zapisování do sešitu a uvažování nad vzorečky objemů a obsahů těles. Nikdo by to sice nečekal, ale ani takový zápis pro nás nebyl ještě moc a dal se zvládnout. Tomáš dneska opět chyběl a tak na něj učitelka hodně narážela, když nám povídala o bulačství a jak k němu bude přistupovat. I Pavla si v první hodině prohlídla a dala mu pár informací pro poučení. Vše naštěstí s dobrou náladou.
Posledním předmětem tohoto dne měla být spojená angličtina s panem profesorem Ondráčkem. Tím, kterého naše skupina dostala letos jako nového. Moc jsem se těšil až jej poznám, ale čas pomalu ubíhal a nic se nedělo. V polovině hodiny se teda nejmenovaná služba vydala za panem Polčákem (zástupcem ředitele), který nato oznámil, že Ondráček na nás asi zapoměl, tak ať počkáme a pak jdeme domů. Vzkázal nám ještě tu věc o květtinách, viz úvod. Na závěr si s námi pěkně popovídal a, což jsem vůbec nečekal, poznal jsem, že to je úplně jiný, něž za jakého jsem jej považoval. V pohodě a bez problémů. Kritizoval nám sice přezůvky a plno další věcí, vše ale s nadhledem a jistou dávkou ironií. Nikdy bych neřekl, že je tak fajn. Alespoň mám o oblíbeného kantora více.
Vydal jsem se na oběd a pozoroval téměř liduprázdnou jídelnu. Byl jsem zde jediný z ročníku a tak jsem si sedl s Kamčou z třeťáku. Chvíli jsme si povídali a po obědě jsem šel domů.
Ve svém doupěti jsem si přečet e-maily, vyřídil pár záležitostí a zazvonil domovní zvonek. Když se dvěře otevřely, poznal jsem venku svoje kamarády a tak jsme se vydali ven. Kluci vlastně nevěděli, co chtějí dělat a tak jsem jim navrhl, že zajdeme na Místecké namko. Odpoledne jsem si tam všiml nějaké O2 akce, ale pořádně jsem se nepodíval o co jde a byl jsem zvědavý.
Tak jsme šli, já Danek, Radek a Michal a cestou po mostu si povídali o všem možném. Například jsem se dozvěděl, že na to náměstí se jde Radek podívat na skejty a do skejťáckých obchodů a ne na namko. A nejvíc mě překvapilo jejich překvapení. Totiž pokáždé, když jsem mluvil o namku, tvářili se naprosto nechápavě. Zeptal jsem se tedy, kde je problém. A oni ze sebe vyklopili, že mi vůbec nerozumí. "Co to je 'namko'?" ptali se. Napůl se chechtající jsem jim vysvětlil, že takhle se ve městě už dlouhá léta říká náměstí; zároveň jsem si uvědomil, jak odlišná nářečí se používají na každém břehu řeky.
Když jsme dorazili do Místku, podívali jsme se nejdříve do Šiva Šopu. Radek si vybíral nějaký "kus hadru" pro sebe; k ničemu pěknému se ale nedobral. Potom jsme se vydali na namko a sotva jsem vešel zpoza rohu, nemohl jsem si nevšimnout Pavla s Ondrou, jak postávají u O2 avie a něco zase vymýšlejí. Co mě hned napadlo se potvrdilo - půjčovali si skákací boty "powerisers", což je mimochodem náramně fajnová hračka; a taky jezdítko. Nevím, jak se správně nazývá, ale líbí se mi a funguje úžasně. Dole jsou dvě kolečka, mezi kterými se stojí a vzhůru vedou řidítka. Nejzájímavější na tom stroji je, jak dokáže udržovat rovnováhu. Přestože má jen dvě kolečka, nikdy se s člověkem nepřeváží. A abyste nebyli na omylu - ta kolečka jsou paralelně vedle sebe a ne za sebou, jako třeba u kola. Pro mě opravdový div.
Chvíli jsem tedy ještě pozoroval, jak si Pája jezdí. A když jsem se už konečně mohl dostat na řadu, pání a paní propaganti mi oznámili, že právě končí. Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne. Ale také mi slíbili, že zítra se objeví ve Frýdeckém náměstí. Rozhodl jsem se, že tam se podívám.
Během toho, co se kluci střídali na vozítku a jinak řádili, jsem se dozvěděl, že dneska v kině promítají Transofmers 2, že tam jdou, a že mám jít taky. Na můj dotaz, zdali to je pěkné zazněla odpověď ano a tak nebylo o čem uvažovat.
O filmu samotném bych mohl dlouho vyprávět, ale nebudu zbytečně prozrazovat děj. Jen povím, že jde o science-fiction, odkazující se i na staré pozemské kultury, velkou část tvoří válčení. A celkově byl snímek dobře zpracován, takže jsem si užil naplno.
Večer jsem se vrátil domů, početl nějaké knížky, napsal nějaké věci. Další den za sebou a rozhodně pro mě zajímavý.
Věřím, že by nebylo možné zapomenout, jak to vypadá u nás ve třídě. Ale někteří zapomínají. Například já jsem si vůbec nevzpoměl na květiny, které jsme na konci roku odnesli do jiné části budovy, kde je někdo zalíval. Byl jsem naprosto překvapen tím, jak mi pan profesor Polčák řekl, že si pro ně máme zajít. Příjemně překvapen.
Denska jsme měli čtyři hodiny a tak jsem se rozhod si je naplno (jako vždy) užít. Začalo se dějepisem a já byl zvědav, jestli se paní Veselková přes prázdniny v něčem změnila. Žel nezměnila. Započala tedy hodina, profesorka s námi chvíli opakovala loňský rok, až jsem přišel na to, že si toho opravdu moc nepamatuji. Prvních 20 minut jsem se měl krásně a všemu celkem jasně rozuměl, ale poté se dál už nedalo vnímat. Monotónní hlas zvítězil nad mým mozkem a já se opět pěkně poučil. Nakonec jsem byl rád, že jsem se dočkal konce hodiny. Opravdu hrůza.
Naštěstí jako druhé přišlo ZSV a nás čekala nová profesorka - jakásí Jendrejovská. Byl jsem popravdě hodně zvědavý, co to bude za stvoření. Po zazvonění dáma vkročila do třídy, mile se nám představila a začala s námi přátelsky rozebírat, jak to u ní chodí. Nejvíce nás všechny překvapil její dotaz "Snad vás tady ve škole nezkoušejí, aniž by vám předem nedali vědět. Já naprosto nepředpokládám, že byste se učili z hodiny na hodinu. To přece nemůžete zvládat, máte plno jiných aktivit.". A tím nás dostala. Od té doby k ní celá třída chytla takový ten dobrý, vzájemně respektující vztah a máme ji moc rádi.
Když nám později vyprávěla o tom, co se budeme letos učit, všemu se dalo jasně rozumět a chápat. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, řekl bych, že to je nejlepší pedagog, jakého v současnosti na gymnáziu máme. Svérazný a s respektem, přesto ale soucítící a okolím oblíbený.
Třetí hodina byla matika a naše učitelka nepřišla nijak jinak, než se svým vzorným úsměvem a bylo na ní vidět, že chce mít všechno, jako vždy, pod kontrolou. Jak bylo vidět, tak se i stalo a paní Kožušníková nám nejprve, stejně jako v ostatních předmětech, objasnila plán učiva a jali jsme se zapisování do sešitu a uvažování nad vzorečky objemů a obsahů těles. Nikdo by to sice nečekal, ale ani takový zápis pro nás nebyl ještě moc a dal se zvládnout. Tomáš dneska opět chyběl a tak na něj učitelka hodně narážela, když nám povídala o bulačství a jak k němu bude přistupovat. I Pavla si v první hodině prohlídla a dala mu pár informací pro poučení. Vše naštěstí s dobrou náladou.
Posledním předmětem tohoto dne měla být spojená angličtina s panem profesorem Ondráčkem. Tím, kterého naše skupina dostala letos jako nového. Moc jsem se těšil až jej poznám, ale čas pomalu ubíhal a nic se nedělo. V polovině hodiny se teda nejmenovaná služba vydala za panem Polčákem (zástupcem ředitele), který nato oznámil, že Ondráček na nás asi zapoměl, tak ať počkáme a pak jdeme domů. Vzkázal nám ještě tu věc o květtinách, viz úvod. Na závěr si s námi pěkně popovídal a, což jsem vůbec nečekal, poznal jsem, že to je úplně jiný, něž za jakého jsem jej považoval. V pohodě a bez problémů. Kritizoval nám sice přezůvky a plno další věcí, vše ale s nadhledem a jistou dávkou ironií. Nikdy bych neřekl, že je tak fajn. Alespoň mám o oblíbeného kantora více.
Vydal jsem se na oběd a pozoroval téměř liduprázdnou jídelnu. Byl jsem zde jediný z ročníku a tak jsem si sedl s Kamčou z třeťáku. Chvíli jsme si povídali a po obědě jsem šel domů.
Ve svém doupěti jsem si přečet e-maily, vyřídil pár záležitostí a zazvonil domovní zvonek. Když se dvěře otevřely, poznal jsem venku svoje kamarády a tak jsme se vydali ven. Kluci vlastně nevěděli, co chtějí dělat a tak jsem jim navrhl, že zajdeme na Místecké namko. Odpoledne jsem si tam všiml nějaké O2 akce, ale pořádně jsem se nepodíval o co jde a byl jsem zvědavý.
Tak jsme šli, já Danek, Radek a Michal a cestou po mostu si povídali o všem možném. Například jsem se dozvěděl, že na to náměstí se jde Radek podívat na skejty a do skejťáckých obchodů a ne na namko. A nejvíc mě překvapilo jejich překvapení. Totiž pokáždé, když jsem mluvil o namku, tvářili se naprosto nechápavě. Zeptal jsem se tedy, kde je problém. A oni ze sebe vyklopili, že mi vůbec nerozumí. "Co to je 'namko'?" ptali se. Napůl se chechtající jsem jim vysvětlil, že takhle se ve městě už dlouhá léta říká náměstí; zároveň jsem si uvědomil, jak odlišná nářečí se používají na každém břehu řeky.
Když jsme dorazili do Místku, podívali jsme se nejdříve do Šiva Šopu. Radek si vybíral nějaký "kus hadru" pro sebe; k ničemu pěknému se ale nedobral. Potom jsme se vydali na namko a sotva jsem vešel zpoza rohu, nemohl jsem si nevšimnout Pavla s Ondrou, jak postávají u O2 avie a něco zase vymýšlejí. Co mě hned napadlo se potvrdilo - půjčovali si skákací boty "powerisers", což je mimochodem náramně fajnová hračka; a taky jezdítko. Nevím, jak se správně nazývá, ale líbí se mi a funguje úžasně. Dole jsou dvě kolečka, mezi kterými se stojí a vzhůru vedou řidítka. Nejzájímavější na tom stroji je, jak dokáže udržovat rovnováhu. Přestože má jen dvě kolečka, nikdy se s člověkem nepřeváží. A abyste nebyli na omylu - ta kolečka jsou paralelně vedle sebe a ne za sebou, jako třeba u kola. Pro mě opravdový div.
Chvíli jsem tedy ještě pozoroval, jak si Pája jezdí. A když jsem se už konečně mohl dostat na řadu, pání a paní propaganti mi oznámili, že právě končí. Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne. Ale také mi slíbili, že zítra se objeví ve Frýdeckém náměstí. Rozhodl jsem se, že tam se podívám.
Během toho, co se kluci střídali na vozítku a jinak řádili, jsem se dozvěděl, že dneska v kině promítají Transofmers 2, že tam jdou, a že mám jít taky. Na můj dotaz, zdali to je pěkné zazněla odpověď ano a tak nebylo o čem uvažovat.
O filmu samotném bych mohl dlouho vyprávět, ale nebudu zbytečně prozrazovat děj. Jen povím, že jde o science-fiction, odkazující se i na staré pozemské kultury, velkou část tvoří válčení. A celkově byl snímek dobře zpracován, takže jsem si užil naplno.
Večer jsem se vrátil domů, početl nějaké knížky, napsal nějaké věci. Další den za sebou a rozhodně pro mě zajímavý.
středa 2. září 2009
Září, prvního
Pondělí 1.9.09
Dlouho očekáváný den 1. 9. konečně nastal. Samovolně jsem se probudil už v 6 hodin (což hlava vymyslela důmyslně) a měl jsem proto dostatek času na všechny ranní přípravy. Ráno jsem si pěkně, jak mám ve zvyku zameditoval, rozcvičil se a zamířil do sprchy. Voda byla příjemná a já jsem si ji v tomto významném dni nadmíru užíval. Jako bych se potápěl v horském kříšťálovém prameni. Snídani jsem začal svou originální SŠ (Snídaní Šampionů), jež je tvořena ovesnými vločkami vařenými ve vodě, s trochou různých dobrot (oříšky, kousky ovoce, hrozinky) a čistou vodou na zapití. Zabalil jsem batoh, hodil na sebe košili a rifle a vyrazil rovnou do školy.
Rozhodl jsem tentorkáte jít do Místku pěšky. Přišlo mi pro to mnoho důvodů a ani jednoho jsem pozdeji nelitoval. Nechtěl jsem se zpotit první den jízdou na kole, nechtěl jsem si zkazit náladu jízdou s taťkou v autě (:-D) a ani jsem se nechtěl nechat otrávit lidmi v autobuse (mimochodem nikdy autobusem nejezdím). Navíc ke všemu - miluji chůzi, a obvzlášť chůzi ranním tichým městem. Mohu se o samotě rozhlížet po městské krajině, ale i vzdálených kopcích. Mohu si nikým nerušen zpívat a nepřipadat si při tom trapně. A mohu dělat plno dalších, buhvíjakých věcí.
A nakonec, když jsem se ve správnou chvíli odhodlal vyjít, čekalo mě na cestě několik příjemných překvapení. Nejdříve, jak jsem šel směrem ke světelné křižovatce jsem znenadání narazil na 2 své kamarádky. Obě znám z hudebky a na gympl před mým domem jdou prvně. Nejdříve jsem si jich ani nevšiml, ale jakmile jejich oči zazářily, opětoval jsem úsměv a byl jsem šťastný, koho jsem to potkal. Na přechodu jsem si ještě užíval tu radost a na mostě přes Ostravici, kousek dále mě potkalo druhé překvapení. "Koho to nevidím," říkám si, "vždyť to je Hynek." A opravdu. Za poslední dva dny už potřetí potkávám mého bývalého třídníhoh učitele Hynka Nekužu, kterého jsem teď tři roky neviděl. Jaká náhoda. Doháním ho a nahazuji s ním řeč o jeho zájmech, mých zájmech (jak jsou si podobné) a slibujeme si, že si někdy zajdem na kus řeči do Frýdecké čajovny. Jsem maximálně spokojený.
Ještě kousek před školou potkávám Horu s Honzou, kteří se tváří značně překvapeně, když mě vidí po boku bývalého extravagantního profesora. Já jsem ale rád a mám z toho srandu jako oni. Když vcházím do šatny, sotva natáhnu nohu, slyším "Ale vy máte šatnu jinde!" Já blázen jsem si ani neuvědomil, že už jsme páťáci. Je zajímavé na to pomyslet. Už za rok mě čeká poslední rok tohohle gymplu a maturita. Ale o tu mi nakonec ani tak nejde. Veřejně to ještě nikde nevhlašuji, ale já nepotřebuju dostat se ne výšku a nestojí mi to v cestě k jakékoliv osobní kariéře.
Ve třídě potkávám plno spolužáků a jsem tak rád, že je vidím. Raduju se z toho dokonce ještě i další dny poté. Blízcí lidé pro mě znamenají hodně a já jsem rád, když mám s kým si povídat. S každým jednotlivým člověkem z naší třídy bych se dokázal bavit dlouhé hodiny a dny.
Poté co nám třídní profesorka vyjádří všechny své osobní náklonnosti a připomene nám dobře známá pravidla školy, mám namířeno domů. V poslední chvíli si ale vzpomínám na to Matěje, který mě zval na pokr ke Karlosovi. Měním směr tedy ke Karlosovi a společně s Pavlem a třemi holkami (2 sestřenice od Bruncly a jedna jejich spolužačka) jdu. Zrovna odchází Adam a Koriťák, ale to vůbec nevadí. I tak nás je dostatečný počet. A tak nám Karlos nalívá vodu (na pití), roztahuje vodní dýmku a Matěj chystá karty.
Pavel ani holky si ani jednou nezahráli, protože po malé chvíli museli jít, ale zbytek si užil pořádně. Prvotní vklad byl 10. A naprosto nečekaně se mi skvěle dařilo, čili jsem skončil na druhém místě. Radost byla na místě a 15 korun výhra pro mě motivací do další hry. Vložili jsme teda každý 20 korun, tentokráte jsem však po tvrdém boji nevyhrál. "Risk je zisk" se říká a přestože jsem celkově prodělal 5 korun, myslím, že toto rčení dobře funguje.
Dopoledne si ještě kupuji nové pouzdro a deníček v papírnictví. Deníček, který jsem hledal už i předcházející den v několika obchodech. Ale protože "kdo hledá, najde," i já jsem našel.
Někdy vě 4 hodiny odpoledne jsem se sešel opět s Dankem a Pavlem, tedy členy kapely, a namířili jsme si to do Prostoru (klub kde je veřejně dostupná zkušebna). Pavel už měl zjištěné své volné termíny a hrdě vyklopil, že středu má všemu volnou. Jaké neštěstí (štěstí?) - středa je jediný den v týdnu, kdy já s Dankem nemáme volno. Nic nám ale náladu nekazí a tak se po několikerém přepisování konečně dohodnem prozatimně pro čtvrteční odpoledne.
Ale díky takovémuto nezdaru v Prostoru se na místě rozhodujeme najít si vlastní prostory pro zkoušení. Kytary máme, Danek si už sehnal zesilovač s bedničkami a Pavel by dokonce obětoval své bicí. Míříme do jednoho zařízeí Slezanu. Zavřeno. Jdeme na ředitelství - a vida. Pan vrátný je ještě přítomen. A tak se vydávám za ním a ptám se po nějakých prázdných nevyužitých prostorech. Zpočátku situace nevypadá nijak slibně, ale po pár okamžicích si začíná vzpomínat. Mluví o nějaké prázdné budově za Billou, kde prý dříve i někdo se skupinou zkoušel, ale zrušili to, protože tam začal podnikat s drogami. Získávám ještě pár informací a taky 2 čísla na jakéhosi pana doktora (právníka) Korče, který je za to vše zodpovědný. Mám mu zavolat zítra. Uvidíme.
Není ještě moc hodin a tak jsem, jakožto frontman, rozhodl, že zajdem s kytarami a bubínkem do altánku v místeckém parku a budeme "jammovat".
S Dankem se po půl hodině vracíme na kolech pro Pavla, bereme kytary a bubínek a míříme k altánku. Předtím bych to nikdy téměř neřek - ale po několika hodinách improvizací docházíme k 5 skvělým novým písničkám, kterým k dokonalosti chybí jen troška píle a slov. Je to úžasné, co se dokáže zrodit z takové muzikantské spolupráce, která je navíc neskutečně zábavná sama o sobě. Světe div se.
Mimo to jsme u altánku objevili náramnou věc. A já se hodně divím, že nikdo jiný ještě nebyl tak prozíravý. Máme jedno velké nové tajemství, které nepovíme nikomu.
Když se vracím domů, jsem plný endorfinů za celý den a ještě si pohodu užívám. Čtu knížky, e-maily, uvažuju o naší kapele i jiných věcech a příjemně si píšu s některými lidmi na internetu.
V mé mysli se objevuje nevyslovená myšlenka, že dnešek byl nejlepším dnem za uplynulý rok. Ale neuzavírám jí den, protože takových nejlepších dnů je v roce více. Je jim každý můj den.
Dlouho očekáváný den 1. 9. konečně nastal. Samovolně jsem se probudil už v 6 hodin (což hlava vymyslela důmyslně) a měl jsem proto dostatek času na všechny ranní přípravy. Ráno jsem si pěkně, jak mám ve zvyku zameditoval, rozcvičil se a zamířil do sprchy. Voda byla příjemná a já jsem si ji v tomto významném dni nadmíru užíval. Jako bych se potápěl v horském kříšťálovém prameni. Snídani jsem začal svou originální SŠ (Snídaní Šampionů), jež je tvořena ovesnými vločkami vařenými ve vodě, s trochou různých dobrot (oříšky, kousky ovoce, hrozinky) a čistou vodou na zapití. Zabalil jsem batoh, hodil na sebe košili a rifle a vyrazil rovnou do školy.
Rozhodl jsem tentorkáte jít do Místku pěšky. Přišlo mi pro to mnoho důvodů a ani jednoho jsem pozdeji nelitoval. Nechtěl jsem se zpotit první den jízdou na kole, nechtěl jsem si zkazit náladu jízdou s taťkou v autě (:-D) a ani jsem se nechtěl nechat otrávit lidmi v autobuse (mimochodem nikdy autobusem nejezdím). Navíc ke všemu - miluji chůzi, a obvzlášť chůzi ranním tichým městem. Mohu se o samotě rozhlížet po městské krajině, ale i vzdálených kopcích. Mohu si nikým nerušen zpívat a nepřipadat si při tom trapně. A mohu dělat plno dalších, buhvíjakých věcí.
A nakonec, když jsem se ve správnou chvíli odhodlal vyjít, čekalo mě na cestě několik příjemných překvapení. Nejdříve, jak jsem šel směrem ke světelné křižovatce jsem znenadání narazil na 2 své kamarádky. Obě znám z hudebky a na gympl před mým domem jdou prvně. Nejdříve jsem si jich ani nevšiml, ale jakmile jejich oči zazářily, opětoval jsem úsměv a byl jsem šťastný, koho jsem to potkal. Na přechodu jsem si ještě užíval tu radost a na mostě přes Ostravici, kousek dále mě potkalo druhé překvapení. "Koho to nevidím," říkám si, "vždyť to je Hynek." A opravdu. Za poslední dva dny už potřetí potkávám mého bývalého třídníhoh učitele Hynka Nekužu, kterého jsem teď tři roky neviděl. Jaká náhoda. Doháním ho a nahazuji s ním řeč o jeho zájmech, mých zájmech (jak jsou si podobné) a slibujeme si, že si někdy zajdem na kus řeči do Frýdecké čajovny. Jsem maximálně spokojený.
Ještě kousek před školou potkávám Horu s Honzou, kteří se tváří značně překvapeně, když mě vidí po boku bývalého extravagantního profesora. Já jsem ale rád a mám z toho srandu jako oni. Když vcházím do šatny, sotva natáhnu nohu, slyším "Ale vy máte šatnu jinde!" Já blázen jsem si ani neuvědomil, že už jsme páťáci. Je zajímavé na to pomyslet. Už za rok mě čeká poslední rok tohohle gymplu a maturita. Ale o tu mi nakonec ani tak nejde. Veřejně to ještě nikde nevhlašuji, ale já nepotřebuju dostat se ne výšku a nestojí mi to v cestě k jakékoliv osobní kariéře.
Ve třídě potkávám plno spolužáků a jsem tak rád, že je vidím. Raduju se z toho dokonce ještě i další dny poté. Blízcí lidé pro mě znamenají hodně a já jsem rád, když mám s kým si povídat. S každým jednotlivým člověkem z naší třídy bych se dokázal bavit dlouhé hodiny a dny.
Poté co nám třídní profesorka vyjádří všechny své osobní náklonnosti a připomene nám dobře známá pravidla školy, mám namířeno domů. V poslední chvíli si ale vzpomínám na to Matěje, který mě zval na pokr ke Karlosovi. Měním směr tedy ke Karlosovi a společně s Pavlem a třemi holkami (2 sestřenice od Bruncly a jedna jejich spolužačka) jdu. Zrovna odchází Adam a Koriťák, ale to vůbec nevadí. I tak nás je dostatečný počet. A tak nám Karlos nalívá vodu (na pití), roztahuje vodní dýmku a Matěj chystá karty.
Pavel ani holky si ani jednou nezahráli, protože po malé chvíli museli jít, ale zbytek si užil pořádně. Prvotní vklad byl 10. A naprosto nečekaně se mi skvěle dařilo, čili jsem skončil na druhém místě. Radost byla na místě a 15 korun výhra pro mě motivací do další hry. Vložili jsme teda každý 20 korun, tentokráte jsem však po tvrdém boji nevyhrál. "Risk je zisk" se říká a přestože jsem celkově prodělal 5 korun, myslím, že toto rčení dobře funguje.
Dopoledne si ještě kupuji nové pouzdro a deníček v papírnictví. Deníček, který jsem hledal už i předcházející den v několika obchodech. Ale protože "kdo hledá, najde," i já jsem našel.
Někdy vě 4 hodiny odpoledne jsem se sešel opět s Dankem a Pavlem, tedy členy kapely, a namířili jsme si to do Prostoru (klub kde je veřejně dostupná zkušebna). Pavel už měl zjištěné své volné termíny a hrdě vyklopil, že středu má všemu volnou. Jaké neštěstí (štěstí?) - středa je jediný den v týdnu, kdy já s Dankem nemáme volno. Nic nám ale náladu nekazí a tak se po několikerém přepisování konečně dohodnem prozatimně pro čtvrteční odpoledne.
Ale díky takovémuto nezdaru v Prostoru se na místě rozhodujeme najít si vlastní prostory pro zkoušení. Kytary máme, Danek si už sehnal zesilovač s bedničkami a Pavel by dokonce obětoval své bicí. Míříme do jednoho zařízeí Slezanu. Zavřeno. Jdeme na ředitelství - a vida. Pan vrátný je ještě přítomen. A tak se vydávám za ním a ptám se po nějakých prázdných nevyužitých prostorech. Zpočátku situace nevypadá nijak slibně, ale po pár okamžicích si začíná vzpomínat. Mluví o nějaké prázdné budově za Billou, kde prý dříve i někdo se skupinou zkoušel, ale zrušili to, protože tam začal podnikat s drogami. Získávám ještě pár informací a taky 2 čísla na jakéhosi pana doktora (právníka) Korče, který je za to vše zodpovědný. Mám mu zavolat zítra. Uvidíme.
Není ještě moc hodin a tak jsem, jakožto frontman, rozhodl, že zajdem s kytarami a bubínkem do altánku v místeckém parku a budeme "jammovat".
S Dankem se po půl hodině vracíme na kolech pro Pavla, bereme kytary a bubínek a míříme k altánku. Předtím bych to nikdy téměř neřek - ale po několika hodinách improvizací docházíme k 5 skvělým novým písničkám, kterým k dokonalosti chybí jen troška píle a slov. Je to úžasné, co se dokáže zrodit z takové muzikantské spolupráce, která je navíc neskutečně zábavná sama o sobě. Světe div se.
Mimo to jsme u altánku objevili náramnou věc. A já se hodně divím, že nikdo jiný ještě nebyl tak prozíravý. Máme jedno velké nové tajemství, které nepovíme nikomu.
Když se vracím domů, jsem plný endorfinů za celý den a ještě si pohodu užívám. Čtu knížky, e-maily, uvažuju o naší kapele i jiných věcech a příjemně si píšu s některými lidmi na internetu.
V mé mysli se objevuje nevyslovená myšlenka, že dnešek byl nejlepším dnem za uplynulý rok. Ale neuzavírám jí den, protože takových nejlepších dnů je v roce více. Je jim každý můj den.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)