Ein Geil Tag!

Středa 16.9.09

První ráno s němkou. Rozhodl jsem se, že pojedem busem, a protože máme až na deset, není třeba nikam spěchat. Ve třičtvrtě na devět jsem ji vzbudil a chtěla sprchu. Tedy jsem ji pustil - a asi po půl hodině mě požádala o fén. Opět jsem ji ho dal a když už končila s úpravami a šla se najíst, bylo kolem půl. Mimochodem, nejraději ze všeho má buchty - takřka jakékoliv.

Vyrazil jsem s ní směrem k magistrátu a v cca 40 jsme dorazili na zastávku. Odjížděl nějaký bus. Jakmile odjel, z tabule jsem zjistil, že to byl ten náš. Tak teda jsem hledal další nejbližší, až jsem našel za 10 minut jeden. 10 minut je pro mě dost a vzal jsem proto němku ještě na náměstí, ukázat ji krásy našeho města, dorazili jsme ke kašně a otočili. A opět, sotva byla zastávka na dohled, jakýsi autobus právě odjel. Samozřejmě náš. Nakonec, na třetí, jsme čekali raději přímo u zastávky a tímpádem jsme jej zastihli.

Cesta byla pěkná a rychlá. Snažil jsem se Savině vyprávět o okolí - kostelech, památkách atd - ale moc zájmu nejevila. Něco po desáté jsme vystoupili a vešli po schodech do auly.

Jak nečekaný byl smích všech, když uviděli pozdě vcházet právě mě se Savinou. I němečtí studenti a profesoři poznali moji povahu a se všemi jsem se seznámil. Po úvodním uvítání jsme holky provedli po celé škole a poté šli do výtvarky, kde holky dostaly ochutnat věpřo-knedlo-zelo, birel a hoznovské buchty. Savině jsem ještě koupil Kofolu, jakožto českou alternativu Coly, načež Ramona oznámila, že v ní cítí něco jako alkohol. PO přestávce jsme šli do vé trojky. Zde měli lidi z céčka připraveno několik prezentací a křižovku pro němky. Přesto se dosti nudily. Poslední hodinou ve škole byla "animace" paní profesorky Banetkové, která němcům vysvětlovala základní znaky českého jazyka a spojitosti mezi němčinou a češtinou. Řekl bych, že tato hodina byla pro němky nejzajímavější.

Dostali jsme hodinu volno na oběd a procházky. Protože Tomáš se rozhodl jít se svou němkou na pizzu, ochotně mi dal stravenku a tu jsem zase já dal své Savině. Na oběd jsme si mohli vybrat buď fazole a nebo jakési vepřové závitky s bramborovým knedlíkem. Oba jsme si dali to druhé a pěkně si pochutnali. Protože stůl béčka a céčka byl plný, sedli jsme si k Markétě, Verči, Terce a Verči. Savina k mému překvapení snědla všechno - i kupu knedlíků.

Chvíli jsme ještě chodili po městě - zavedl jsem je taky do čajovny seznámit s Pájou (tou) - a poté jsme šli na sraz před školou. Byly nám uděleny papíry se zadáním a postupně, po čtveřicích (2 němky, 2 jejich partneři) jsme vyráželi na Stadt-Rallye. Já jsem se vydal společně s Tomem a hned z počátku jsme potkali Páju (toho) a Koriho. Moc se jim všem líbila Savina - dokonce nejvíc ze všech - a chtěli, i kvůli tomu, jít s námi později do čajovny. Oba s námi šli přibližně k hale a potom se odpojili. Pája zítra totiž odjíždí do Makedonie na pár dní a tak se potřebuje nabalit.

Nakonec jsme správně dorazili do čajovny a já s Tomem jsme si sedli ke stolu se samými němkami. Mnohem lépe jsem se s nimi seznámil a trošku jsme si popovídali. Měly vělkou srandu z mého mrkání obočím. A zkoušely na mě, jestli se mi líbí Savina. Po pravdě, přijde mi jako normální holka. A líbí se mi velmi Karen, která kupodivu do oka nepadá nikomu jinému. V čajovně vítězové Stadt-Rallye dostali jako cenu "Čaj čaje, čaj" a protože mi chutnal ( zkoušel jsem od Kristíny), objednal jsem si jej také. Po chvíli si ale Žižka se svoji skupinkou sedli do salonku, kde se může kouřit a objednali si vodní dýmku - šíšu.

Na nás tam už místo nezbylo. Chvíli jsme s Tomem uvažovali co, ale holky se rozhodly všechny zajít na záchod a tak jsme asi půl hodiny čekali. Alespoň jsem si stihl dopít svůj čaj čaje. Přišel i Pája a poté, co jsem zaplatil přibližně čtyři sta za všechny, vydali jsme se do hospody U Pavlače. Nikdy jsem zde nebyl, ale poznal jsem to jako nádherné místo. Postupně se sem přesunuli všichni, i Marek a spol.

Povídali jsme si spolu, ptali se navzájem a pokračovali v rozhovoru, kdo je více Geil (nadržený). Dozvěděl jsem se přezdívky němek, jako Ponito, Fish (Ushi), Savina-Berk, a další. Já sám jsem byl pojmenován něčím jako "Mani-die-Manirik." Dále jsme si povídali o všem možném i nemožném až do noci. Chtěli jsme si také jednou zahrát fotbálek, ale poté, co nám sežral (mi) 10 korun, zeptal jsem se pana vrchního a dověděl se, že lepší je na tom stroji nehrát. Tedy do noci jsme se bavili - mi češi zcela znaveni - a něco před jedenáctou vyrazili konečně domů.

Cca v 11 jsme se Savinou došli, najedli se, prohodili pár posledních slov a poslal jsem ji spát. Já jsem ještě pracoval přibližně do 2 ráno. Ale udělal jsem vše, co jsem chtěl. Šťastný den nás minul a šťastný čekal.