Warum nicht?

Úterý 15.9.09

Velký den přišel. Dneska mě čeká příjezd mojí němky a k tomu odpoledne chci jít s Peškem na tai-chi - ukázkovou hodinu.

Dopoledne začla škola a já jsem si otestoval, jak fungují moje vyvíjené techniky. První písemku, tu obrovskou z biologie, jsem napsal, podle mě, dokonale. Drobné chyby dělá každý a jsou pro mě přípustné. Drtivou většinou věcí jsem si byl naprosto jistý. A to mi přineslo velký pocit radosti z toho, že moje postupy skutečně fugnují a dodalo mi to motivaci pro další posun.

Další hodinu jsme psali, předem oznámenou, písemku z matematiky. Když jsme dostali papír s dvěma příklady, člověk by řekl, že to půjde samo. Ale opak se stal pravdou. Ani v celém dlouhém časovém limitu (cca 30 minut) jsem nevyřešil ani jedno ze zadání. Ke konci mi to už bylo divné a tak jsem se rozhlíd kolem. Uspokojilo mě ale, že nervózně se tvářili všichni, dokonce i Karlos. A když už ani Karlos neví, to už je co říct. Po zbytek hodiny jsme si počítali nějaké další příklady. Profesorka Kožušníková postupovala až přespříliš rychle a souhlasilo se mnou více lidí. Jak si začínám všímat, nikdy v ničem nejsem sám. Přináší mi to zvláštní pocity radosti.

Třetí hodinu následovala Angličtina, kde nás, k překvapení všech, čekala opět písemka. Chvíli jsme se snažili protestovat, že jsme o ničem nevěděli, ale Ondráček nás odmít s tím, že všechno na začátku roku říkal, a na plátně promítl, snad lehčí, zadání. Jednalo se o to, přeložit určité části vět a nebo rozhovorů z češtiny do angličtiny, tím nejelegantnějším způsobem. Přestože jsem udělal jednu malou a jednu větší chybu, mám pocit, že vše ostatní mám v pořádku a dostanu maximálně dobrou známku. Po písemce nám profesor rozdal papíry s větami a dal nám, stejně jako minule, 10 vět na přeložení. Nějak, nedá se říct, že se jistotou, jsem je přeložil. Angličtinář přečetl správné odpovědi a posléze začal vysvětlovat. U každé věty nám naprosto dokonale vysvětlil vše, co by jen trochu bylo nejasné. Je to ohromně chytrý a zkušený člověk, který toho zná o angličtině opravdu hodně. I přestože jsme měli celkem dostatek času, stihli sjme projít, tatkto s vysvětlováním, pouze 6 vět. Doufám, že pokračovat budeme další hodinu. I když nevím, když máme ty němky a s nimi program. Uvidíme.

Následovaly hodiny češtiny a dějepisu. A já to musím přiznat - 2 nejnudnější hodiny z rozvrhu. Především ten dějepis. No, si to představte. Učitelka na začátku hodiny začne vyprávě a na konci skončí. Problém je, že u neustálého nezajímevého vyprávění se dá vydržet jen malou chvíli. Jednou jsme dělal experiment a zjistil, že maximálně dokážu vydržet být bdělý a naprosto vnnímavý, v tomto dějepise, přibližně 15 minut.

V češtině, jakožto poslední hodině, jsme se přestěhovali do výtvarky a učitelkam nám předvedla ukázkové části nových státních maturit, což jsme společně řešili. Musím říci, že bych odpověděl na většinu správně, protože to byly samé hloupé otázky.


Odpoledne jsem s bráškou dělal pořádek, především na jeho stole a potom obecně. Parádně jsem všechno vysál. a pokojík nyní vypadá naprosto úchvatně. Je to úžasné místo pro práci, relaxaci i zábavu. A nikdo neříká, že ty činnosti nemůžou být jedním! Jediná věc, kterou bych ještě dal pryč je dalekohled. Ale zatím ho zde nechávám, protože je léto a někteří členové rodiny (bráška a taťka) občas sledují hvězdy. Inu, alespoň chvíli zde ještě zůstane.

Co jsem se díval na internet, nikde jsem neviděl, že by kurzy tai-či v národě měly začínat 15.9. od 17 hodin. Rozhod jsem se tam tedy zbytečně nejít a nešel. Ovšem chvíli před šestou mi volal Peške (člíso si sehnal přes Brunclu) a ptal se, kde jsem, že to dneska skutečně je a začíná v 6.

Tedy, nasedl jsem na kolo a jel. Přesně na čas jsme vešli dovnitř a ještě chvíli se čekalo.

Průběh ukázkové hodiny byl zdarma, ale nijak extra mě nenadchl. Dozvěděl jsem se pár zajímavých cvičících technik (pracujících s energií), ale chodit tam pravidelně a za peníze nehodlám. Překvapila mě totiž neodbornost personálu (lektorů), kteří se snažili odpovědím na otázky vyhýbat. A ke všemu, vůbec nevěnují pozornost prací s energií, která je podstatou tohoto cvičení! Nejvíce zdravotní účinky vychvalovala jedna lektorka. A hádejte jak vypadala. 200 kilová bečka sádla! Ale je pravda, že záda měla krásně "rovné".

Po tai-či, když jsem se vrátil domů, jsem se ještě pokusil chvíli meditovat a 5 minut před 9 jsem vyrazil z domu na nádraží. Před domem jsem potkal kluky (Michala a Danka) a společně se mnou šli takřka až k nádraží. Tam se otočili a domluviuli jsme se, že na mě počkají u krevního centra. Pokračoval jsem tedy sám, ale jakmile jsem dorazil, bylo mi řečeno, že němky nestihly vlak a přijednou až za hodinu. Nezbývalo mi, než vrátit se za kamarády.

S nimi jsem potom šel do Stolárny zamluvit bowling, čímž paní profesorka pověřila mě osobně. Na pátek a místo pro 40 lidí. Ta paní mi zpočátku dosti nevěřila, ale zadání vyhověla výborně. Snad to teda vyjde, protože se chtěla pořádně ujistit, že tam budem. A já přísahal.

Dále jsme šli k nádraží a já si vešel na chvíli dovnitř, pokecat s ostatními. Prohodili jsme pár slov - teda spíše oni prohodili a já jsem naslouchal. Opět jsem šel ven, dovnitř a po pár okamžicích přijel ten zprávný vlak. Přešli jsme na jejich nástupiště (výstupiště) a sotva jsem hned objevil tu svoji, pomohl jsem ji vzít kufr. Všichni se hned rozešli a tak jsem ji romanticky zaved romantickým nočním městem až domů.

Cestou jsem se jí pokoušel mou - už tehdy německo-angličtinou - informovat o významných místech v okolí a že obdivuju tu osamocenost v nočním městě.

U krevního centra jsme "náhodou" potkali kluky, kteří se "náhodou" k nám přidali. Ten zbytek jsme tedy ušli společně a kluci si užili při svých pokusech se dorozumět.

Doma, někdy o třičtvrtě na jedenáct, nám maminka nachystala večeři. Výtečný bramborový salát s řízkem. A soubežně začaly první, interrodinné, pokusy o konverzace. Taťka všechno vyzvídal, já taky a nakonec něco málo vylezlo na povrch. Po večeři jsem ještě nechal němku připojit se přes můj notebook na nějaký jejich sociální server. Něco jako německý Facebook. Možná jako libko. Následně jsem ji tedy ukázal náš oblíbený Facebook a status Páji, který nás vzýval k výběru bot pro něho.

Přidal se po chvíli ještě taťka se svým notebookem a chtěl po Savině ukázat, kde bydlí. Je to, podle mě, větší vesnička, asi 10 kilometrů západně od Brettenu.

Prohodili jsme posledních pár slov, já ji informoval, popřál Geil sny a nechal jít spát. Sám jsem si ještě přečet maily, napsal blogpost a do postele jsem skočil taky.