Válec v dešti smogu

Pátek 11.9.09

Co jsem dělal během dne. No ráno mi ještě před školou zavolal kurýr s klávesnicí a tak jsem telefon předal taťkovi. A ten se s ním domluvil, že mu to přivezou do firmy.

Do školy jsem se nechal svézt autem. Chtěl jsem si ráno ještě nagelovat čerstvě ostříhané vlasy, ale nějak to nevyšlo. Z časových důvodů.

Ve škole se nedělo nic extra. V tělocviku jsem si zahrál pěkně fotbal a díky Horovi zůstal jenom v bráně. K mému překvapení si na něj pořádně zanadával i Kori. Nakonec mi jej možná bylo i trochu líto. Krom toho, celou dobu vyučování se všichni bavili o tom, jak večer půjdou (opět) do Stouno na Hity (ze záhrobí) a parádně si na nich užijí. A taky padlo nejedno slovo o sobotním dni Radegast v Nošovicích. Velké známé chlastačce všech dob. K tomu všemu se ještě dost lidí domlouvalo na odpoledni a noclehu u Toma. Jelikož má rodiče přes víkend pryč, jako správný úspěšný muž své bydliště náležitě využívá.

Já jsem se rozhodl na žádnou z těchto akcí nejít. Jednak protože stojí zbytečné peníze. A taky se na nich nic zajímavého neděje a mě nebaví. A aby toho nebylo málo, většinou lidi na takové akce chodí, aby se ožrali. Ne vždy, ale dost často. A já nepiju. Není to pro mě výhodné.

Odpoledne jsem byl doma, potom šel s kamarády na chvíli ven, byli pro mě Terka, Radek, Michal, Iva, Lucka a Markéta. Popovídal jsem si s nimi o škole. Zdálo se, že ke mě mají respekt a Tea mi byla obvzlášť sympatická. Dlouho jsem kluky přemlouval, aby šli do čajovny. Taky Danka jsem chtěl.

Nakonec nešel nikdo a řekli mi, že přijdou, když přímo holky jim telefonem řeknou, že je chcou. Kolem půl 7 jsem se tedy ještě doma najed a vydal se sám do čajovny. Tam mě čekalo 5 holek - Bea, Pája, Linda, Venďa a Týnka. Bylo pro mě ctí, být jediný chlap mezi tolika holkami. Nakonec totiž ani po telefonátu Michal s Radkem nepřišli. Chvíli jsme povídali. Taky jsem se dozvěděl, že Bea píše něco do svého notýsku. Zřejmě jakýsi příběh. Páji to dala přečíst a moc ji to dojalo (a nebo se tak alespn tvářila - málem plakala).

O půl osmé se všichni rozhodli odejít. Bea musela, Linda taky a ostatní se přidaly jako správné kamarádky. Mimochodem Linda mi byla moc povědomá. Připomíná mi totiž jednu moji oblíbenou americkou písničkářku, kterou poslouchám na youtube. A taky byla krásně upravená. Dokonalá image.

Bea byla mými vlasy, podle mě, příjemně překvapena. A neustále se mě ptala na ty mé další zásadní změny v životě. Nějak jsem nedokázal odpovědět, částečně i proto, protože jsem ty změny neměl v hlavě ujasněné. Ne ale že by nebyly. Nicméně dost Beu pohoršilo, když jsem oznámil, že změny dělám často. Asi to pochopila tak, že často měním holky. Kdyby jen ona věděla, jak jsem to myslel a jak na tom ve skutečnosti jsem.

Když jsme šli s Beou a Pájou domů, holky vymyslely, že zajdou za Pájinou mamkou a pokusí se ji překecat, aby Pája mohla přespat u Bey. Ta navíc dneska přes noc nikoho neměla doma. Když jsem čekal před Pájiným panelákem, měl jsem dostatek času na lehkou dechovou meditaci. Zjevně totiž bylo to překecávání složitější. Jedním z důvodů mohlo být to, že Pája dneska ještě vůbec nebyla doma. Což i mě překvapilo.

Po úspěšném vyjednání jsme kvapili zpátky k Bei. Nezdá se to, ale je to kus cesty. Běželi jsme tak, že jsem málem nestíhal a i tak nám to trvalo nejméně 20 minut. Největší deprimací pro mě bylo, že celou cestu šly holky přede mnou a vůbec si mne nevšímaly. Jen si spolu povídaly a smály se. A pouze ke konci z úst Bey znovu zazněl dotaz, jaké že jsou ty moje změny.

Nejbolestivější pro mě bylo, když najednou během chůze holky uprchly a z dáli lacině řekly, že už musí a ať se mám. Zahnuly do vchodu a byly pryč.

Byly to pro mě těžké okamžiky. Hned jsem se vyčůral u keře, lehl si na lavičku a jal se něco s tím dělat. Uklidnit se se mi příliš nedařilo a tak jsem alespoň přemítal nad vším možným a nad holkami. Rozhodl jsem se jim napsat ještě loučící smsku. A napsal. Napsal jsem taky Lucce z Poříčí. Nakonec jsem snědl všechny (asi 20) bonbóny - sněhurky - z kapsy a nálada se mi trochu zlepšila. Věc, která mě opět rozhodila byl telefon od Michala. Danek mi oznámil, že na mě čekají a optal se, kdy přijdu. Že chcou jít do klubovny a kdesi cosi. Tedy jsem odpověděl, že přijdu až za nějakou dobu a že půjdu rovnou do postele.

Pomalu jsem se procházel Místeckým i Frýdeckým městem až jsem asi v 10 dorazil k domu. Už u krevního centra jsem potkal kluky, jdouc mi naproti, ale hned jsem jim oznámil, že jdu spát a nikde s nimi dneska už nehodlám být.

Nakonec teda mě nechali jít a sami šli do klubovny. Mamka, která doma z okna vše sledovala, se začínala vyptávat, kam šli a tak dále. Až jsem to nakonec ani já nevydržel a vyklopil jsem na ní, že jsou teda v klubovně a já nemám síly jim odporovat. S mamkou jsme si trochu ostře vyměnili pár názorů, ale aspoň trochu mě pochopila a to mi moc pomohlo. Zjistil jsem, že příště to vyřeším nějak líp. Neboť nic není jejich vina. Ani má. Já jen za to beru zodpovědnost.

Chvíli jsem si ještě čet a šel do postele, kde mi hlavou běhaly myšlenky dosti různé a zajímavé. Nakonec jsem však vyčerpáním hluboce usnul a dokonce si krásně zasnil. Další jedinečný a úchvatný den za sebou.