Week start-end

Víkend 12.-13.9.09

Přes víkend jsem toho zažil mnoho zajímavého. V sobotu jsem se ráno vyspal (nebo spíše nevyspal) z oné slavné páteční čajky, načež jsem tedy meditoval a jinak se pokoušel sebe očišťovat.

Hodně lidí mluvilo o dnešním Radegastu - akci v Nošovicích - ale já jsem již předem hlásil svou nepřítomnost na něm. Takové akce mě totiž nebaví. Pokaždé, když se nějaká taková pořádá, valná většina lidí se zde jde tak zvaně pobavit. Čili, prakticky řečeno, popít, poskákat před pódiem, "potkat se" se známými i novými lidmi a prostě nebýt doma. Dělají to tak všichni a tak to dělají všichni. Průměrnost je pro všechny vždy dobrá výmluva.

Rozhodl jsem se tedy na tu dnešní slavnou akci nejít, protože mi zcela vyhovuje být třeba i doma a pracovat na svých projektech. Narozdíl od hromady lidí kolem, já se nikdy nenudím. Každá příležitost, každý okamžik je pro mě okamžikem jedinečným a proto si neustále naplno užívám, ať se děje cokoliv. Je pravda, že v tom pžípadě bych tedy mohl jít i na ten Radegast. Souhlasím s tím, ale přesto nejdu.

Říká se, že pokud chce člověk vyniknout v něčem, měl se obklopit odborníky v oboru. Prostředí vždy nesmírně formuje člověka a dobře to můžeme pozorovat třeba na malých dětech. Podle toho, mezi jakými partami kluků a holek se pohybují, se sami orientují a jednají. Mění se podvědomé programy, které mají rozhodující vliv na chování i prožívání člověka.

Přes den jsem se pokoušel stavět dědův počítač - a přes icq Slávek uvažoval o tom, že mi přijede pomoct. Přes poledne jsme se s mamkou a taťkou vydali do Jysku, kde jsme koupili polštář, povlečení a prostěradlo pro němku a ještě se stavili v Baumaxu. V tom jsme nenašli ani kliku, kterou chceme novou do byváku, ani hřebíky do zdi, kterými si chci přibít indiánka vedle stolu. Skočili jsme nakonec ještě do Hypernovy (dnes už vlastně Alberta) vedle, cosi málo koupili (mamka především švestky na buchtu) a vrátili se domů.

Zjistil jsem, že Slávek už na icq není a tak jsme jaksi vyčkávali, jestli náhodu nepřijede v časech, které nám podal IDOS. Ani v jednom se neobjevil a tak už k večeru jsme s taťkou jeli k babičce.

U babičky je toho skoro vždycky trochu na práci. Tentokrát děláme - pokládáme nově - kachličky před domem. Byly totiž dosti ohyzdně urovnané a vzhledem k tomu, že chceme němku jednou vzít i na návštěvu k téhle babičce, rozhodli jsme se alespoň ten předek dát do pořádku.

Posilněni švestkami ze stromů na zahradě, pracovali jsme celkem dlouho. S naprostou soustředěností, ale také s radostí jsem kachličky přesně a rychle sadil jednu vedle druhé. Taťka se zatím pustil do kousku na druhé straně a kolem deváté desáté večer jsme už měli celou plošku mezi garáží a domem hotovou. Nutno sice dodat, že v jeden okamžik jsem nevědomě "jel z kopce" a tak jsem část musel předělávat. Chybami se ale člověk učí a tak jsem se radoval i z toho.

Po dobře odvedené práci nás čekala dobrá večeře. A babička nám, tentokrát na styl řízků, osmažila šťavnaté a chutné žampiony z města. K žampionům brambory a, jak je u babičky ve zvyku, chlebíčky s něčím. Najedl jsem se dosyta.

Aby hojnosti nebylo málo, dala mi ještě babička množství informačních prospektů o Frýdku-Místku v němčině. Ty také posháněla v Místku, kde byla přes týden nakoupit. Obdivuju svou babičku, jak neustále myslí na všechny. Dorazili jsme domů a hajdy do hajan.

Neděle byla, pro nás neobvykle, dosti sváteční. Dopoledne jsem mimo jiné dobrodružně pokračoval ve stavbě dědova nového počítače. Na oběd nám maminka udělala jídlo vskutku jedinečné. A to kuře se smaženou zeleninou zcela na středomořský způsob plus rajčatovo-cibulovo-sýrový salát. To všechno bylo naprosto dokonalé, že jsem mou maminku nemohl ohodnotit jinak než za 1 s *.

Odpoledne nás čekala velká akce. Ještě jednou jsem nechal taťku promluvit si po telefonu s paní učitelkou Franko a něco po druhé jsme se pěkně oblíkli a vyrazili na cestu do Kozlovic. U místecké Riviery-točny jsme si vyzvedli mou paní učitelku z hudebky. Tentokrát opět nádherně oblečenou a celkově upravenou - jak je u ní zvykem. A chvíli po půl jsme dorazili na místo, které jsem dokonce znal. Protože koncert měl začít až ve 3, ještě jsme se procházeli kolem zdejšího pěkného kostela s hřbitovem a prohodili pár slov s některými lidmi. Celkem mě překvapilo, jak učitelka důvěrně zná všechny ty pořadatele i samotné umělce.

Nejvíce jsem byl zvědavý na holky, které měly přijet v jednom autě a stále nikde nebyly. Nakonec, až minutu po zahájení, přišli Goluchovi sami. Alespoň ale přišla celá jejich rodina - Kamča, Týnka, maminka a tatínek. U Kamči jsem si všim nápadně zděděných znaků. Po matce má její zajímavou pusu a po otci typické a jedinečné obočí "v hraně" a oči s roztomilým obličejem.

Koncert začal a předčil očekávání všech. Můj taťka předtím dokonce pana Jana Kvapila, nejlepšího současného českého flétnistu, neznal. Po představení si o něm ale udělal rozhodně dobrý obrázek.

Spolu s flétnistou hrál i, přibližně stejně starý, ale i zkušený, loutnista (kytarista), který všechny skladby doprovázel na originální loutny, dokonce s původními strunami z ovčích střívek. Ty proto musel neustále dolaďovat, což třeba na několika desítek strunové loutně dalo docela zabrat.

Hráli staré anglické barokní skladby a zahrnuli při tom několik slavných tehdejších hudebníků. Někteří své písničky skládali při toulkách panskými sídly, jiní hudbu zkoumali vážně a mnoho z nich i do této barokní hudby zavádělo tradiční skotské prvky. Je nutno říci, že všechny skladby byly nádherné a, i přestože například podle mého taťky toho bylo moc, já jsem si užil náramně a tóny, nádherně se rozléhající prostorami sálu, ve mě zanechály jedinečné dojmy a zážitky. Dostával jsem se chvílemi do amosféry staré Anglie a uvažoval, jaké to bylo, když tyhle skladby vznikaly.

Hned po skončení koncertu pan Golucha navrhl zajít si na kofolu do nedaleké místní hospody a tak jsme všichni šli. Jednalo se o opravdu stylový a prestižní hostinec, který dokonce nabízel vlastní místní kvasnicové pivo. Taťka sice nemohl, ale paní učitelka i pan G. si dali. Velkou srandu jsem si užil při objednávání vlastního nápoje. Na závěr jsem si tedy zvolil pomerančový džus; zbytek osazenstva starou dobrou kofolu.

Myslel jsem, že to bude vše, ale v nenadání si ještě Kamčin taťka nečekaně objednal jakousi škvarkovou pomazánku. Netušil jsem, co přesně to je zač, ale zajímalo mě, stejně jako tátu, proč zrovnu tu; tak jsme si taky objednali jednu.

Po notné chvíli přišel číšník, donesl košík s chleby a každému zvláštní a roztomiloou soupravičku. Prkýnko, které mělo vyřezaný otvor na malý kastrůlek s onou pomazánkou a malou prohlubeň na čerstvě nakrájenou cibulku. K tomu všemu ten chléb byl čerstvě opečený na způsob topinky. Díky tomuto se pomazánka také dobře roztírala.

Namazal si táta, namazl jsem si já a musím říci, že jsem si velmi pochutnal. Takové škvarky na křupavém chlebu s cibulkou přijdou člověku po několikahodinovém sezení docela k chuti.

Bavili jsme se, jedli, popíjeli, až na stole nezbyl džbán ani talíř plný a vydali jsme se domů. Ještě u auta nás seřvala paní z jiné restaurace, že parkujeme na vyhrazeném parkovišti, taťka to ale, podle mě velmi taktně, vyjednal a hned jsme jeli.

Doma jsem se převlík a šli jsme pokračovat na práci u babičky. Kachličky jsem skládal se stejnou píli a nadšením jako včera a do 8 hodin bylo vše důležité hotovo. Nyní se babička už cítí hrdě na svůj dům a ten výsledek je dobrý pro všechny. Dokonce jsem tentokrát při pokládání používal vodováhu a tak je nyní vše vskutku dobře udělané.

Jediný problém nám chvíli dělala prohlubeň pod oknem (zřejmě propadlé místo) a tak jsme museli neustále vozit obrovské množství hlíny na vyrovnání. Nejdříve jsem chtěl udělat prostě schod dolů, ale nakonec jsem rád, že jsme to udělali takto. Vypadá to teďka před domem velmi upraveně - na zdejší poměry a s ohledem na předchozí stav.

Něco po osmé jsme tedy dorazili domů, já konečně spravil a dokončil dědův počítač, sklidil pochvalu od rodičů a leťel do postele. Momentálně pracuji vnitřně na intenzivním zvyšování sebejistoty a pěkně se daří. Hodně daří. Každým dnem jsem v nové provincii životního poznání.