21.10.09
Bylo nebylo - krásný den se zrodil. Z počátku to tak sice nevypadalo, rpotože jsem vstal a potkalo mě po ránu hned několik nepříjemností. Vstal jsem pozděj, až v 7. A chtěl jsem být vzhůru a pracovat od šesti. A k tomu jsem se probudil bez spojení se světem. O2 mi nové číslo ještě neaktivovalo a staré už zrušilo. I přes všechny nešvary jsem se nějak do školy nabalil a nechal se svézt autem. Cestou mi taťka slíbil, že si to tam s nimi vyřídí, páč to není v pořádku. Stejný názor jako na mé straně.
První dvě hodiny každé střed ymáme seminář s Kocichem. A to je něco. Dneska nás čekala, předem ohlášená, písemka. A já se na ty bašťanské metody ani nekouk. Co se dalo dělat. Ponořil jsem se do sebe, uvolnil se a důvěřoval vesmíru, že všechno dobře dopadne. K velkému údivu, obdržel jsem 3-. I Lukáš dostal jako první pět (což mu ale později změnil na 4), čili jsem zažil první dnešní velký úspěch.
Další krásné hodiny ubíhaly a ubíhaly, akorát o přestávkách mě štvala Lucka. Rozhodla se pro svůj časopis vyrobit malinkaté letáčky, které kdesi po chodbách rozvěsí a bude doufat, že se ji někdo ozve, se zájmem psát. Vsadím se, ža takových lidí bude minimum. A úsilí vynaložené na přípravu těch letáčků bude téměř zcela zbytečné. Já mám na věc svůj vlastní názor a ten jsem se snažil všem ostatním ukázat. Dokonce jsem začal dosti vážně uvažovat o tom, že si založím vlastní, konkurenční časopis. Nakreslil jsem si na tabuli ke všemu i logo! Pro svůj titul Kulihrášek.
Moc se mi líbil dnešní tělocvik, protože paní profesorka Kubalová nám dala všem vybrat, co chceme dělat. Zdali hrát ping-pong, cvičit gymnastiku a nebo být v posilovně. Díky mému hlasu ping-pong padl a po krátké společné rozcvičce jsme se vydali, přibližně polovina, do posilovny. Já se do všeho vrhnul s vervou a náramně jsem si užíval. Adrenalin mi zřejmně nastoupal do žil, protože jsem chytl naprosto úžasnou náladu. Dělal jsem si srandu ze všeho a ze všech. A nejvíc ze sebe. Byl jsem ve skutečném proudu. Tom živém. Někteří lidé sice nade mnou nevěřícně kroutili hlavama, ale mám i své obdivovatele.
Po škole jsem měl velkou chvíli čas a tak jsem se začal loudat po městě. A první, koho jsem uviděl, byla Linda s Pájou Prudkou. Seděly na mém oblíbeném místě, na schůdcích pod sochou na náměstí. Po svolení jsem si k nim přised a cosi slov jsme prohodili. Taky jsem se seznámil se 2 jejich kamarády. Nakonec ale se mě nějak zbavily. Dělaly, že jdou na bus a pak se náhle otočili a rychle se rozloučily s tím, že ještě někam musí zajít. Byl jsem spokojen. Chvíli jsem hledal vhodné útočiště - různé obchody elektra, počítačů a podobně, ale nic mě natolik nezaujalo, abych s ezastavil. Přelomová pro mě byla návštěva Galerie u Jakubal. Své obrazy zde vystavoval Ondřej Kočár. A jeho obrázky mě naprosto uchvátily. Opravdu pořádně jsem si jich užil. Takové romantické cosi. Ke všemu mi paní prodavačka nabízela kalendář s jeho díly. Uvažoval jsem nad ním, nicméně já na kalendáře příliš nejsem.
Když jsem se vydal do hudebky, netušil jsem ještě, co mě čeká. Jako obvykle jsme hráli naše známe skladby v kvartetu, se sborem a nakonec i se souborem, který je tvořen kvartetem plus Beou a Evou. I něco nového jsme zase dostali, což mě potěšilo, protože nebude zase nuda hrát to samé. Ale největší radost mi udělala událost těsně před koncem.
Učitelka někam odešla a já se nimral v nějakých notách. Za chvíli jsem uslyšel v předu známou melodii Hodně štěstí zdraví a tak jsem se automaticky přidal. Jaké bylo mé překvapení, když učitelka oznámila, že to je pro mě a já si uvědomil, že to vlastně nemám zpívat. A největší pecka bylo překvapení, které jsem dostal. Učitelka mi donesla nádherný čokoládový dort. S velikým nápisem Jakubovi. A popřála mi na mé 18. Který člověk by si na mě vzpoměl a ještě tohle všechno udělal? Nedokážu si nikoho představit. Lucka je úžasný člověk!
Dortu jsme se všichni najedli a pomalu šli domů. Šel jsem ještě s Beou a Evou a tak jsem si s mojí dřívější láskou ještě docela popovídal, zatímco její kamarádka Evča telefonovala. Zjistil jsem, že Pavel má několik krásných vystavených děl, o kterých se mi ani nepochlubil. A vůbec - vytvořila se mezi mnou a Beou jakási hlubší důvěra a porozumění. Jsem za to moc rád.
Celý nadšený jsem se potom, s dortovou krabicí v rukou vydal domů. Cestou jsem ještě potkal nějakého kluka, který se ptal na čas a nabízel mi skéro. Ale musel jsem odmítnou, protože nehulím. Přesto i on mi udělal svou pozorností radost. Plný očekávání a štěstí jsem vrazil domů a se vším se mamce pochlubil.
Člověk by nevěřil, že by mě mohlo ještě něco nádhreného potkat. A ono potkalo! Dorazila mi zásilka z Ameriky. A sice použitá knížka Writing the natural way, kterou jsem si před pár dny objednal na Ebayi. Je to úžasné, jak ten svět funguje. Právě v rukou držím starou, desítkami rukou ošahanou a několika nápoji politou knížku z Ameriky. Knížku z Ameriky. Nad tím mi zůstal ještě nějakou dobu rozum stát.
K večeru jsem si potom knížku začal číst a to s velkým soustředěním. Rozhodl jsem se porozumět všemu dokonale. Na počítači jsem si otevřel slovník a překládal každé slovíčko, kterým jsem si nebyl třeba jen trochu jistý. A překlady samozřejmně zapisoval k textu do knížky. Není jí škoda. Naopak je to pro ní čest, vidím, že to jednou bude cenný kus majetku.
Trošku jsem uvažoval nad zítřkem, protože nepůjdu do školy, čímž se sice vyhnu nějméně třem, údajně těžkým, písemkám, ale zato, jako jeden z mála, budu reprezentovat školu na matematickém šampionátě v Ostravě. Zřejmě se domů vrátím dříve než před ohdlášením výsledků.
Jinak, knížka i dort mě naprosto uchvátily a tenhle den pro mě byl jeden z moc krásných. Jak se pozoruju, vytovřil jsem už u sebe program, který v každém okamžiku najde něco krásného a ukáže mi to. A ten program funguje za všech okolností, ať se mi ráno stane cokoliv. Úžasné.
Mimochodem, znovu jsem si uvědomil a připomenul, že psaní může dost pomoci puštěná příjemná nenásilná hudba. A nebo alespoň taková, ve které se člověk automaticky logicky ničeho nechytá. Taková hudba umožňuje propojení mozkových sfér a to je, o co při psaní jde. Náramně to vysvětluje paní Rico v mojí nové knížce.
Bože, díky!
středa 21. října 2009
úterý 20. října 2009
Nononoo
20.10.09
Krásný den plný dobrodružství i starostí.
Ráno jsem pěkně v 7 vstal a tak jsem se, po včerejším rozhodnutí, jal vytvořit si ranní gtds a ihned jej splnit. Jak nádherně to šlo. Díky svému systému jsem ráno stihl tolik věcí jako nikdy. Oholil jsem se, udělal si úkoly do všech předmětů, naučil se a pěkně si nachystal aktovku. K tomu všemu pěkná nálada - no paráda. Požádal jsem tátu, aby mě vzal do školy.
Jako se naám to daří už dlouho, dorazil jsem ke škole včas, pár minut předem. A suverénně jsem se vydal k šatně. Tam jsem potkal Hyproše a tak jsem si s ním cestou do třídy popovídal. Rozhovor mě velmi zaujal, protože pro mě nezvykle, byl dosti seriózní. Adam si ze mě nedělal srandu a dokázali jsme spolu mluvit naprosto upřímně. O svých starostech, radostech a příhodách. Samozřejmě ve třídě jsem všechny pozdravil, a naše první hodina - němčiny - začala. Nebylo pro mě neobvyklé, že jsem si sedl sám. Konvencím se ale vymykalo umístění hodiny do takových ranních hodin. Všichni jsme byli v naprosto jiné náladě, než býváme běžně, odpoledne. S paní profesorkou jsme procházeli nové věci, brali ještě novější a psali různé povídky. Zajímavé bylo číst si vlastní povídání o tom, co máme právě na sobě. Banetková se nečekaně u mě pozastavila a každé mé slovo ji přivádělo k neudržitelnému smíchu. Později stačil i jenom pohled na mě. Parádně jsem si tehdy užil.
Další hodiny nebyly příliš zajímavé, hlavně dějepis byl nezvykle nezaživný. Usínal jsem při něm i když jsem nechtěl. A tak jsem si už ke konci hodiny vytahl své PDAčko a začal číst další knížku v pdf o LOA. Dozvěděl jsem se mnoho věcí. Rozhodně více, než z onoho dějepisu. Obdivem pro mě je Denisa, která si během hodiny stačila zapsat téměř 4 stránky v sešitě, zatímco u mě to vyšlo přibližně na půl listu. Inu, píšu efektivně a úsporně.
O velké přestávce, kromě toho, že jsem navštívil bufet, jsem se s Pavlem vsadil, kdo udělá více poctivých kliků. Nejdříve jsme se oba vyčůrali a mohlo se začít. Čekal jsem od Pavla velký výkon, nicméně p opár zdvizích to vzdal a začal si z toho dělat srandu. To já jsem jel dál a dál, až jsem se sám divil, jak mi to jde. Zastavil jsem se až někde u třicítky, protože si na mě Koriťák chtěl lehnout. Samozřejmě to jenom hrál, ale i tak. Nebyla by to sranda, kdybych se dělal tak vážným.
Celý den jsem si ve škole nesmírně hrál. Střílel jsem po kom se daly a zvlášť Adéla toho hodně schytala. Brunclíka jsem, jako obvykle, jemně provokoval, z Hyprošem se řehtal, Koriťákovi dával "nepřeložitelné" anglické věty a s Kikinkou prohodil pár pěkných slov a úsměvů.
Je to vůbec úžasná holka. Já ji obdivuju. A to jak po vzhledové stránce, tak po té povahové. Má krásnou postavu, nádherně se oblíká, sluníčkově se usmívá. A je nesmírně hodná a milá. Vždycky se k ní rád posadím a popovídám si. Někteří lidé ve škole, hlavně v prostřední řadě, na ní sice mají docela negativní názor, ale podle mě je to skvělá holka. A odvážím si říci ideální. I když - abych barvu přiznal - moje ideály jsou trošičku jinde. Vymykají se konvencím.
Po poslední, nejzbytečnější hodině češtiny jsem si vychutnal oběd, rozloučil se s Tomem a pár jinými páťáky a vydal se ke knihovně. S Pavlem jsme se totiž dohodli, že někam společně zajdem, jenom on měl ve škole o hodinu více a tak mi zbývalo ještě trocha času. Myslel jsem, že celkem málo, ale jak jsem si později uvědomil, bylo to skoro půl hodiny. A to je sakra dost času.
Cestou jsem se stavil v lékárně, pro špunty do uší. Koupil jsem si jiný druh, od jiného výrobce. Na otestování. Ty minulé mi připadaly nepříliš kvalitní. V knihovně jsem si akorát na internetu zjistil, kterými vlaky to vlastně chci toho 28. jet do Prahy a vydal jsem se ke škole.
Takřka na chlup přesně jsem dorazil. Po minutce vyšel Pája a za ním Brunclík. Vydali jsme se směrem centrum a dohadovali, kde je Kikinka. Bruncla tvrdil, že už šla, Pája, že ne. Michal měl pravdu. Kristýna byla pěkných 100 metrů před námi. Nic jsem neváhal a hned vyhlásil, že za ní běžíme. Pája, jako správný uličník se bez zpoždění přidal. Trocha sprinta a královnu krásy jsme doběhli. Zrovna šla totiž na klavír, kam zřejmě trochu spěchala a nebo šla na čas. Každopádně pár příjemných momentů jsme si s ní užili a šli dál.
Na nádraží nás čekaly dva úkoly - vyřídit můj vlak a poptat se na zkušebnu. Aniž jsem to čekal, u okýnka na prodej jízdenek jsem strávil dobrých 20 minut domlouváním místa. Jak jsem zjistil, několik vlaků už bylo zcela zamluvených a narvaných k puknutí. Takže moje plány se trochu pozměnili. Co na tom ale záleží - většinu dne v Praze, mezi svými nejlepšími přáteli, strávím tak jako tak. Na zkušebnu jsem se ptal nejprve paní u informací. Ta mi zavolala paní vedoucí. No a ta mi nakonec jen dala lísteček s číslem na majitele objektu a s doporučením, abychom mu volali raději v odpoledních hodinách. Její radu jsem si vzal k srdci.
Odpoledne pro mě bylo poněkud neefektivní. Ale přesto jsem plno věcí splnil. Hned jsem si udělal GTDS a začal plnit. Zhotovil jsem půlku úkolu do němčiny, ale k ničemu dalšímu jsem se nedostal. Nějak se mi nechtělo, byl jsem opravdu hodně unavený. Každou chvíli jsem si chtěl jít schrupnout, nicméně pořád jsem se nemohl odhodlat. Tu mě pekvapila Saila na icq, kterou jsem nemohl opustit. Tu jsem dostal hlad a snědl všechny košíčky a roládu ze sobotní oslavy. Tu jsem rozjímal o životě. Tu jsem si zahonil.
Nakonec nastal večer, kolem půl sedmé a já si konečně, se špunty v uších, lehl. Panečku, to byl komfort. Nové špunty odhlučnňují mnohem lépe, než ty dřívější. A také líp sednou a míň se ničí. Samé plus. Chvíli jsem se snažil meditoval a po tom, co jsem usnul, jsem se kolem osmi hodin také probudil. Pěkně odpočatý. Navečeřel jsem se a šel k počítači. A jaká přelomová událost mě čekala.
Se Sailou jsme hodili takový zvláštní rozhovor. Nejprve flirtovního rázu, později jsme se ale dostali do roviny hodně intimní a svěřovali se sobě navzájem s opravdu velmi soukromými věcmi. Zjistil jsem o ní, co bych nikdy nečekal, ale velmi přijemně mě to překvapilo. Skutečně to je dívka mých sných. Jak vevnitř, tak navenek. Mluvil jsem sice před chvíli o Kristíně, ale Klárka je můj osobní ideál. Model ideální ženy ve všech ohledech.
Nakonec jsem ze sebe vykolpil tolik věcí, které bych nikdy nečekal, že někomu řeknu, a dozvěděl se tolik informací, které bych jinak těžko sháněl, že jsem skončil naprosto spokojen. Poznal jsem nejen ji, ale i sám sebe. A taky další část světa. Už se moc těším na sraz z fóra/chatu (já na fórum nechodím). A hlavně na ty lidi!
Krásný den plný dobrodružství i starostí.
Ráno jsem pěkně v 7 vstal a tak jsem se, po včerejším rozhodnutí, jal vytvořit si ranní gtds a ihned jej splnit. Jak nádherně to šlo. Díky svému systému jsem ráno stihl tolik věcí jako nikdy. Oholil jsem se, udělal si úkoly do všech předmětů, naučil se a pěkně si nachystal aktovku. K tomu všemu pěkná nálada - no paráda. Požádal jsem tátu, aby mě vzal do školy.
Jako se naám to daří už dlouho, dorazil jsem ke škole včas, pár minut předem. A suverénně jsem se vydal k šatně. Tam jsem potkal Hyproše a tak jsem si s ním cestou do třídy popovídal. Rozhovor mě velmi zaujal, protože pro mě nezvykle, byl dosti seriózní. Adam si ze mě nedělal srandu a dokázali jsme spolu mluvit naprosto upřímně. O svých starostech, radostech a příhodách. Samozřejmě ve třídě jsem všechny pozdravil, a naše první hodina - němčiny - začala. Nebylo pro mě neobvyklé, že jsem si sedl sám. Konvencím se ale vymykalo umístění hodiny do takových ranních hodin. Všichni jsme byli v naprosto jiné náladě, než býváme běžně, odpoledne. S paní profesorkou jsme procházeli nové věci, brali ještě novější a psali různé povídky. Zajímavé bylo číst si vlastní povídání o tom, co máme právě na sobě. Banetková se nečekaně u mě pozastavila a každé mé slovo ji přivádělo k neudržitelnému smíchu. Později stačil i jenom pohled na mě. Parádně jsem si tehdy užil.
Další hodiny nebyly příliš zajímavé, hlavně dějepis byl nezvykle nezaživný. Usínal jsem při něm i když jsem nechtěl. A tak jsem si už ke konci hodiny vytahl své PDAčko a začal číst další knížku v pdf o LOA. Dozvěděl jsem se mnoho věcí. Rozhodně více, než z onoho dějepisu. Obdivem pro mě je Denisa, která si během hodiny stačila zapsat téměř 4 stránky v sešitě, zatímco u mě to vyšlo přibližně na půl listu. Inu, píšu efektivně a úsporně.
O velké přestávce, kromě toho, že jsem navštívil bufet, jsem se s Pavlem vsadil, kdo udělá více poctivých kliků. Nejdříve jsme se oba vyčůrali a mohlo se začít. Čekal jsem od Pavla velký výkon, nicméně p opár zdvizích to vzdal a začal si z toho dělat srandu. To já jsem jel dál a dál, až jsem se sám divil, jak mi to jde. Zastavil jsem se až někde u třicítky, protože si na mě Koriťák chtěl lehnout. Samozřejmě to jenom hrál, ale i tak. Nebyla by to sranda, kdybych se dělal tak vážným.
Celý den jsem si ve škole nesmírně hrál. Střílel jsem po kom se daly a zvlášť Adéla toho hodně schytala. Brunclíka jsem, jako obvykle, jemně provokoval, z Hyprošem se řehtal, Koriťákovi dával "nepřeložitelné" anglické věty a s Kikinkou prohodil pár pěkných slov a úsměvů.
Je to vůbec úžasná holka. Já ji obdivuju. A to jak po vzhledové stránce, tak po té povahové. Má krásnou postavu, nádherně se oblíká, sluníčkově se usmívá. A je nesmírně hodná a milá. Vždycky se k ní rád posadím a popovídám si. Někteří lidé ve škole, hlavně v prostřední řadě, na ní sice mají docela negativní názor, ale podle mě je to skvělá holka. A odvážím si říci ideální. I když - abych barvu přiznal - moje ideály jsou trošičku jinde. Vymykají se konvencím.
Po poslední, nejzbytečnější hodině češtiny jsem si vychutnal oběd, rozloučil se s Tomem a pár jinými páťáky a vydal se ke knihovně. S Pavlem jsme se totiž dohodli, že někam společně zajdem, jenom on měl ve škole o hodinu více a tak mi zbývalo ještě trocha času. Myslel jsem, že celkem málo, ale jak jsem si později uvědomil, bylo to skoro půl hodiny. A to je sakra dost času.
Cestou jsem se stavil v lékárně, pro špunty do uší. Koupil jsem si jiný druh, od jiného výrobce. Na otestování. Ty minulé mi připadaly nepříliš kvalitní. V knihovně jsem si akorát na internetu zjistil, kterými vlaky to vlastně chci toho 28. jet do Prahy a vydal jsem se ke škole.
Takřka na chlup přesně jsem dorazil. Po minutce vyšel Pája a za ním Brunclík. Vydali jsme se směrem centrum a dohadovali, kde je Kikinka. Bruncla tvrdil, že už šla, Pája, že ne. Michal měl pravdu. Kristýna byla pěkných 100 metrů před námi. Nic jsem neváhal a hned vyhlásil, že za ní běžíme. Pája, jako správný uličník se bez zpoždění přidal. Trocha sprinta a královnu krásy jsme doběhli. Zrovna šla totiž na klavír, kam zřejmě trochu spěchala a nebo šla na čas. Každopádně pár příjemných momentů jsme si s ní užili a šli dál.
Na nádraží nás čekaly dva úkoly - vyřídit můj vlak a poptat se na zkušebnu. Aniž jsem to čekal, u okýnka na prodej jízdenek jsem strávil dobrých 20 minut domlouváním místa. Jak jsem zjistil, několik vlaků už bylo zcela zamluvených a narvaných k puknutí. Takže moje plány se trochu pozměnili. Co na tom ale záleží - většinu dne v Praze, mezi svými nejlepšími přáteli, strávím tak jako tak. Na zkušebnu jsem se ptal nejprve paní u informací. Ta mi zavolala paní vedoucí. No a ta mi nakonec jen dala lísteček s číslem na majitele objektu a s doporučením, abychom mu volali raději v odpoledních hodinách. Její radu jsem si vzal k srdci.
Odpoledne pro mě bylo poněkud neefektivní. Ale přesto jsem plno věcí splnil. Hned jsem si udělal GTDS a začal plnit. Zhotovil jsem půlku úkolu do němčiny, ale k ničemu dalšímu jsem se nedostal. Nějak se mi nechtělo, byl jsem opravdu hodně unavený. Každou chvíli jsem si chtěl jít schrupnout, nicméně pořád jsem se nemohl odhodlat. Tu mě pekvapila Saila na icq, kterou jsem nemohl opustit. Tu jsem dostal hlad a snědl všechny košíčky a roládu ze sobotní oslavy. Tu jsem rozjímal o životě. Tu jsem si zahonil.
Nakonec nastal večer, kolem půl sedmé a já si konečně, se špunty v uších, lehl. Panečku, to byl komfort. Nové špunty odhlučnňují mnohem lépe, než ty dřívější. A také líp sednou a míň se ničí. Samé plus. Chvíli jsem se snažil meditoval a po tom, co jsem usnul, jsem se kolem osmi hodin také probudil. Pěkně odpočatý. Navečeřel jsem se a šel k počítači. A jaká přelomová událost mě čekala.
Se Sailou jsme hodili takový zvláštní rozhovor. Nejprve flirtovního rázu, později jsme se ale dostali do roviny hodně intimní a svěřovali se sobě navzájem s opravdu velmi soukromými věcmi. Zjistil jsem o ní, co bych nikdy nečekal, ale velmi přijemně mě to překvapilo. Skutečně to je dívka mých sných. Jak vevnitř, tak navenek. Mluvil jsem sice před chvíli o Kristíně, ale Klárka je můj osobní ideál. Model ideální ženy ve všech ohledech.
Nakonec jsem ze sebe vykolpil tolik věcí, které bych nikdy nečekal, že někomu řeknu, a dozvěděl se tolik informací, které bych jinak těžko sháněl, že jsem skončil naprosto spokojen. Poznal jsem nejen ji, ale i sám sebe. A taky další část světa. Už se moc těším na sraz z fóra/chatu (já na fórum nechodím). A hlavně na ty lidi!
pondělí 19. října 2009
Understand
19.10.09
Den krásný. Hned od rána jsem si náramně užíval. Vstal jsem sice docela pozdě a takříkajíc na čas, ale všechno dobře a dokonce skvěle dopadlo. Do školy jsem se dostal včas. Když jsem vešel do třídy, jako obvykle jsem pronesl svůj vznešený pozdrav směřovaný všem. Tentokrát jej zřejmě Iveta očekávala a toužila ukázat Barči a tak se obě holky náramně chichotaly, když jsem s ním přišel a skutečně všechny hned ráno povzbudil s úsměvem do krásného dne.
První hodina byla matiky. Já jsem neměl úkol. Ale má víra byla mnohem pevnější. A protože víra hory přenáší, učitelka jej nekontrolovala. Zajímalo jí, jak všechno chápem, načež já jsem hluboce kýval na znamení souhlasu. Baví mě to. Baví mě rozumět si s učiteli, i když si s nimi třeba ve skutečnosti nerozumím. Probrali jsme pár nových věcí a jen co zazvonilo, měl jsme v záměru navštívit bufet. Jenže co se nestalo - profesorka si mě ihned, společně s Luckou a Jiřím, zavolala k tabuli. Už jsem byl málem vystrašený, za co nás chce trestat. Naštěstí, šlo jenom o matematický šampionát, na který jsem se dobrovolně přihlásil.
Na tu soutěž jsem se přihlásil již minule. Z jedné školy je povoleno tuším maximálně 6 studentů. Z toho jenom v naší tříde jsme byli 4 zájemci. Byl jsem dost zvědavý, o co se jedná a tak jsem se doma kouknul na úkoly z minulého ročníku. Abych pravdu řek, byly to příklady, nad kterými mi zůstávaly vlasy hrůzou stát. Ale řekl jsem si, že nějak to zvládnu. To bych to přece nebyl já, kdybych něco nedokázal vyřešit.
Učitelka nás teda nainstruovala o tom, co smíme dělat, co můžeme mít s sebou a jak se dopravíme. A k tomu všemu se máme pro další informace stavit ve středu o velké přestávce do kabinetu matiky. No, to jsem upřímně zvědavý, co mě ještě čeká a jaké to celé bude. Jsem mezi malou hrstkou odvážlivců!
Následující hodiny byly jako vždy rozmanité a ač nebyly jedna jako druhá, čas pěkně ubíhal. V biologickém cvičení jsme si pořáadně prozkoumali kostru člověka. Včetně mnoha skutečných kostí. A nejeden student prohlásil, že to jsou puzůstatky minulých profesorů gymplu. V angličtině jsme se rozhodli písemku nepsat. Prostě, že ji nějak odložíme. Napadlo mě nejdříve něco udělat s počítačem, který pan Ondráček výhradně používá, ale nakonec jsme od toho ustoupil a dohodli jsme se na plánu, že budem takoví vzorní a zvědaví studenti, že si prostě nenajde čas na to, aby si na nějakou písemku vzpomenul. A jak jsme řekli, tak se taky stalo. Požádali jsme jej o opravené minulé písemky, což zabralo notnou chvíli. A pak jsme se dobrovolně přihlásili na revizi domácích úkolů. Samozřejmě, jak jsme tak šli, objevil Ondráček plno mezer v našich vědomostech a tak nám během hodiny udělal pár kompletních lekcí z různých oblastí. Až nakonec jsme si prošli asi dvě třetiny úkolů a zazvonilo. Šťastně jsme svůj plán splnili.
Zašel jsem si na oběd, kde Iveta zrovna odcházela, když jsem došel na řadu. Nicméně, sedl jsem si k pár známým lidem (Kuťas, ..), kteří sice také hned odešli, ale alespoň mi udělali důvod pro místo k sezení. Nesedal jsem si záměrně k Anetě s její kamarádkou, protože mě zjevně nemá moc v oblibě. A přece ji nebudu dělat naschvály.
Co mě překvapilo bylo, že Kamča, u jiného stolu, si jídlo vychutnávala stejně pečlivě a pomalu jako já. Bez ostychu tam zůstala sedět a jíst dlouho sama, dokud sama neskončila. Shodou okolností jsem dojed ve stejnou chvíli a tak jsem ji ještě kousek doprovodil. Prohodili jsme pár slov, nebo spíše dobře jsme si pokecali, a u podchodu jsme se každý vydali dále svou cestou. Tak, jak to má být.
Doma. Tam jsem toho, jako každý den zažil velice mnoho. Ačkoliv to nemusí být zřejmé, odpoledne (včetně večera) zabírá více denního času, než školní docházka. A to se dá náležitě a krásně využít. Já jsem především poctivě cvičil vybrnkávání (moje originální technika s malíčkem) a potom jsem uvažoval, seděl u počítače, četl si mejly, povídal po icq, pocvičil na flétnu a vůbec čas strávil tak, na první pohled monotónně. Je pravda, že mnoho plánovaných činností jsem nedělal. Že bych ale jenom lelkovat se také říct nedá. Kromě kvantového skoku v myšlení, který zažívám takřka každý den, jsem dosáhl i mnoha úspěchů v plnění některých úkolů. Každý splěný úkol je pro mě velkou radostí. Důvodem k oslavě. Byť osobní. Vyvinul jsem si vlastní systém pro prací s časem (timemanagement) a nazval jej trefně GTDS. Getting Things Done Super. A přibližně to odpovídá obsahu. Vypracuju si každý den lísteček - seznam všeho, co chci udělat. A k tomu navíc, což je to zásadní, si připíšu ke každé položce časový úsek, který by mi mělo splění úkolu zabrat. Potom úkoly jeden po druhém dělám. A pokaždé, když se na nějaký vrhnu, nastavím si opodčítávání na ten daný časový úsek a dokud mi čas nevyprší, snažím se 100% soustředit jen na tu jednu činnost. Vypnu a nebo ignoruju všechny IM kecálky, mailové klienty, prohlížeče, papírky atd. Naprosto nerušeně pracuju. A je to tak nejefektivnější, jaké může být. Věcí na seznamu rychle ubývá a jsou dokonány precizně. Výhra na obou stranách.
K večeru a v noci jsem potom ještě na icq flirtoval se Sailou a reagoval na Máju. K tomu se přidaly experimenty s binaurálními signály. Rady Pavlovi s audiem v jeho novém Ubuntu. A, jako vždy, skvělá řeč s Perneem. Večer pro mě byl nádherný.
Rozhodl jsem se ode dneška zase psát denní zápisky do tohoto blogu. Jednak si tím pokaždé uspořádám myšlenky, jednak se tím velmi procvičuju v psaní (neboť u spisovatelů je údajně velmi běžné vedení deníku) a jednak si to třeba někdo jednou přečte. Třeba já.
Převraty v mém životě nastávají v každém dni a tento není vyjímkou. Král je mrtev! Ať žije král!
Den krásný. Hned od rána jsem si náramně užíval. Vstal jsem sice docela pozdě a takříkajíc na čas, ale všechno dobře a dokonce skvěle dopadlo. Do školy jsem se dostal včas. Když jsem vešel do třídy, jako obvykle jsem pronesl svůj vznešený pozdrav směřovaný všem. Tentokrát jej zřejmě Iveta očekávala a toužila ukázat Barči a tak se obě holky náramně chichotaly, když jsem s ním přišel a skutečně všechny hned ráno povzbudil s úsměvem do krásného dne.
První hodina byla matiky. Já jsem neměl úkol. Ale má víra byla mnohem pevnější. A protože víra hory přenáší, učitelka jej nekontrolovala. Zajímalo jí, jak všechno chápem, načež já jsem hluboce kýval na znamení souhlasu. Baví mě to. Baví mě rozumět si s učiteli, i když si s nimi třeba ve skutečnosti nerozumím. Probrali jsme pár nových věcí a jen co zazvonilo, měl jsme v záměru navštívit bufet. Jenže co se nestalo - profesorka si mě ihned, společně s Luckou a Jiřím, zavolala k tabuli. Už jsem byl málem vystrašený, za co nás chce trestat. Naštěstí, šlo jenom o matematický šampionát, na který jsem se dobrovolně přihlásil.
Na tu soutěž jsem se přihlásil již minule. Z jedné školy je povoleno tuším maximálně 6 studentů. Z toho jenom v naší tříde jsme byli 4 zájemci. Byl jsem dost zvědavý, o co se jedná a tak jsem se doma kouknul na úkoly z minulého ročníku. Abych pravdu řek, byly to příklady, nad kterými mi zůstávaly vlasy hrůzou stát. Ale řekl jsem si, že nějak to zvládnu. To bych to přece nebyl já, kdybych něco nedokázal vyřešit.
Učitelka nás teda nainstruovala o tom, co smíme dělat, co můžeme mít s sebou a jak se dopravíme. A k tomu všemu se máme pro další informace stavit ve středu o velké přestávce do kabinetu matiky. No, to jsem upřímně zvědavý, co mě ještě čeká a jaké to celé bude. Jsem mezi malou hrstkou odvážlivců!
Následující hodiny byly jako vždy rozmanité a ač nebyly jedna jako druhá, čas pěkně ubíhal. V biologickém cvičení jsme si pořáadně prozkoumali kostru člověka. Včetně mnoha skutečných kostí. A nejeden student prohlásil, že to jsou puzůstatky minulých profesorů gymplu. V angličtině jsme se rozhodli písemku nepsat. Prostě, že ji nějak odložíme. Napadlo mě nejdříve něco udělat s počítačem, který pan Ondráček výhradně používá, ale nakonec jsme od toho ustoupil a dohodli jsme se na plánu, že budem takoví vzorní a zvědaví studenti, že si prostě nenajde čas na to, aby si na nějakou písemku vzpomenul. A jak jsme řekli, tak se taky stalo. Požádali jsme jej o opravené minulé písemky, což zabralo notnou chvíli. A pak jsme se dobrovolně přihlásili na revizi domácích úkolů. Samozřejmě, jak jsme tak šli, objevil Ondráček plno mezer v našich vědomostech a tak nám během hodiny udělal pár kompletních lekcí z různých oblastí. Až nakonec jsme si prošli asi dvě třetiny úkolů a zazvonilo. Šťastně jsme svůj plán splnili.
Zašel jsem si na oběd, kde Iveta zrovna odcházela, když jsem došel na řadu. Nicméně, sedl jsem si k pár známým lidem (Kuťas, ..), kteří sice také hned odešli, ale alespoň mi udělali důvod pro místo k sezení. Nesedal jsem si záměrně k Anetě s její kamarádkou, protože mě zjevně nemá moc v oblibě. A přece ji nebudu dělat naschvály.
Co mě překvapilo bylo, že Kamča, u jiného stolu, si jídlo vychutnávala stejně pečlivě a pomalu jako já. Bez ostychu tam zůstala sedět a jíst dlouho sama, dokud sama neskončila. Shodou okolností jsem dojed ve stejnou chvíli a tak jsem ji ještě kousek doprovodil. Prohodili jsme pár slov, nebo spíše dobře jsme si pokecali, a u podchodu jsme se každý vydali dále svou cestou. Tak, jak to má být.
Doma. Tam jsem toho, jako každý den zažil velice mnoho. Ačkoliv to nemusí být zřejmé, odpoledne (včetně večera) zabírá více denního času, než školní docházka. A to se dá náležitě a krásně využít. Já jsem především poctivě cvičil vybrnkávání (moje originální technika s malíčkem) a potom jsem uvažoval, seděl u počítače, četl si mejly, povídal po icq, pocvičil na flétnu a vůbec čas strávil tak, na první pohled monotónně. Je pravda, že mnoho plánovaných činností jsem nedělal. Že bych ale jenom lelkovat se také říct nedá. Kromě kvantového skoku v myšlení, který zažívám takřka každý den, jsem dosáhl i mnoha úspěchů v plnění některých úkolů. Každý splěný úkol je pro mě velkou radostí. Důvodem k oslavě. Byť osobní. Vyvinul jsem si vlastní systém pro prací s časem (timemanagement) a nazval jej trefně GTDS. Getting Things Done Super. A přibližně to odpovídá obsahu. Vypracuju si každý den lísteček - seznam všeho, co chci udělat. A k tomu navíc, což je to zásadní, si připíšu ke každé položce časový úsek, který by mi mělo splění úkolu zabrat. Potom úkoly jeden po druhém dělám. A pokaždé, když se na nějaký vrhnu, nastavím si opodčítávání na ten daný časový úsek a dokud mi čas nevyprší, snažím se 100% soustředit jen na tu jednu činnost. Vypnu a nebo ignoruju všechny IM kecálky, mailové klienty, prohlížeče, papírky atd. Naprosto nerušeně pracuju. A je to tak nejefektivnější, jaké může být. Věcí na seznamu rychle ubývá a jsou dokonány precizně. Výhra na obou stranách.
K večeru a v noci jsem potom ještě na icq flirtoval se Sailou a reagoval na Máju. K tomu se přidaly experimenty s binaurálními signály. Rady Pavlovi s audiem v jeho novém Ubuntu. A, jako vždy, skvělá řeč s Perneem. Večer pro mě byl nádherný.
Rozhodl jsem se ode dneška zase psát denní zápisky do tohoto blogu. Jednak si tím pokaždé uspořádám myšlenky, jednak se tím velmi procvičuju v psaní (neboť u spisovatelů je údajně velmi běžné vedení deníku) a jednak si to třeba někdo jednou přečte. Třeba já.
Převraty v mém životě nastávají v každém dni a tento není vyjímkou. Král je mrtev! Ať žije král!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)