Středa 16.9.09
První ráno s němkou. Rozhodl jsem se, že pojedem busem, a protože máme až na deset, není třeba nikam spěchat. Ve třičtvrtě na devět jsem ji vzbudil a chtěla sprchu. Tedy jsem ji pustil - a asi po půl hodině mě požádala o fén. Opět jsem ji ho dal a když už končila s úpravami a šla se najíst, bylo kolem půl. Mimochodem, nejraději ze všeho má buchty - takřka jakékoliv.
Vyrazil jsem s ní směrem k magistrátu a v cca 40 jsme dorazili na zastávku. Odjížděl nějaký bus. Jakmile odjel, z tabule jsem zjistil, že to byl ten náš. Tak teda jsem hledal další nejbližší, až jsem našel za 10 minut jeden. 10 minut je pro mě dost a vzal jsem proto němku ještě na náměstí, ukázat ji krásy našeho města, dorazili jsme ke kašně a otočili. A opět, sotva byla zastávka na dohled, jakýsi autobus právě odjel. Samozřejmě náš. Nakonec, na třetí, jsme čekali raději přímo u zastávky a tímpádem jsme jej zastihli.
Cesta byla pěkná a rychlá. Snažil jsem se Savině vyprávět o okolí - kostelech, památkách atd - ale moc zájmu nejevila. Něco po desáté jsme vystoupili a vešli po schodech do auly.
Jak nečekaný byl smích všech, když uviděli pozdě vcházet právě mě se Savinou. I němečtí studenti a profesoři poznali moji povahu a se všemi jsem se seznámil. Po úvodním uvítání jsme holky provedli po celé škole a poté šli do výtvarky, kde holky dostaly ochutnat věpřo-knedlo-zelo, birel a hoznovské buchty. Savině jsem ještě koupil Kofolu, jakožto českou alternativu Coly, načež Ramona oznámila, že v ní cítí něco jako alkohol. PO přestávce jsme šli do vé trojky. Zde měli lidi z céčka připraveno několik prezentací a křižovku pro němky. Přesto se dosti nudily. Poslední hodinou ve škole byla "animace" paní profesorky Banetkové, která němcům vysvětlovala základní znaky českého jazyka a spojitosti mezi němčinou a češtinou. Řekl bych, že tato hodina byla pro němky nejzajímavější.
Dostali jsme hodinu volno na oběd a procházky. Protože Tomáš se rozhodl jít se svou němkou na pizzu, ochotně mi dal stravenku a tu jsem zase já dal své Savině. Na oběd jsme si mohli vybrat buď fazole a nebo jakési vepřové závitky s bramborovým knedlíkem. Oba jsme si dali to druhé a pěkně si pochutnali. Protože stůl béčka a céčka byl plný, sedli jsme si k Markétě, Verči, Terce a Verči. Savina k mému překvapení snědla všechno - i kupu knedlíků.
Chvíli jsme ještě chodili po městě - zavedl jsem je taky do čajovny seznámit s Pájou (tou) - a poté jsme šli na sraz před školou. Byly nám uděleny papíry se zadáním a postupně, po čtveřicích (2 němky, 2 jejich partneři) jsme vyráželi na Stadt-Rallye. Já jsem se vydal společně s Tomem a hned z počátku jsme potkali Páju (toho) a Koriho. Moc se jim všem líbila Savina - dokonce nejvíc ze všech - a chtěli, i kvůli tomu, jít s námi později do čajovny. Oba s námi šli přibližně k hale a potom se odpojili. Pája zítra totiž odjíždí do Makedonie na pár dní a tak se potřebuje nabalit.
Nakonec jsme správně dorazili do čajovny a já s Tomem jsme si sedli ke stolu se samými němkami. Mnohem lépe jsem se s nimi seznámil a trošku jsme si popovídali. Měly vělkou srandu z mého mrkání obočím. A zkoušely na mě, jestli se mi líbí Savina. Po pravdě, přijde mi jako normální holka. A líbí se mi velmi Karen, která kupodivu do oka nepadá nikomu jinému. V čajovně vítězové Stadt-Rallye dostali jako cenu "Čaj čaje, čaj" a protože mi chutnal ( zkoušel jsem od Kristíny), objednal jsem si jej také. Po chvíli si ale Žižka se svoji skupinkou sedli do salonku, kde se může kouřit a objednali si vodní dýmku - šíšu.
Na nás tam už místo nezbylo. Chvíli jsme s Tomem uvažovali co, ale holky se rozhodly všechny zajít na záchod a tak jsme asi půl hodiny čekali. Alespoň jsem si stihl dopít svůj čaj čaje. Přišel i Pája a poté, co jsem zaplatil přibližně čtyři sta za všechny, vydali jsme se do hospody U Pavlače. Nikdy jsem zde nebyl, ale poznal jsem to jako nádherné místo. Postupně se sem přesunuli všichni, i Marek a spol.
Povídali jsme si spolu, ptali se navzájem a pokračovali v rozhovoru, kdo je více Geil (nadržený). Dozvěděl jsem se přezdívky němek, jako Ponito, Fish (Ushi), Savina-Berk, a další. Já sám jsem byl pojmenován něčím jako "Mani-die-Manirik." Dále jsme si povídali o všem možném i nemožném až do noci. Chtěli jsme si také jednou zahrát fotbálek, ale poté, co nám sežral (mi) 10 korun, zeptal jsem se pana vrchního a dověděl se, že lepší je na tom stroji nehrát. Tedy do noci jsme se bavili - mi češi zcela znaveni - a něco před jedenáctou vyrazili konečně domů.
Cca v 11 jsme se Savinou došli, najedli se, prohodili pár posledních slov a poslal jsem ji spát. Já jsem ještě pracoval přibližně do 2 ráno. Ale udělal jsem vše, co jsem chtěl. Šťastný den nás minul a šťastný čekal.
čtvrtek 17. září 2009
středa 16. září 2009
Warum nicht?
Úterý 15.9.09
Velký den přišel. Dneska mě čeká příjezd mojí němky a k tomu odpoledne chci jít s Peškem na tai-chi - ukázkovou hodinu.
Dopoledne začla škola a já jsem si otestoval, jak fungují moje vyvíjené techniky. První písemku, tu obrovskou z biologie, jsem napsal, podle mě, dokonale. Drobné chyby dělá každý a jsou pro mě přípustné. Drtivou většinou věcí jsem si byl naprosto jistý. A to mi přineslo velký pocit radosti z toho, že moje postupy skutečně fugnují a dodalo mi to motivaci pro další posun.
Další hodinu jsme psali, předem oznámenou, písemku z matematiky. Když jsme dostali papír s dvěma příklady, člověk by řekl, že to půjde samo. Ale opak se stal pravdou. Ani v celém dlouhém časovém limitu (cca 30 minut) jsem nevyřešil ani jedno ze zadání. Ke konci mi to už bylo divné a tak jsem se rozhlíd kolem. Uspokojilo mě ale, že nervózně se tvářili všichni, dokonce i Karlos. A když už ani Karlos neví, to už je co říct. Po zbytek hodiny jsme si počítali nějaké další příklady. Profesorka Kožušníková postupovala až přespříliš rychle a souhlasilo se mnou více lidí. Jak si začínám všímat, nikdy v ničem nejsem sám. Přináší mi to zvláštní pocity radosti.
Třetí hodinu následovala Angličtina, kde nás, k překvapení všech, čekala opět písemka. Chvíli jsme se snažili protestovat, že jsme o ničem nevěděli, ale Ondráček nás odmít s tím, že všechno na začátku roku říkal, a na plátně promítl, snad lehčí, zadání. Jednalo se o to, přeložit určité části vět a nebo rozhovorů z češtiny do angličtiny, tím nejelegantnějším způsobem. Přestože jsem udělal jednu malou a jednu větší chybu, mám pocit, že vše ostatní mám v pořádku a dostanu maximálně dobrou známku. Po písemce nám profesor rozdal papíry s větami a dal nám, stejně jako minule, 10 vět na přeložení. Nějak, nedá se říct, že se jistotou, jsem je přeložil. Angličtinář přečetl správné odpovědi a posléze začal vysvětlovat. U každé věty nám naprosto dokonale vysvětlil vše, co by jen trochu bylo nejasné. Je to ohromně chytrý a zkušený člověk, který toho zná o angličtině opravdu hodně. I přestože jsme měli celkem dostatek času, stihli sjme projít, tatkto s vysvětlováním, pouze 6 vět. Doufám, že pokračovat budeme další hodinu. I když nevím, když máme ty němky a s nimi program. Uvidíme.
Následovaly hodiny češtiny a dějepisu. A já to musím přiznat - 2 nejnudnější hodiny z rozvrhu. Především ten dějepis. No, si to představte. Učitelka na začátku hodiny začne vyprávě a na konci skončí. Problém je, že u neustálého nezajímevého vyprávění se dá vydržet jen malou chvíli. Jednou jsme dělal experiment a zjistil, že maximálně dokážu vydržet být bdělý a naprosto vnnímavý, v tomto dějepise, přibližně 15 minut.
V češtině, jakožto poslední hodině, jsme se přestěhovali do výtvarky a učitelkam nám předvedla ukázkové části nových státních maturit, což jsme společně řešili. Musím říci, že bych odpověděl na většinu správně, protože to byly samé hloupé otázky.
Odpoledne jsem s bráškou dělal pořádek, především na jeho stole a potom obecně. Parádně jsem všechno vysál. a pokojík nyní vypadá naprosto úchvatně. Je to úžasné místo pro práci, relaxaci i zábavu. A nikdo neříká, že ty činnosti nemůžou být jedním! Jediná věc, kterou bych ještě dal pryč je dalekohled. Ale zatím ho zde nechávám, protože je léto a někteří členové rodiny (bráška a taťka) občas sledují hvězdy. Inu, alespoň chvíli zde ještě zůstane.
Co jsem se díval na internet, nikde jsem neviděl, že by kurzy tai-či v národě měly začínat 15.9. od 17 hodin. Rozhod jsem se tam tedy zbytečně nejít a nešel. Ovšem chvíli před šestou mi volal Peške (člíso si sehnal přes Brunclu) a ptal se, kde jsem, že to dneska skutečně je a začíná v 6.
Tedy, nasedl jsem na kolo a jel. Přesně na čas jsme vešli dovnitř a ještě chvíli se čekalo.
Průběh ukázkové hodiny byl zdarma, ale nijak extra mě nenadchl. Dozvěděl jsem se pár zajímavých cvičících technik (pracujících s energií), ale chodit tam pravidelně a za peníze nehodlám. Překvapila mě totiž neodbornost personálu (lektorů), kteří se snažili odpovědím na otázky vyhýbat. A ke všemu, vůbec nevěnují pozornost prací s energií, která je podstatou tohoto cvičení! Nejvíce zdravotní účinky vychvalovala jedna lektorka. A hádejte jak vypadala. 200 kilová bečka sádla! Ale je pravda, že záda měla krásně "rovné".
Po tai-či, když jsem se vrátil domů, jsem se ještě pokusil chvíli meditovat a 5 minut před 9 jsem vyrazil z domu na nádraží. Před domem jsem potkal kluky (Michala a Danka) a společně se mnou šli takřka až k nádraží. Tam se otočili a domluviuli jsme se, že na mě počkají u krevního centra. Pokračoval jsem tedy sám, ale jakmile jsem dorazil, bylo mi řečeno, že němky nestihly vlak a přijednou až za hodinu. Nezbývalo mi, než vrátit se za kamarády.
S nimi jsem potom šel do Stolárny zamluvit bowling, čímž paní profesorka pověřila mě osobně. Na pátek a místo pro 40 lidí. Ta paní mi zpočátku dosti nevěřila, ale zadání vyhověla výborně. Snad to teda vyjde, protože se chtěla pořádně ujistit, že tam budem. A já přísahal.
Dále jsme šli k nádraží a já si vešel na chvíli dovnitř, pokecat s ostatními. Prohodili jsme pár slov - teda spíše oni prohodili a já jsem naslouchal. Opět jsem šel ven, dovnitř a po pár okamžicích přijel ten zprávný vlak. Přešli jsme na jejich nástupiště (výstupiště) a sotva jsem hned objevil tu svoji, pomohl jsem ji vzít kufr. Všichni se hned rozešli a tak jsem ji romanticky zaved romantickým nočním městem až domů.
Cestou jsem se jí pokoušel mou - už tehdy německo-angličtinou - informovat o významných místech v okolí a že obdivuju tu osamocenost v nočním městě.
U krevního centra jsme "náhodou" potkali kluky, kteří se "náhodou" k nám přidali. Ten zbytek jsme tedy ušli společně a kluci si užili při svých pokusech se dorozumět.
Doma, někdy o třičtvrtě na jedenáct, nám maminka nachystala večeři. Výtečný bramborový salát s řízkem. A soubežně začaly první, interrodinné, pokusy o konverzace. Taťka všechno vyzvídal, já taky a nakonec něco málo vylezlo na povrch. Po večeři jsem ještě nechal němku připojit se přes můj notebook na nějaký jejich sociální server. Něco jako německý Facebook. Možná jako libko. Následně jsem ji tedy ukázal náš oblíbený Facebook a status Páji, který nás vzýval k výběru bot pro něho.
Přidal se po chvíli ještě taťka se svým notebookem a chtěl po Savině ukázat, kde bydlí. Je to, podle mě, větší vesnička, asi 10 kilometrů západně od Brettenu.
Prohodili jsme posledních pár slov, já ji informoval, popřál Geil sny a nechal jít spát. Sám jsem si ještě přečet maily, napsal blogpost a do postele jsem skočil taky.
Velký den přišel. Dneska mě čeká příjezd mojí němky a k tomu odpoledne chci jít s Peškem na tai-chi - ukázkovou hodinu.
Dopoledne začla škola a já jsem si otestoval, jak fungují moje vyvíjené techniky. První písemku, tu obrovskou z biologie, jsem napsal, podle mě, dokonale. Drobné chyby dělá každý a jsou pro mě přípustné. Drtivou většinou věcí jsem si byl naprosto jistý. A to mi přineslo velký pocit radosti z toho, že moje postupy skutečně fugnují a dodalo mi to motivaci pro další posun.
Další hodinu jsme psali, předem oznámenou, písemku z matematiky. Když jsme dostali papír s dvěma příklady, člověk by řekl, že to půjde samo. Ale opak se stal pravdou. Ani v celém dlouhém časovém limitu (cca 30 minut) jsem nevyřešil ani jedno ze zadání. Ke konci mi to už bylo divné a tak jsem se rozhlíd kolem. Uspokojilo mě ale, že nervózně se tvářili všichni, dokonce i Karlos. A když už ani Karlos neví, to už je co říct. Po zbytek hodiny jsme si počítali nějaké další příklady. Profesorka Kožušníková postupovala až přespříliš rychle a souhlasilo se mnou více lidí. Jak si začínám všímat, nikdy v ničem nejsem sám. Přináší mi to zvláštní pocity radosti.
Třetí hodinu následovala Angličtina, kde nás, k překvapení všech, čekala opět písemka. Chvíli jsme se snažili protestovat, že jsme o ničem nevěděli, ale Ondráček nás odmít s tím, že všechno na začátku roku říkal, a na plátně promítl, snad lehčí, zadání. Jednalo se o to, přeložit určité části vět a nebo rozhovorů z češtiny do angličtiny, tím nejelegantnějším způsobem. Přestože jsem udělal jednu malou a jednu větší chybu, mám pocit, že vše ostatní mám v pořádku a dostanu maximálně dobrou známku. Po písemce nám profesor rozdal papíry s větami a dal nám, stejně jako minule, 10 vět na přeložení. Nějak, nedá se říct, že se jistotou, jsem je přeložil. Angličtinář přečetl správné odpovědi a posléze začal vysvětlovat. U každé věty nám naprosto dokonale vysvětlil vše, co by jen trochu bylo nejasné. Je to ohromně chytrý a zkušený člověk, který toho zná o angličtině opravdu hodně. I přestože jsme měli celkem dostatek času, stihli sjme projít, tatkto s vysvětlováním, pouze 6 vět. Doufám, že pokračovat budeme další hodinu. I když nevím, když máme ty němky a s nimi program. Uvidíme.
Následovaly hodiny češtiny a dějepisu. A já to musím přiznat - 2 nejnudnější hodiny z rozvrhu. Především ten dějepis. No, si to představte. Učitelka na začátku hodiny začne vyprávě a na konci skončí. Problém je, že u neustálého nezajímevého vyprávění se dá vydržet jen malou chvíli. Jednou jsme dělal experiment a zjistil, že maximálně dokážu vydržet být bdělý a naprosto vnnímavý, v tomto dějepise, přibližně 15 minut.
V češtině, jakožto poslední hodině, jsme se přestěhovali do výtvarky a učitelkam nám předvedla ukázkové části nových státních maturit, což jsme společně řešili. Musím říci, že bych odpověděl na většinu správně, protože to byly samé hloupé otázky.
Odpoledne jsem s bráškou dělal pořádek, především na jeho stole a potom obecně. Parádně jsem všechno vysál. a pokojík nyní vypadá naprosto úchvatně. Je to úžasné místo pro práci, relaxaci i zábavu. A nikdo neříká, že ty činnosti nemůžou být jedním! Jediná věc, kterou bych ještě dal pryč je dalekohled. Ale zatím ho zde nechávám, protože je léto a někteří členové rodiny (bráška a taťka) občas sledují hvězdy. Inu, alespoň chvíli zde ještě zůstane.
Co jsem se díval na internet, nikde jsem neviděl, že by kurzy tai-či v národě měly začínat 15.9. od 17 hodin. Rozhod jsem se tam tedy zbytečně nejít a nešel. Ovšem chvíli před šestou mi volal Peške (člíso si sehnal přes Brunclu) a ptal se, kde jsem, že to dneska skutečně je a začíná v 6.
Tedy, nasedl jsem na kolo a jel. Přesně na čas jsme vešli dovnitř a ještě chvíli se čekalo.
Průběh ukázkové hodiny byl zdarma, ale nijak extra mě nenadchl. Dozvěděl jsem se pár zajímavých cvičících technik (pracujících s energií), ale chodit tam pravidelně a za peníze nehodlám. Překvapila mě totiž neodbornost personálu (lektorů), kteří se snažili odpovědím na otázky vyhýbat. A ke všemu, vůbec nevěnují pozornost prací s energií, která je podstatou tohoto cvičení! Nejvíce zdravotní účinky vychvalovala jedna lektorka. A hádejte jak vypadala. 200 kilová bečka sádla! Ale je pravda, že záda měla krásně "rovné".
Po tai-či, když jsem se vrátil domů, jsem se ještě pokusil chvíli meditovat a 5 minut před 9 jsem vyrazil z domu na nádraží. Před domem jsem potkal kluky (Michala a Danka) a společně se mnou šli takřka až k nádraží. Tam se otočili a domluviuli jsme se, že na mě počkají u krevního centra. Pokračoval jsem tedy sám, ale jakmile jsem dorazil, bylo mi řečeno, že němky nestihly vlak a přijednou až za hodinu. Nezbývalo mi, než vrátit se za kamarády.
S nimi jsem potom šel do Stolárny zamluvit bowling, čímž paní profesorka pověřila mě osobně. Na pátek a místo pro 40 lidí. Ta paní mi zpočátku dosti nevěřila, ale zadání vyhověla výborně. Snad to teda vyjde, protože se chtěla pořádně ujistit, že tam budem. A já přísahal.
Dále jsme šli k nádraží a já si vešel na chvíli dovnitř, pokecat s ostatními. Prohodili jsme pár slov - teda spíše oni prohodili a já jsem naslouchal. Opět jsem šel ven, dovnitř a po pár okamžicích přijel ten zprávný vlak. Přešli jsme na jejich nástupiště (výstupiště) a sotva jsem hned objevil tu svoji, pomohl jsem ji vzít kufr. Všichni se hned rozešli a tak jsem ji romanticky zaved romantickým nočním městem až domů.
Cestou jsem se jí pokoušel mou - už tehdy německo-angličtinou - informovat o významných místech v okolí a že obdivuju tu osamocenost v nočním městě.
U krevního centra jsme "náhodou" potkali kluky, kteří se "náhodou" k nám přidali. Ten zbytek jsme tedy ušli společně a kluci si užili při svých pokusech se dorozumět.
Doma, někdy o třičtvrtě na jedenáct, nám maminka nachystala večeři. Výtečný bramborový salát s řízkem. A soubežně začaly první, interrodinné, pokusy o konverzace. Taťka všechno vyzvídal, já taky a nakonec něco málo vylezlo na povrch. Po večeři jsem ještě nechal němku připojit se přes můj notebook na nějaký jejich sociální server. Něco jako německý Facebook. Možná jako libko. Následně jsem ji tedy ukázal náš oblíbený Facebook a status Páji, který nás vzýval k výběru bot pro něho.
Přidal se po chvíli ještě taťka se svým notebookem a chtěl po Savině ukázat, kde bydlí. Je to, podle mě, větší vesnička, asi 10 kilometrů západně od Brettenu.
Prohodili jsme posledních pár slov, já ji informoval, popřál Geil sny a nechal jít spát. Sám jsem si ještě přečet maily, napsal blogpost a do postele jsem skočil taky.
úterý 15. září 2009
Mošta
Pondělí 14.9.09
Dnešní den jsem si užil zcela vyjímčeně. Nevím vám, proč tomu tak, je, ale každý den, opravdu každý den, zažívám obrovské změny v životě. Dostává se mi tolika informací a já si tolik toho uvědomuju. Neustálé záskávám nové náhledy na celý svět.
Po škole jsem se chtěl ještě vydat do místecké knihovny, vrátit knížky, které si půjčil Matěj (nějaké fantasy, včetně Pána prstenů), ale nakonec mi moc čas nevyšel a tak jsem si je po internetu prodloužil, ať nedostanu upomínku.
Bráška získal šílený nápad a to vložit do nového výkonného dědova počítače svůj harddisk a užívat si tam do soboty hry, které mu normálně nejedou. Tak jsem tedy zkusil, ale hlásilo to jakýsi error. Nakonec jsme se rozhodli obětovat menší z jeho harddisků (40GB) na novou instalaci Windows. Po chvíli jsme našli Crystal Edition, a přibližně po hodině vše bylo nainstalováno. Další hodinu jsem ještě dolaďoval různé ovladače a snažil se nějak přenést hru z druhého harddisku na tento. Samozřejmě úspěšně.
Tou hrou byl totiž Assasin's Creed. Velká pecka, kterou všichni kolem vychvalují a především na ni poukazoval Slávek. Instalace tedy po několikerém dolazení Windows úspěšná a Matěj si začal hrát. Parádně hrát. I můj otec se přišel podívat a žasl nad propracovaností. Přiznal to, čeho byl odpůrcem, totiž, že grafika se za těch pár let opravdu hodně zlepšila.
Já jsem si přečetl meily, napsal nějaké články a trochu zapracoval na sobě. Meditace je opravdu zajímavá a užitečná, blbé ale je, že si to člověk neuvědomuje, když není "vyčištěný". Je to ale nakonec jedno, každý večer pravidelně medituju a proto si připomínám, jaké to je.
Při dokončování úklidu rohové skříně jsem se rozhodl, že skener Epson (dříve multifunkce) dám do prázdného prostou pod horní deskou a nahoře si udělám krásné čisté místo na práci. Jak jsem řekl, tak se i stalo a teď to u mě na stole vypadá opravdu moc krásně.
Mimojiné, když jsem onen roz zaplňoval, uvědomil jsem si, jaké obrovské množství esoterní literatury, z vlastní vůle a nákladů, jsem si už pořídil. Je to poctivý třiceticentimetrový sloupek a moc mě těší, co všechno mám. Jsou to totiž úžasné zdroje moudrosti a inspirace.
Už jsem se těšil na němku a po icq jsem zažil jednu příhodu. V jednom okamžiku mi oznamovala, že si právě balí oblečení. Na to jsem zjevně zareagoval, že vůbec by nevadilo, kdyby byla bez něj. Načež se objevilo, že právě u sebe má boyfrienda. Trochu mi to shodilo náladu, ani nevím proč. Ale nakonec jsem se s tím dobře vyrovnal. Přece, co bych si k ní chtěl dovolovat, ani klukům nedovolím ji cokoliv udělat. Bude u mě v parosté jistotě a bezpečí.
K večeru jsem do hluboké noci afirmoval a psal a něco komel půlnoci jsem konečně uléh do postele. Ještě nesmím zapomenout - chvíli předtím jsem se rozhod využít a otestovat svůj učební systém na sobě a tak na bilogoii, z níž nás zítra měla čekat písemka, jsem používal nové metody. Popravdě, cizí věci, natož vlastní, jsem dlouho nezkoušel u sebe. Tedy test - i když mi připadalo, že jsem se tomu věnoval málo, uvidíme, jak to dopadne. Ať žijou švestky!
Dnešní den jsem si užil zcela vyjímčeně. Nevím vám, proč tomu tak, je, ale každý den, opravdu každý den, zažívám obrovské změny v životě. Dostává se mi tolika informací a já si tolik toho uvědomuju. Neustálé záskávám nové náhledy na celý svět.
Po škole jsem se chtěl ještě vydat do místecké knihovny, vrátit knížky, které si půjčil Matěj (nějaké fantasy, včetně Pána prstenů), ale nakonec mi moc čas nevyšel a tak jsem si je po internetu prodloužil, ať nedostanu upomínku.
Bráška získal šílený nápad a to vložit do nového výkonného dědova počítače svůj harddisk a užívat si tam do soboty hry, které mu normálně nejedou. Tak jsem tedy zkusil, ale hlásilo to jakýsi error. Nakonec jsme se rozhodli obětovat menší z jeho harddisků (40GB) na novou instalaci Windows. Po chvíli jsme našli Crystal Edition, a přibližně po hodině vše bylo nainstalováno. Další hodinu jsem ještě dolaďoval různé ovladače a snažil se nějak přenést hru z druhého harddisku na tento. Samozřejmě úspěšně.
Tou hrou byl totiž Assasin's Creed. Velká pecka, kterou všichni kolem vychvalují a především na ni poukazoval Slávek. Instalace tedy po několikerém dolazení Windows úspěšná a Matěj si začal hrát. Parádně hrát. I můj otec se přišel podívat a žasl nad propracovaností. Přiznal to, čeho byl odpůrcem, totiž, že grafika se za těch pár let opravdu hodně zlepšila.
Já jsem si přečetl meily, napsal nějaké články a trochu zapracoval na sobě. Meditace je opravdu zajímavá a užitečná, blbé ale je, že si to člověk neuvědomuje, když není "vyčištěný". Je to ale nakonec jedno, každý večer pravidelně medituju a proto si připomínám, jaké to je.
Při dokončování úklidu rohové skříně jsem se rozhodl, že skener Epson (dříve multifunkce) dám do prázdného prostou pod horní deskou a nahoře si udělám krásné čisté místo na práci. Jak jsem řekl, tak se i stalo a teď to u mě na stole vypadá opravdu moc krásně.
Mimojiné, když jsem onen roz zaplňoval, uvědomil jsem si, jaké obrovské množství esoterní literatury, z vlastní vůle a nákladů, jsem si už pořídil. Je to poctivý třiceticentimetrový sloupek a moc mě těší, co všechno mám. Jsou to totiž úžasné zdroje moudrosti a inspirace.
Už jsem se těšil na němku a po icq jsem zažil jednu příhodu. V jednom okamžiku mi oznamovala, že si právě balí oblečení. Na to jsem zjevně zareagoval, že vůbec by nevadilo, kdyby byla bez něj. Načež se objevilo, že právě u sebe má boyfrienda. Trochu mi to shodilo náladu, ani nevím proč. Ale nakonec jsem se s tím dobře vyrovnal. Přece, co bych si k ní chtěl dovolovat, ani klukům nedovolím ji cokoliv udělat. Bude u mě v parosté jistotě a bezpečí.
K večeru jsem do hluboké noci afirmoval a psal a něco komel půlnoci jsem konečně uléh do postele. Ještě nesmím zapomenout - chvíli předtím jsem se rozhod využít a otestovat svůj učební systém na sobě a tak na bilogoii, z níž nás zítra měla čekat písemka, jsem používal nové metody. Popravdě, cizí věci, natož vlastní, jsem dlouho nezkoušel u sebe. Tedy test - i když mi připadalo, že jsem se tomu věnoval málo, uvidíme, jak to dopadne. Ať žijou švestky!
pondělí 14. září 2009
Week start-end
Víkend 12.-13.9.09
Přes víkend jsem toho zažil mnoho zajímavého. V sobotu jsem se ráno vyspal (nebo spíše nevyspal) z oné slavné páteční čajky, načež jsem tedy meditoval a jinak se pokoušel sebe očišťovat.
Hodně lidí mluvilo o dnešním Radegastu - akci v Nošovicích - ale já jsem již předem hlásil svou nepřítomnost na něm. Takové akce mě totiž nebaví. Pokaždé, když se nějaká taková pořádá, valná většina lidí se zde jde tak zvaně pobavit. Čili, prakticky řečeno, popít, poskákat před pódiem, "potkat se" se známými i novými lidmi a prostě nebýt doma. Dělají to tak všichni a tak to dělají všichni. Průměrnost je pro všechny vždy dobrá výmluva.
Rozhodl jsem se tedy na tu dnešní slavnou akci nejít, protože mi zcela vyhovuje být třeba i doma a pracovat na svých projektech. Narozdíl od hromady lidí kolem, já se nikdy nenudím. Každá příležitost, každý okamžik je pro mě okamžikem jedinečným a proto si neustále naplno užívám, ať se děje cokoliv. Je pravda, že v tom pžípadě bych tedy mohl jít i na ten Radegast. Souhlasím s tím, ale přesto nejdu.
Říká se, že pokud chce člověk vyniknout v něčem, měl se obklopit odborníky v oboru. Prostředí vždy nesmírně formuje člověka a dobře to můžeme pozorovat třeba na malých dětech. Podle toho, mezi jakými partami kluků a holek se pohybují, se sami orientují a jednají. Mění se podvědomé programy, které mají rozhodující vliv na chování i prožívání člověka.
Přes den jsem se pokoušel stavět dědův počítač - a přes icq Slávek uvažoval o tom, že mi přijede pomoct. Přes poledne jsme se s mamkou a taťkou vydali do Jysku, kde jsme koupili polštář, povlečení a prostěradlo pro němku a ještě se stavili v Baumaxu. V tom jsme nenašli ani kliku, kterou chceme novou do byváku, ani hřebíky do zdi, kterými si chci přibít indiánka vedle stolu. Skočili jsme nakonec ještě do Hypernovy (dnes už vlastně Alberta) vedle, cosi málo koupili (mamka především švestky na buchtu) a vrátili se domů.
Zjistil jsem, že Slávek už na icq není a tak jsme jaksi vyčkávali, jestli náhodu nepřijede v časech, které nám podal IDOS. Ani v jednom se neobjevil a tak už k večeru jsme s taťkou jeli k babičce.
U babičky je toho skoro vždycky trochu na práci. Tentokrát děláme - pokládáme nově - kachličky před domem. Byly totiž dosti ohyzdně urovnané a vzhledem k tomu, že chceme němku jednou vzít i na návštěvu k téhle babičce, rozhodli jsme se alespoň ten předek dát do pořádku.
Posilněni švestkami ze stromů na zahradě, pracovali jsme celkem dlouho. S naprostou soustředěností, ale také s radostí jsem kachličky přesně a rychle sadil jednu vedle druhé. Taťka se zatím pustil do kousku na druhé straně a kolem deváté desáté večer jsme už měli celou plošku mezi garáží a domem hotovou. Nutno sice dodat, že v jeden okamžik jsem nevědomě "jel z kopce" a tak jsem část musel předělávat. Chybami se ale člověk učí a tak jsem se radoval i z toho.
Po dobře odvedené práci nás čekala dobrá večeře. A babička nám, tentokrát na styl řízků, osmažila šťavnaté a chutné žampiony z města. K žampionům brambory a, jak je u babičky ve zvyku, chlebíčky s něčím. Najedl jsem se dosyta.
Aby hojnosti nebylo málo, dala mi ještě babička množství informačních prospektů o Frýdku-Místku v němčině. Ty také posháněla v Místku, kde byla přes týden nakoupit. Obdivuju svou babičku, jak neustále myslí na všechny. Dorazili jsme domů a hajdy do hajan.
Neděle byla, pro nás neobvykle, dosti sváteční. Dopoledne jsem mimo jiné dobrodružně pokračoval ve stavbě dědova nového počítače. Na oběd nám maminka udělala jídlo vskutku jedinečné. A to kuře se smaženou zeleninou zcela na středomořský způsob plus rajčatovo-cibulovo-sýrový salát. To všechno bylo naprosto dokonalé, že jsem mou maminku nemohl ohodnotit jinak než za 1 s *.
Odpoledne nás čekala velká akce. Ještě jednou jsem nechal taťku promluvit si po telefonu s paní učitelkou Franko a něco po druhé jsme se pěkně oblíkli a vyrazili na cestu do Kozlovic. U místecké Riviery-točny jsme si vyzvedli mou paní učitelku z hudebky. Tentokrát opět nádherně oblečenou a celkově upravenou - jak je u ní zvykem. A chvíli po půl jsme dorazili na místo, které jsem dokonce znal. Protože koncert měl začít až ve 3, ještě jsme se procházeli kolem zdejšího pěkného kostela s hřbitovem a prohodili pár slov s některými lidmi. Celkem mě překvapilo, jak učitelka důvěrně zná všechny ty pořadatele i samotné umělce.
Nejvíce jsem byl zvědavý na holky, které měly přijet v jednom autě a stále nikde nebyly. Nakonec, až minutu po zahájení, přišli Goluchovi sami. Alespoň ale přišla celá jejich rodina - Kamča, Týnka, maminka a tatínek. U Kamči jsem si všim nápadně zděděných znaků. Po matce má její zajímavou pusu a po otci typické a jedinečné obočí "v hraně" a oči s roztomilým obličejem.
Koncert začal a předčil očekávání všech. Můj taťka předtím dokonce pana Jana Kvapila, nejlepšího současného českého flétnistu, neznal. Po představení si o něm ale udělal rozhodně dobrý obrázek.
Spolu s flétnistou hrál i, přibližně stejně starý, ale i zkušený, loutnista (kytarista), který všechny skladby doprovázel na originální loutny, dokonce s původními strunami z ovčích střívek. Ty proto musel neustále dolaďovat, což třeba na několika desítek strunové loutně dalo docela zabrat.
Hráli staré anglické barokní skladby a zahrnuli při tom několik slavných tehdejších hudebníků. Někteří své písničky skládali při toulkách panskými sídly, jiní hudbu zkoumali vážně a mnoho z nich i do této barokní hudby zavádělo tradiční skotské prvky. Je nutno říci, že všechny skladby byly nádherné a, i přestože například podle mého taťky toho bylo moc, já jsem si užil náramně a tóny, nádherně se rozléhající prostorami sálu, ve mě zanechály jedinečné dojmy a zážitky. Dostával jsem se chvílemi do amosféry staré Anglie a uvažoval, jaké to bylo, když tyhle skladby vznikaly.
Hned po skončení koncertu pan Golucha navrhl zajít si na kofolu do nedaleké místní hospody a tak jsme všichni šli. Jednalo se o opravdu stylový a prestižní hostinec, který dokonce nabízel vlastní místní kvasnicové pivo. Taťka sice nemohl, ale paní učitelka i pan G. si dali. Velkou srandu jsem si užil při objednávání vlastního nápoje. Na závěr jsem si tedy zvolil pomerančový džus; zbytek osazenstva starou dobrou kofolu.
Myslel jsem, že to bude vše, ale v nenadání si ještě Kamčin taťka nečekaně objednal jakousi škvarkovou pomazánku. Netušil jsem, co přesně to je zač, ale zajímalo mě, stejně jako tátu, proč zrovnu tu; tak jsme si taky objednali jednu.
Po notné chvíli přišel číšník, donesl košík s chleby a každému zvláštní a roztomiloou soupravičku. Prkýnko, které mělo vyřezaný otvor na malý kastrůlek s onou pomazánkou a malou prohlubeň na čerstvě nakrájenou cibulku. K tomu všemu ten chléb byl čerstvě opečený na způsob topinky. Díky tomuto se pomazánka také dobře roztírala.
Namazal si táta, namazl jsem si já a musím říci, že jsem si velmi pochutnal. Takové škvarky na křupavém chlebu s cibulkou přijdou člověku po několikahodinovém sezení docela k chuti.
Bavili jsme se, jedli, popíjeli, až na stole nezbyl džbán ani talíř plný a vydali jsme se domů. Ještě u auta nás seřvala paní z jiné restaurace, že parkujeme na vyhrazeném parkovišti, taťka to ale, podle mě velmi taktně, vyjednal a hned jsme jeli.
Doma jsem se převlík a šli jsme pokračovat na práci u babičky. Kachličky jsem skládal se stejnou píli a nadšením jako včera a do 8 hodin bylo vše důležité hotovo. Nyní se babička už cítí hrdě na svůj dům a ten výsledek je dobrý pro všechny. Dokonce jsem tentokrát při pokládání používal vodováhu a tak je nyní vše vskutku dobře udělané.
Jediný problém nám chvíli dělala prohlubeň pod oknem (zřejmě propadlé místo) a tak jsme museli neustále vozit obrovské množství hlíny na vyrovnání. Nejdříve jsem chtěl udělat prostě schod dolů, ale nakonec jsem rád, že jsme to udělali takto. Vypadá to teďka před domem velmi upraveně - na zdejší poměry a s ohledem na předchozí stav.
Něco po osmé jsme tedy dorazili domů, já konečně spravil a dokončil dědův počítač, sklidil pochvalu od rodičů a leťel do postele. Momentálně pracuji vnitřně na intenzivním zvyšování sebejistoty a pěkně se daří. Hodně daří. Každým dnem jsem v nové provincii životního poznání.
Přes víkend jsem toho zažil mnoho zajímavého. V sobotu jsem se ráno vyspal (nebo spíše nevyspal) z oné slavné páteční čajky, načež jsem tedy meditoval a jinak se pokoušel sebe očišťovat.
Hodně lidí mluvilo o dnešním Radegastu - akci v Nošovicích - ale já jsem již předem hlásil svou nepřítomnost na něm. Takové akce mě totiž nebaví. Pokaždé, když se nějaká taková pořádá, valná většina lidí se zde jde tak zvaně pobavit. Čili, prakticky řečeno, popít, poskákat před pódiem, "potkat se" se známými i novými lidmi a prostě nebýt doma. Dělají to tak všichni a tak to dělají všichni. Průměrnost je pro všechny vždy dobrá výmluva.
Rozhodl jsem se tedy na tu dnešní slavnou akci nejít, protože mi zcela vyhovuje být třeba i doma a pracovat na svých projektech. Narozdíl od hromady lidí kolem, já se nikdy nenudím. Každá příležitost, každý okamžik je pro mě okamžikem jedinečným a proto si neustále naplno užívám, ať se děje cokoliv. Je pravda, že v tom pžípadě bych tedy mohl jít i na ten Radegast. Souhlasím s tím, ale přesto nejdu.
Říká se, že pokud chce člověk vyniknout v něčem, měl se obklopit odborníky v oboru. Prostředí vždy nesmírně formuje člověka a dobře to můžeme pozorovat třeba na malých dětech. Podle toho, mezi jakými partami kluků a holek se pohybují, se sami orientují a jednají. Mění se podvědomé programy, které mají rozhodující vliv na chování i prožívání člověka.
Přes den jsem se pokoušel stavět dědův počítač - a přes icq Slávek uvažoval o tom, že mi přijede pomoct. Přes poledne jsme se s mamkou a taťkou vydali do Jysku, kde jsme koupili polštář, povlečení a prostěradlo pro němku a ještě se stavili v Baumaxu. V tom jsme nenašli ani kliku, kterou chceme novou do byváku, ani hřebíky do zdi, kterými si chci přibít indiánka vedle stolu. Skočili jsme nakonec ještě do Hypernovy (dnes už vlastně Alberta) vedle, cosi málo koupili (mamka především švestky na buchtu) a vrátili se domů.
Zjistil jsem, že Slávek už na icq není a tak jsme jaksi vyčkávali, jestli náhodu nepřijede v časech, které nám podal IDOS. Ani v jednom se neobjevil a tak už k večeru jsme s taťkou jeli k babičce.
U babičky je toho skoro vždycky trochu na práci. Tentokrát děláme - pokládáme nově - kachličky před domem. Byly totiž dosti ohyzdně urovnané a vzhledem k tomu, že chceme němku jednou vzít i na návštěvu k téhle babičce, rozhodli jsme se alespoň ten předek dát do pořádku.
Posilněni švestkami ze stromů na zahradě, pracovali jsme celkem dlouho. S naprostou soustředěností, ale také s radostí jsem kachličky přesně a rychle sadil jednu vedle druhé. Taťka se zatím pustil do kousku na druhé straně a kolem deváté desáté večer jsme už měli celou plošku mezi garáží a domem hotovou. Nutno sice dodat, že v jeden okamžik jsem nevědomě "jel z kopce" a tak jsem část musel předělávat. Chybami se ale člověk učí a tak jsem se radoval i z toho.
Po dobře odvedené práci nás čekala dobrá večeře. A babička nám, tentokrát na styl řízků, osmažila šťavnaté a chutné žampiony z města. K žampionům brambory a, jak je u babičky ve zvyku, chlebíčky s něčím. Najedl jsem se dosyta.
Aby hojnosti nebylo málo, dala mi ještě babička množství informačních prospektů o Frýdku-Místku v němčině. Ty také posháněla v Místku, kde byla přes týden nakoupit. Obdivuju svou babičku, jak neustále myslí na všechny. Dorazili jsme domů a hajdy do hajan.
Neděle byla, pro nás neobvykle, dosti sváteční. Dopoledne jsem mimo jiné dobrodružně pokračoval ve stavbě dědova nového počítače. Na oběd nám maminka udělala jídlo vskutku jedinečné. A to kuře se smaženou zeleninou zcela na středomořský způsob plus rajčatovo-cibulovo-sýrový salát. To všechno bylo naprosto dokonalé, že jsem mou maminku nemohl ohodnotit jinak než za 1 s *.
Odpoledne nás čekala velká akce. Ještě jednou jsem nechal taťku promluvit si po telefonu s paní učitelkou Franko a něco po druhé jsme se pěkně oblíkli a vyrazili na cestu do Kozlovic. U místecké Riviery-točny jsme si vyzvedli mou paní učitelku z hudebky. Tentokrát opět nádherně oblečenou a celkově upravenou - jak je u ní zvykem. A chvíli po půl jsme dorazili na místo, které jsem dokonce znal. Protože koncert měl začít až ve 3, ještě jsme se procházeli kolem zdejšího pěkného kostela s hřbitovem a prohodili pár slov s některými lidmi. Celkem mě překvapilo, jak učitelka důvěrně zná všechny ty pořadatele i samotné umělce.
Nejvíce jsem byl zvědavý na holky, které měly přijet v jednom autě a stále nikde nebyly. Nakonec, až minutu po zahájení, přišli Goluchovi sami. Alespoň ale přišla celá jejich rodina - Kamča, Týnka, maminka a tatínek. U Kamči jsem si všim nápadně zděděných znaků. Po matce má její zajímavou pusu a po otci typické a jedinečné obočí "v hraně" a oči s roztomilým obličejem.
Koncert začal a předčil očekávání všech. Můj taťka předtím dokonce pana Jana Kvapila, nejlepšího současného českého flétnistu, neznal. Po představení si o něm ale udělal rozhodně dobrý obrázek.
Spolu s flétnistou hrál i, přibližně stejně starý, ale i zkušený, loutnista (kytarista), který všechny skladby doprovázel na originální loutny, dokonce s původními strunami z ovčích střívek. Ty proto musel neustále dolaďovat, což třeba na několika desítek strunové loutně dalo docela zabrat.
Hráli staré anglické barokní skladby a zahrnuli při tom několik slavných tehdejších hudebníků. Někteří své písničky skládali při toulkách panskými sídly, jiní hudbu zkoumali vážně a mnoho z nich i do této barokní hudby zavádělo tradiční skotské prvky. Je nutno říci, že všechny skladby byly nádherné a, i přestože například podle mého taťky toho bylo moc, já jsem si užil náramně a tóny, nádherně se rozléhající prostorami sálu, ve mě zanechály jedinečné dojmy a zážitky. Dostával jsem se chvílemi do amosféry staré Anglie a uvažoval, jaké to bylo, když tyhle skladby vznikaly.
Hned po skončení koncertu pan Golucha navrhl zajít si na kofolu do nedaleké místní hospody a tak jsme všichni šli. Jednalo se o opravdu stylový a prestižní hostinec, který dokonce nabízel vlastní místní kvasnicové pivo. Taťka sice nemohl, ale paní učitelka i pan G. si dali. Velkou srandu jsem si užil při objednávání vlastního nápoje. Na závěr jsem si tedy zvolil pomerančový džus; zbytek osazenstva starou dobrou kofolu.
Myslel jsem, že to bude vše, ale v nenadání si ještě Kamčin taťka nečekaně objednal jakousi škvarkovou pomazánku. Netušil jsem, co přesně to je zač, ale zajímalo mě, stejně jako tátu, proč zrovnu tu; tak jsme si taky objednali jednu.
Po notné chvíli přišel číšník, donesl košík s chleby a každému zvláštní a roztomiloou soupravičku. Prkýnko, které mělo vyřezaný otvor na malý kastrůlek s onou pomazánkou a malou prohlubeň na čerstvě nakrájenou cibulku. K tomu všemu ten chléb byl čerstvě opečený na způsob topinky. Díky tomuto se pomazánka také dobře roztírala.
Namazal si táta, namazl jsem si já a musím říci, že jsem si velmi pochutnal. Takové škvarky na křupavém chlebu s cibulkou přijdou člověku po několikahodinovém sezení docela k chuti.
Bavili jsme se, jedli, popíjeli, až na stole nezbyl džbán ani talíř plný a vydali jsme se domů. Ještě u auta nás seřvala paní z jiné restaurace, že parkujeme na vyhrazeném parkovišti, taťka to ale, podle mě velmi taktně, vyjednal a hned jsme jeli.
Doma jsem se převlík a šli jsme pokračovat na práci u babičky. Kachličky jsem skládal se stejnou píli a nadšením jako včera a do 8 hodin bylo vše důležité hotovo. Nyní se babička už cítí hrdě na svůj dům a ten výsledek je dobrý pro všechny. Dokonce jsem tentokrát při pokládání používal vodováhu a tak je nyní vše vskutku dobře udělané.
Jediný problém nám chvíli dělala prohlubeň pod oknem (zřejmě propadlé místo) a tak jsme museli neustále vozit obrovské množství hlíny na vyrovnání. Nejdříve jsem chtěl udělat prostě schod dolů, ale nakonec jsem rád, že jsme to udělali takto. Vypadá to teďka před domem velmi upraveně - na zdejší poměry a s ohledem na předchozí stav.
Něco po osmé jsme tedy dorazili domů, já konečně spravil a dokončil dědův počítač, sklidil pochvalu od rodičů a leťel do postele. Momentálně pracuji vnitřně na intenzivním zvyšování sebejistoty a pěkně se daří. Hodně daří. Každým dnem jsem v nové provincii životního poznání.
sobota 12. září 2009
Válec v dešti smogu
Pátek 11.9.09
Co jsem dělal během dne. No ráno mi ještě před školou zavolal kurýr s klávesnicí a tak jsem telefon předal taťkovi. A ten se s ním domluvil, že mu to přivezou do firmy.
Do školy jsem se nechal svézt autem. Chtěl jsem si ráno ještě nagelovat čerstvě ostříhané vlasy, ale nějak to nevyšlo. Z časových důvodů.
Ve škole se nedělo nic extra. V tělocviku jsem si zahrál pěkně fotbal a díky Horovi zůstal jenom v bráně. K mému překvapení si na něj pořádně zanadával i Kori. Nakonec mi jej možná bylo i trochu líto. Krom toho, celou dobu vyučování se všichni bavili o tom, jak večer půjdou (opět) do Stouno na Hity (ze záhrobí) a parádně si na nich užijí. A taky padlo nejedno slovo o sobotním dni Radegast v Nošovicích. Velké známé chlastačce všech dob. K tomu všemu se ještě dost lidí domlouvalo na odpoledni a noclehu u Toma. Jelikož má rodiče přes víkend pryč, jako správný úspěšný muž své bydliště náležitě využívá.
Já jsem se rozhodl na žádnou z těchto akcí nejít. Jednak protože stojí zbytečné peníze. A taky se na nich nic zajímavého neděje a mě nebaví. A aby toho nebylo málo, většinou lidi na takové akce chodí, aby se ožrali. Ne vždy, ale dost často. A já nepiju. Není to pro mě výhodné.
Odpoledne jsem byl doma, potom šel s kamarády na chvíli ven, byli pro mě Terka, Radek, Michal, Iva, Lucka a Markéta. Popovídal jsem si s nimi o škole. Zdálo se, že ke mě mají respekt a Tea mi byla obvzlášť sympatická. Dlouho jsem kluky přemlouval, aby šli do čajovny. Taky Danka jsem chtěl.
Nakonec nešel nikdo a řekli mi, že přijdou, když přímo holky jim telefonem řeknou, že je chcou. Kolem půl 7 jsem se tedy ještě doma najed a vydal se sám do čajovny. Tam mě čekalo 5 holek - Bea, Pája, Linda, Venďa a Týnka. Bylo pro mě ctí, být jediný chlap mezi tolika holkami. Nakonec totiž ani po telefonátu Michal s Radkem nepřišli. Chvíli jsme povídali. Taky jsem se dozvěděl, že Bea píše něco do svého notýsku. Zřejmě jakýsi příběh. Páji to dala přečíst a moc ji to dojalo (a nebo se tak alespn tvářila - málem plakala).
O půl osmé se všichni rozhodli odejít. Bea musela, Linda taky a ostatní se přidaly jako správné kamarádky. Mimochodem Linda mi byla moc povědomá. Připomíná mi totiž jednu moji oblíbenou americkou písničkářku, kterou poslouchám na youtube. A taky byla krásně upravená. Dokonalá image.
Bea byla mými vlasy, podle mě, příjemně překvapena. A neustále se mě ptala na ty mé další zásadní změny v životě. Nějak jsem nedokázal odpovědět, částečně i proto, protože jsem ty změny neměl v hlavě ujasněné. Ne ale že by nebyly. Nicméně dost Beu pohoršilo, když jsem oznámil, že změny dělám často. Asi to pochopila tak, že často měním holky. Kdyby jen ona věděla, jak jsem to myslel a jak na tom ve skutečnosti jsem.
Když jsme šli s Beou a Pájou domů, holky vymyslely, že zajdou za Pájinou mamkou a pokusí se ji překecat, aby Pája mohla přespat u Bey. Ta navíc dneska přes noc nikoho neměla doma. Když jsem čekal před Pájiným panelákem, měl jsem dostatek času na lehkou dechovou meditaci. Zjevně totiž bylo to překecávání složitější. Jedním z důvodů mohlo být to, že Pája dneska ještě vůbec nebyla doma. Což i mě překvapilo.
Po úspěšném vyjednání jsme kvapili zpátky k Bei. Nezdá se to, ale je to kus cesty. Běželi jsme tak, že jsem málem nestíhal a i tak nám to trvalo nejméně 20 minut. Největší deprimací pro mě bylo, že celou cestu šly holky přede mnou a vůbec si mne nevšímaly. Jen si spolu povídaly a smály se. A pouze ke konci z úst Bey znovu zazněl dotaz, jaké že jsou ty moje změny.
Nejbolestivější pro mě bylo, když najednou během chůze holky uprchly a z dáli lacině řekly, že už musí a ať se mám. Zahnuly do vchodu a byly pryč.
Byly to pro mě těžké okamžiky. Hned jsem se vyčůral u keře, lehl si na lavičku a jal se něco s tím dělat. Uklidnit se se mi příliš nedařilo a tak jsem alespoň přemítal nad vším možným a nad holkami. Rozhodl jsem se jim napsat ještě loučící smsku. A napsal. Napsal jsem taky Lucce z Poříčí. Nakonec jsem snědl všechny (asi 20) bonbóny - sněhurky - z kapsy a nálada se mi trochu zlepšila. Věc, která mě opět rozhodila byl telefon od Michala. Danek mi oznámil, že na mě čekají a optal se, kdy přijdu. Že chcou jít do klubovny a kdesi cosi. Tedy jsem odpověděl, že přijdu až za nějakou dobu a že půjdu rovnou do postele.
Pomalu jsem se procházel Místeckým i Frýdeckým městem až jsem asi v 10 dorazil k domu. Už u krevního centra jsem potkal kluky, jdouc mi naproti, ale hned jsem jim oznámil, že jdu spát a nikde s nimi dneska už nehodlám být.
Nakonec teda mě nechali jít a sami šli do klubovny. Mamka, která doma z okna vše sledovala, se začínala vyptávat, kam šli a tak dále. Až jsem to nakonec ani já nevydržel a vyklopil jsem na ní, že jsou teda v klubovně a já nemám síly jim odporovat. S mamkou jsme si trochu ostře vyměnili pár názorů, ale aspoň trochu mě pochopila a to mi moc pomohlo. Zjistil jsem, že příště to vyřeším nějak líp. Neboť nic není jejich vina. Ani má. Já jen za to beru zodpovědnost.
Chvíli jsem si ještě čet a šel do postele, kde mi hlavou běhaly myšlenky dosti různé a zajímavé. Nakonec jsem však vyčerpáním hluboce usnul a dokonce si krásně zasnil. Další jedinečný a úchvatný den za sebou.
Co jsem dělal během dne. No ráno mi ještě před školou zavolal kurýr s klávesnicí a tak jsem telefon předal taťkovi. A ten se s ním domluvil, že mu to přivezou do firmy.
Do školy jsem se nechal svézt autem. Chtěl jsem si ráno ještě nagelovat čerstvě ostříhané vlasy, ale nějak to nevyšlo. Z časových důvodů.
Ve škole se nedělo nic extra. V tělocviku jsem si zahrál pěkně fotbal a díky Horovi zůstal jenom v bráně. K mému překvapení si na něj pořádně zanadával i Kori. Nakonec mi jej možná bylo i trochu líto. Krom toho, celou dobu vyučování se všichni bavili o tom, jak večer půjdou (opět) do Stouno na Hity (ze záhrobí) a parádně si na nich užijí. A taky padlo nejedno slovo o sobotním dni Radegast v Nošovicích. Velké známé chlastačce všech dob. K tomu všemu se ještě dost lidí domlouvalo na odpoledni a noclehu u Toma. Jelikož má rodiče přes víkend pryč, jako správný úspěšný muž své bydliště náležitě využívá.
Já jsem se rozhodl na žádnou z těchto akcí nejít. Jednak protože stojí zbytečné peníze. A taky se na nich nic zajímavého neděje a mě nebaví. A aby toho nebylo málo, většinou lidi na takové akce chodí, aby se ožrali. Ne vždy, ale dost často. A já nepiju. Není to pro mě výhodné.
Odpoledne jsem byl doma, potom šel s kamarády na chvíli ven, byli pro mě Terka, Radek, Michal, Iva, Lucka a Markéta. Popovídal jsem si s nimi o škole. Zdálo se, že ke mě mají respekt a Tea mi byla obvzlášť sympatická. Dlouho jsem kluky přemlouval, aby šli do čajovny. Taky Danka jsem chtěl.
Nakonec nešel nikdo a řekli mi, že přijdou, když přímo holky jim telefonem řeknou, že je chcou. Kolem půl 7 jsem se tedy ještě doma najed a vydal se sám do čajovny. Tam mě čekalo 5 holek - Bea, Pája, Linda, Venďa a Týnka. Bylo pro mě ctí, být jediný chlap mezi tolika holkami. Nakonec totiž ani po telefonátu Michal s Radkem nepřišli. Chvíli jsme povídali. Taky jsem se dozvěděl, že Bea píše něco do svého notýsku. Zřejmě jakýsi příběh. Páji to dala přečíst a moc ji to dojalo (a nebo se tak alespn tvářila - málem plakala).
O půl osmé se všichni rozhodli odejít. Bea musela, Linda taky a ostatní se přidaly jako správné kamarádky. Mimochodem Linda mi byla moc povědomá. Připomíná mi totiž jednu moji oblíbenou americkou písničkářku, kterou poslouchám na youtube. A taky byla krásně upravená. Dokonalá image.
Bea byla mými vlasy, podle mě, příjemně překvapena. A neustále se mě ptala na ty mé další zásadní změny v životě. Nějak jsem nedokázal odpovědět, částečně i proto, protože jsem ty změny neměl v hlavě ujasněné. Ne ale že by nebyly. Nicméně dost Beu pohoršilo, když jsem oznámil, že změny dělám často. Asi to pochopila tak, že často měním holky. Kdyby jen ona věděla, jak jsem to myslel a jak na tom ve skutečnosti jsem.
Když jsme šli s Beou a Pájou domů, holky vymyslely, že zajdou za Pájinou mamkou a pokusí se ji překecat, aby Pája mohla přespat u Bey. Ta navíc dneska přes noc nikoho neměla doma. Když jsem čekal před Pájiným panelákem, měl jsem dostatek času na lehkou dechovou meditaci. Zjevně totiž bylo to překecávání složitější. Jedním z důvodů mohlo být to, že Pája dneska ještě vůbec nebyla doma. Což i mě překvapilo.
Po úspěšném vyjednání jsme kvapili zpátky k Bei. Nezdá se to, ale je to kus cesty. Běželi jsme tak, že jsem málem nestíhal a i tak nám to trvalo nejméně 20 minut. Největší deprimací pro mě bylo, že celou cestu šly holky přede mnou a vůbec si mne nevšímaly. Jen si spolu povídaly a smály se. A pouze ke konci z úst Bey znovu zazněl dotaz, jaké že jsou ty moje změny.
Nejbolestivější pro mě bylo, když najednou během chůze holky uprchly a z dáli lacině řekly, že už musí a ať se mám. Zahnuly do vchodu a byly pryč.
Byly to pro mě těžké okamžiky. Hned jsem se vyčůral u keře, lehl si na lavičku a jal se něco s tím dělat. Uklidnit se se mi příliš nedařilo a tak jsem alespoň přemítal nad vším možným a nad holkami. Rozhodl jsem se jim napsat ještě loučící smsku. A napsal. Napsal jsem taky Lucce z Poříčí. Nakonec jsem snědl všechny (asi 20) bonbóny - sněhurky - z kapsy a nálada se mi trochu zlepšila. Věc, která mě opět rozhodila byl telefon od Michala. Danek mi oznámil, že na mě čekají a optal se, kdy přijdu. Že chcou jít do klubovny a kdesi cosi. Tedy jsem odpověděl, že přijdu až za nějakou dobu a že půjdu rovnou do postele.
Pomalu jsem se procházel Místeckým i Frýdeckým městem až jsem asi v 10 dorazil k domu. Už u krevního centra jsem potkal kluky, jdouc mi naproti, ale hned jsem jim oznámil, že jdu spát a nikde s nimi dneska už nehodlám být.
Nakonec teda mě nechali jít a sami šli do klubovny. Mamka, která doma z okna vše sledovala, se začínala vyptávat, kam šli a tak dále. Až jsem to nakonec ani já nevydržel a vyklopil jsem na ní, že jsou teda v klubovně a já nemám síly jim odporovat. S mamkou jsme si trochu ostře vyměnili pár názorů, ale aspoň trochu mě pochopila a to mi moc pomohlo. Zjistil jsem, že příště to vyřeším nějak líp. Neboť nic není jejich vina. Ani má. Já jen za to beru zodpovědnost.
Chvíli jsem si ještě čet a šel do postele, kde mi hlavou běhaly myšlenky dosti různé a zajímavé. Nakonec jsem však vyčerpáním hluboce usnul a dokonce si krásně zasnil. Další jedinečný a úchvatný den za sebou.
pátek 11. září 2009
Opus
Čtvrtek 10.9.09
Dny letí jako voda a já pomalu začínám ztrácet pojem o čase. Málem jsem dneska do sešitů psal 10.10.010, jak jsem byl zmatený včerejškem.
Seminář biologie byl zajímavý. Potkal jsem zde plno známých tváří - Evu Májovou, Honzu Poledníka, Poláška, Dejva, Kristýnu Vávrovou a další. Jako v matice se nás ze začátku hodiny Onderková ptala, co chceme dělat za výšku. Docela ji překvapilo mé, z řady vybočující, prohlášení, že o výšce neuvažuju a biologie mě prostě baví a zajímá. Během následujících dvou hodin jsme se dozvěděli o programu tohoto roku. Pověděla nám pár slov o výškách a pak nám řekla věci, tkeré nás, jako bilogy čekají. Velkou radost mi udělalo, když jsem se dozvěděl, že každý budeme dělat herbář. Já jsem hned dosáhl nadšení a po pár prohlídnutích jiných herbářů jsem nabyl dojmu, že 100 kytek posbírám ještě do zimy. Do konce roku jich máme mít povinně 50.
Další důležitou informací pro nás bylo, že do pololetí si každý připraví seminární práci na nějaké téma. Myslel jsem si, že to bude bůhvijaká blbost. Ale poté, co nám profesorka donesla desítky seminárek od bývalých studentů mě naplnila vlna inspirace. Zjistil jsem, že taková seminární práce je neskutečně užitečná věc. Z brožurky čítající přibližně 20 listů se člověk doví ohromné množství informací. Proto jsem si taky hned tří půjčil. A jaké krásné teprv musí být tvoření vlastní takové seminárky. Z mého mylného přesvědčení, že psát je divné, jsem ihned upustil a dostal jsem nový náhled na věc. Stačí trochu změnit pohled, své vlastní vnímání skutečnosti - a najednou se činnost (zde psaní) stane snadnou. Jak jednoduché a krásné.
Němčina byla pro všechny studenty velkým zdrojem smíchu. Zrovna jsme překládali nějaké texty do češtiny, když v tom mi začal zvonit telefon. Tušil jsem, že to je kurýr, který mi volá ohledně zásilky s dědovým počítačem. Bylo sice uprostřed, ale bez servítek jsem se učitelky zeptal "Můžu si vzít telefon?" Sotva zaznělo "ano," hned jsem hovor vzal a začal vyjednávat. To, že učitelka špatně pochopila význam slova zvednout není přece můj problém. Ale většina studentů alespoň chytla pořádný záchvat smíchu. Profesorka prý dokonce největší ze všech. Naštěstí Banetková je hodná a tak mi všechno odpustila (i když se tvářila zpočátku jinak).
Po škole jsem si teda zašel domů, vzít si monitor. A hned poté jsem vyrazil na kole a zamířil si to k holiči. Chvíli jsem uvažoval, radil se s holičkou a nakonec to vyřešila elegantně. Vlasy mi zkrátila oproti původnímu stavu celkem dost, dokonce na bocích a vzadu strojkem a vršek nagelovala. A změna účesu se ji povedla náramně a to k lepšímu. Poděkoval jsem a zaplatil 90 Kč.
Po holiči jsem vyjel k ADT prodejně, jež, jak jsem zjistil, je už zrušená. Nezbývalo mi tedy, než nechat si kolo u zmrzliny Pod vrbou a skočit do Kaňoka. Zeptal jsem se na DVD mechaniku a samozřejmě měli přesně tu správnou. A to dokonce za úžasnou cenu. Řekl bych, že levněji, než na internetu, kde jsem ji chtěl koupit původně, ale nebyla skladem.
Uspokojen úspěšnou koupí, zašel jsem ještě do našeho malého frýdeckého knihkupectví Librex. Zeptal jsem se po chvíli prohlížení si knížek na modrého Murphyho - učebnici gramatiky. Ale dostal jsem se záporné odpovědi. Dokonce takovou knížku ani nikdy neměli. Inu, v pondělí si zajdu do Bílka, tam knížku prý prodávají a celkem výhodně - "jen" 600 Kč.
Odpoledne potom jsem chtěl jít s Dankem do zkušebny, o které říkal, že má začít v půl páté. Sotva jsem vylezl z domu, Danek zjistil, že nikam nemůže jít. Tedy s Radkem a Michalem jsem se vydal do Prostoru, kde jsem objevil, že jak jsem tušil, zkoušku máme až od 6 do půl osmé. Tak jsme šli domů a cestou kolem hřiště první základní školy jsme si všimli velké popelnice. Trochu jsme ji proslídili pohledem a první co jsme uviděli, byly kupy Lega a Merkuru. Nic nám nestálo v cestě si takové staré a vzácné hračky vzít. Do klubovny jsme si tím pádem odnesli asi 10 kilo mého oblíbeného Merkuru a jeden kyblík lega, které se líbilo Radkovi. Chvíli jsme si hráli a před šestou vyrazili, po umytí se, do zkušebny.
Nabral jsem nástroje a připravil se. Chvíli jsem hrál, poté na pódium přišli i Radek s Michalem, chvíli si poblbli a pak je to přestalo bavit, tak do konce zkoušky nedočkavě a unuděne seděli na gauči. Já jsem si mezitím vyzkoušel jak naše nové melodie, tak ty starší. A také z mých rukou a úst zaznělo pár coverů Nohavicy i jiných, podle zpěvníku. Zkouška dopadla nic moc, to se ale s jedním členem a 2 lumpy dalo čekat. Jsem zvědavý, jestli se nám podaří sehnat opravdickoou zkušebnu, která by byla jen pro nás. Posledně, když jsem se panu doktoru Korčovi ze Slezanu dovolal, jsem se dozvěděl, že zrovna o nevyužitých budovách s někým jednají a mám se znovu zeptat někdy v řijnu. Naštěstí prý Pavlův strejda má plno kontaktů na všechno kolem hudby. Neboť se totiž stará o zařízování různých akcí.
Po zkoušce jsem odhodlaně šel domů a po pár přečtených řádcích rovnou do postele, kde jsem si opět ještě na mobilu něco počet. Dozvěděl jsem se toho mnoho.
Dny letí jako voda a já pomalu začínám ztrácet pojem o čase. Málem jsem dneska do sešitů psal 10.10.010, jak jsem byl zmatený včerejškem.
Seminář biologie byl zajímavý. Potkal jsem zde plno známých tváří - Evu Májovou, Honzu Poledníka, Poláška, Dejva, Kristýnu Vávrovou a další. Jako v matice se nás ze začátku hodiny Onderková ptala, co chceme dělat za výšku. Docela ji překvapilo mé, z řady vybočující, prohlášení, že o výšce neuvažuju a biologie mě prostě baví a zajímá. Během následujících dvou hodin jsme se dozvěděli o programu tohoto roku. Pověděla nám pár slov o výškách a pak nám řekla věci, tkeré nás, jako bilogy čekají. Velkou radost mi udělalo, když jsem se dozvěděl, že každý budeme dělat herbář. Já jsem hned dosáhl nadšení a po pár prohlídnutích jiných herbářů jsem nabyl dojmu, že 100 kytek posbírám ještě do zimy. Do konce roku jich máme mít povinně 50.
Další důležitou informací pro nás bylo, že do pololetí si každý připraví seminární práci na nějaké téma. Myslel jsem si, že to bude bůhvijaká blbost. Ale poté, co nám profesorka donesla desítky seminárek od bývalých studentů mě naplnila vlna inspirace. Zjistil jsem, že taková seminární práce je neskutečně užitečná věc. Z brožurky čítající přibližně 20 listů se člověk doví ohromné množství informací. Proto jsem si taky hned tří půjčil. A jaké krásné teprv musí být tvoření vlastní takové seminárky. Z mého mylného přesvědčení, že psát je divné, jsem ihned upustil a dostal jsem nový náhled na věc. Stačí trochu změnit pohled, své vlastní vnímání skutečnosti - a najednou se činnost (zde psaní) stane snadnou. Jak jednoduché a krásné.
Němčina byla pro všechny studenty velkým zdrojem smíchu. Zrovna jsme překládali nějaké texty do češtiny, když v tom mi začal zvonit telefon. Tušil jsem, že to je kurýr, který mi volá ohledně zásilky s dědovým počítačem. Bylo sice uprostřed, ale bez servítek jsem se učitelky zeptal "Můžu si vzít telefon?" Sotva zaznělo "ano," hned jsem hovor vzal a začal vyjednávat. To, že učitelka špatně pochopila význam slova zvednout není přece můj problém. Ale většina studentů alespoň chytla pořádný záchvat smíchu. Profesorka prý dokonce největší ze všech. Naštěstí Banetková je hodná a tak mi všechno odpustila (i když se tvářila zpočátku jinak).
Po škole jsem si teda zašel domů, vzít si monitor. A hned poté jsem vyrazil na kole a zamířil si to k holiči. Chvíli jsem uvažoval, radil se s holičkou a nakonec to vyřešila elegantně. Vlasy mi zkrátila oproti původnímu stavu celkem dost, dokonce na bocích a vzadu strojkem a vršek nagelovala. A změna účesu se ji povedla náramně a to k lepšímu. Poděkoval jsem a zaplatil 90 Kč.
Po holiči jsem vyjel k ADT prodejně, jež, jak jsem zjistil, je už zrušená. Nezbývalo mi tedy, než nechat si kolo u zmrzliny Pod vrbou a skočit do Kaňoka. Zeptal jsem se na DVD mechaniku a samozřejmě měli přesně tu správnou. A to dokonce za úžasnou cenu. Řekl bych, že levněji, než na internetu, kde jsem ji chtěl koupit původně, ale nebyla skladem.
Uspokojen úspěšnou koupí, zašel jsem ještě do našeho malého frýdeckého knihkupectví Librex. Zeptal jsem se po chvíli prohlížení si knížek na modrého Murphyho - učebnici gramatiky. Ale dostal jsem se záporné odpovědi. Dokonce takovou knížku ani nikdy neměli. Inu, v pondělí si zajdu do Bílka, tam knížku prý prodávají a celkem výhodně - "jen" 600 Kč.
Odpoledne potom jsem chtěl jít s Dankem do zkušebny, o které říkal, že má začít v půl páté. Sotva jsem vylezl z domu, Danek zjistil, že nikam nemůže jít. Tedy s Radkem a Michalem jsem se vydal do Prostoru, kde jsem objevil, že jak jsem tušil, zkoušku máme až od 6 do půl osmé. Tak jsme šli domů a cestou kolem hřiště první základní školy jsme si všimli velké popelnice. Trochu jsme ji proslídili pohledem a první co jsme uviděli, byly kupy Lega a Merkuru. Nic nám nestálo v cestě si takové staré a vzácné hračky vzít. Do klubovny jsme si tím pádem odnesli asi 10 kilo mého oblíbeného Merkuru a jeden kyblík lega, které se líbilo Radkovi. Chvíli jsme si hráli a před šestou vyrazili, po umytí se, do zkušebny.
Nabral jsem nástroje a připravil se. Chvíli jsem hrál, poté na pódium přišli i Radek s Michalem, chvíli si poblbli a pak je to přestalo bavit, tak do konce zkoušky nedočkavě a unuděne seděli na gauči. Já jsem si mezitím vyzkoušel jak naše nové melodie, tak ty starší. A také z mých rukou a úst zaznělo pár coverů Nohavicy i jiných, podle zpěvníku. Zkouška dopadla nic moc, to se ale s jedním členem a 2 lumpy dalo čekat. Jsem zvědavý, jestli se nám podaří sehnat opravdickoou zkušebnu, která by byla jen pro nás. Posledně, když jsem se panu doktoru Korčovi ze Slezanu dovolal, jsem se dozvěděl, že zrovna o nevyužitých budovách s někým jednají a mám se znovu zeptat někdy v řijnu. Naštěstí prý Pavlův strejda má plno kontaktů na všechno kolem hudby. Neboť se totiž stará o zařízování různých akcí.
Po zkoušce jsem odhodlaně šel domů a po pár přečtených řádcích rovnou do postele, kde jsem si opět ještě na mobilu něco počet. Dozvěděl jsem se toho mnoho.
čtvrtek 10. září 2009
Akty
Středa 9.9.09
Den s magickým datem mě provázel už od rána a já jsem to do druhé hodiny vyučování ani nepostřehl. Považoval jsem dnešek za obvzláště vyjímečný; za obvzláště vyjímečný však považuju zcela každý den, tyi se "nešťastnými" daty nevyjímaje.
Ráno jsem vstával v 6, protože jsem se chtěl vydat ještě do posilovny. Byl jsem unavený a rozhodl jsem se, že si tam vyrazím až na půl osmé. Protože pár minut posilování mi bohatě stačí a více by bylo z mého pohledu kontraproduktivní (celková únava a bolest svalů celý den atd.).
Ve škole jsme měli první 2 hodiny semináře z matematiky. A byly to hodiny, na které ani za sto let nezapomenu. Bavil jsem se neustále a to nejen díky složení studentů, ale hlavně díky kantorovi. Má nás totiž ředitel Kocich.
Tenhle člověk by se na první pohled mohl zdát přísný a neústupný. Ale jakmile jsem jej poznal, hned jsem pochopil o co jde. Ze začátku se nás vyptal na naše zaměření (obor maturity a výšky) a posléze rozdělil třídní funkce. Smetáky aka službou se stala dvojička v prní lavici; Dvěřníkem Lukáš; Zvoníkem Matěj; a Oslem poslem nakonec nikdo. Ředitel totiž konstatoval, že v našem semináři nikdy není absence a tak ani není třeba k nám nosit třídní knihu.
Poté, co s námi probral, co to vlastně matematika je, jsme se trochu dohodli na tom, co budeme probírat a ukázal nám hned ze začátku pár nesmírně užitečných fint pro počítání, které jsme neznali. Druhou hodinu, hned ze začátku nám dal písemku. 2 příklady a 15 minut na jejich vyřešení. Plus jako bonus, kdo to bude mít dřív, může si posvačit.
Je zjevné, že jsem byl hotov jako první, a přesvědčen, že mám vše dobře jsem si přines svačinku. Všichni byli překvapeni. Tom skončil chvíli po mě a tak se se mnou podělil o švestičky, které byly částí jeho přenosného bufetu. Nakonec čas uběhl, všichni jsme odevzdali a Kocich se dal do veřejného opravování. První pětka. Druhá. Třetí. Dokázal nám, že vůbec neumíme řešit matematické úlohy správně. Používání dosazovací tabulky při kreslení grafu funkce podle něj je nějvětší hřích. Já jsem naštěstí "dostal" 3, ale když došel k Tomovi, opět se pozastavil, dal mu basu a povzbudivě zavyl "Ať žijou švěstky!".
Nakonec písemku nemyslel vážně, ale jen si nás zkoušel. A dělal si legraci opravdu ze všeho. Je to další skvělý učitel, kterého jsme letos chytli. Ale věřím, že profesor, kterého chytla druhá seminářová skupina na matiku není o nic horší. Pavel byl prvního záři hodně naštvaný, že Kocich na něj nevyšel. Každý je jiný a on se bude mít taky dobře.
V matice už začíná naše oblíbená rutina. Totiž opisování domácích úkolů. A i já jsem se k takovým lidem přidal. Naštěstí Kožušníková nic nepoznala. A u tabule mě navíc za "elegantní řešení" příkladu před celou třídou významně pochválila. Ano, má mě oblíbeného. Ale ne náhodou. Vím, čím si to zasluhuju. Když člověk věnuje někomu svou pozornost, ten někdo to dobře pozná a pocítí.
Na obědě se mi dostalo informace, že Lucka ze třídy plánuje vydávat nějaké školní noviny. Ihned jsem ji začal povzbuzovat a dávat na jevo svůj vlastní příspěvek. Protože velmi podobná myšlenka mě napadla už nejednou. A cením si toho, že se ujala takového nápadu a převádí jej ve skutečnost. Hned po obědě jsem se proto, ještě před hudebkou, vydal do Šprtovy tiskárny. Nikdy jsem tam nebyl, ale kancelář (a i provoz samotný) jsem vzápětí našel. Pana vrchního jsem se poptal na ceny a zjistil následující: Při nákladu do 100 kusů, by sešit velikostí A5, na obyčeném papíře, černobíle a secvaknut vyšel cca 11 Kč za výtisk. Za informaci jsem byl vděčný, ale dost mě překvapila. Čekal bych za brožurku s tak malým obsahem menší cenu. Inu, co se dá dělat. Zítra informuju Lucku.
Na hudebku jsem se už těšil a dokonce jsem přišel téměř akorát (pár minut předem), což mi i učitelce pomohlo udržet si dobrou náladu. První na řadě byl kvartet a já jsem se s vervou pustil do hraní. Věc, kterou jsme začali, byl náš oblíbený Canon. Skladba nádherná, harmonická a uvolňující, ale pro některé trochu nudná. Doma jsem sice nikdy od konce školního roku na flétnu necvičil, učitelka se ale domnívala o opaku. Díky vnitřním změnám hraju dokonale vyrovnaným a krásným tónem, čehož se obvykle těžko dosahuje. Moje necvičení se pak projevilo až na technicky náročnější pasážích, které jsem nezvlád bez chyby zahrát z listu. To ale vůbec nevadí, protože, a i mě to překvapuje, dokážu se (i v nerytmické a nelogické) skladbě kdekoliv znovu připojit. Vždy mě to ohromuje, protože vím, jaké to pro mě kdysi bylo těžké a jak to je obtížné i pro ostatní.
Po Canonu jsme si projeli Presto a přichystali se na zkoušku našeho většího souboru Tempra. Učitelka s radostí zjistila, že vedlejší (větší) učebna je volná a tak jsme se nastěhovali tam. K nám, čtyřem z kvartetu se přidali postupně Evík, Anička a nakonec i Beáta. Smutnou zprávou pro nás bylo, že dlouhodobí členové nás už nenavštíví, protože se vydali všemi směry do světa. Ale tak hrozná ta zpráva nakonec nebyla. Na soutěži, která je letos, musí každá flétna v souboru hrát svůj vlastní hlas (ne zdvojený, jak to je u nás obvyklé). A díky tomu, že nás je o mnoho méně, není tak těžké tuto podmínku naplnit.
Když jsme probírali noty, zjistili jsme, že téměř nic nemáme. A tak, nejdříve jsme si zkusili zahrát jakousi jednu šílenou skladbu. Tu jsme zavrhli a vrátili. A učitelka nám rozdala další noty, tentokrát něco krásného starého. To jsme si už i zahráli a moc se nám to líbilo. Hodina tedy skončila brzy.
K večeru jsem se vrátil domů, docela dost početl, něco postudoval a šel spát. Jako každý den, ale zase jedinečně a po jedinečním dni.
Den s magickým datem mě provázel už od rána a já jsem to do druhé hodiny vyučování ani nepostřehl. Považoval jsem dnešek za obvzláště vyjímečný; za obvzláště vyjímečný však považuju zcela každý den, tyi se "nešťastnými" daty nevyjímaje.
Ráno jsem vstával v 6, protože jsem se chtěl vydat ještě do posilovny. Byl jsem unavený a rozhodl jsem se, že si tam vyrazím až na půl osmé. Protože pár minut posilování mi bohatě stačí a více by bylo z mého pohledu kontraproduktivní (celková únava a bolest svalů celý den atd.).
Ve škole jsme měli první 2 hodiny semináře z matematiky. A byly to hodiny, na které ani za sto let nezapomenu. Bavil jsem se neustále a to nejen díky složení studentů, ale hlavně díky kantorovi. Má nás totiž ředitel Kocich.
Tenhle člověk by se na první pohled mohl zdát přísný a neústupný. Ale jakmile jsem jej poznal, hned jsem pochopil o co jde. Ze začátku se nás vyptal na naše zaměření (obor maturity a výšky) a posléze rozdělil třídní funkce. Smetáky aka službou se stala dvojička v prní lavici; Dvěřníkem Lukáš; Zvoníkem Matěj; a Oslem poslem nakonec nikdo. Ředitel totiž konstatoval, že v našem semináři nikdy není absence a tak ani není třeba k nám nosit třídní knihu.
Poté, co s námi probral, co to vlastně matematika je, jsme se trochu dohodli na tom, co budeme probírat a ukázal nám hned ze začátku pár nesmírně užitečných fint pro počítání, které jsme neznali. Druhou hodinu, hned ze začátku nám dal písemku. 2 příklady a 15 minut na jejich vyřešení. Plus jako bonus, kdo to bude mít dřív, může si posvačit.
Je zjevné, že jsem byl hotov jako první, a přesvědčen, že mám vše dobře jsem si přines svačinku. Všichni byli překvapeni. Tom skončil chvíli po mě a tak se se mnou podělil o švestičky, které byly částí jeho přenosného bufetu. Nakonec čas uběhl, všichni jsme odevzdali a Kocich se dal do veřejného opravování. První pětka. Druhá. Třetí. Dokázal nám, že vůbec neumíme řešit matematické úlohy správně. Používání dosazovací tabulky při kreslení grafu funkce podle něj je nějvětší hřích. Já jsem naštěstí "dostal" 3, ale když došel k Tomovi, opět se pozastavil, dal mu basu a povzbudivě zavyl "Ať žijou švěstky!".
Nakonec písemku nemyslel vážně, ale jen si nás zkoušel. A dělal si legraci opravdu ze všeho. Je to další skvělý učitel, kterého jsme letos chytli. Ale věřím, že profesor, kterého chytla druhá seminářová skupina na matiku není o nic horší. Pavel byl prvního záři hodně naštvaný, že Kocich na něj nevyšel. Každý je jiný a on se bude mít taky dobře.
V matice už začíná naše oblíbená rutina. Totiž opisování domácích úkolů. A i já jsem se k takovým lidem přidal. Naštěstí Kožušníková nic nepoznala. A u tabule mě navíc za "elegantní řešení" příkladu před celou třídou významně pochválila. Ano, má mě oblíbeného. Ale ne náhodou. Vím, čím si to zasluhuju. Když člověk věnuje někomu svou pozornost, ten někdo to dobře pozná a pocítí.
Na obědě se mi dostalo informace, že Lucka ze třídy plánuje vydávat nějaké školní noviny. Ihned jsem ji začal povzbuzovat a dávat na jevo svůj vlastní příspěvek. Protože velmi podobná myšlenka mě napadla už nejednou. A cením si toho, že se ujala takového nápadu a převádí jej ve skutečnost. Hned po obědě jsem se proto, ještě před hudebkou, vydal do Šprtovy tiskárny. Nikdy jsem tam nebyl, ale kancelář (a i provoz samotný) jsem vzápětí našel. Pana vrchního jsem se poptal na ceny a zjistil následující: Při nákladu do 100 kusů, by sešit velikostí A5, na obyčeném papíře, černobíle a secvaknut vyšel cca 11 Kč za výtisk. Za informaci jsem byl vděčný, ale dost mě překvapila. Čekal bych za brožurku s tak malým obsahem menší cenu. Inu, co se dá dělat. Zítra informuju Lucku.
Na hudebku jsem se už těšil a dokonce jsem přišel téměř akorát (pár minut předem), což mi i učitelce pomohlo udržet si dobrou náladu. První na řadě byl kvartet a já jsem se s vervou pustil do hraní. Věc, kterou jsme začali, byl náš oblíbený Canon. Skladba nádherná, harmonická a uvolňující, ale pro některé trochu nudná. Doma jsem sice nikdy od konce školního roku na flétnu necvičil, učitelka se ale domnívala o opaku. Díky vnitřním změnám hraju dokonale vyrovnaným a krásným tónem, čehož se obvykle těžko dosahuje. Moje necvičení se pak projevilo až na technicky náročnější pasážích, které jsem nezvlád bez chyby zahrát z listu. To ale vůbec nevadí, protože, a i mě to překvapuje, dokážu se (i v nerytmické a nelogické) skladbě kdekoliv znovu připojit. Vždy mě to ohromuje, protože vím, jaké to pro mě kdysi bylo těžké a jak to je obtížné i pro ostatní.
Po Canonu jsme si projeli Presto a přichystali se na zkoušku našeho většího souboru Tempra. Učitelka s radostí zjistila, že vedlejší (větší) učebna je volná a tak jsme se nastěhovali tam. K nám, čtyřem z kvartetu se přidali postupně Evík, Anička a nakonec i Beáta. Smutnou zprávou pro nás bylo, že dlouhodobí členové nás už nenavštíví, protože se vydali všemi směry do světa. Ale tak hrozná ta zpráva nakonec nebyla. Na soutěži, která je letos, musí každá flétna v souboru hrát svůj vlastní hlas (ne zdvojený, jak to je u nás obvyklé). A díky tomu, že nás je o mnoho méně, není tak těžké tuto podmínku naplnit.
Když jsme probírali noty, zjistili jsme, že téměř nic nemáme. A tak, nejdříve jsme si zkusili zahrát jakousi jednu šílenou skladbu. Tu jsme zavrhli a vrátili. A učitelka nám rozdala další noty, tentokrát něco krásného starého. To jsme si už i zahráli a moc se nám to líbilo. Hodina tedy skončila brzy.
K večeru jsem se vrátil domů, docela dost početl, něco postudoval a šel spát. Jako každý den, ale zase jedinečně a po jedinečním dni.
středa 9. září 2009
Cesta nitrem
Útorok 8.9.09
Pomalu si začínám všímat, že události předcházejících dní do dne dalšího z velké části "zapomínám" a tak zřejmě budu zapisovat již jen události aktuální. Tím se sice ztratí smysl "pamětí", ale více toho zachytím. A nebo, že bych nechal věci, jak jsou a procvičoval si paměť? Možná to tak není špatně.
V úterý jsem ráno nešel do posilovny, protože tu jsem si naplánoval na pondělí a středu. Do školy jsem jel na kole a to normálně (tzn. akorát, na čas). Přezul jsem se a už těšil do třídy.
Mám takový svůj vlastní zvyk - rituál. Vždycky, když ráno vejdu do třídy, se všemi se s úsměvěm pozdravím. Některým to zlepší náladu, někteří se zasmějí, někteří se cítí pohoršeně - a mi se to líbí. Rozhodně to takto nedělá nikdo jiný. A nebo jsem alespoň nikoho jiného něco takového neviděl dělat.
Předmět, který se mi z dneška vryl do paměti nejvíce byla němčina. Protože byla první v tomto roce. Sotva jsem do učebny němčiny vešel, pocítil jsem tu klidnou a radostnou atmosféru, kterou vyzařovala profesorka Banetková sedící u katedry. Je to moje nejoblíbenější učitelka z gymplu. Mohu-li to tak říci, aniž bych někoho urazil.
Na lavici nám rozdala mapy a nechala nás hádat, k čemu to je. Všichni tipovali něco k navigaci po městě, byli tím blízko, ale ne v cíli. Až já jsem zabodoval se svým názorem, že to přece máme, abychom dokázali po městě provést své němky, až příští týden přijedou.
V hodině jsme se o pobytu dozvěděli hodně informací. Profesorka nám rozdala program a postupně a důkladně vysvětlila. V úterý večer (21 h) si němky vyzvedneme na nádraží. Další den s nima máme jakýsi společný program ve škole a taky je provedeme po městě. Je dána jakási trasa sestávající z několika významných bodů. Ale dojít k nim můžem jakkoliv, takže není vyloučeno prozkoumat třeba celý Frýdek-Místek.
Další dny jsou plné jiných činností a akcí, z nichž některých se účastníme všichni - my i oni - a některých jenom oni. Takovým společným je například výlet do Beskyd - lanové centrum Tarzanie, Pustevny, Radegast, Radhošť. A co čeká jenom německé studentky je mimo jiné prohlídka Nošovického pivovaru. Letos prý nečekaně bez ochutnávky piva (Birelu).
Kritická pro mě (podle mé mamky) měla být sobota, protože v tu celý den slavíme dědovy narozeniny. Jedná se o velkou rodinnou sešlost, kde nikdo nemůže chybět. A nepamatuju se, jestli jsem se už zmiňoval, ale se Slávkem (bratranec) dědovi sestavujem počítač. Cenu má docela únosnou - pro babičku dokonce nižší, než čekala - ale výkonem předčí mnohé dnešní herní počítače. Údajně tam v pohodě rozjdedem i ty nejnovější hry. A já se už těším i na to, jak třeba budem s dědou skypovat. Nebo, jak si děda bude užívat při hraní s moderními Windows a jejich vymoženostmi.
Program výměny na sobotu je sice vymyšlený - prohlídka Hornického muzea v Ostravě - ale paní profesorka mě ujistila, že situace se dá řešit jakkoliv. Nyní převládá varianta, že holku tam necháme jít a někdy, odpoledne po prohlídce, si ji vyzvednem a připojíme k oslavě. Myslím, že to vyšlo skvěle.
V neděli potom máme svobodný program celý den - asi němku vemem k babičce. A nebo někam do přírody. Či ještě na nějaké jiné, vůbec nečekané místo? Kdo ví. Pondělního rána za brzkých hodin je doprovodíme opět k nádraží a vyjedou směrem domů. Bude je čekat docela dlouhá cesta, ale po zážitku největším. Na nás nikdy nezapomenou.
V angličtině jsme byli spojení s druhou skupinou a tak jsme nic moc neprobírali, jen jsme dělali cvičné věty s doplňováním sloves v různých časech. Vidím, že jsem si už s pomocí Ondráčka trochu uvědomil, jak ta angličtina vlastně funguje, a nemám s tím takový problém. Teď už budu anglicky psát dokonale. A můžu i své knížky psát v angličtině, aniž by vypadaly blbě.
Ještě ráno nám Onderková dala slíbovanou písemku z biologie. Hodně otázek se ptalo na různé vlasnosti určitých řádů nebo druhů; druhá polovina byla určování řádů ke konkrétním zvířatům. Obvzláště tím druhým jsem si nebyl tolik jistý a tak očekávam trojku a nebo něco blízkého.
Doma odpoledne jsem začal i skončil prací na sobě. Inspirovalo mě totiž pár cvičení z knížky Tvůrčí představivost od Shakti Gawain, kterou jsem si pročítal o velké přestávce ve škole. Co jsem dneska prováděl byla velká revize svého nitra. Hledal jsem uvězněné pocity v sobě, omezující přesvědčení a jiné bloky, uvolňoval je a nahrazoval něčím novým, pozitivním a produktivním. V těle jsem opravdu cítil velké proudění a později, když jsem jednal například s taťkou, poznal jsem, že jsem jiný. Volnější, svobodnější, čistší, méně vázaný. Tato technika je opravdu účinná, jak jsem právě zažil.
Něco po šesté mi přivezli součástky z Alfacompu - ty na dědův počítač. Tak jsme se s taťkou podívali, jak to všechno vypadá a vyrazili k babičce, kde jsem toužil pomoct opravit kachličky před vchodem a vykoupat se (letos poprvé) v bazénu, který tam táta dal už někdy v polovině prázdnin.
Jak jsem říkal, tak se taky stalo. Jako první, a pro ostatní nečekaně, jsem do vody bez problémů (očišťěn) skočil a krásně se osvěžil. Inspirováni mnou, přidali se i oba kluci. Utřeli jsme se, taťka posbíral síťkou nečistoty z vody a jali jsme se práce.
Nejdříve to vypadalo, že se se vším taťka strašně patlá a dělá to dokonale. V zápětí jsem však zjistil, že přestože mu to trvá dlouho, nejsou kachličky poskládané vůbec dokonale. Pracuje, dal jsem mu tedy pár rad a za chvíli, než nám vypršel čas, jsme měli část před schodištěm hotovou. Táta mě moc pochválil za mojí snahu i pečlivost. Uvědomil jsem si, že na stavbě - brigádě - jsem se toho z prací kolem domu taky hodně naučil. Všechno je ke všemu dobré. Jsem vděčný za to, že jsem mohl být na brigádě; že jsem mohl jet k babičce pomoct; že mám rodiče a okolí, jaké mám; a za to, že vše je takové, jaké právě teď je. Díky.
Vydatně jsme se najedli a putovali domů. Zde po pár minutách přišel Julek Uher, taťkův známý, taky horolezec a v obýváku si povídali. Části rozhovoru jsem se taky zůčastnil. Dokonce moje mamka jej považovala za někoho cizího, později si ale uvědomila, že ho možná zná z výšky. A tak si začali tykat a vše šlo správným směrem.
Jeho odchodu jsem se už nezúčastnil. Radoval jsem se z krásného dne a užíval si každý další nastávající okamžik. Početl kousek z jedné rozečtené elektronické knížky (AMN) a šel spát. Abych nelhal - po dlouhé době jsem si ještě v posteli chvíli čet na mobilu. Líbilo se mi to vzrušení.
Pomalu si začínám všímat, že události předcházejících dní do dne dalšího z velké části "zapomínám" a tak zřejmě budu zapisovat již jen události aktuální. Tím se sice ztratí smysl "pamětí", ale více toho zachytím. A nebo, že bych nechal věci, jak jsou a procvičoval si paměť? Možná to tak není špatně.
V úterý jsem ráno nešel do posilovny, protože tu jsem si naplánoval na pondělí a středu. Do školy jsem jel na kole a to normálně (tzn. akorát, na čas). Přezul jsem se a už těšil do třídy.
Mám takový svůj vlastní zvyk - rituál. Vždycky, když ráno vejdu do třídy, se všemi se s úsměvěm pozdravím. Některým to zlepší náladu, někteří se zasmějí, někteří se cítí pohoršeně - a mi se to líbí. Rozhodně to takto nedělá nikdo jiný. A nebo jsem alespoň nikoho jiného něco takového neviděl dělat.
Předmět, který se mi z dneška vryl do paměti nejvíce byla němčina. Protože byla první v tomto roce. Sotva jsem do učebny němčiny vešel, pocítil jsem tu klidnou a radostnou atmosféru, kterou vyzařovala profesorka Banetková sedící u katedry. Je to moje nejoblíbenější učitelka z gymplu. Mohu-li to tak říci, aniž bych někoho urazil.
Na lavici nám rozdala mapy a nechala nás hádat, k čemu to je. Všichni tipovali něco k navigaci po městě, byli tím blízko, ale ne v cíli. Až já jsem zabodoval se svým názorem, že to přece máme, abychom dokázali po městě provést své němky, až příští týden přijedou.
V hodině jsme se o pobytu dozvěděli hodně informací. Profesorka nám rozdala program a postupně a důkladně vysvětlila. V úterý večer (21 h) si němky vyzvedneme na nádraží. Další den s nima máme jakýsi společný program ve škole a taky je provedeme po městě. Je dána jakási trasa sestávající z několika významných bodů. Ale dojít k nim můžem jakkoliv, takže není vyloučeno prozkoumat třeba celý Frýdek-Místek.
Další dny jsou plné jiných činností a akcí, z nichž některých se účastníme všichni - my i oni - a některých jenom oni. Takovým společným je například výlet do Beskyd - lanové centrum Tarzanie, Pustevny, Radegast, Radhošť. A co čeká jenom německé studentky je mimo jiné prohlídka Nošovického pivovaru. Letos prý nečekaně bez ochutnávky piva (Birelu).
Kritická pro mě (podle mé mamky) měla být sobota, protože v tu celý den slavíme dědovy narozeniny. Jedná se o velkou rodinnou sešlost, kde nikdo nemůže chybět. A nepamatuju se, jestli jsem se už zmiňoval, ale se Slávkem (bratranec) dědovi sestavujem počítač. Cenu má docela únosnou - pro babičku dokonce nižší, než čekala - ale výkonem předčí mnohé dnešní herní počítače. Údajně tam v pohodě rozjdedem i ty nejnovější hry. A já se už těším i na to, jak třeba budem s dědou skypovat. Nebo, jak si děda bude užívat při hraní s moderními Windows a jejich vymoženostmi.
Program výměny na sobotu je sice vymyšlený - prohlídka Hornického muzea v Ostravě - ale paní profesorka mě ujistila, že situace se dá řešit jakkoliv. Nyní převládá varianta, že holku tam necháme jít a někdy, odpoledne po prohlídce, si ji vyzvednem a připojíme k oslavě. Myslím, že to vyšlo skvěle.
V neděli potom máme svobodný program celý den - asi němku vemem k babičce. A nebo někam do přírody. Či ještě na nějaké jiné, vůbec nečekané místo? Kdo ví. Pondělního rána za brzkých hodin je doprovodíme opět k nádraží a vyjedou směrem domů. Bude je čekat docela dlouhá cesta, ale po zážitku největším. Na nás nikdy nezapomenou.
V angličtině jsme byli spojení s druhou skupinou a tak jsme nic moc neprobírali, jen jsme dělali cvičné věty s doplňováním sloves v různých časech. Vidím, že jsem si už s pomocí Ondráčka trochu uvědomil, jak ta angličtina vlastně funguje, a nemám s tím takový problém. Teď už budu anglicky psát dokonale. A můžu i své knížky psát v angličtině, aniž by vypadaly blbě.
Ještě ráno nám Onderková dala slíbovanou písemku z biologie. Hodně otázek se ptalo na různé vlasnosti určitých řádů nebo druhů; druhá polovina byla určování řádů ke konkrétním zvířatům. Obvzláště tím druhým jsem si nebyl tolik jistý a tak očekávam trojku a nebo něco blízkého.
Doma odpoledne jsem začal i skončil prací na sobě. Inspirovalo mě totiž pár cvičení z knížky Tvůrčí představivost od Shakti Gawain, kterou jsem si pročítal o velké přestávce ve škole. Co jsem dneska prováděl byla velká revize svého nitra. Hledal jsem uvězněné pocity v sobě, omezující přesvědčení a jiné bloky, uvolňoval je a nahrazoval něčím novým, pozitivním a produktivním. V těle jsem opravdu cítil velké proudění a později, když jsem jednal například s taťkou, poznal jsem, že jsem jiný. Volnější, svobodnější, čistší, méně vázaný. Tato technika je opravdu účinná, jak jsem právě zažil.
Něco po šesté mi přivezli součástky z Alfacompu - ty na dědův počítač. Tak jsme se s taťkou podívali, jak to všechno vypadá a vyrazili k babičce, kde jsem toužil pomoct opravit kachličky před vchodem a vykoupat se (letos poprvé) v bazénu, který tam táta dal už někdy v polovině prázdnin.
Jak jsem říkal, tak se taky stalo. Jako první, a pro ostatní nečekaně, jsem do vody bez problémů (očišťěn) skočil a krásně se osvěžil. Inspirováni mnou, přidali se i oba kluci. Utřeli jsme se, taťka posbíral síťkou nečistoty z vody a jali jsme se práce.
Nejdříve to vypadalo, že se se vším taťka strašně patlá a dělá to dokonale. V zápětí jsem však zjistil, že přestože mu to trvá dlouho, nejsou kachličky poskládané vůbec dokonale. Pracuje, dal jsem mu tedy pár rad a za chvíli, než nám vypršel čas, jsme měli část před schodištěm hotovou. Táta mě moc pochválil za mojí snahu i pečlivost. Uvědomil jsem si, že na stavbě - brigádě - jsem se toho z prací kolem domu taky hodně naučil. Všechno je ke všemu dobré. Jsem vděčný za to, že jsem mohl být na brigádě; že jsem mohl jet k babičce pomoct; že mám rodiče a okolí, jaké mám; a za to, že vše je takové, jaké právě teď je. Díky.
Vydatně jsme se najedli a putovali domů. Zde po pár minutách přišel Julek Uher, taťkův známý, taky horolezec a v obýváku si povídali. Části rozhovoru jsem se taky zůčastnil. Dokonce moje mamka jej považovala za někoho cizího, později si ale uvědomila, že ho možná zná z výšky. A tak si začali tykat a vše šlo správným směrem.
Jeho odchodu jsem se už nezúčastnil. Radoval jsem se z krásného dne a užíval si každý další nastávající okamžik. Početl kousek z jedné rozečtené elektronické knížky (AMN) a šel spát. Abych nelhal - po dlouhé době jsem si ještě v posteli chvíli čet na mobilu. Líbilo se mi to vzrušení.
úterý 8. září 2009
Apokalypsa
Pondělí 7.9.09
Začal nový týden. A užívám si jej jěště více, než ty předchozí.
Abych přiznal barvu, rozhod jsem se odpoledne nesouhlasit s kamarády a nejít s nimi ven. Měl jsem dost práce doma - čtení, spravování, psaní - ale i do školy - úkoly a učení se na písemku z biologie.
Dopoledne ve škole jsem se pěkně bavil. V ZSV jsme si hodně povídali o všem možném, kolem práva, současné politické situace, rasismu a dalších tématech. Především jsme si nic nezapisovali do sešitu a neučili se podle osnov, což se všem líbilo. Cvika z fyziky proběhla zajímavě a pro mě jinak, než kdy dříve. Totiž, sedl jsem si na docela jiné místo, na opačnou stranu lavice. Po boku Honzy Koriťáka mám na všechno (a všechny) daleko lepší výhled a mohu být více v pozoru. Žádné pokusy jsme nedělali, čekalo nás jenom dobrání látky z minulého roku - kmitání a vlnění. Přesto, nemůžu říct, že by to bylo něco hloupého, nebo nudného. Opravdu mě to zajímá, protože to má dost blízko mimo jiné i k hudbě, což je něco pro mě.
Čeština, jako vždy byla maximálně nudná, naštěstí to ale vykompenzovala nadcházející hodina chemie. Zde se na nás na všechny Gaura krásně usmál, pár lidí seřval za chybějící okraje a začali jsme s procvičováním reakcí organických sloučenin. Něco, co jsem naposledy viděl před 2 měsíci mi z počátku nic neříkalo, avšak po chvíli jsem už měl ve všem jasno. Aby jsme toho neměli málo, na středu nám nahlásil písemku. Tentokrát ale z názvosloví anorganického a to umím velmi dobře.
Poslední hodina angličtiny nebyla ničím jiným než tou nejpůvabnější třešničkou na dortu. Ondráček opět nezklamal a z jeho hodiny jsme si všichni odnesli maximum. Byli jsme tentokrát v posluchárně češtiny, a ze začátku nás přesadil. To ale vůbec nevadilo, protože při tom všem se lišácky usmíval a vědě, jak na tom jsme, nám neubližoval. Opravdu jsem rád, že jsme ho chytli. Jen si ještě musím někde sehnat tu učebnici gramatiky - modrého Murphyho - která se nová prodává za 600 Kč.
Zbytek dne - odpoledne - jsem strávil zcela doma - ale jako vždy jsem se vůbec nenudil. Prozkoumal jsem obrovské množství článků na WikiHow.com a uvědomil si, jak skvělý zdroj informací a inspirace to je. Udělal jsem rozhodnutí, že o takových zdrojích a sebe-vzdělávání napíšu na svůj jk0blog.
Večeř jsem si sice neudělal ani úkol z matiky, ani se nepodíval na biologii, ale zkušeností jsem prožil mnoho. Došel jsem k zjištění, že moje binaulární nahrávka s všeříkajícím názvem "schumman 6 min" je opravdu účinná a dokáže udělat velké změny ve vědomí a vnímání. Taky jsem si dneska, a není to poprvé, všiml, že v noci se mi v hlavě rodí ty nejlepší nápady a nejlépe se mi pracuje - čte, píše, tvoří hudba a plánuje. Dokonce i medituje.
Jediný menší zádrhel, je že přestože si energii dokážu docela účinně doplňovat i za vědomí, ten spánek mi trochu přecejen chybí. Málo spánku a ranní posilovna k tomu (do které jsem se rozhodl chodit každé pondělí a středu) mě k večeru dost vyčerpaly a budu proto chodit spát o něco dříve.
S radostí a nadšením z nové noci a nových zažitkům jsem ulehl do postele a okamžitě usnul.
Začal nový týden. A užívám si jej jěště více, než ty předchozí.
Abych přiznal barvu, rozhod jsem se odpoledne nesouhlasit s kamarády a nejít s nimi ven. Měl jsem dost práce doma - čtení, spravování, psaní - ale i do školy - úkoly a učení se na písemku z biologie.
Dopoledne ve škole jsem se pěkně bavil. V ZSV jsme si hodně povídali o všem možném, kolem práva, současné politické situace, rasismu a dalších tématech. Především jsme si nic nezapisovali do sešitu a neučili se podle osnov, což se všem líbilo. Cvika z fyziky proběhla zajímavě a pro mě jinak, než kdy dříve. Totiž, sedl jsem si na docela jiné místo, na opačnou stranu lavice. Po boku Honzy Koriťáka mám na všechno (a všechny) daleko lepší výhled a mohu být více v pozoru. Žádné pokusy jsme nedělali, čekalo nás jenom dobrání látky z minulého roku - kmitání a vlnění. Přesto, nemůžu říct, že by to bylo něco hloupého, nebo nudného. Opravdu mě to zajímá, protože to má dost blízko mimo jiné i k hudbě, což je něco pro mě.
Čeština, jako vždy byla maximálně nudná, naštěstí to ale vykompenzovala nadcházející hodina chemie. Zde se na nás na všechny Gaura krásně usmál, pár lidí seřval za chybějící okraje a začali jsme s procvičováním reakcí organických sloučenin. Něco, co jsem naposledy viděl před 2 měsíci mi z počátku nic neříkalo, avšak po chvíli jsem už měl ve všem jasno. Aby jsme toho neměli málo, na středu nám nahlásil písemku. Tentokrát ale z názvosloví anorganického a to umím velmi dobře.
Poslední hodina angličtiny nebyla ničím jiným než tou nejpůvabnější třešničkou na dortu. Ondráček opět nezklamal a z jeho hodiny jsme si všichni odnesli maximum. Byli jsme tentokrát v posluchárně češtiny, a ze začátku nás přesadil. To ale vůbec nevadilo, protože při tom všem se lišácky usmíval a vědě, jak na tom jsme, nám neubližoval. Opravdu jsem rád, že jsme ho chytli. Jen si ještě musím někde sehnat tu učebnici gramatiky - modrého Murphyho - která se nová prodává za 600 Kč.
Zbytek dne - odpoledne - jsem strávil zcela doma - ale jako vždy jsem se vůbec nenudil. Prozkoumal jsem obrovské množství článků na WikiHow.com a uvědomil si, jak skvělý zdroj informací a inspirace to je. Udělal jsem rozhodnutí, že o takových zdrojích a sebe-vzdělávání napíšu na svůj jk0blog.
Večeř jsem si sice neudělal ani úkol z matiky, ani se nepodíval na biologii, ale zkušeností jsem prožil mnoho. Došel jsem k zjištění, že moje binaulární nahrávka s všeříkajícím názvem "schumman 6 min" je opravdu účinná a dokáže udělat velké změny ve vědomí a vnímání. Taky jsem si dneska, a není to poprvé, všiml, že v noci se mi v hlavě rodí ty nejlepší nápady a nejlépe se mi pracuje - čte, píše, tvoří hudba a plánuje. Dokonce i medituje.
Jediný menší zádrhel, je že přestože si energii dokážu docela účinně doplňovat i za vědomí, ten spánek mi trochu přecejen chybí. Málo spánku a ranní posilovna k tomu (do které jsem se rozhodl chodit každé pondělí a středu) mě k večeru dost vyčerpaly a budu proto chodit spát o něco dříve.
S radostí a nadšením z nové noci a nových zažitkům jsem ulehl do postele a okamžitě usnul.
neděle 6. září 2009
Cesta dál?
Víkend 5-6.9.09
Některé mé sny jsou zvláště zajímavé a jejich prostředí se v průběhu dost výrazně mění. Tak tomu bylo i dneska, kdy jsem se dokonce na konci snu v 6 hodin ráno vzbudil, abych si jej mohl zapsat.
Řeknu jen, že ve snu jsem potkal mnoho svých reálnch kamarádů, byl na, pro mě známých, ale snově upravených místech a užil jsem si spoustu dobrodružství, srandy, ale i strachu.
Jakmile jsem si sen zapsal, opět jsem usnul a podruhé se probudil něco kolem 9.
Do oběda jsem se nějak dočkal a měl jsem proč. Pochutnal jsem si na fazolích - nějaké mamčiné specialitě se sýrem a správně jsem odhalil i česnek.
Chvíli po té za mnou přišli mí kamarádi a šli jsme, tentokrát i z mojí touhy, uklízet do klubovny. Včera jsme si totiž dovnitř donesli Dankovu postel a můžeme si tady proto nyní udělat krásné pohodlí. Postel přes noc schla (protože mokla venku), ale dnes už bylo vše krásné suché. Rozhodli jsme se tedy celý interiér naší klubovny trošku přestěhovat.
Pod televizi jsme dali nový televizní stolek, díky čemuž se nám uvolni jinýl stůl. Díky čemuž jsme mohli popelnici ze středu místnosti, kde fungovala jako stůl, přesunout do rohu. Dankovu postel jsme pěkně složili a umístili ke zdi naproti televizi s domácím kinem. Už se nám tady začíná vytvářet taková ta správná pohodová atmosféra. Přestěhovali jsme ještě pódium, vysypali koš a uvažovali, co dále změnit. Po nedlouhé chvíli jsme si všimli veliké špíny na zemi - různých chipsů, prachu, papírků - a hledali způsob, jak to odsát. Dohadovali jsme se, kdo donese vysavač a v tu chvíli jsem si uvědomil, že ve sklepě máme jeden náš starý. Něměl sice hadici, ani koncovku, ale díky své píli a zručnosti jsme jej úspěšně zprovoznili se vším všudy.
Když se koberec vysál, začali jsme se zde cítit opravdu jako doma.
Poslal jsem kluky ven, jezdit si na skejty, a sám jsem zamířil domů, něco popracovat. Uběhlo pár hodin a kluci byli za dveřmi zase, tentokrát s nějakým filmem. Důvod? Snad netřeba říkat.
Film, který jsme shlédli celý, byla komedie, kde hlavní roli obsadil můj oblíbený komediant Jack Black. Znám několik filmů s ním a při žádném z nich jsem se ještě rozhodně nenudil. Náš oblíbený byl před časem snímek s titulem Králové rocku.
Jakmile film přibližně po hodině skončil, měli jsme v úmyslu podívat se ještě na nějakou komedii, ale na(ne)štěstí se DVDčko dosti sekalo a tak jsme od filmu upustili. Opět jsem kluky propustil ven a domů; s tím, že kdybych dneska ještě něco vymyslel, dám jim vědět.
K večeru jsem pár smskami pošťouchl Beu a jakmile jsem zjistil, že jsou v čajovně a můžeme taky přijít, neváhal jsem a vyrazil. Napsal jsem ještě klukům, že tam jdu, ať se přidají a nebo dojdou taky. Souhlasili, jen se omluvili za zpoždění, že zrovna pijí víno.
V čajovně jsem potkal partu o složení, jaké jsem vůbec nečekal. Beáta a Pája mi byly jediné známé osoby. Teda ještě Adam - který je pro mě dosti zajímavým člověkem. Další dvě holky, obě chodící na uměleckou školu, jsem teprve dneska poznal. Verča se učí v Ostravě - a také tam bydlí. Zato korejka Suen navštěvuje školu v Praze (protože "lepší") a v hlavním městě je na internátě. Jen víkendy tráví doma - přesněji v čajovně.
Přiliš dlouho jsme zde nepobyli a holky musely jít domů. Ani není divu. Když jsme přišli bylo kolem 9. Kluci se sice přidali o chvíli později, ale čaj jsem si opět vypil sám. S holkami jsme tedy šli kus - k novému autobusovému stanovošti - než se oddělily. Na místě Beáta hledala autobus domů, ale nic v tyhle noční hodiny nejezdí a tak mě prosila o taxíka. Zatímco Pája odešla, rozhodli jsme se, že ji domů doprovodíme pěšky.
Po pár krocích jsme Páju dohnali a s trochou řeči v ústech jsme putovali do hlubin místeckého sidliště. Ač zde mířím už po několikáté, stále vědomě nevím, kde Beáta bydlí. Pája se od nás, už finálně, odpojila po krátké chvíli.
Jěště pár posledních slov s Beou a už jsme s kluky mířili domů. Přesněji - hledali cestu bludištěm tvořeným nespočtem vysokých a jako ruka ruce podobných paneláků. Ve chvíli, kdy už jsem ztrácel naději jsme se náhle objevili před mým gymplem a měli jsme vyhráno.
Noc pro mě ještě byla velmi zajímavá a významná, protože jsem se přiučil mnoha novým věcem a učinil plno životních rozhodnutí. Do postele jsem se tak dostal až ve 3 hodiny ráno. A vstával jsem v 6.
Nutno však říct, že tak brzo jsem se probudil přirozeně - bez budíku a nebo jiného vnějšího vlivu- a plně odpočatý. Rána jsem využil k samostudiu a brzo před polednem jsme jeli k babičce. Totiž na pouť.
Pouť v Hodoňovicích je u nás taková každoroční tradice - naše i strýcova rodina se vydá k mé babičce, poté obvykle společně jdeme na hřbitov, na kolotoče a zpátky domů.
Letos tomu nebylo zásadně jinak a tak, chvíli poté, co jsme přijeli, se dostavili také strýc, teta i moji 2 bratranci. Jsou věku mého brášky, čili kolem 12 let.
Nejdříve jsme řádně poodvědvali - což čítalo polívku, bramborový salát s řízkem drubežím, vepřovým a lososem, dále koláče a přípitek burčákem. Hned poté jsme vyrazili do centra dění. Nakonec strýc přesvědčil i babičku, která jít původně nechtěla.
Na hřbitově jsme zapálili nějaké svíčky a vydali se ke kolotočům. Nejprve se na velkém řetízkáči povozoili kluci, ale poté jsme sebrali odvahu i já s taťkou. A další jízdu už jsme se vezli taky. Povím vám, byla to jízda, jakou jsem už dlouho nezažil . Ze země jsem si myslel, že to bude slabá atrakce pro děti. Ale nahoře - uuf, to byla síla. Leťet velkou rychlostí, jen na pár tenkých řetízcích ve výšce několik metrů nad zemí je dosti dobrodružné. Opravdu jsem si užil a proto jsem se potom dost divil, když taťka na kolotoč vyzval i svou známou.. cca 50 letou ženskou se zdravotními problémy. Co jsem pozoroval, za letu se tvářila zvlášně. Ale po přistání jsem z ní cítil velkou odvahu, větší, než jakou jsem měl já. Obdivuju ji a svého taťku taky.
Společně s kluky jsme si na střelnici vystřelili pár růží. Některé pro babičku, mamku, tetu. Zájemců málo nebylo, akorát mě znepokojovalo, že paní prodavačka (či jak jinak ji nazvat) dávala růže každému, bez ohledu na to, zda špejli strefil nebo ne. Ztrácí se tím takové to dobrodružství ze hry a vystřelování růží ztrácí svůj pravý smysl. Nicméně květinky se obdarovaným líbily.
V hospodě hrála cimbálovka - hudební seskupení, jež jsem ještě nikdy naživo neviděl. A to mnoho mých kamarádů hraje v nějaké cimbálovce. Dokonce hodně blízkých kamarádů. K této si zatančili můj strýc s tetou. Jen když jsem chtěl dovnitř pozvat i mé rodiče, dost mě překvapila jejich reakce. Doslova automaticky a s naprostou jistou řekli okamžitě kategorické ne. Jako by tanec byl nějaké tabu a nebo něco špatného.
Já sám jsem si uvědomil, že už vlastně nic z toho, co jsem se loni naučil neumím. Dalo by se říci, že celý půlrok tanečních, byl k ničemu. Ale já to takto netvrdím, protože pokud ne znalostí (ale i ty v hlavě zůstaly), tak zkušeností jsem získal mnoho. A jsem rád, že všechno tak bylo, protože tak to bylo dokonalé. Poznal jsem hodně nových lidí a - bez toho všeho (nejen lidí) by nebylo to, co je teď.
Chvíli jsme ještě u babičky pobyli a poté zamířili domů. Cestou se ale ještě mamka rozhodla stavit do Jysku. Prý pro polštář němce. "Polštář?" podivil jsem se. Ale mamka si nedala říct. Nakonec ale přecejen nic nebylo, protože obchod už měl po uzavírací době.
Doma jsem četl, studoval, uvažoval a psal si s pár lidmi na icq. Páji (té) jsem svěřil mé dost hlubokoé pocity a získala si u mě důvěru. Nevím racionálně proč, ale i u ní nějak cítím, že tohle před ní říkat můžu. Je to hodná holka, jedna z nejmoudřejších, jaké jsem potkal. Píše si blog, který sice původně měl být je pro 2 3 vybrané lidi a teď jej čtou všichni, je ale úžasný a pro mě neuvěřitelně inspirativní. Stejně, jako knížky a jiné výtvory velkých lidí.
Love story nekončí, proběhla ale ve mě velá změna. Změna pohledu. Protože pohled je jediné, na čem záleží - čím si člověk určuje své prožívání života. A taky jediné, co zcela může změnit.
Bůh všem žehnej.
Některé mé sny jsou zvláště zajímavé a jejich prostředí se v průběhu dost výrazně mění. Tak tomu bylo i dneska, kdy jsem se dokonce na konci snu v 6 hodin ráno vzbudil, abych si jej mohl zapsat.
Řeknu jen, že ve snu jsem potkal mnoho svých reálnch kamarádů, byl na, pro mě známých, ale snově upravených místech a užil jsem si spoustu dobrodružství, srandy, ale i strachu.
Jakmile jsem si sen zapsal, opět jsem usnul a podruhé se probudil něco kolem 9.
Do oběda jsem se nějak dočkal a měl jsem proč. Pochutnal jsem si na fazolích - nějaké mamčiné specialitě se sýrem a správně jsem odhalil i česnek.
Chvíli po té za mnou přišli mí kamarádi a šli jsme, tentokrát i z mojí touhy, uklízet do klubovny. Včera jsme si totiž dovnitř donesli Dankovu postel a můžeme si tady proto nyní udělat krásné pohodlí. Postel přes noc schla (protože mokla venku), ale dnes už bylo vše krásné suché. Rozhodli jsme se tedy celý interiér naší klubovny trošku přestěhovat.
Pod televizi jsme dali nový televizní stolek, díky čemuž se nám uvolni jinýl stůl. Díky čemuž jsme mohli popelnici ze středu místnosti, kde fungovala jako stůl, přesunout do rohu. Dankovu postel jsme pěkně složili a umístili ke zdi naproti televizi s domácím kinem. Už se nám tady začíná vytvářet taková ta správná pohodová atmosféra. Přestěhovali jsme ještě pódium, vysypali koš a uvažovali, co dále změnit. Po nedlouhé chvíli jsme si všimli veliké špíny na zemi - různých chipsů, prachu, papírků - a hledali způsob, jak to odsát. Dohadovali jsme se, kdo donese vysavač a v tu chvíli jsem si uvědomil, že ve sklepě máme jeden náš starý. Něměl sice hadici, ani koncovku, ale díky své píli a zručnosti jsme jej úspěšně zprovoznili se vším všudy.
Když se koberec vysál, začali jsme se zde cítit opravdu jako doma.
Poslal jsem kluky ven, jezdit si na skejty, a sám jsem zamířil domů, něco popracovat. Uběhlo pár hodin a kluci byli za dveřmi zase, tentokrát s nějakým filmem. Důvod? Snad netřeba říkat.
Film, který jsme shlédli celý, byla komedie, kde hlavní roli obsadil můj oblíbený komediant Jack Black. Znám několik filmů s ním a při žádném z nich jsem se ještě rozhodně nenudil. Náš oblíbený byl před časem snímek s titulem Králové rocku.
Jakmile film přibližně po hodině skončil, měli jsme v úmyslu podívat se ještě na nějakou komedii, ale na(ne)štěstí se DVDčko dosti sekalo a tak jsme od filmu upustili. Opět jsem kluky propustil ven a domů; s tím, že kdybych dneska ještě něco vymyslel, dám jim vědět.
K večeru jsem pár smskami pošťouchl Beu a jakmile jsem zjistil, že jsou v čajovně a můžeme taky přijít, neváhal jsem a vyrazil. Napsal jsem ještě klukům, že tam jdu, ať se přidají a nebo dojdou taky. Souhlasili, jen se omluvili za zpoždění, že zrovna pijí víno.
V čajovně jsem potkal partu o složení, jaké jsem vůbec nečekal. Beáta a Pája mi byly jediné známé osoby. Teda ještě Adam - který je pro mě dosti zajímavým člověkem. Další dvě holky, obě chodící na uměleckou školu, jsem teprve dneska poznal. Verča se učí v Ostravě - a také tam bydlí. Zato korejka Suen navštěvuje školu v Praze (protože "lepší") a v hlavním městě je na internátě. Jen víkendy tráví doma - přesněji v čajovně.
Přiliš dlouho jsme zde nepobyli a holky musely jít domů. Ani není divu. Když jsme přišli bylo kolem 9. Kluci se sice přidali o chvíli později, ale čaj jsem si opět vypil sám. S holkami jsme tedy šli kus - k novému autobusovému stanovošti - než se oddělily. Na místě Beáta hledala autobus domů, ale nic v tyhle noční hodiny nejezdí a tak mě prosila o taxíka. Zatímco Pája odešla, rozhodli jsme se, že ji domů doprovodíme pěšky.
Po pár krocích jsme Páju dohnali a s trochou řeči v ústech jsme putovali do hlubin místeckého sidliště. Ač zde mířím už po několikáté, stále vědomě nevím, kde Beáta bydlí. Pája se od nás, už finálně, odpojila po krátké chvíli.
Jěště pár posledních slov s Beou a už jsme s kluky mířili domů. Přesněji - hledali cestu bludištěm tvořeným nespočtem vysokých a jako ruka ruce podobných paneláků. Ve chvíli, kdy už jsem ztrácel naději jsme se náhle objevili před mým gymplem a měli jsme vyhráno.
Noc pro mě ještě byla velmi zajímavá a významná, protože jsem se přiučil mnoha novým věcem a učinil plno životních rozhodnutí. Do postele jsem se tak dostal až ve 3 hodiny ráno. A vstával jsem v 6.
Nutno však říct, že tak brzo jsem se probudil přirozeně - bez budíku a nebo jiného vnějšího vlivu- a plně odpočatý. Rána jsem využil k samostudiu a brzo před polednem jsme jeli k babičce. Totiž na pouť.
Pouť v Hodoňovicích je u nás taková každoroční tradice - naše i strýcova rodina se vydá k mé babičce, poté obvykle společně jdeme na hřbitov, na kolotoče a zpátky domů.
Letos tomu nebylo zásadně jinak a tak, chvíli poté, co jsme přijeli, se dostavili také strýc, teta i moji 2 bratranci. Jsou věku mého brášky, čili kolem 12 let.
Nejdříve jsme řádně poodvědvali - což čítalo polívku, bramborový salát s řízkem drubežím, vepřovým a lososem, dále koláče a přípitek burčákem. Hned poté jsme vyrazili do centra dění. Nakonec strýc přesvědčil i babičku, která jít původně nechtěla.
Na hřbitově jsme zapálili nějaké svíčky a vydali se ke kolotočům. Nejprve se na velkém řetízkáči povozoili kluci, ale poté jsme sebrali odvahu i já s taťkou. A další jízdu už jsme se vezli taky. Povím vám, byla to jízda, jakou jsem už dlouho nezažil . Ze země jsem si myslel, že to bude slabá atrakce pro děti. Ale nahoře - uuf, to byla síla. Leťet velkou rychlostí, jen na pár tenkých řetízcích ve výšce několik metrů nad zemí je dosti dobrodružné. Opravdu jsem si užil a proto jsem se potom dost divil, když taťka na kolotoč vyzval i svou známou.. cca 50 letou ženskou se zdravotními problémy. Co jsem pozoroval, za letu se tvářila zvlášně. Ale po přistání jsem z ní cítil velkou odvahu, větší, než jakou jsem měl já. Obdivuju ji a svého taťku taky.
Společně s kluky jsme si na střelnici vystřelili pár růží. Některé pro babičku, mamku, tetu. Zájemců málo nebylo, akorát mě znepokojovalo, že paní prodavačka (či jak jinak ji nazvat) dávala růže každému, bez ohledu na to, zda špejli strefil nebo ne. Ztrácí se tím takové to dobrodružství ze hry a vystřelování růží ztrácí svůj pravý smysl. Nicméně květinky se obdarovaným líbily.
V hospodě hrála cimbálovka - hudební seskupení, jež jsem ještě nikdy naživo neviděl. A to mnoho mých kamarádů hraje v nějaké cimbálovce. Dokonce hodně blízkých kamarádů. K této si zatančili můj strýc s tetou. Jen když jsem chtěl dovnitř pozvat i mé rodiče, dost mě překvapila jejich reakce. Doslova automaticky a s naprostou jistou řekli okamžitě kategorické ne. Jako by tanec byl nějaké tabu a nebo něco špatného.
Já sám jsem si uvědomil, že už vlastně nic z toho, co jsem se loni naučil neumím. Dalo by se říci, že celý půlrok tanečních, byl k ničemu. Ale já to takto netvrdím, protože pokud ne znalostí (ale i ty v hlavě zůstaly), tak zkušeností jsem získal mnoho. A jsem rád, že všechno tak bylo, protože tak to bylo dokonalé. Poznal jsem hodně nových lidí a - bez toho všeho (nejen lidí) by nebylo to, co je teď.
Chvíli jsme ještě u babičky pobyli a poté zamířili domů. Cestou se ale ještě mamka rozhodla stavit do Jysku. Prý pro polštář němce. "Polštář?" podivil jsem se. Ale mamka si nedala říct. Nakonec ale přecejen nic nebylo, protože obchod už měl po uzavírací době.
Doma jsem četl, studoval, uvažoval a psal si s pár lidmi na icq. Páji (té) jsem svěřil mé dost hlubokoé pocity a získala si u mě důvěru. Nevím racionálně proč, ale i u ní nějak cítím, že tohle před ní říkat můžu. Je to hodná holka, jedna z nejmoudřejších, jaké jsem potkal. Píše si blog, který sice původně měl být je pro 2 3 vybrané lidi a teď jej čtou všichni, je ale úžasný a pro mě neuvěřitelně inspirativní. Stejně, jako knížky a jiné výtvory velkých lidí.
Love story nekončí, proběhla ale ve mě velá změna. Změna pohledu. Protože pohled je jediné, na čem záleží - čím si člověk určuje své prožívání života. A taky jediné, co zcela může změnit.
Bůh všem žehnej.
sobota 5. září 2009
Dr. Murphy
Pátek 4.9.09
Dnešek je pro mě zvláštní den. Je to poprvé v tomto školní roce, co jsem zaspal. Respektive jsem se probudil v jiný čas, než jsem plánoval a měl nastavený budík. Ráno jsem chtěl jít do školy na 7, zahrát si fotbal a nebo zaposilovat, ale nakonec jsem přišel normálně (naštěstí včas).
Ve škole nás čekala opět hodina biologie s celkem zajímavým obsahem - teorie vzniku života na Zemi, které jsme začali probírat už minule. Poté přišel tělocvik a parádně jsem si zahrál fotbal. Propotil jsem se opravdu důkladně. Dokonce už uvažuju, že myšlenka sprchování se ve škole není tak špatná, jak mi vždycky připadala. Přinejmenším bych nebyl tolik ulepený, v lepším případě bych dokonce na ostatní působil chutněji (a přitažlivěji). Následovala čeština a angličtina, obojí půlené přes dvě hodiny.
Češtinářka nezklamala - celou hodinu se jenom povídalo a drbalo o ničem (státní maturiy) a nakonec jsme se dozvěděli, jaké množství knížek máme do té doby přečíst. S čímž naštěstí nikdo ještě nezačal, takže jsem mohl zůstat v klidu.
O mnoho zajímavější byla hodina angličtiny. Poprvé za letošní rok jsme si užili nového profesora - Ondráčka. Na první pohled by člověk řekl "Jé, ten bude tvrdý," ale zdání někdy klame. Ukázal nám, jakou učebnici budeme potřebovat (naprostou jinou, než nám zadávala koupit si předchozí profesorka) a poté, co si nás trošku vyzkoušel a zjistil katastrofický stav našich vědomostí jsme dostali za úkol pořídit si i novou učebnici gramatiky (za cca 500Kč). Jakýsi Murphy, jež se prý normálně používá všech 6 roků. Potěšující.
Ne jen, že se ukázalo, jak jsme na tom s angličtinou jako třída celkově, ale také já jsem poznal, že vůbec neovládám časy. A tak nám Ondráček postupně začal vysvětlovat všechno kolem, od úplných základů. Vymýšlel vtipné příhody, někdy až s erotickým podtextem. A ukázal nám pár svých triků, čili jsme všechny přítomné, předpřítomné, minulé a budoucí časy v jednoduché i průběhové formě zvládli pochopit za neuvěřitelné půl hodiny. Už z toho mohu usoudit, že jsem chytl jednoho z nejlepších angličtinářů na škole. Vždyť učitelky, co nás měly dříve nás tolik nenaučily za celou dobu, co chodíme na gympl.
Opravdu mě to překvapilo.
Na oběd jsem (opět) šel ze třídy sám - a tak jsem si s polívkou, brambory s holaňdanem a salátem přisedl k Zuzce z šesťáku. K řeči toho moc nebylo, ale pobavil jsem (se) dost. Zuzka má totiž stravenky až od příštího týdne a tak se snažila všemi možnými způsoby svého spolužáka přesvědčit, aby si nechal přidat a talíř jí dal. Nakonec jsem ho sice vyhecoval, ale kuchařky zájem o přidávání nejevily. Řekl bych, že špatně žádal. Když totiž někdo niterně něco nechce, tak přestože danou věc udělá, nedobere se požadovaného výsledku. Přesněji, dobere se toho, o čem byl přesvědčený uvnitř.
Když jsem procházel přes náměstí, doprovázeje pár kamarádů z céčka, oddělil jsem se a rozhodl se ještě si zajít do antikvariátu. Antikvariát je můj oblíbený podnik. Chodím tam vždy, když je mi smutno; když toužím po inspiraci; když potřebuji nějaké nové informace; nebo když se chci rozptýlit a utratit trochu peněz.
Vevnitř jsem sice nic extra zajímavého nenašel, prohlíd' jsem si ale pár knížek, potkal pár lidí a taky se něco dozvěděl. Co mě dost zaujalo byly knížky, které před vchodem dávali zadarmo (některé ne zrovna k zahození). Ptal jsem se i na onoho Murphyho (gramatiku do angličtiny), ale nikdy takovou věc neměli; přestože už ji tam údajně hledalo mnoho lidí. Na závěr jsem se doslech, že celý podnik se bude stěhovat do jiné budouvy - větší, kterou měli před pár lety. Zjevně upadali, a nyní zase začínají prosperovat. Přeju jim to a těším se, až se příště budu procházet mezi ještě větším množství knih. Jak totiž mnoho slavných lidí (včetně mě) říká - Čtěte a budete mít lepší život. V literatuře je totiž zapsáno neuvěřitelné množství informací. A takřka každý problém, se kterým se člověk potýká už někdo před ním řešil. Proč se tedy nepoučit od moudřejších (v dané oblasti) a znovu vynalézat kolo?
Sotva jsem vešel domů a vybail se, byli pro mě kluci z ulice, chtějíce zajít si se mnou do klubovny. Znovu se nehorázně nudí a chtějí koukat na film. Po chvíli tedy svoluji a už jsem v ději jakéhosi příběhu. Hlavní hrdina zpočátku dostává vysoké místo ve firmě. Náhle však, vinou ostatních firma krachuje a muž se dostává do bídy. Začíná se svou ženou loupit a ubližovat. Dokonce chtějí okrást svého šéfa. Naštěstí se jim to nepodaří, ale získají jeho podpis - díky kterému poté zajistí, že šéf před všemi médii věnuje horentní sumy všem propuštěným zaměstnancům. A film končí. Podle mě to byl docela smutný příběh, protože moc pravé lásky a radosti zde není. Ale poučení jsem si z něj odnes každopádně.
Večer následuje sled obvyklých událostí. Povídáme ještě notnou chvíli s kamarády a poté doma čtu, píšu, hraju, poslouchám, uvažuju, medituju; a mizím spát.
Dnešek je pro mě zvláštní den. Je to poprvé v tomto školní roce, co jsem zaspal. Respektive jsem se probudil v jiný čas, než jsem plánoval a měl nastavený budík. Ráno jsem chtěl jít do školy na 7, zahrát si fotbal a nebo zaposilovat, ale nakonec jsem přišel normálně (naštěstí včas).
Ve škole nás čekala opět hodina biologie s celkem zajímavým obsahem - teorie vzniku života na Zemi, které jsme začali probírat už minule. Poté přišel tělocvik a parádně jsem si zahrál fotbal. Propotil jsem se opravdu důkladně. Dokonce už uvažuju, že myšlenka sprchování se ve škole není tak špatná, jak mi vždycky připadala. Přinejmenším bych nebyl tolik ulepený, v lepším případě bych dokonce na ostatní působil chutněji (a přitažlivěji). Následovala čeština a angličtina, obojí půlené přes dvě hodiny.
Češtinářka nezklamala - celou hodinu se jenom povídalo a drbalo o ničem (státní maturiy) a nakonec jsme se dozvěděli, jaké množství knížek máme do té doby přečíst. S čímž naštěstí nikdo ještě nezačal, takže jsem mohl zůstat v klidu.
O mnoho zajímavější byla hodina angličtiny. Poprvé za letošní rok jsme si užili nového profesora - Ondráčka. Na první pohled by člověk řekl "Jé, ten bude tvrdý," ale zdání někdy klame. Ukázal nám, jakou učebnici budeme potřebovat (naprostou jinou, než nám zadávala koupit si předchozí profesorka) a poté, co si nás trošku vyzkoušel a zjistil katastrofický stav našich vědomostí jsme dostali za úkol pořídit si i novou učebnici gramatiky (za cca 500Kč). Jakýsi Murphy, jež se prý normálně používá všech 6 roků. Potěšující.
Ne jen, že se ukázalo, jak jsme na tom s angličtinou jako třída celkově, ale také já jsem poznal, že vůbec neovládám časy. A tak nám Ondráček postupně začal vysvětlovat všechno kolem, od úplných základů. Vymýšlel vtipné příhody, někdy až s erotickým podtextem. A ukázal nám pár svých triků, čili jsme všechny přítomné, předpřítomné, minulé a budoucí časy v jednoduché i průběhové formě zvládli pochopit za neuvěřitelné půl hodiny. Už z toho mohu usoudit, že jsem chytl jednoho z nejlepších angličtinářů na škole. Vždyť učitelky, co nás měly dříve nás tolik nenaučily za celou dobu, co chodíme na gympl.
Opravdu mě to překvapilo.
Na oběd jsem (opět) šel ze třídy sám - a tak jsem si s polívkou, brambory s holaňdanem a salátem přisedl k Zuzce z šesťáku. K řeči toho moc nebylo, ale pobavil jsem (se) dost. Zuzka má totiž stravenky až od příštího týdne a tak se snažila všemi možnými způsoby svého spolužáka přesvědčit, aby si nechal přidat a talíř jí dal. Nakonec jsem ho sice vyhecoval, ale kuchařky zájem o přidávání nejevily. Řekl bych, že špatně žádal. Když totiž někdo niterně něco nechce, tak přestože danou věc udělá, nedobere se požadovaného výsledku. Přesněji, dobere se toho, o čem byl přesvědčený uvnitř.
Když jsem procházel přes náměstí, doprovázeje pár kamarádů z céčka, oddělil jsem se a rozhodl se ještě si zajít do antikvariátu. Antikvariát je můj oblíbený podnik. Chodím tam vždy, když je mi smutno; když toužím po inspiraci; když potřebuji nějaké nové informace; nebo když se chci rozptýlit a utratit trochu peněz.
Vevnitř jsem sice nic extra zajímavého nenašel, prohlíd' jsem si ale pár knížek, potkal pár lidí a taky se něco dozvěděl. Co mě dost zaujalo byly knížky, které před vchodem dávali zadarmo (některé ne zrovna k zahození). Ptal jsem se i na onoho Murphyho (gramatiku do angličtiny), ale nikdy takovou věc neměli; přestože už ji tam údajně hledalo mnoho lidí. Na závěr jsem se doslech, že celý podnik se bude stěhovat do jiné budouvy - větší, kterou měli před pár lety. Zjevně upadali, a nyní zase začínají prosperovat. Přeju jim to a těším se, až se příště budu procházet mezi ještě větším množství knih. Jak totiž mnoho slavných lidí (včetně mě) říká - Čtěte a budete mít lepší život. V literatuře je totiž zapsáno neuvěřitelné množství informací. A takřka každý problém, se kterým se člověk potýká už někdo před ním řešil. Proč se tedy nepoučit od moudřejších (v dané oblasti) a znovu vynalézat kolo?
Sotva jsem vešel domů a vybail se, byli pro mě kluci z ulice, chtějíce zajít si se mnou do klubovny. Znovu se nehorázně nudí a chtějí koukat na film. Po chvíli tedy svoluji a už jsem v ději jakéhosi příběhu. Hlavní hrdina zpočátku dostává vysoké místo ve firmě. Náhle však, vinou ostatních firma krachuje a muž se dostává do bídy. Začíná se svou ženou loupit a ubližovat. Dokonce chtějí okrást svého šéfa. Naštěstí se jim to nepodaří, ale získají jeho podpis - díky kterému poté zajistí, že šéf před všemi médii věnuje horentní sumy všem propuštěným zaměstnancům. A film končí. Podle mě to byl docela smutný příběh, protože moc pravé lásky a radosti zde není. Ale poučení jsem si z něj odnes každopádně.
Večer následuje sled obvyklých událostí. Povídáme ještě notnou chvíli s kamarády a poté doma čtu, píšu, hraju, poslouchám, uvažuju, medituju; a mizím spát.
pátek 4. září 2009
Ve jménu Můzy
Čtvrtek 3.9.09
Potkal mě den vcelku zajímavý, Ani sám jsem pořádně nevěděl, o čem bude, rozhodně jsem si jej ale nehodlal ujít. Hned od rána jsem myslel na to, jak Pavel odjede, a jak budem postupovat s kapelou. A taky jsem několikrát zkoušel volat panu doktorovi, ze Slezanu, ale na žádné ze dvou čísel neodpovídal. Zřejmě je hodně zaměstnaný.
Ve škole nám naše oblíbená profesorka Onderková hned napařila na příští dny 2 písemky na loňské učivo a tak jsem si poprvé zapsal něco do svého deníčku. Tedy podruhé. Poprvé jsem si zapsal dnešní úkoly do matiky, kterými Kožušníková taky nešetřila. Vůbec, v hodině matiky jsme se už nějakými prázdninami vůbec nezaobírali a počítalo se v plném proudu.
Na oběd jsem tentokrát už šel s Eliškou (uf!) a přisedli jsme si ke stolu s Verčou, Míšou a nějakou další holkou. Ve té jsem téměř ihned odhalil Terku. Všechny tři jsou holky ze třeťáku, ale poznal jsem je už kdysi dávno, jako malé žabantky v čajovně.
Po škole jsem si to zamířil rovnou do hudebky, protože jsem si nemoh vzpomenout, v kolik hodin nám to vlastně začíná ten soubor. Hned na hlavní chodbě jsem potkal Kikinku a to mi udělalo obrovskou radost. Všechny vrata byly zavřené a tak čekala, než někdo přijde. Ale pěkně jsme si popovídali a já si prohlédl jakýsi katalog Oriflame, do něhož mě Kikina zasvětila. Docela mě překvapily ceny. Nikdy bych neřekl, že různé značkové krémy, šampóny, mýdla a další vylepšováky se vejdou pod stovku. Nakonec jsem i pár zajímavých (a výhodných) věcí objevil, ale do objednávky jsem se ještě nehrnul.
Po pár minutách se konečně objevila moje učitelka a dozvěděl jsem se, že kvartet (ne soubor) máme až asi za dvě hodiny. Cestu domů jsem si naplánoval ještě kolem Pavla, kde jsem si vyzved svůj zámek na kolo. Pájovi jsem jej totiž před pár dny půjčil - tehdy na chvíli - a nakonec jsem těch několik dní musel parkovat před školou s nezamčeným kolem. Ještě že hodnota toho mého není nijak vyčnívající.
S Pavlem jsem se domluvil, že mu ještě nahraju kytarový hlas některých našich písniček, aby si je mohl poslouchat a vymýšlet k ním rytmy bicích, slova a případně klipy. On totiž dneska večer odjíždí ze školy do Ruska. Studentů nejede mnoho, z naší třídy jenom dva kluci. Ale snad si to užijou. A ani žádný profesor je nebude doprovázet, takže mají relativní svobodu. S Pavlem jsem se trošku rozločil a šel domů. Najed jsem se, počet si pár článků a už letěl do hudebky, do které jsem se málem dostal pozdě. Jako vždy jsem ale dorazil na chlup přesně.
Pro všechny čtyři měla učitelka připravené překvapení. Totiž cédéčko s několika desítkami flétnových CD, pro inspiraci. A dokonce některé z těch věcí hrajeme, takže si můžeme poslechnout originál.
Když už jsem u toho - hned poté nám pustila nějakou "moderní" skladbu, která je ve skutečnosti naprosto divná, šílená, bez rytmu, melodie a dokonce harmonie. Divná, ale zajímavá. Zkoušeli jsme si ji zahrát, ale nebylo to nic pro mě. Ti tři spoluhráči se totiž už o prázdninách (zrovna, když jsem byl u Balatonu) sešli a cvičili. Brzo jsme se dostali dál, k známým skladbám. A učitelka nás i chválila, jak se nám to asi v hlavě přes prázdniny uleželo. Písničky nám uzrály stejně, jak sýr ve sklepě. Ke konci se se mnou ještě učitelka domluvila na sólových hodinách. Dohodli jsme se nakonec tak, že dlouhou hodinu budu mít každou druhou středu po souboru; a mimoto každý týden něco navíc v pátek - což se mi později bude hodit kvůli korepeticím s varhany (letos absolvuju). Mi to ale nevadí a jsem rád. Hru na flétny, ke všemu s touhle skvělou učitelkou miluju.
Před pátou jsem se dostal podruhé domů. Tam mě čekala má oblíbená denní práce - čtení, cvičení na kytaru, zpracování e-mailů a psaní, čili tvůrčí činnost. Až nakonec jsem si k večeru vzpoměl i na toho Pavla a jednu písničku mu dokonce nahrál. O samotě to ale nebylo ono, a tak jsem mu zbylé písničky jenom vystříhal z mobilových nahrávek, kde byly dokonalé - tvořené za letu, v proudu Můzy.
Nesmím ještě zapomenout na úžasný dialog v kuchyni, který se mi také odpoledne přihodil. Něco jsem zrovna u stolu popíjel, když zrovna přišel taťka z práce. Pěkně jsem jej doma přivítal a poté, co jsem mu vylíčil své novinky, jsem se ho zeptal na jeho práci. Pokecali jsme si tak parádně, že jsem z toho měl obrovskou radost a ta ztráta asi hodiny času mi vůbec nevadila. A taky bylo vidět, jak tátovi prospělo, když to všechno, co v sobě přes den dusil a nemohl nikomu svěřit dostal na povrch. Oboustranně prospěšný akt. Mimochodem, přestože má taťka ještě obavy, osobně si myslím, že to v nové práci rozjíždí velmi dobře.
Někdy po déváté večer jsem se s Pavlem po icq (nakonec ne osobně) rozloučil a neuběhlo dlouho, kdy jsem se i já rozloučil se světem objektivním a ponořil se do toho subjektivního, uvnitř.
Potkal mě den vcelku zajímavý, Ani sám jsem pořádně nevěděl, o čem bude, rozhodně jsem si jej ale nehodlal ujít. Hned od rána jsem myslel na to, jak Pavel odjede, a jak budem postupovat s kapelou. A taky jsem několikrát zkoušel volat panu doktorovi, ze Slezanu, ale na žádné ze dvou čísel neodpovídal. Zřejmě je hodně zaměstnaný.
Ve škole nám naše oblíbená profesorka Onderková hned napařila na příští dny 2 písemky na loňské učivo a tak jsem si poprvé zapsal něco do svého deníčku. Tedy podruhé. Poprvé jsem si zapsal dnešní úkoly do matiky, kterými Kožušníková taky nešetřila. Vůbec, v hodině matiky jsme se už nějakými prázdninami vůbec nezaobírali a počítalo se v plném proudu.
Na oběd jsem tentokrát už šel s Eliškou (uf!) a přisedli jsme si ke stolu s Verčou, Míšou a nějakou další holkou. Ve té jsem téměř ihned odhalil Terku. Všechny tři jsou holky ze třeťáku, ale poznal jsem je už kdysi dávno, jako malé žabantky v čajovně.
Po škole jsem si to zamířil rovnou do hudebky, protože jsem si nemoh vzpomenout, v kolik hodin nám to vlastně začíná ten soubor. Hned na hlavní chodbě jsem potkal Kikinku a to mi udělalo obrovskou radost. Všechny vrata byly zavřené a tak čekala, než někdo přijde. Ale pěkně jsme si popovídali a já si prohlédl jakýsi katalog Oriflame, do něhož mě Kikina zasvětila. Docela mě překvapily ceny. Nikdy bych neřekl, že různé značkové krémy, šampóny, mýdla a další vylepšováky se vejdou pod stovku. Nakonec jsem i pár zajímavých (a výhodných) věcí objevil, ale do objednávky jsem se ještě nehrnul.
Po pár minutách se konečně objevila moje učitelka a dozvěděl jsem se, že kvartet (ne soubor) máme až asi za dvě hodiny. Cestu domů jsem si naplánoval ještě kolem Pavla, kde jsem si vyzved svůj zámek na kolo. Pájovi jsem jej totiž před pár dny půjčil - tehdy na chvíli - a nakonec jsem těch několik dní musel parkovat před školou s nezamčeným kolem. Ještě že hodnota toho mého není nijak vyčnívající.
S Pavlem jsem se domluvil, že mu ještě nahraju kytarový hlas některých našich písniček, aby si je mohl poslouchat a vymýšlet k ním rytmy bicích, slova a případně klipy. On totiž dneska večer odjíždí ze školy do Ruska. Studentů nejede mnoho, z naší třídy jenom dva kluci. Ale snad si to užijou. A ani žádný profesor je nebude doprovázet, takže mají relativní svobodu. S Pavlem jsem se trošku rozločil a šel domů. Najed jsem se, počet si pár článků a už letěl do hudebky, do které jsem se málem dostal pozdě. Jako vždy jsem ale dorazil na chlup přesně.
Pro všechny čtyři měla učitelka připravené překvapení. Totiž cédéčko s několika desítkami flétnových CD, pro inspiraci. A dokonce některé z těch věcí hrajeme, takže si můžeme poslechnout originál.
Když už jsem u toho - hned poté nám pustila nějakou "moderní" skladbu, která je ve skutečnosti naprosto divná, šílená, bez rytmu, melodie a dokonce harmonie. Divná, ale zajímavá. Zkoušeli jsme si ji zahrát, ale nebylo to nic pro mě. Ti tři spoluhráči se totiž už o prázdninách (zrovna, když jsem byl u Balatonu) sešli a cvičili. Brzo jsme se dostali dál, k známým skladbám. A učitelka nás i chválila, jak se nám to asi v hlavě přes prázdniny uleželo. Písničky nám uzrály stejně, jak sýr ve sklepě. Ke konci se se mnou ještě učitelka domluvila na sólových hodinách. Dohodli jsme se nakonec tak, že dlouhou hodinu budu mít každou druhou středu po souboru; a mimoto každý týden něco navíc v pátek - což se mi později bude hodit kvůli korepeticím s varhany (letos absolvuju). Mi to ale nevadí a jsem rád. Hru na flétny, ke všemu s touhle skvělou učitelkou miluju.
Před pátou jsem se dostal podruhé domů. Tam mě čekala má oblíbená denní práce - čtení, cvičení na kytaru, zpracování e-mailů a psaní, čili tvůrčí činnost. Až nakonec jsem si k večeru vzpoměl i na toho Pavla a jednu písničku mu dokonce nahrál. O samotě to ale nebylo ono, a tak jsem mu zbylé písničky jenom vystříhal z mobilových nahrávek, kde byly dokonalé - tvořené za letu, v proudu Můzy.
Nesmím ještě zapomenout na úžasný dialog v kuchyni, který se mi také odpoledne přihodil. Něco jsem zrovna u stolu popíjel, když zrovna přišel taťka z práce. Pěkně jsem jej doma přivítal a poté, co jsem mu vylíčil své novinky, jsem se ho zeptal na jeho práci. Pokecali jsme si tak parádně, že jsem z toho měl obrovskou radost a ta ztráta asi hodiny času mi vůbec nevadila. A taky bylo vidět, jak tátovi prospělo, když to všechno, co v sobě přes den dusil a nemohl nikomu svěřit dostal na povrch. Oboustranně prospěšný akt. Mimochodem, přestože má taťka ještě obavy, osobně si myslím, že to v nové práci rozjíždí velmi dobře.
Někdy po déváté večer jsem se s Pavlem po icq (nakonec ne osobně) rozloučil a neuběhlo dlouho, kdy jsem se i já rozloučil se světem objektivním a ponořil se do toho subjektivního, uvnitř.
čtvrtek 3. září 2009
Transformace
Středa 2.9.09
Věřím, že by nebylo možné zapomenout, jak to vypadá u nás ve třídě. Ale někteří zapomínají. Například já jsem si vůbec nevzpoměl na květiny, které jsme na konci roku odnesli do jiné části budovy, kde je někdo zalíval. Byl jsem naprosto překvapen tím, jak mi pan profesor Polčák řekl, že si pro ně máme zajít. Příjemně překvapen.
Denska jsme měli čtyři hodiny a tak jsem se rozhod si je naplno (jako vždy) užít. Začalo se dějepisem a já byl zvědav, jestli se paní Veselková přes prázdniny v něčem změnila. Žel nezměnila. Započala tedy hodina, profesorka s námi chvíli opakovala loňský rok, až jsem přišel na to, že si toho opravdu moc nepamatuji. Prvních 20 minut jsem se měl krásně a všemu celkem jasně rozuměl, ale poté se dál už nedalo vnímat. Monotónní hlas zvítězil nad mým mozkem a já se opět pěkně poučil. Nakonec jsem byl rád, že jsem se dočkal konce hodiny. Opravdu hrůza.
Naštěstí jako druhé přišlo ZSV a nás čekala nová profesorka - jakásí Jendrejovská. Byl jsem popravdě hodně zvědavý, co to bude za stvoření. Po zazvonění dáma vkročila do třídy, mile se nám představila a začala s námi přátelsky rozebírat, jak to u ní chodí. Nejvíce nás všechny překvapil její dotaz "Snad vás tady ve škole nezkoušejí, aniž by vám předem nedali vědět. Já naprosto nepředpokládám, že byste se učili z hodiny na hodinu. To přece nemůžete zvládat, máte plno jiných aktivit.". A tím nás dostala. Od té doby k ní celá třída chytla takový ten dobrý, vzájemně respektující vztah a máme ji moc rádi.
Když nám později vyprávěla o tom, co se budeme letos učit, všemu se dalo jasně rozumět a chápat. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, řekl bych, že to je nejlepší pedagog, jakého v současnosti na gymnáziu máme. Svérazný a s respektem, přesto ale soucítící a okolím oblíbený.
Třetí hodina byla matika a naše učitelka nepřišla nijak jinak, než se svým vzorným úsměvem a bylo na ní vidět, že chce mít všechno, jako vždy, pod kontrolou. Jak bylo vidět, tak se i stalo a paní Kožušníková nám nejprve, stejně jako v ostatních předmětech, objasnila plán učiva a jali jsme se zapisování do sešitu a uvažování nad vzorečky objemů a obsahů těles. Nikdo by to sice nečekal, ale ani takový zápis pro nás nebyl ještě moc a dal se zvládnout. Tomáš dneska opět chyběl a tak na něj učitelka hodně narážela, když nám povídala o bulačství a jak k němu bude přistupovat. I Pavla si v první hodině prohlídla a dala mu pár informací pro poučení. Vše naštěstí s dobrou náladou.
Posledním předmětem tohoto dne měla být spojená angličtina s panem profesorem Ondráčkem. Tím, kterého naše skupina dostala letos jako nového. Moc jsem se těšil až jej poznám, ale čas pomalu ubíhal a nic se nedělo. V polovině hodiny se teda nejmenovaná služba vydala za panem Polčákem (zástupcem ředitele), který nato oznámil, že Ondráček na nás asi zapoměl, tak ať počkáme a pak jdeme domů. Vzkázal nám ještě tu věc o květtinách, viz úvod. Na závěr si s námi pěkně popovídal a, což jsem vůbec nečekal, poznal jsem, že to je úplně jiný, něž za jakého jsem jej považoval. V pohodě a bez problémů. Kritizoval nám sice přezůvky a plno další věcí, vše ale s nadhledem a jistou dávkou ironií. Nikdy bych neřekl, že je tak fajn. Alespoň mám o oblíbeného kantora více.
Vydal jsem se na oběd a pozoroval téměř liduprázdnou jídelnu. Byl jsem zde jediný z ročníku a tak jsem si sedl s Kamčou z třeťáku. Chvíli jsme si povídali a po obědě jsem šel domů.
Ve svém doupěti jsem si přečet e-maily, vyřídil pár záležitostí a zazvonil domovní zvonek. Když se dvěře otevřely, poznal jsem venku svoje kamarády a tak jsme se vydali ven. Kluci vlastně nevěděli, co chtějí dělat a tak jsem jim navrhl, že zajdeme na Místecké namko. Odpoledne jsem si tam všiml nějaké O2 akce, ale pořádně jsem se nepodíval o co jde a byl jsem zvědavý.
Tak jsme šli, já Danek, Radek a Michal a cestou po mostu si povídali o všem možném. Například jsem se dozvěděl, že na to náměstí se jde Radek podívat na skejty a do skejťáckých obchodů a ne na namko. A nejvíc mě překvapilo jejich překvapení. Totiž pokáždé, když jsem mluvil o namku, tvářili se naprosto nechápavě. Zeptal jsem se tedy, kde je problém. A oni ze sebe vyklopili, že mi vůbec nerozumí. "Co to je 'namko'?" ptali se. Napůl se chechtající jsem jim vysvětlil, že takhle se ve městě už dlouhá léta říká náměstí; zároveň jsem si uvědomil, jak odlišná nářečí se používají na každém břehu řeky.
Když jsme dorazili do Místku, podívali jsme se nejdříve do Šiva Šopu. Radek si vybíral nějaký "kus hadru" pro sebe; k ničemu pěknému se ale nedobral. Potom jsme se vydali na namko a sotva jsem vešel zpoza rohu, nemohl jsem si nevšimnout Pavla s Ondrou, jak postávají u O2 avie a něco zase vymýšlejí. Co mě hned napadlo se potvrdilo - půjčovali si skákací boty "powerisers", což je mimochodem náramně fajnová hračka; a taky jezdítko. Nevím, jak se správně nazývá, ale líbí se mi a funguje úžasně. Dole jsou dvě kolečka, mezi kterými se stojí a vzhůru vedou řidítka. Nejzájímavější na tom stroji je, jak dokáže udržovat rovnováhu. Přestože má jen dvě kolečka, nikdy se s člověkem nepřeváží. A abyste nebyli na omylu - ta kolečka jsou paralelně vedle sebe a ne za sebou, jako třeba u kola. Pro mě opravdový div.
Chvíli jsem tedy ještě pozoroval, jak si Pája jezdí. A když jsem se už konečně mohl dostat na řadu, pání a paní propaganti mi oznámili, že právě končí. Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne. Ale také mi slíbili, že zítra se objeví ve Frýdeckém náměstí. Rozhodl jsem se, že tam se podívám.
Během toho, co se kluci střídali na vozítku a jinak řádili, jsem se dozvěděl, že dneska v kině promítají Transofmers 2, že tam jdou, a že mám jít taky. Na můj dotaz, zdali to je pěkné zazněla odpověď ano a tak nebylo o čem uvažovat.
O filmu samotném bych mohl dlouho vyprávět, ale nebudu zbytečně prozrazovat děj. Jen povím, že jde o science-fiction, odkazující se i na staré pozemské kultury, velkou část tvoří válčení. A celkově byl snímek dobře zpracován, takže jsem si užil naplno.
Večer jsem se vrátil domů, početl nějaké knížky, napsal nějaké věci. Další den za sebou a rozhodně pro mě zajímavý.
Věřím, že by nebylo možné zapomenout, jak to vypadá u nás ve třídě. Ale někteří zapomínají. Například já jsem si vůbec nevzpoměl na květiny, které jsme na konci roku odnesli do jiné části budovy, kde je někdo zalíval. Byl jsem naprosto překvapen tím, jak mi pan profesor Polčák řekl, že si pro ně máme zajít. Příjemně překvapen.
Denska jsme měli čtyři hodiny a tak jsem se rozhod si je naplno (jako vždy) užít. Začalo se dějepisem a já byl zvědav, jestli se paní Veselková přes prázdniny v něčem změnila. Žel nezměnila. Započala tedy hodina, profesorka s námi chvíli opakovala loňský rok, až jsem přišel na to, že si toho opravdu moc nepamatuji. Prvních 20 minut jsem se měl krásně a všemu celkem jasně rozuměl, ale poté se dál už nedalo vnímat. Monotónní hlas zvítězil nad mým mozkem a já se opět pěkně poučil. Nakonec jsem byl rád, že jsem se dočkal konce hodiny. Opravdu hrůza.
Naštěstí jako druhé přišlo ZSV a nás čekala nová profesorka - jakásí Jendrejovská. Byl jsem popravdě hodně zvědavý, co to bude za stvoření. Po zazvonění dáma vkročila do třídy, mile se nám představila a začala s námi přátelsky rozebírat, jak to u ní chodí. Nejvíce nás všechny překvapil její dotaz "Snad vás tady ve škole nezkoušejí, aniž by vám předem nedali vědět. Já naprosto nepředpokládám, že byste se učili z hodiny na hodinu. To přece nemůžete zvládat, máte plno jiných aktivit.". A tím nás dostala. Od té doby k ní celá třída chytla takový ten dobrý, vzájemně respektující vztah a máme ji moc rádi.
Když nám později vyprávěla o tom, co se budeme letos učit, všemu se dalo jasně rozumět a chápat. Pokud bych měl vyjádřit svůj názor, řekl bych, že to je nejlepší pedagog, jakého v současnosti na gymnáziu máme. Svérazný a s respektem, přesto ale soucítící a okolím oblíbený.
Třetí hodina byla matika a naše učitelka nepřišla nijak jinak, než se svým vzorným úsměvem a bylo na ní vidět, že chce mít všechno, jako vždy, pod kontrolou. Jak bylo vidět, tak se i stalo a paní Kožušníková nám nejprve, stejně jako v ostatních předmětech, objasnila plán učiva a jali jsme se zapisování do sešitu a uvažování nad vzorečky objemů a obsahů těles. Nikdo by to sice nečekal, ale ani takový zápis pro nás nebyl ještě moc a dal se zvládnout. Tomáš dneska opět chyběl a tak na něj učitelka hodně narážela, když nám povídala o bulačství a jak k němu bude přistupovat. I Pavla si v první hodině prohlídla a dala mu pár informací pro poučení. Vše naštěstí s dobrou náladou.
Posledním předmětem tohoto dne měla být spojená angličtina s panem profesorem Ondráčkem. Tím, kterého naše skupina dostala letos jako nového. Moc jsem se těšil až jej poznám, ale čas pomalu ubíhal a nic se nedělo. V polovině hodiny se teda nejmenovaná služba vydala za panem Polčákem (zástupcem ředitele), který nato oznámil, že Ondráček na nás asi zapoměl, tak ať počkáme a pak jdeme domů. Vzkázal nám ještě tu věc o květtinách, viz úvod. Na závěr si s námi pěkně popovídal a, což jsem vůbec nečekal, poznal jsem, že to je úplně jiný, něž za jakého jsem jej považoval. V pohodě a bez problémů. Kritizoval nám sice přezůvky a plno další věcí, vše ale s nadhledem a jistou dávkou ironií. Nikdy bych neřekl, že je tak fajn. Alespoň mám o oblíbeného kantora více.
Vydal jsem se na oběd a pozoroval téměř liduprázdnou jídelnu. Byl jsem zde jediný z ročníku a tak jsem si sedl s Kamčou z třeťáku. Chvíli jsme si povídali a po obědě jsem šel domů.
Ve svém doupěti jsem si přečet e-maily, vyřídil pár záležitostí a zazvonil domovní zvonek. Když se dvěře otevřely, poznal jsem venku svoje kamarády a tak jsme se vydali ven. Kluci vlastně nevěděli, co chtějí dělat a tak jsem jim navrhl, že zajdeme na Místecké namko. Odpoledne jsem si tam všiml nějaké O2 akce, ale pořádně jsem se nepodíval o co jde a byl jsem zvědavý.
Tak jsme šli, já Danek, Radek a Michal a cestou po mostu si povídali o všem možném. Například jsem se dozvěděl, že na to náměstí se jde Radek podívat na skejty a do skejťáckých obchodů a ne na namko. A nejvíc mě překvapilo jejich překvapení. Totiž pokáždé, když jsem mluvil o namku, tvářili se naprosto nechápavě. Zeptal jsem se tedy, kde je problém. A oni ze sebe vyklopili, že mi vůbec nerozumí. "Co to je 'namko'?" ptali se. Napůl se chechtající jsem jim vysvětlil, že takhle se ve městě už dlouhá léta říká náměstí; zároveň jsem si uvědomil, jak odlišná nářečí se používají na každém břehu řeky.
Když jsme dorazili do Místku, podívali jsme se nejdříve do Šiva Šopu. Radek si vybíral nějaký "kus hadru" pro sebe; k ničemu pěknému se ale nedobral. Potom jsme se vydali na namko a sotva jsem vešel zpoza rohu, nemohl jsem si nevšimnout Pavla s Ondrou, jak postávají u O2 avie a něco zase vymýšlejí. Co mě hned napadlo se potvrdilo - půjčovali si skákací boty "powerisers", což je mimochodem náramně fajnová hračka; a taky jezdítko. Nevím, jak se správně nazývá, ale líbí se mi a funguje úžasně. Dole jsou dvě kolečka, mezi kterými se stojí a vzhůru vedou řidítka. Nejzájímavější na tom stroji je, jak dokáže udržovat rovnováhu. Přestože má jen dvě kolečka, nikdy se s člověkem nepřeváží. A abyste nebyli na omylu - ta kolečka jsou paralelně vedle sebe a ne za sebou, jako třeba u kola. Pro mě opravdový div.
Chvíli jsem tedy ještě pozoroval, jak si Pája jezdí. A když jsem se už konečně mohl dostat na řadu, pání a paní propaganti mi oznámili, že právě končí. Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne. Ale také mi slíbili, že zítra se objeví ve Frýdeckém náměstí. Rozhodl jsem se, že tam se podívám.
Během toho, co se kluci střídali na vozítku a jinak řádili, jsem se dozvěděl, že dneska v kině promítají Transofmers 2, že tam jdou, a že mám jít taky. Na můj dotaz, zdali to je pěkné zazněla odpověď ano a tak nebylo o čem uvažovat.
O filmu samotném bych mohl dlouho vyprávět, ale nebudu zbytečně prozrazovat děj. Jen povím, že jde o science-fiction, odkazující se i na staré pozemské kultury, velkou část tvoří válčení. A celkově byl snímek dobře zpracován, takže jsem si užil naplno.
Večer jsem se vrátil domů, početl nějaké knížky, napsal nějaké věci. Další den za sebou a rozhodně pro mě zajímavý.
středa 2. září 2009
Září, prvního
Pondělí 1.9.09
Dlouho očekáváný den 1. 9. konečně nastal. Samovolně jsem se probudil už v 6 hodin (což hlava vymyslela důmyslně) a měl jsem proto dostatek času na všechny ranní přípravy. Ráno jsem si pěkně, jak mám ve zvyku zameditoval, rozcvičil se a zamířil do sprchy. Voda byla příjemná a já jsem si ji v tomto významném dni nadmíru užíval. Jako bych se potápěl v horském kříšťálovém prameni. Snídani jsem začal svou originální SŠ (Snídaní Šampionů), jež je tvořena ovesnými vločkami vařenými ve vodě, s trochou různých dobrot (oříšky, kousky ovoce, hrozinky) a čistou vodou na zapití. Zabalil jsem batoh, hodil na sebe košili a rifle a vyrazil rovnou do školy.
Rozhodl jsem tentorkáte jít do Místku pěšky. Přišlo mi pro to mnoho důvodů a ani jednoho jsem pozdeji nelitoval. Nechtěl jsem se zpotit první den jízdou na kole, nechtěl jsem si zkazit náladu jízdou s taťkou v autě (:-D) a ani jsem se nechtěl nechat otrávit lidmi v autobuse (mimochodem nikdy autobusem nejezdím). Navíc ke všemu - miluji chůzi, a obvzlášť chůzi ranním tichým městem. Mohu se o samotě rozhlížet po městské krajině, ale i vzdálených kopcích. Mohu si nikým nerušen zpívat a nepřipadat si při tom trapně. A mohu dělat plno dalších, buhvíjakých věcí.
A nakonec, když jsem se ve správnou chvíli odhodlal vyjít, čekalo mě na cestě několik příjemných překvapení. Nejdříve, jak jsem šel směrem ke světelné křižovatce jsem znenadání narazil na 2 své kamarádky. Obě znám z hudebky a na gympl před mým domem jdou prvně. Nejdříve jsem si jich ani nevšiml, ale jakmile jejich oči zazářily, opětoval jsem úsměv a byl jsem šťastný, koho jsem to potkal. Na přechodu jsem si ještě užíval tu radost a na mostě přes Ostravici, kousek dále mě potkalo druhé překvapení. "Koho to nevidím," říkám si, "vždyť to je Hynek." A opravdu. Za poslední dva dny už potřetí potkávám mého bývalého třídníhoh učitele Hynka Nekužu, kterého jsem teď tři roky neviděl. Jaká náhoda. Doháním ho a nahazuji s ním řeč o jeho zájmech, mých zájmech (jak jsou si podobné) a slibujeme si, že si někdy zajdem na kus řeči do Frýdecké čajovny. Jsem maximálně spokojený.
Ještě kousek před školou potkávám Horu s Honzou, kteří se tváří značně překvapeně, když mě vidí po boku bývalého extravagantního profesora. Já jsem ale rád a mám z toho srandu jako oni. Když vcházím do šatny, sotva natáhnu nohu, slyším "Ale vy máte šatnu jinde!" Já blázen jsem si ani neuvědomil, že už jsme páťáci. Je zajímavé na to pomyslet. Už za rok mě čeká poslední rok tohohle gymplu a maturita. Ale o tu mi nakonec ani tak nejde. Veřejně to ještě nikde nevhlašuji, ale já nepotřebuju dostat se ne výšku a nestojí mi to v cestě k jakékoliv osobní kariéře.
Ve třídě potkávám plno spolužáků a jsem tak rád, že je vidím. Raduju se z toho dokonce ještě i další dny poté. Blízcí lidé pro mě znamenají hodně a já jsem rád, když mám s kým si povídat. S každým jednotlivým člověkem z naší třídy bych se dokázal bavit dlouhé hodiny a dny.
Poté co nám třídní profesorka vyjádří všechny své osobní náklonnosti a připomene nám dobře známá pravidla školy, mám namířeno domů. V poslední chvíli si ale vzpomínám na to Matěje, který mě zval na pokr ke Karlosovi. Měním směr tedy ke Karlosovi a společně s Pavlem a třemi holkami (2 sestřenice od Bruncly a jedna jejich spolužačka) jdu. Zrovna odchází Adam a Koriťák, ale to vůbec nevadí. I tak nás je dostatečný počet. A tak nám Karlos nalívá vodu (na pití), roztahuje vodní dýmku a Matěj chystá karty.
Pavel ani holky si ani jednou nezahráli, protože po malé chvíli museli jít, ale zbytek si užil pořádně. Prvotní vklad byl 10. A naprosto nečekaně se mi skvěle dařilo, čili jsem skončil na druhém místě. Radost byla na místě a 15 korun výhra pro mě motivací do další hry. Vložili jsme teda každý 20 korun, tentokráte jsem však po tvrdém boji nevyhrál. "Risk je zisk" se říká a přestože jsem celkově prodělal 5 korun, myslím, že toto rčení dobře funguje.
Dopoledne si ještě kupuji nové pouzdro a deníček v papírnictví. Deníček, který jsem hledal už i předcházející den v několika obchodech. Ale protože "kdo hledá, najde," i já jsem našel.
Někdy vě 4 hodiny odpoledne jsem se sešel opět s Dankem a Pavlem, tedy členy kapely, a namířili jsme si to do Prostoru (klub kde je veřejně dostupná zkušebna). Pavel už měl zjištěné své volné termíny a hrdě vyklopil, že středu má všemu volnou. Jaké neštěstí (štěstí?) - středa je jediný den v týdnu, kdy já s Dankem nemáme volno. Nic nám ale náladu nekazí a tak se po několikerém přepisování konečně dohodnem prozatimně pro čtvrteční odpoledne.
Ale díky takovémuto nezdaru v Prostoru se na místě rozhodujeme najít si vlastní prostory pro zkoušení. Kytary máme, Danek si už sehnal zesilovač s bedničkami a Pavel by dokonce obětoval své bicí. Míříme do jednoho zařízeí Slezanu. Zavřeno. Jdeme na ředitelství - a vida. Pan vrátný je ještě přítomen. A tak se vydávám za ním a ptám se po nějakých prázdných nevyužitých prostorech. Zpočátku situace nevypadá nijak slibně, ale po pár okamžicích si začíná vzpomínat. Mluví o nějaké prázdné budově za Billou, kde prý dříve i někdo se skupinou zkoušel, ale zrušili to, protože tam začal podnikat s drogami. Získávám ještě pár informací a taky 2 čísla na jakéhosi pana doktora (právníka) Korče, který je za to vše zodpovědný. Mám mu zavolat zítra. Uvidíme.
Není ještě moc hodin a tak jsem, jakožto frontman, rozhodl, že zajdem s kytarami a bubínkem do altánku v místeckém parku a budeme "jammovat".
S Dankem se po půl hodině vracíme na kolech pro Pavla, bereme kytary a bubínek a míříme k altánku. Předtím bych to nikdy téměř neřek - ale po několika hodinách improvizací docházíme k 5 skvělým novým písničkám, kterým k dokonalosti chybí jen troška píle a slov. Je to úžasné, co se dokáže zrodit z takové muzikantské spolupráce, která je navíc neskutečně zábavná sama o sobě. Světe div se.
Mimo to jsme u altánku objevili náramnou věc. A já se hodně divím, že nikdo jiný ještě nebyl tak prozíravý. Máme jedno velké nové tajemství, které nepovíme nikomu.
Když se vracím domů, jsem plný endorfinů za celý den a ještě si pohodu užívám. Čtu knížky, e-maily, uvažuju o naší kapele i jiných věcech a příjemně si píšu s některými lidmi na internetu.
V mé mysli se objevuje nevyslovená myšlenka, že dnešek byl nejlepším dnem za uplynulý rok. Ale neuzavírám jí den, protože takových nejlepších dnů je v roce více. Je jim každý můj den.
Dlouho očekáváný den 1. 9. konečně nastal. Samovolně jsem se probudil už v 6 hodin (což hlava vymyslela důmyslně) a měl jsem proto dostatek času na všechny ranní přípravy. Ráno jsem si pěkně, jak mám ve zvyku zameditoval, rozcvičil se a zamířil do sprchy. Voda byla příjemná a já jsem si ji v tomto významném dni nadmíru užíval. Jako bych se potápěl v horském kříšťálovém prameni. Snídani jsem začal svou originální SŠ (Snídaní Šampionů), jež je tvořena ovesnými vločkami vařenými ve vodě, s trochou různých dobrot (oříšky, kousky ovoce, hrozinky) a čistou vodou na zapití. Zabalil jsem batoh, hodil na sebe košili a rifle a vyrazil rovnou do školy.
Rozhodl jsem tentorkáte jít do Místku pěšky. Přišlo mi pro to mnoho důvodů a ani jednoho jsem pozdeji nelitoval. Nechtěl jsem se zpotit první den jízdou na kole, nechtěl jsem si zkazit náladu jízdou s taťkou v autě (:-D) a ani jsem se nechtěl nechat otrávit lidmi v autobuse (mimochodem nikdy autobusem nejezdím). Navíc ke všemu - miluji chůzi, a obvzlášť chůzi ranním tichým městem. Mohu se o samotě rozhlížet po městské krajině, ale i vzdálených kopcích. Mohu si nikým nerušen zpívat a nepřipadat si při tom trapně. A mohu dělat plno dalších, buhvíjakých věcí.
A nakonec, když jsem se ve správnou chvíli odhodlal vyjít, čekalo mě na cestě několik příjemných překvapení. Nejdříve, jak jsem šel směrem ke světelné křižovatce jsem znenadání narazil na 2 své kamarádky. Obě znám z hudebky a na gympl před mým domem jdou prvně. Nejdříve jsem si jich ani nevšiml, ale jakmile jejich oči zazářily, opětoval jsem úsměv a byl jsem šťastný, koho jsem to potkal. Na přechodu jsem si ještě užíval tu radost a na mostě přes Ostravici, kousek dále mě potkalo druhé překvapení. "Koho to nevidím," říkám si, "vždyť to je Hynek." A opravdu. Za poslední dva dny už potřetí potkávám mého bývalého třídníhoh učitele Hynka Nekužu, kterého jsem teď tři roky neviděl. Jaká náhoda. Doháním ho a nahazuji s ním řeč o jeho zájmech, mých zájmech (jak jsou si podobné) a slibujeme si, že si někdy zajdem na kus řeči do Frýdecké čajovny. Jsem maximálně spokojený.
Ještě kousek před školou potkávám Horu s Honzou, kteří se tváří značně překvapeně, když mě vidí po boku bývalého extravagantního profesora. Já jsem ale rád a mám z toho srandu jako oni. Když vcházím do šatny, sotva natáhnu nohu, slyším "Ale vy máte šatnu jinde!" Já blázen jsem si ani neuvědomil, že už jsme páťáci. Je zajímavé na to pomyslet. Už za rok mě čeká poslední rok tohohle gymplu a maturita. Ale o tu mi nakonec ani tak nejde. Veřejně to ještě nikde nevhlašuji, ale já nepotřebuju dostat se ne výšku a nestojí mi to v cestě k jakékoliv osobní kariéře.
Ve třídě potkávám plno spolužáků a jsem tak rád, že je vidím. Raduju se z toho dokonce ještě i další dny poté. Blízcí lidé pro mě znamenají hodně a já jsem rád, když mám s kým si povídat. S každým jednotlivým člověkem z naší třídy bych se dokázal bavit dlouhé hodiny a dny.
Poté co nám třídní profesorka vyjádří všechny své osobní náklonnosti a připomene nám dobře známá pravidla školy, mám namířeno domů. V poslední chvíli si ale vzpomínám na to Matěje, který mě zval na pokr ke Karlosovi. Měním směr tedy ke Karlosovi a společně s Pavlem a třemi holkami (2 sestřenice od Bruncly a jedna jejich spolužačka) jdu. Zrovna odchází Adam a Koriťák, ale to vůbec nevadí. I tak nás je dostatečný počet. A tak nám Karlos nalívá vodu (na pití), roztahuje vodní dýmku a Matěj chystá karty.
Pavel ani holky si ani jednou nezahráli, protože po malé chvíli museli jít, ale zbytek si užil pořádně. Prvotní vklad byl 10. A naprosto nečekaně se mi skvěle dařilo, čili jsem skončil na druhém místě. Radost byla na místě a 15 korun výhra pro mě motivací do další hry. Vložili jsme teda každý 20 korun, tentokráte jsem však po tvrdém boji nevyhrál. "Risk je zisk" se říká a přestože jsem celkově prodělal 5 korun, myslím, že toto rčení dobře funguje.
Dopoledne si ještě kupuji nové pouzdro a deníček v papírnictví. Deníček, který jsem hledal už i předcházející den v několika obchodech. Ale protože "kdo hledá, najde," i já jsem našel.
Někdy vě 4 hodiny odpoledne jsem se sešel opět s Dankem a Pavlem, tedy členy kapely, a namířili jsme si to do Prostoru (klub kde je veřejně dostupná zkušebna). Pavel už měl zjištěné své volné termíny a hrdě vyklopil, že středu má všemu volnou. Jaké neštěstí (štěstí?) - středa je jediný den v týdnu, kdy já s Dankem nemáme volno. Nic nám ale náladu nekazí a tak se po několikerém přepisování konečně dohodnem prozatimně pro čtvrteční odpoledne.
Ale díky takovémuto nezdaru v Prostoru se na místě rozhodujeme najít si vlastní prostory pro zkoušení. Kytary máme, Danek si už sehnal zesilovač s bedničkami a Pavel by dokonce obětoval své bicí. Míříme do jednoho zařízeí Slezanu. Zavřeno. Jdeme na ředitelství - a vida. Pan vrátný je ještě přítomen. A tak se vydávám za ním a ptám se po nějakých prázdných nevyužitých prostorech. Zpočátku situace nevypadá nijak slibně, ale po pár okamžicích si začíná vzpomínat. Mluví o nějaké prázdné budově za Billou, kde prý dříve i někdo se skupinou zkoušel, ale zrušili to, protože tam začal podnikat s drogami. Získávám ještě pár informací a taky 2 čísla na jakéhosi pana doktora (právníka) Korče, který je za to vše zodpovědný. Mám mu zavolat zítra. Uvidíme.
Není ještě moc hodin a tak jsem, jakožto frontman, rozhodl, že zajdem s kytarami a bubínkem do altánku v místeckém parku a budeme "jammovat".
S Dankem se po půl hodině vracíme na kolech pro Pavla, bereme kytary a bubínek a míříme k altánku. Předtím bych to nikdy téměř neřek - ale po několika hodinách improvizací docházíme k 5 skvělým novým písničkám, kterým k dokonalosti chybí jen troška píle a slov. Je to úžasné, co se dokáže zrodit z takové muzikantské spolupráce, která je navíc neskutečně zábavná sama o sobě. Světe div se.
Mimo to jsme u altánku objevili náramnou věc. A já se hodně divím, že nikdo jiný ještě nebyl tak prozíravý. Máme jedno velké nové tajemství, které nepovíme nikomu.
Když se vracím domů, jsem plný endorfinů za celý den a ještě si pohodu užívám. Čtu knížky, e-maily, uvažuju o naší kapele i jiných věcech a příjemně si píšu s některými lidmi na internetu.
V mé mysli se objevuje nevyslovená myšlenka, že dnešek byl nejlepším dnem za uplynulý rok. Ale neuzavírám jí den, protože takových nejlepších dnů je v roce více. Je jim každý můj den.
Před potopou
31.8.2009
Předešlé dny jsou pro mě významným datem. Jednak jsem založil novou kapelu (po té, co jsem minulou zrušil) a dále začala škola, to úžasné místo ve městě.
O prázdninách jsem viděl, jakým směrem se naše kapela (ne)vyvíjí a tak jsem se rozhodl to vše změnit. Jít do všeho na s vášní a nasazením na 100%. Svolal jsem tedy na pondělí první oficílní poradu kapely Mountalive. Mimochodem uběhl již více než rok, co jsem ji založil.
V ono osudové pondělí jsem s Radkem, Michalem a holkami řádil po městě (minigolf u řeky, pizza) a k večeru jsme se vrátili před panelák. Napsal jsem Pavlovi, jakožto jednomu členovi kapely a stavil se pro Danka, člena druhého. Radek byl se mnou, takže nebylo třeba nic více shánět.
Chvíli jsme čekali, než se všichni sejdeme, Danek donesl i svoji kytaru a já jsem poradu slavnostně zahájil. Ze začátku jsem si připravil pro všechny členy pár otázek, ať si ujasníme směr, kterým budeme mířit. "Proč chceš být v naší kapele? Čeho chceš s kapelou dosáhnout? Jaký styl hudby chceš tvořit? O čem, tematicky, chceš aby byly písničky?" a podobné byly mé dotazy. Odpovědi jsem přibližně čekal, ale dozvěděl jsem se i dost nových věcí. Z Radkových výpovědí jsem usoudil, že by pro naší kapelu byl velkou brzdou a tak jsem jej na fleku (kamarádsky) vypustil ven.
Danek a Pavel, což se mi líbilo, hlásili, že v kapele chcou být pro radost z tvoření hudby a abychom někde hráli. Nemohl jsem než souhlasit a tak jsme pokračovali v diskusi. Takovým ujasněním názorů jsme se dostali na stejnou vlnu a tak se nám spolupracovalo čím dál líp.
Prodiskutovávali jsme naše hudební styly, později naší image. Až jsme došli k tématu "název kapely". Zeptal jsem se "Líbí se vám název Mountalive? Pokud ne, jaký jiný navrhujete?". Oběma se přiznali, že Mountalive jim je takové nic neříkající, ale návrhy neměli. Spustil jsem proto diskusi o názvu. A když se po pár pokusech nic nenořilo, začal jsem jednoduchý brainstorming. "Co máme společného? Čím je typické místo, ve kterém bydlíme? Co je znakem naší hudby?" až na závěr vše Pavel spojil s onou image "Jak se budeme oblíkat?". Nadšeně si začal představovat všechny v saku a s kravatou a já s Dankem jsme se hned do jeho obrazů ponořili taky. Všichni jsme plni radosti a já křičím "Taxído." Smoking se anglicky řekne tuxedo a když jsem si to uvědomil, hned jsem věděl, že to je to správné jméno a není třeba dál o něčem diskutovat. Všichni souhlasili a tak jsem nás oficiálně pojmenoval Tuxeedo.
Ještě k večeru mi Pavel poslal konečnou smsku, že TAXI DO, je ideální (TAXI=taxi, DO=cesta). A já jsem samozřejmě souhlasil. Na facebooku jsem se ještě pochlubil, jak moc se těším do školy (což je mimochodem pravda; o tom ale jindy) a zamířil jsem rovnou do postele.
Předešlé dny jsou pro mě významným datem. Jednak jsem založil novou kapelu (po té, co jsem minulou zrušil) a dále začala škola, to úžasné místo ve městě.
O prázdninách jsem viděl, jakým směrem se naše kapela (ne)vyvíjí a tak jsem se rozhodl to vše změnit. Jít do všeho na s vášní a nasazením na 100%. Svolal jsem tedy na pondělí první oficílní poradu kapely Mountalive. Mimochodem uběhl již více než rok, co jsem ji založil.
V ono osudové pondělí jsem s Radkem, Michalem a holkami řádil po městě (minigolf u řeky, pizza) a k večeru jsme se vrátili před panelák. Napsal jsem Pavlovi, jakožto jednomu členovi kapely a stavil se pro Danka, člena druhého. Radek byl se mnou, takže nebylo třeba nic více shánět.
Chvíli jsme čekali, než se všichni sejdeme, Danek donesl i svoji kytaru a já jsem poradu slavnostně zahájil. Ze začátku jsem si připravil pro všechny členy pár otázek, ať si ujasníme směr, kterým budeme mířit. "Proč chceš být v naší kapele? Čeho chceš s kapelou dosáhnout? Jaký styl hudby chceš tvořit? O čem, tematicky, chceš aby byly písničky?" a podobné byly mé dotazy. Odpovědi jsem přibližně čekal, ale dozvěděl jsem se i dost nových věcí. Z Radkových výpovědí jsem usoudil, že by pro naší kapelu byl velkou brzdou a tak jsem jej na fleku (kamarádsky) vypustil ven.
Danek a Pavel, což se mi líbilo, hlásili, že v kapele chcou být pro radost z tvoření hudby a abychom někde hráli. Nemohl jsem než souhlasit a tak jsme pokračovali v diskusi. Takovým ujasněním názorů jsme se dostali na stejnou vlnu a tak se nám spolupracovalo čím dál líp.
Prodiskutovávali jsme naše hudební styly, později naší image. Až jsme došli k tématu "název kapely". Zeptal jsem se "Líbí se vám název Mountalive? Pokud ne, jaký jiný navrhujete?". Oběma se přiznali, že Mountalive jim je takové nic neříkající, ale návrhy neměli. Spustil jsem proto diskusi o názvu. A když se po pár pokusech nic nenořilo, začal jsem jednoduchý brainstorming. "Co máme společného? Čím je typické místo, ve kterém bydlíme? Co je znakem naší hudby?" až na závěr vše Pavel spojil s onou image "Jak se budeme oblíkat?". Nadšeně si začal představovat všechny v saku a s kravatou a já s Dankem jsme se hned do jeho obrazů ponořili taky. Všichni jsme plni radosti a já křičím "Taxído." Smoking se anglicky řekne tuxedo a když jsem si to uvědomil, hned jsem věděl, že to je to správné jméno a není třeba dál o něčem diskutovat. Všichni souhlasili a tak jsem nás oficiálně pojmenoval Tuxeedo.
Ještě k večeru mi Pavel poslal konečnou smsku, že TAXI DO, je ideální (TAXI=taxi, DO=cesta). A já jsem samozřejmě souhlasil. Na facebooku jsem se ještě pochlubil, jak moc se těším do školy (což je mimochodem pravda; o tom ale jindy) a zamířil jsem rovnou do postele.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)