Září, prvního

Pondělí 1.9.09

Dlouho očekáváný den 1. 9. konečně nastal. Samovolně jsem se probudil už v 6 hodin (což hlava vymyslela důmyslně) a měl jsem proto dostatek času na všechny ranní přípravy. Ráno jsem si pěkně, jak mám ve zvyku zameditoval, rozcvičil se a zamířil do sprchy. Voda byla příjemná a já jsem si ji v tomto významném dni nadmíru užíval. Jako bych se potápěl v horském kříšťálovém prameni. Snídani jsem začal svou originální SŠ (Snídaní Šampionů), jež je tvořena ovesnými vločkami vařenými ve vodě, s trochou různých dobrot (oříšky, kousky ovoce, hrozinky) a čistou vodou na zapití. Zabalil jsem batoh, hodil na sebe košili a rifle a vyrazil rovnou do školy.

Rozhodl jsem tentorkáte jít do Místku pěšky. Přišlo mi pro to mnoho důvodů a ani jednoho jsem pozdeji nelitoval. Nechtěl jsem se zpotit první den jízdou na kole, nechtěl jsem si zkazit náladu jízdou s taťkou v autě (:-D) a ani jsem se nechtěl nechat otrávit lidmi v autobuse (mimochodem nikdy autobusem nejezdím). Navíc ke všemu - miluji chůzi, a obvzlášť chůzi ranním tichým městem. Mohu se o samotě rozhlížet po městské krajině, ale i vzdálených kopcích. Mohu si nikým nerušen zpívat a nepřipadat si při tom trapně. A mohu dělat plno dalších, buhvíjakých věcí.

A nakonec, když jsem se ve správnou chvíli odhodlal vyjít, čekalo mě na cestě několik příjemných překvapení. Nejdříve, jak jsem šel směrem ke světelné křižovatce jsem znenadání narazil na 2 své kamarádky. Obě znám z hudebky a na gympl před mým domem jdou prvně. Nejdříve jsem si jich ani nevšiml, ale jakmile jejich oči zazářily, opětoval jsem úsměv a byl jsem šťastný, koho jsem to potkal. Na přechodu jsem si ještě užíval tu radost a na mostě přes Ostravici, kousek dále mě potkalo druhé překvapení. "Koho to nevidím," říkám si, "vždyť to je Hynek." A opravdu. Za poslední dva dny už potřetí potkávám mého bývalého třídníhoh učitele Hynka Nekužu, kterého jsem teď tři roky neviděl. Jaká náhoda. Doháním ho a nahazuji s ním řeč o jeho zájmech, mých zájmech (jak jsou si podobné) a slibujeme si, že si někdy zajdem na kus řeči do Frýdecké čajovny. Jsem maximálně spokojený.

Ještě kousek před školou potkávám Horu s Honzou, kteří se tváří značně překvapeně, když mě vidí po boku bývalého extravagantního profesora. Já jsem ale rád a mám z toho srandu jako oni. Když vcházím do šatny, sotva natáhnu nohu, slyším "Ale vy máte šatnu jinde!" Já blázen jsem si ani neuvědomil, že už jsme páťáci. Je zajímavé na to pomyslet. Už za rok mě čeká poslední rok tohohle gymplu a maturita. Ale o tu mi nakonec ani tak nejde. Veřejně to ještě nikde nevhlašuji, ale já nepotřebuju dostat se ne výšku a nestojí mi to v cestě k jakékoliv osobní kariéře.

Ve třídě potkávám plno spolužáků a jsem tak rád, že je vidím. Raduju se z toho dokonce ještě i další dny poté. Blízcí lidé pro mě znamenají hodně a já jsem rád, když mám s kým si povídat. S každým jednotlivým člověkem z naší třídy bych se dokázal bavit dlouhé hodiny a dny.

Poté co nám třídní profesorka vyjádří všechny své osobní náklonnosti a připomene nám dobře známá pravidla školy, mám namířeno domů. V poslední chvíli si ale vzpomínám na to Matěje, který mě zval na pokr ke Karlosovi. Měním směr tedy ke Karlosovi a společně s Pavlem a třemi holkami (2 sestřenice od Bruncly a jedna jejich spolužačka) jdu. Zrovna odchází Adam a Koriťák, ale to vůbec nevadí. I tak nás je dostatečný počet. A tak nám Karlos nalívá vodu (na pití), roztahuje vodní dýmku a Matěj chystá karty.

Pavel ani holky si ani jednou nezahráli, protože po malé chvíli museli jít, ale zbytek si užil pořádně. Prvotní vklad byl 10. A naprosto nečekaně se mi skvěle dařilo, čili jsem skončil na druhém místě. Radost byla na místě a 15 korun výhra pro mě motivací do další hry. Vložili jsme teda každý 20 korun, tentokráte jsem však po tvrdém boji nevyhrál. "Risk je zisk" se říká a přestože jsem celkově prodělal 5 korun, myslím, že toto rčení dobře funguje.

Dopoledne si ještě kupuji nové pouzdro a deníček v papírnictví. Deníček, který jsem hledal už i předcházející den v několika obchodech. Ale protože "kdo hledá, najde," i já jsem našel.

Někdy vě 4 hodiny odpoledne jsem se sešel opět s Dankem a Pavlem, tedy členy kapely, a namířili jsme si to do Prostoru (klub kde je veřejně dostupná zkušebna). Pavel už měl zjištěné své volné termíny a hrdě vyklopil, že středu má všemu volnou. Jaké neštěstí (štěstí?) - středa je jediný den v týdnu, kdy já s Dankem nemáme volno. Nic nám ale náladu nekazí a tak se po několikerém přepisování konečně dohodnem prozatimně pro čtvrteční odpoledne.

Ale díky takovémuto nezdaru v Prostoru se na místě rozhodujeme najít si vlastní prostory pro zkoušení. Kytary máme, Danek si už sehnal zesilovač s bedničkami a Pavel by dokonce obětoval své bicí. Míříme do jednoho zařízeí Slezanu. Zavřeno. Jdeme na ředitelství - a vida. Pan vrátný je ještě přítomen. A tak se vydávám za ním a ptám se po nějakých prázdných nevyužitých prostorech. Zpočátku situace nevypadá nijak slibně, ale po pár okamžicích si začíná vzpomínat. Mluví o nějaké prázdné budově za Billou, kde prý dříve i někdo se skupinou zkoušel, ale zrušili to, protože tam začal podnikat s drogami. Získávám ještě pár informací a taky 2 čísla na jakéhosi pana doktora (právníka) Korče, který je za to vše zodpovědný. Mám mu zavolat zítra. Uvidíme.

Není ještě moc hodin a tak jsem, jakožto frontman, rozhodl, že zajdem s kytarami a bubínkem do altánku v místeckém parku a budeme "jammovat".

S Dankem se po půl hodině vracíme na kolech pro Pavla, bereme kytary a bubínek a míříme k altánku. Předtím bych to nikdy téměř neřek - ale po několika hodinách improvizací docházíme k 5 skvělým novým písničkám, kterým k dokonalosti chybí jen troška píle a slov. Je to úžasné, co se dokáže zrodit z takové muzikantské spolupráce, která je navíc neskutečně zábavná sama o sobě. Světe div se.

Mimo to jsme u altánku objevili náramnou věc. A já se hodně divím, že nikdo jiný ještě nebyl tak prozíravý. Máme jedno velké nové tajemství, které nepovíme nikomu.

Když se vracím domů, jsem plný endorfinů za celý den a ještě si pohodu užívám. Čtu knížky, e-maily, uvažuju o naší kapele i jiných věcech a příjemně si píšu s některými lidmi na internetu.
V mé mysli se objevuje nevyslovená myšlenka, že dnešek byl nejlepším dnem za uplynulý rok. Ale neuzavírám jí den, protože takových nejlepších dnů je v roce více. Je jim každý můj den.