Cesta dál?

Víkend 5-6.9.09

Některé mé sny jsou zvláště zajímavé a jejich prostředí se v průběhu dost výrazně mění. Tak tomu bylo i dneska, kdy jsem se dokonce na konci snu v 6 hodin ráno vzbudil, abych si jej mohl zapsat.

Řeknu jen, že ve snu jsem potkal mnoho svých reálnch kamarádů, byl na, pro mě známých, ale snově upravených místech a užil jsem si spoustu dobrodružství, srandy, ale i strachu.

Jakmile jsem si sen zapsal, opět jsem usnul a podruhé se probudil něco kolem 9.

Do oběda jsem se nějak dočkal a měl jsem proč. Pochutnal jsem si na fazolích - nějaké mamčiné specialitě se sýrem a správně jsem odhalil i česnek.

Chvíli po té za mnou přišli mí kamarádi a šli jsme, tentokrát i z mojí touhy, uklízet do klubovny. Včera jsme si totiž dovnitř donesli Dankovu postel a můžeme si tady proto nyní udělat krásné pohodlí. Postel přes noc schla (protože mokla venku), ale dnes už bylo vše krásné suché. Rozhodli jsme se tedy celý interiér naší klubovny trošku přestěhovat.

Pod televizi jsme dali nový televizní stolek, díky čemuž se nám uvolni jinýl stůl. Díky čemuž jsme mohli popelnici ze středu místnosti, kde fungovala jako stůl, přesunout do rohu. Dankovu postel jsme pěkně složili a umístili ke zdi naproti televizi s domácím kinem. Už se nám tady začíná vytvářet taková ta správná pohodová atmosféra. Přestěhovali jsme ještě pódium, vysypali koš a uvažovali, co dále změnit. Po nedlouhé chvíli jsme si všimli veliké špíny na zemi - různých chipsů, prachu, papírků - a hledali způsob, jak to odsát. Dohadovali jsme se, kdo donese vysavač a v tu chvíli jsem si uvědomil, že ve sklepě máme jeden náš starý. Něměl sice hadici, ani koncovku, ale díky své píli a zručnosti jsme jej úspěšně zprovoznili se vším všudy.

Když se koberec vysál, začali jsme se zde cítit opravdu jako doma.

Poslal jsem kluky ven, jezdit si na skejty, a sám jsem zamířil domů, něco popracovat. Uběhlo pár hodin a kluci byli za dveřmi zase, tentokrát s nějakým filmem. Důvod? Snad netřeba říkat.

Film, který jsme shlédli celý, byla komedie, kde hlavní roli obsadil můj oblíbený komediant Jack Black. Znám několik filmů s ním a při žádném z nich jsem se ještě rozhodně nenudil. Náš oblíbený byl před časem snímek s titulem Králové rocku.

Jakmile film přibližně po hodině skončil, měli jsme v úmyslu podívat se ještě na nějakou komedii, ale na(ne)štěstí se DVDčko dosti sekalo a tak jsme od filmu upustili. Opět jsem kluky propustil ven a domů; s tím, že kdybych dneska ještě něco vymyslel, dám jim vědět.

K večeru jsem pár smskami pošťouchl Beu a jakmile jsem zjistil, že jsou v čajovně a můžeme taky přijít, neváhal jsem a vyrazil. Napsal jsem ještě klukům, že tam jdu, ať se přidají a nebo dojdou taky. Souhlasili, jen se omluvili za zpoždění, že zrovna pijí víno.

V čajovně jsem potkal partu o složení, jaké jsem vůbec nečekal. Beáta a Pája mi byly jediné známé osoby. Teda ještě Adam - který je pro mě dosti zajímavým člověkem. Další dvě holky, obě chodící na uměleckou školu, jsem teprve dneska poznal. Verča se učí v Ostravě - a také tam bydlí. Zato korejka Suen navštěvuje školu v Praze (protože "lepší") a v hlavním městě je na internátě. Jen víkendy tráví doma - přesněji v čajovně.

Přiliš dlouho jsme zde nepobyli a holky musely jít domů. Ani není divu. Když jsme přišli bylo kolem 9. Kluci se sice přidali o chvíli později, ale čaj jsem si opět vypil sám. S holkami jsme tedy šli kus - k novému autobusovému stanovošti - než se oddělily. Na místě Beáta hledala autobus domů, ale nic v tyhle noční hodiny nejezdí a tak mě prosila o taxíka. Zatímco Pája odešla, rozhodli jsme se, že ji domů doprovodíme pěšky.

Po pár krocích jsme Páju dohnali a s trochou řeči v ústech jsme putovali do hlubin místeckého sidliště. Ač zde mířím už po několikáté, stále vědomě nevím, kde Beáta bydlí. Pája se od nás, už finálně, odpojila po krátké chvíli.

Jěště pár posledních slov s Beou a už jsme s kluky mířili domů. Přesněji - hledali cestu bludištěm tvořeným nespočtem vysokých a jako ruka ruce podobných paneláků. Ve chvíli, kdy už jsem ztrácel naději jsme se náhle objevili před mým gymplem a měli jsme vyhráno.

Noc pro mě ještě byla velmi zajímavá a významná, protože jsem se přiučil mnoha novým věcem a učinil plno životních rozhodnutí. Do postele jsem se tak dostal až ve 3 hodiny ráno. A vstával jsem v 6.

Nutno však říct, že tak brzo jsem se probudil přirozeně - bez budíku a nebo jiného vnějšího vlivu- a plně odpočatý. Rána jsem využil k samostudiu a brzo před polednem jsme jeli k babičce. Totiž na pouť.

Pouť v Hodoňovicích je u nás taková každoroční tradice - naše i strýcova rodina se vydá k mé babičce, poté obvykle společně jdeme na hřbitov, na kolotoče a zpátky domů.

Letos tomu nebylo zásadně jinak a tak, chvíli poté, co jsme přijeli, se dostavili také strýc, teta i moji 2 bratranci. Jsou věku mého brášky, čili kolem 12 let.

Nejdříve jsme řádně poodvědvali - což čítalo polívku, bramborový salát s řízkem drubežím, vepřovým a lososem, dále koláče a přípitek burčákem. Hned poté jsme vyrazili do centra dění. Nakonec strýc přesvědčil i babičku, která jít původně nechtěla.

Na hřbitově jsme zapálili nějaké svíčky a vydali se ke kolotočům. Nejprve se na velkém řetízkáči povozoili kluci, ale poté jsme sebrali odvahu i já s taťkou. A další jízdu už jsme se vezli taky. Povím vám, byla to jízda, jakou jsem už dlouho nezažil . Ze země jsem si myslel, že to bude slabá atrakce pro děti. Ale nahoře - uuf, to byla síla. Leťet velkou rychlostí, jen na pár tenkých řetízcích ve výšce několik metrů nad zemí je dosti dobrodružné. Opravdu jsem si užil a proto jsem se potom dost divil, když taťka na kolotoč vyzval i svou známou.. cca 50 letou ženskou se zdravotními problémy. Co jsem pozoroval, za letu se tvářila zvlášně. Ale po přistání jsem z ní cítil velkou odvahu, větší, než jakou jsem měl já. Obdivuju ji a svého taťku taky.

Společně s kluky jsme si na střelnici vystřelili pár růží. Některé pro babičku, mamku, tetu. Zájemců málo nebylo, akorát mě znepokojovalo, že paní prodavačka (či jak jinak ji nazvat) dávala růže každému, bez ohledu na to, zda špejli strefil nebo ne. Ztrácí se tím takové to dobrodružství ze hry a vystřelování růží ztrácí svůj pravý smysl. Nicméně květinky se obdarovaným líbily.

V hospodě hrála cimbálovka - hudební seskupení, jež jsem ještě nikdy naživo neviděl. A to mnoho mých kamarádů hraje v nějaké cimbálovce. Dokonce hodně blízkých kamarádů. K této si zatančili můj strýc s tetou. Jen když jsem chtěl dovnitř pozvat i mé rodiče, dost mě překvapila jejich reakce. Doslova automaticky a s naprostou jistou řekli okamžitě kategorické ne. Jako by tanec byl nějaké tabu a nebo něco špatného.

Já sám jsem si uvědomil, že už vlastně nic z toho, co jsem se loni naučil neumím. Dalo by se říci, že celý půlrok tanečních, byl k ničemu. Ale já to takto netvrdím, protože pokud ne znalostí (ale i ty v hlavě zůstaly), tak zkušeností jsem získal mnoho. A jsem rád, že všechno tak bylo, protože tak to bylo dokonalé. Poznal jsem hodně nových lidí a - bez toho všeho (nejen lidí) by nebylo to, co je teď.

Chvíli jsme ještě u babičky pobyli a poté zamířili domů. Cestou se ale ještě mamka rozhodla stavit do Jysku. Prý pro polštář němce. "Polštář?" podivil jsem se. Ale mamka si nedala říct. Nakonec ale přecejen nic nebylo, protože obchod už měl po uzavírací době.

Doma jsem četl, studoval, uvažoval a psal si s pár lidmi na icq. Páji (té) jsem svěřil mé dost hlubokoé pocity a získala si u mě důvěru. Nevím racionálně proč, ale i u ní nějak cítím, že tohle před ní říkat můžu. Je to hodná holka, jedna z nejmoudřejších, jaké jsem potkal. Píše si blog, který sice původně měl být je pro 2 3 vybrané lidi a teď jej čtou všichni, je ale úžasný a pro mě neuvěřitelně inspirativní. Stejně, jako knížky a jiné výtvory velkých lidí.

Love story nekončí, proběhla ale ve mě velá změna. Změna pohledu. Protože pohled je jediné, na čem záleží - čím si člověk určuje své prožívání života. A taky jediné, co zcela může změnit.

Bůh všem žehnej.