Akty

Středa 9.9.09

Den s magickým datem mě provázel už od rána a já jsem to do druhé hodiny vyučování ani nepostřehl. Považoval jsem dnešek za obvzláště vyjímečný; za obvzláště vyjímečný však považuju zcela každý den, tyi se "nešťastnými" daty nevyjímaje.

Ráno jsem vstával v 6, protože jsem se chtěl vydat ještě do posilovny. Byl jsem unavený a rozhodl jsem se, že si tam vyrazím až na půl osmé. Protože pár minut posilování mi bohatě stačí a více by bylo z mého pohledu kontraproduktivní (celková únava a bolest svalů celý den atd.).

Ve škole jsme měli první 2 hodiny semináře z matematiky. A byly to hodiny, na které ani za sto let nezapomenu. Bavil jsem se neustále a to nejen díky složení studentů, ale hlavně díky kantorovi. Má nás totiž ředitel Kocich.

Tenhle člověk by se na první pohled mohl zdát přísný a neústupný. Ale jakmile jsem jej poznal, hned jsem pochopil o co jde. Ze začátku se nás vyptal na naše zaměření (obor maturity a výšky) a posléze rozdělil třídní funkce. Smetáky aka službou se stala dvojička v prní lavici; Dvěřníkem Lukáš; Zvoníkem Matěj; a Oslem poslem nakonec nikdo. Ředitel totiž konstatoval, že v našem semináři nikdy není absence a tak ani není třeba k nám nosit třídní knihu.

Poté, co s námi probral, co to vlastně matematika je, jsme se trochu dohodli na tom, co budeme probírat a ukázal nám hned ze začátku pár nesmírně užitečných fint pro počítání, které jsme neznali. Druhou hodinu, hned ze začátku nám dal písemku. 2 příklady a 15 minut na jejich vyřešení. Plus jako bonus, kdo to bude mít dřív, může si posvačit.

Je zjevné, že jsem byl hotov jako první, a přesvědčen, že mám vše dobře jsem si přines svačinku. Všichni byli překvapeni. Tom skončil chvíli po mě a tak se se mnou podělil o švestičky, které byly částí jeho přenosného bufetu. Nakonec čas uběhl, všichni jsme odevzdali a Kocich se dal do veřejného opravování. První pětka. Druhá. Třetí. Dokázal nám, že vůbec neumíme řešit matematické úlohy správně. Používání dosazovací tabulky při kreslení grafu funkce podle něj je nějvětší hřích. Já jsem naštěstí "dostal" 3, ale když došel k Tomovi, opět se pozastavil, dal mu basu a povzbudivě zavyl "Ať žijou švěstky!".

Nakonec písemku nemyslel vážně, ale jen si nás zkoušel. A dělal si legraci opravdu ze všeho. Je to další skvělý učitel, kterého jsme letos chytli. Ale věřím, že profesor, kterého chytla druhá seminářová skupina na matiku není o nic horší. Pavel byl prvního záři hodně naštvaný, že Kocich na něj nevyšel. Každý je jiný a on se bude mít taky dobře.

V matice už začíná naše oblíbená rutina. Totiž opisování domácích úkolů. A i já jsem se k takovým lidem přidal. Naštěstí Kožušníková nic nepoznala. A u tabule mě navíc za "elegantní řešení" příkladu před celou třídou významně pochválila. Ano, má mě oblíbeného. Ale ne náhodou. Vím, čím si to zasluhuju. Když člověk věnuje někomu svou pozornost, ten někdo to dobře pozná a pocítí.

Na obědě se mi dostalo informace, že Lucka ze třídy plánuje vydávat nějaké školní noviny. Ihned jsem ji začal povzbuzovat a dávat na jevo svůj vlastní příspěvek. Protože velmi podobná myšlenka mě napadla už nejednou. A cením si toho, že se ujala takového nápadu a převádí jej ve skutečnost. Hned po obědě jsem se proto, ještě před hudebkou, vydal do Šprtovy tiskárny. Nikdy jsem tam nebyl, ale kancelář (a i provoz samotný) jsem vzápětí našel. Pana vrchního jsem se poptal na ceny a zjistil následující: Při nákladu do 100 kusů, by sešit velikostí A5, na obyčeném papíře, černobíle a secvaknut vyšel cca 11 Kč za výtisk. Za informaci jsem byl vděčný, ale dost mě překvapila. Čekal bych za brožurku s tak malým obsahem menší cenu. Inu, co se dá dělat. Zítra informuju Lucku.

Na hudebku jsem se už těšil a dokonce jsem přišel téměř akorát (pár minut předem), což mi i učitelce pomohlo udržet si dobrou náladu. První na řadě byl kvartet a já jsem se s vervou pustil do hraní. Věc, kterou jsme začali, byl náš oblíbený Canon. Skladba nádherná, harmonická a uvolňující, ale pro některé trochu nudná. Doma jsem sice nikdy od konce školního roku na flétnu necvičil, učitelka se ale domnívala o opaku. Díky vnitřním změnám hraju dokonale vyrovnaným a krásným tónem, čehož se obvykle těžko dosahuje. Moje necvičení se pak projevilo až na technicky náročnější pasážích, které jsem nezvlád bez chyby zahrát z listu. To ale vůbec nevadí, protože, a i mě to překvapuje, dokážu se (i v nerytmické a nelogické) skladbě kdekoliv znovu připojit. Vždy mě to ohromuje, protože vím, jaké to pro mě kdysi bylo těžké a jak to je obtížné i pro ostatní.

Po Canonu jsme si projeli Presto a přichystali se na zkoušku našeho většího souboru Tempra. Učitelka s radostí zjistila, že vedlejší (větší) učebna je volná a tak jsme se nastěhovali tam. K nám, čtyřem z kvartetu se přidali postupně Evík, Anička a nakonec i Beáta. Smutnou zprávou pro nás bylo, že dlouhodobí členové nás už nenavštíví, protože se vydali všemi směry do světa. Ale tak hrozná ta zpráva nakonec nebyla. Na soutěži, která je letos, musí každá flétna v souboru hrát svůj vlastní hlas (ne zdvojený, jak to je u nás obvyklé). A díky tomu, že nás je o mnoho méně, není tak těžké tuto podmínku naplnit.

Když jsme probírali noty, zjistili jsme, že téměř nic nemáme. A tak, nejdříve jsme si zkusili zahrát jakousi jednu šílenou skladbu. Tu jsme zavrhli a vrátili. A učitelka nám rozdala další noty, tentokrát něco krásného starého. To jsme si už i zahráli a moc se nám to líbilo. Hodina tedy skončila brzy.

K večeru jsem se vrátil domů, docela dost početl, něco postudoval a šel spát. Jako každý den, ale zase jedinečně a po jedinečním dni.