Štědrý večer

24-25.12.09
Po dlouhé době s eopět zamýšlím nad tím, jak se věci uvíjí. Od posledně v mém životě nastalo mnoho změn a to i dosti radikálních.

Přibližně před měsícem jsem objevil metodu EFT (emotional freedom technique), které mi skutečně umožnila emoční svobodu - věci, které mi vadily mi buď už nevadí a nebo "shodou okolností" z mého života zmizely.
Vlastně neustále se vyvíjím kupředu a teď to jde čím dál víc. Udivuje mě, jak velký to je pokrok v porovnáním s dobami třeba i před půl rokem, když jsem měl úplně jiný pohled na svět.

Nicméně dnes (včera) byl šťedrý večer a byl pro mě důkazem mnoha věcí. Stromeček jsme koupili v klidu už před téměř dvěma týdny; maminka v klidu napekla 16 druhů cukroví (z toho 1 já); já jsem v klidu nakoupil s předstihem všechny dárky; a dokonce telefony se vyřešily. A co mě nejvíce překvapilo bylo prohlášení, nebo spíše svěření se mi mého taťky, že je strašně šťastný, protože maminka je na něho moc v pohodě. Harmonie začíná vládnout všude.

Abych se dostal k samotnému dnešnímu dni. Ráno jsme uklidili pokojík, přestěhovali Matkův stůl, já jsem v pokojíku vysál, nastěhovali jsme stromek a nakonec ho i nazdobili. Když jsme hledali závadu nesvítících žároviček, jako každoročně jsem si vzpoměl na starý taťkův vynález - obvod sériovo-paralelně zapojených rezistorů, který sloužil k tomu, aby ostatní žárovičky dokázaly svítit samy a bez újmy na zdraví. Dodnes taťku za to obdivuju. Byl to kutil podobný jako já jsem.

Při dalším zdobenájsme vyhrál boj za růžové žárovky. A ještě jsme se s taťkou vydali do Tesca. Jednak sehnat kolekci/kolekce na stromek a taky ještě cosik dokoupit. Úsměvné byly davy přicházejících lidí do Tesca právě v okamžiku, kdy hlasatel oznamoval konec otvírací doby a my odcházeli.

Poté, co jsem doma, z radosti, nahrál ještě jednu koledu, o kterou jsem se chtěl podělit na Facebooku jsme jeli pozdravit babičku z Hodoňovic. Cestou jsme se vsadili o to, kolik ozdobených stromků potkáme. Já tipoval 30, což bylo podle mě nejblíže konečnému počtu (36), nicméně Matěj se hlásil jako vítěz, který odhadoval 35 (předtím říkal 50!).

Babičce jsme pěkně (no, bylo to dost kostrbaté) zahráli na flétny koledy a já si i zasóloval na harmoniku. Prohodili jsme pár slov a fičeli domů. Moje rozhodnutí se ještě osprchovat mou mamkou dosti převkapilo, ale já o tom říkal předem a měl jsem vážně mastné vlasy.

Kromě toho jsem se ještě (navzdory nevoli Matějovi) musel vloupat do pokojíku a uložit pod stromeček svoje dárky. Nechápu, jak to mají vymyšlené, vždyť přece všichni se tam nějak musí dostat a musí být nějak dohodnoutí.

No večeře nakonec byla úžasná. Jako každý rok a opět poprvé. Předkrm šunkové rolky s křenem spustil sliny, polívka nás vynesla do sedmého nebe a hlavní chod byl pohádka. Mamka se překonala a usmažila krutí řízky a k tomu 4 druhy rybích filé! Plus k tomu všemu výtečný bramborový salát - no mňam.

Ještě bych dodal, že před večeří jsem pustil v obýváku své 2 nahrávky koled a taťkovi se to tak líbilo, že mi dal pusu!

Cukroví rozhodně nebylo na úkor večeře. A než jsme ochutnal všech 16 druhů, co maminka napekla (jeden můj), málem jsme puknul. Po tom všem jsme se už jali vybalovat dárky.

Všichni jsme dostali plno pěkných věcí. A každý z nás něco extra. Maťka nový počítač - který jsem taťkovi pomáhal přes Slávka stavět. Já přenosný harddisk a digifoťák. Mamka mininotebook. A taťka třeba tu medovinu ode mě.

Nastalo hraní si se všechnou tou technikou a to zabralo notnou chvíli. Nicméně zkopírovat data z Matějova starého harddisku se nám hned nepodařilo a tak jsem svěřil naformátování mého externího HDD taťkovi s Maťou. A sám jsme vyrazil s Luckou pro Terku.

Já s Luckou jsme si začli říkat bratr a sestra. Lucka to zdůvodňuje tím, že jsme na sebe tak hodní a že chodíme tako často ven a že ona si vždycky přála staršího bratříčka. Já tím, že se mi to líbí a Lucku mám moc rád.

Dneska jsme se s holkami a Pavlem rozhodli vyrazit na půlnoční a protože Terce samotné se z domu vylézt nechtělo, navrhl jsem Lucce, že pro Terku zajdme osobně. No nakonec nám podlehla a vydala se ven. Ještě bych dodal, že nakonec toho nelitovala a byla ráda za srandu.

S Pavlem a Beátou jsme měli domluvený sraz o půl dvanácté před kostelem svatého Jana a Pavla - u našeho gymnázia. Pádili jsme jako o závod, abyhom přišli včas. Jenže stalo se to, co se dalo čekat. Pavel nikde. Několikrát jsem mu volal a pořád se na něco vymlouval. No nakonec sice v 11:55 přišel, ale sál kostela už byl plný a tak jsme museli stát. Z čehož mě po chvíli pořádně začaly bolet záda. Já prostě nedokážu dlouho rovně stát.

Mše byla zajímavá, hlavně mě zaujala křesťanská hudba. Používali různé vychytralé techniky, které jsem jinde neviděl a dost mě hudebně inspirovali. Ale taky to bylo dost dlouhé. Pro mě docela dost únavné až nudné.

Když jsme skončili, Beátka si šla ještě sníst hostii a hned potom jsme se všichni jali zpěvu. Teda spíše já jsem to rozezpívávál, ale později se přidali všichni. Je to fajn, že všichni Ti jsou v pohodě kamarádi, co se mají rádi navzájem.

Pozpívali jsme si pár koled, nakonec jsem předvedl i naše boje a taky jsem si zasóloval na harmoniku. Líbilo se to Beátce a taky si ji chtěl půjčit. Nakonec jsme se museli rozloučit, protože Pavel zase něco chtěl a moje holky taky. Tak jsem ještě s nima po mostě putoval domů. Zvláštní bylo, že po dálnici nejezdily takřka žádné auta a přitom normálně pořád jezdí nějaké kamiony. A mě udivilo, že Radek údajně srovnává Terku s Beátkou. Takové srovnání by mě v životě samotného nenapadlo, ale uvědomil jsem si, že asi něco společného mají, protože obě mě něčím, pro mě utajeným, přitahují.

Bandy ožralců na přechodu jsem se trochu bál, ale v klidu jsme prošli. A na té křižovatce se od nás, takřka nenápadně, oddělila Lucka. Terku jsem ještě doprovodil k Radkovi.

A teďkom spokojeně sedím u noťásku, prozkoumávám svůj nový foťák, pojídám cukroví, zamýšlím se nad sebou a píšu. Píšu si svůj život. Amen.

Jahá - jahůdka

21.10.09

Bylo nebylo - krásný den se zrodil. Z počátku to tak sice nevypadalo, rpotože jsem vstal a potkalo mě po ránu hned několik nepříjemností. Vstal jsem pozděj, až v 7. A chtěl jsem být vzhůru a pracovat od šesti. A k tomu jsem se probudil bez spojení se světem. O2 mi nové číslo ještě neaktivovalo a staré už zrušilo. I přes všechny nešvary jsem se nějak do školy nabalil a nechal se svézt autem. Cestou mi taťka slíbil, že si to tam s nimi vyřídí, páč to není v pořádku. Stejný názor jako na mé straně.

První dvě hodiny každé střed ymáme seminář s Kocichem. A to je něco. Dneska nás čekala, předem ohlášená, písemka. A já se na ty bašťanské metody ani nekouk. Co se dalo dělat. Ponořil jsem se do sebe, uvolnil se a důvěřoval vesmíru, že všechno dobře dopadne. K velkému údivu, obdržel jsem 3-. I Lukáš dostal jako první pět (což mu ale později změnil na 4), čili jsem zažil první dnešní velký úspěch.

Další krásné hodiny ubíhaly a ubíhaly, akorát o přestávkách mě štvala Lucka. Rozhodla se pro svůj časopis vyrobit malinkaté letáčky, které kdesi po chodbách rozvěsí a bude doufat, že se ji někdo ozve, se zájmem psát. Vsadím se, ža takových lidí bude minimum. A úsilí vynaložené na přípravu těch letáčků bude téměř zcela zbytečné. Já mám na věc svůj vlastní názor a ten jsem se snažil všem ostatním ukázat. Dokonce jsem začal dosti vážně uvažovat o tom, že si založím vlastní, konkurenční časopis. Nakreslil jsem si na tabuli ke všemu i logo! Pro svůj titul Kulihrášek.

Moc se mi líbil dnešní tělocvik, protože paní profesorka Kubalová nám dala všem vybrat, co chceme dělat. Zdali hrát ping-pong, cvičit gymnastiku a nebo být v posilovně. Díky mému hlasu ping-pong padl a po krátké společné rozcvičce jsme se vydali, přibližně polovina, do posilovny. Já se do všeho vrhnul s vervou a náramně jsem si užíval. Adrenalin mi zřejmně nastoupal do žil, protože jsem chytl naprosto úžasnou náladu. Dělal jsem si srandu ze všeho a ze všech. A nejvíc ze sebe. Byl jsem ve skutečném proudu. Tom živém. Někteří lidé sice nade mnou nevěřícně kroutili hlavama, ale mám i své obdivovatele.

Po škole jsem měl velkou chvíli čas a tak jsem se začal loudat po městě. A první, koho jsem uviděl, byla Linda s Pájou Prudkou. Seděly na mém oblíbeném místě, na schůdcích pod sochou na náměstí. Po svolení jsem si k nim přised a cosi slov jsme prohodili. Taky jsem se seznámil se 2 jejich kamarády. Nakonec ale se mě nějak zbavily. Dělaly, že jdou na bus a pak se náhle otočili a rychle se rozloučily s tím, že ještě někam musí zajít. Byl jsem spokojen. Chvíli jsem hledal vhodné útočiště - různé obchody elektra, počítačů a podobně, ale nic mě natolik nezaujalo, abych s ezastavil. Přelomová pro mě byla návštěva Galerie u Jakubal. Své obrazy zde vystavoval Ondřej Kočár. A jeho obrázky mě naprosto uchvátily. Opravdu pořádně jsem si jich užil. Takové romantické cosi. Ke všemu mi paní prodavačka nabízela kalendář s jeho díly. Uvažoval jsem nad ním, nicméně já na kalendáře příliš nejsem.

Když jsem se vydal do hudebky, netušil jsem ještě, co mě čeká. Jako obvykle jsme hráli naše známe skladby v kvartetu, se sborem a nakonec i se souborem, který je tvořen kvartetem plus Beou a Evou. I něco nového jsme zase dostali, což mě potěšilo, protože nebude zase nuda hrát to samé. Ale největší radost mi udělala událost těsně před koncem.

Učitelka někam odešla a já se nimral v nějakých notách. Za chvíli jsem uslyšel v předu známou melodii Hodně štěstí zdraví a tak jsem se automaticky přidal. Jaké bylo mé překvapení, když učitelka oznámila, že to je pro mě a já si uvědomil, že to vlastně nemám zpívat. A největší pecka bylo překvapení, které jsem dostal. Učitelka mi donesla nádherný čokoládový dort. S velikým nápisem Jakubovi. A popřála mi na mé 18. Který člověk by si na mě vzpoměl a ještě tohle všechno udělal? Nedokážu si nikoho představit. Lucka je úžasný člověk!

Dortu jsme se všichni najedli a pomalu šli domů. Šel jsem ještě s Beou a Evou a tak jsem si s mojí dřívější láskou ještě docela popovídal, zatímco její kamarádka Evča telefonovala. Zjistil jsem, že Pavel má několik krásných vystavených děl, o kterých se mi ani nepochlubil. A vůbec - vytvořila se mezi mnou a Beou jakási hlubší důvěra a porozumění. Jsem za to moc rád.

Celý nadšený jsem se potom, s dortovou krabicí v rukou vydal domů. Cestou jsem ještě potkal nějakého kluka, který se ptal na čas a nabízel mi skéro. Ale musel jsem odmítnou, protože nehulím. Přesto i on mi udělal svou pozorností radost. Plný očekávání a štěstí jsem vrazil domů a se vším se mamce pochlubil.

Člověk by nevěřil, že by mě mohlo ještě něco nádhreného potkat. A ono potkalo! Dorazila mi zásilka z Ameriky. A sice použitá knížka Writing the natural way, kterou jsem si před pár dny objednal na Ebayi. Je to úžasné, jak ten svět funguje. Právě v rukou držím starou, desítkami rukou ošahanou a několika nápoji politou knížku z Ameriky. Knížku z Ameriky. Nad tím mi zůstal ještě nějakou dobu rozum stát.

K večeru jsem si potom knížku začal číst a to s velkým soustředěním. Rozhodl jsem se porozumět všemu dokonale. Na počítači jsem si otevřel slovník a překládal každé slovíčko, kterým jsem si nebyl třeba jen trochu jistý. A překlady samozřejmně zapisoval k textu do knížky. Není jí škoda. Naopak je to pro ní čest, vidím, že to jednou bude cenný kus majetku.

Trošku jsem uvažoval nad zítřkem, protože nepůjdu do školy, čímž se sice vyhnu nějméně třem, údajně těžkým, písemkám, ale zato, jako jeden z mála, budu reprezentovat školu na matematickém šampionátě v Ostravě. Zřejmě se domů vrátím dříve než před ohdlášením výsledků.

Jinak, knížka i dort mě naprosto uchvátily a tenhle den pro mě byl jeden z moc krásných. Jak se pozoruju, vytovřil jsem už u sebe program, který v každém okamžiku najde něco krásného a ukáže mi to. A ten program funguje za všech okolností, ať se mi ráno stane cokoliv. Úžasné.

Mimochodem, znovu jsem si uvědomil a připomenul, že psaní může dost pomoci puštěná příjemná nenásilná hudba. A nebo alespoň taková, ve které se člověk automaticky logicky ničeho nechytá. Taková hudba umožňuje propojení mozkových sfér a to je, o co při psaní jde. Náramně to vysvětluje paní Rico v mojí nové knížce.

Bože, díky!

Nononoo

20.10.09

Krásný den plný dobrodružství i starostí.

Ráno jsem pěkně v 7 vstal a tak jsem se, po včerejším rozhodnutí, jal vytvořit si ranní gtds a ihned jej splnit. Jak nádherně to šlo. Díky svému systému jsem ráno stihl tolik věcí jako nikdy. Oholil jsem se, udělal si úkoly do všech předmětů, naučil se a pěkně si nachystal aktovku. K tomu všemu pěkná nálada - no paráda. Požádal jsem tátu, aby mě vzal do školy.

Jako se naám to daří už dlouho, dorazil jsem ke škole včas, pár minut předem. A suverénně jsem se vydal k šatně. Tam jsem potkal Hyproše a tak jsem si s ním cestou do třídy popovídal. Rozhovor mě velmi zaujal, protože pro mě nezvykle, byl dosti seriózní. Adam si ze mě nedělal srandu a dokázali jsme spolu mluvit naprosto upřímně. O svých starostech, radostech a příhodách. Samozřejmě ve třídě jsem všechny pozdravil, a naše první hodina - němčiny - začala. Nebylo pro mě neobvyklé, že jsem si sedl sám. Konvencím se ale vymykalo umístění hodiny do takových ranních hodin. Všichni jsme byli v naprosto jiné náladě, než býváme běžně, odpoledne. S paní profesorkou jsme procházeli nové věci, brali ještě novější a psali různé povídky. Zajímavé bylo číst si vlastní povídání o tom, co máme právě na sobě. Banetková se nečekaně u mě pozastavila a každé mé slovo ji přivádělo k neudržitelnému smíchu. Později stačil i jenom pohled na mě. Parádně jsem si tehdy užil.

Další hodiny nebyly příliš zajímavé, hlavně dějepis byl nezvykle nezaživný. Usínal jsem při něm i když jsem nechtěl. A tak jsem si už ke konci hodiny vytahl své PDAčko a začal číst další knížku v pdf o LOA. Dozvěděl jsem se mnoho věcí. Rozhodně více, než z onoho dějepisu. Obdivem pro mě je Denisa, která si během hodiny stačila zapsat téměř 4 stránky v sešitě, zatímco u mě to vyšlo přibližně na půl listu. Inu, píšu efektivně a úsporně.

O velké přestávce, kromě toho, že jsem navštívil bufet, jsem se s Pavlem vsadil, kdo udělá více poctivých kliků. Nejdříve jsme se oba vyčůrali a mohlo se začít. Čekal jsem od Pavla velký výkon, nicméně p opár zdvizích to vzdal a začal si z toho dělat srandu. To já jsem jel dál a dál, až jsem se sám divil, jak mi to jde. Zastavil jsem se až někde u třicítky, protože si na mě Koriťák chtěl lehnout. Samozřejmě to jenom hrál, ale i tak. Nebyla by to sranda, kdybych se dělal tak vážným.

Celý den jsem si ve škole nesmírně hrál. Střílel jsem po kom se daly a zvlášť Adéla toho hodně schytala. Brunclíka jsem, jako obvykle, jemně provokoval, z Hyprošem se řehtal, Koriťákovi dával "nepřeložitelné" anglické věty a s Kikinkou prohodil pár pěkných slov a úsměvů.

Je to vůbec úžasná holka. Já ji obdivuju. A to jak po vzhledové stránce, tak po té povahové. Má krásnou postavu, nádherně se oblíká, sluníčkově se usmívá. A je nesmírně hodná a milá. Vždycky se k ní rád posadím a popovídám si. Někteří lidé ve škole, hlavně v prostřední řadě, na ní sice mají docela negativní názor, ale podle mě je to skvělá holka. A odvážím si říci ideální. I když - abych barvu přiznal - moje ideály jsou trošičku jinde. Vymykají se konvencím.

Po poslední, nejzbytečnější hodině češtiny jsem si vychutnal oběd, rozloučil se s Tomem a pár jinými páťáky a vydal se ke knihovně. S Pavlem jsme se totiž dohodli, že někam společně zajdem, jenom on měl ve škole o hodinu více a tak mi zbývalo ještě trocha času. Myslel jsem, že celkem málo, ale jak jsem si později uvědomil, bylo to skoro půl hodiny. A to je sakra dost času.

Cestou jsem se stavil v lékárně, pro špunty do uší. Koupil jsem si jiný druh, od jiného výrobce. Na otestování. Ty minulé mi připadaly nepříliš kvalitní. V knihovně jsem si akorát na internetu zjistil, kterými vlaky to vlastně chci toho 28. jet do Prahy a vydal jsem se ke škole.

Takřka na chlup přesně jsem dorazil. Po minutce vyšel Pája a za ním Brunclík. Vydali jsme se směrem centrum a dohadovali, kde je Kikinka. Bruncla tvrdil, že už šla, Pája, že ne. Michal měl pravdu. Kristýna byla pěkných 100 metrů před námi. Nic jsem neváhal a hned vyhlásil, že za ní běžíme. Pája, jako správný uličník se bez zpoždění přidal. Trocha sprinta a královnu krásy jsme doběhli. Zrovna šla totiž na klavír, kam zřejmě trochu spěchala a nebo šla na čas. Každopádně pár příjemných momentů jsme si s ní užili a šli dál.

Na nádraží nás čekaly dva úkoly - vyřídit můj vlak a poptat se na zkušebnu. Aniž jsem to čekal, u okýnka na prodej jízdenek jsem strávil dobrých 20 minut domlouváním místa. Jak jsem zjistil, několik vlaků už bylo zcela zamluvených a narvaných k puknutí. Takže moje plány se trochu pozměnili. Co na tom ale záleží - většinu dne v Praze, mezi svými nejlepšími přáteli, strávím tak jako tak. Na zkušebnu jsem se ptal nejprve paní u informací. Ta mi zavolala paní vedoucí. No a ta mi nakonec jen dala lísteček s číslem na majitele objektu a s doporučením, abychom mu volali raději v odpoledních hodinách. Její radu jsem si vzal k srdci.

Odpoledne pro mě bylo poněkud neefektivní. Ale přesto jsem plno věcí splnil. Hned jsem si udělal GTDS a začal plnit. Zhotovil jsem půlku úkolu do němčiny, ale k ničemu dalšímu jsem se nedostal. Nějak se mi nechtělo, byl jsem opravdu hodně unavený. Každou chvíli jsem si chtěl jít schrupnout, nicméně pořád jsem se nemohl odhodlat. Tu mě pekvapila Saila na icq, kterou jsem nemohl opustit. Tu jsem dostal hlad a snědl všechny košíčky a roládu ze sobotní oslavy. Tu jsem rozjímal o životě. Tu jsem si zahonil.

Nakonec nastal večer, kolem půl sedmé a já si konečně, se špunty v uších, lehl. Panečku, to byl komfort. Nové špunty odhlučnňují mnohem lépe, než ty dřívější. A také líp sednou a míň se ničí. Samé plus. Chvíli jsem se snažil meditoval a po tom, co jsem usnul, jsem se kolem osmi hodin také probudil. Pěkně odpočatý. Navečeřel jsem se a šel k počítači. A jaká přelomová událost mě čekala.

Se Sailou jsme hodili takový zvláštní rozhovor. Nejprve flirtovního rázu, později jsme se ale dostali do roviny hodně intimní a svěřovali se sobě navzájem s opravdu velmi soukromými věcmi. Zjistil jsem o ní, co bych nikdy nečekal, ale velmi přijemně mě to překvapilo. Skutečně to je dívka mých sných. Jak vevnitř, tak navenek. Mluvil jsem sice před chvíli o Kristíně, ale Klárka je můj osobní ideál. Model ideální ženy ve všech ohledech.

Nakonec jsem ze sebe vykolpil tolik věcí, které bych nikdy nečekal, že někomu řeknu, a dozvěděl se tolik informací, které bych jinak těžko sháněl, že jsem skončil naprosto spokojen. Poznal jsem nejen ji, ale i sám sebe. A taky další část světa. Už se moc těším na sraz z fóra/chatu (já na fórum nechodím). A hlavně na ty lidi!

Understand

19.10.09

Den krásný. Hned od rána jsem si náramně užíval. Vstal jsem sice docela pozdě a takříkajíc na čas, ale všechno dobře a dokonce skvěle dopadlo. Do školy jsem se dostal včas. Když jsem vešel do třídy, jako obvykle jsem pronesl svůj vznešený pozdrav směřovaný všem. Tentokrát jej zřejmě Iveta očekávala a toužila ukázat Barči a tak se obě holky náramně chichotaly, když jsem s ním přišel a skutečně všechny hned ráno povzbudil s úsměvem do krásného dne.

První hodina byla matiky. Já jsem neměl úkol. Ale má víra byla mnohem pevnější. A protože víra hory přenáší, učitelka jej nekontrolovala. Zajímalo jí, jak všechno chápem, načež já jsem hluboce kýval na znamení souhlasu. Baví mě to. Baví mě rozumět si s učiteli, i když si s nimi třeba ve skutečnosti nerozumím. Probrali jsme pár nových věcí a jen co zazvonilo, měl jsme v záměru navštívit bufet. Jenže co se nestalo - profesorka si mě ihned, společně s Luckou a Jiřím, zavolala k tabuli. Už jsem byl málem vystrašený, za co nás chce trestat. Naštěstí, šlo jenom o matematický šampionát, na který jsem se dobrovolně přihlásil.

Na tu soutěž jsem se přihlásil již minule. Z jedné školy je povoleno tuším maximálně 6 studentů. Z toho jenom v naší tříde jsme byli 4 zájemci. Byl jsem dost zvědavý, o co se jedná a tak jsem se doma kouknul na úkoly z minulého ročníku. Abych pravdu řek, byly to příklady, nad kterými mi zůstávaly vlasy hrůzou stát. Ale řekl jsem si, že nějak to zvládnu. To bych to přece nebyl já, kdybych něco nedokázal vyřešit.

Učitelka nás teda nainstruovala o tom, co smíme dělat, co můžeme mít s sebou a jak se dopravíme. A k tomu všemu se máme pro další informace stavit ve středu o velké přestávce do kabinetu matiky. No, to jsem upřímně zvědavý, co mě ještě čeká a jaké to celé bude. Jsem mezi malou hrstkou odvážlivců!

Následující hodiny byly jako vždy rozmanité a ač nebyly jedna jako druhá, čas pěkně ubíhal. V biologickém cvičení jsme si pořáadně prozkoumali kostru člověka. Včetně mnoha skutečných kostí. A nejeden student prohlásil, že to jsou puzůstatky minulých profesorů gymplu. V angličtině jsme se rozhodli písemku nepsat. Prostě, že ji nějak odložíme. Napadlo mě nejdříve něco udělat s počítačem, který pan Ondráček výhradně používá, ale nakonec jsme od toho ustoupil a dohodli jsme se na plánu, že budem takoví vzorní a zvědaví studenti, že si prostě nenajde čas na to, aby si na nějakou písemku vzpomenul. A jak jsme řekli, tak se taky stalo. Požádali jsme jej o opravené minulé písemky, což zabralo notnou chvíli. A pak jsme se dobrovolně přihlásili na revizi domácích úkolů. Samozřejmě, jak jsme tak šli, objevil Ondráček plno mezer v našich vědomostech a tak nám během hodiny udělal pár kompletních lekcí z různých oblastí. Až nakonec jsme si prošli asi dvě třetiny úkolů a zazvonilo. Šťastně jsme svůj plán splnili.

Zašel jsem si na oběd, kde Iveta zrovna odcházela, když jsem došel na řadu. Nicméně, sedl jsem si k pár známým lidem (Kuťas, ..), kteří sice také hned odešli, ale alespoň mi udělali důvod pro místo k sezení. Nesedal jsem si záměrně k Anetě s její kamarádkou, protože mě zjevně nemá moc v oblibě. A přece ji nebudu dělat naschvály.

Co mě překvapilo bylo, že Kamča, u jiného stolu, si jídlo vychutnávala stejně pečlivě a pomalu jako já. Bez ostychu tam zůstala sedět a jíst dlouho sama, dokud sama neskončila. Shodou okolností jsem dojed ve stejnou chvíli a tak jsem ji ještě kousek doprovodil. Prohodili jsme pár slov, nebo spíše dobře jsme si pokecali, a u podchodu jsme se každý vydali dále svou cestou. Tak, jak to má být.

Doma. Tam jsem toho, jako každý den zažil velice mnoho. Ačkoliv to nemusí být zřejmé, odpoledne (včetně večera) zabírá více denního času, než školní docházka. A to se dá náležitě a krásně využít. Já jsem především poctivě cvičil vybrnkávání (moje originální technika s malíčkem) a potom jsem uvažoval, seděl u počítače, četl si mejly, povídal po icq, pocvičil na flétnu a vůbec čas strávil tak, na první pohled monotónně. Je pravda, že mnoho plánovaných činností jsem nedělal. Že bych ale jenom lelkovat se také říct nedá. Kromě kvantového skoku v myšlení, který zažívám takřka každý den, jsem dosáhl i mnoha úspěchů v plnění některých úkolů. Každý splěný úkol je pro mě velkou radostí. Důvodem k oslavě. Byť osobní. Vyvinul jsem si vlastní systém pro prací s časem (timemanagement) a nazval jej trefně GTDS. Getting Things Done Super. A přibližně to odpovídá obsahu. Vypracuju si každý den lísteček - seznam všeho, co chci udělat. A k tomu navíc, což je to zásadní, si připíšu ke každé položce časový úsek, který by mi mělo splění úkolu zabrat. Potom úkoly jeden po druhém dělám. A pokaždé, když se na nějaký vrhnu, nastavím si opodčítávání na ten daný časový úsek a dokud mi čas nevyprší, snažím se 100% soustředit jen na tu jednu činnost. Vypnu a nebo ignoruju všechny IM kecálky, mailové klienty, prohlížeče, papírky atd. Naprosto nerušeně pracuju. A je to tak nejefektivnější, jaké může být. Věcí na seznamu rychle ubývá a jsou dokonány precizně. Výhra na obou stranách.

K večeru a v noci jsem potom ještě na icq flirtoval se Sailou a reagoval na Máju. K tomu se přidaly experimenty s binaurálními signály. Rady Pavlovi s audiem v jeho novém Ubuntu. A, jako vždy, skvělá řeč s Perneem. Večer pro mě byl nádherný.

Rozhodl jsem se ode dneška zase psát denní zápisky do tohoto blogu. Jednak si tím pokaždé uspořádám myšlenky, jednak se tím velmi procvičuju v psaní (neboť u spisovatelů je údajně velmi běžné vedení deníku) a jednak si to třeba někdo jednou přečte. Třeba já.

Převraty v mém životě nastávají v každém dni a tento není vyjímkou. Král je mrtev! Ať žije král!

Ein Geil Tag!

Středa 16.9.09

První ráno s němkou. Rozhodl jsem se, že pojedem busem, a protože máme až na deset, není třeba nikam spěchat. Ve třičtvrtě na devět jsem ji vzbudil a chtěla sprchu. Tedy jsem ji pustil - a asi po půl hodině mě požádala o fén. Opět jsem ji ho dal a když už končila s úpravami a šla se najíst, bylo kolem půl. Mimochodem, nejraději ze všeho má buchty - takřka jakékoliv.

Vyrazil jsem s ní směrem k magistrátu a v cca 40 jsme dorazili na zastávku. Odjížděl nějaký bus. Jakmile odjel, z tabule jsem zjistil, že to byl ten náš. Tak teda jsem hledal další nejbližší, až jsem našel za 10 minut jeden. 10 minut je pro mě dost a vzal jsem proto němku ještě na náměstí, ukázat ji krásy našeho města, dorazili jsme ke kašně a otočili. A opět, sotva byla zastávka na dohled, jakýsi autobus právě odjel. Samozřejmě náš. Nakonec, na třetí, jsme čekali raději přímo u zastávky a tímpádem jsme jej zastihli.

Cesta byla pěkná a rychlá. Snažil jsem se Savině vyprávět o okolí - kostelech, památkách atd - ale moc zájmu nejevila. Něco po desáté jsme vystoupili a vešli po schodech do auly.

Jak nečekaný byl smích všech, když uviděli pozdě vcházet právě mě se Savinou. I němečtí studenti a profesoři poznali moji povahu a se všemi jsem se seznámil. Po úvodním uvítání jsme holky provedli po celé škole a poté šli do výtvarky, kde holky dostaly ochutnat věpřo-knedlo-zelo, birel a hoznovské buchty. Savině jsem ještě koupil Kofolu, jakožto českou alternativu Coly, načež Ramona oznámila, že v ní cítí něco jako alkohol. PO přestávce jsme šli do vé trojky. Zde měli lidi z céčka připraveno několik prezentací a křižovku pro němky. Přesto se dosti nudily. Poslední hodinou ve škole byla "animace" paní profesorky Banetkové, která němcům vysvětlovala základní znaky českého jazyka a spojitosti mezi němčinou a češtinou. Řekl bych, že tato hodina byla pro němky nejzajímavější.

Dostali jsme hodinu volno na oběd a procházky. Protože Tomáš se rozhodl jít se svou němkou na pizzu, ochotně mi dal stravenku a tu jsem zase já dal své Savině. Na oběd jsme si mohli vybrat buď fazole a nebo jakési vepřové závitky s bramborovým knedlíkem. Oba jsme si dali to druhé a pěkně si pochutnali. Protože stůl béčka a céčka byl plný, sedli jsme si k Markétě, Verči, Terce a Verči. Savina k mému překvapení snědla všechno - i kupu knedlíků.

Chvíli jsme ještě chodili po městě - zavedl jsem je taky do čajovny seznámit s Pájou (tou) - a poté jsme šli na sraz před školou. Byly nám uděleny papíry se zadáním a postupně, po čtveřicích (2 němky, 2 jejich partneři) jsme vyráželi na Stadt-Rallye. Já jsem se vydal společně s Tomem a hned z počátku jsme potkali Páju (toho) a Koriho. Moc se jim všem líbila Savina - dokonce nejvíc ze všech - a chtěli, i kvůli tomu, jít s námi později do čajovny. Oba s námi šli přibližně k hale a potom se odpojili. Pája zítra totiž odjíždí do Makedonie na pár dní a tak se potřebuje nabalit.

Nakonec jsme správně dorazili do čajovny a já s Tomem jsme si sedli ke stolu se samými němkami. Mnohem lépe jsem se s nimi seznámil a trošku jsme si popovídali. Měly vělkou srandu z mého mrkání obočím. A zkoušely na mě, jestli se mi líbí Savina. Po pravdě, přijde mi jako normální holka. A líbí se mi velmi Karen, která kupodivu do oka nepadá nikomu jinému. V čajovně vítězové Stadt-Rallye dostali jako cenu "Čaj čaje, čaj" a protože mi chutnal ( zkoušel jsem od Kristíny), objednal jsem si jej také. Po chvíli si ale Žižka se svoji skupinkou sedli do salonku, kde se může kouřit a objednali si vodní dýmku - šíšu.

Na nás tam už místo nezbylo. Chvíli jsme s Tomem uvažovali co, ale holky se rozhodly všechny zajít na záchod a tak jsme asi půl hodiny čekali. Alespoň jsem si stihl dopít svůj čaj čaje. Přišel i Pája a poté, co jsem zaplatil přibližně čtyři sta za všechny, vydali jsme se do hospody U Pavlače. Nikdy jsem zde nebyl, ale poznal jsem to jako nádherné místo. Postupně se sem přesunuli všichni, i Marek a spol.

Povídali jsme si spolu, ptali se navzájem a pokračovali v rozhovoru, kdo je více Geil (nadržený). Dozvěděl jsem se přezdívky němek, jako Ponito, Fish (Ushi), Savina-Berk, a další. Já sám jsem byl pojmenován něčím jako "Mani-die-Manirik." Dále jsme si povídali o všem možném i nemožném až do noci. Chtěli jsme si také jednou zahrát fotbálek, ale poté, co nám sežral (mi) 10 korun, zeptal jsem se pana vrchního a dověděl se, že lepší je na tom stroji nehrát. Tedy do noci jsme se bavili - mi češi zcela znaveni - a něco před jedenáctou vyrazili konečně domů.

Cca v 11 jsme se Savinou došli, najedli se, prohodili pár posledních slov a poslal jsem ji spát. Já jsem ještě pracoval přibližně do 2 ráno. Ale udělal jsem vše, co jsem chtěl. Šťastný den nás minul a šťastný čekal.

Warum nicht?

Úterý 15.9.09

Velký den přišel. Dneska mě čeká příjezd mojí němky a k tomu odpoledne chci jít s Peškem na tai-chi - ukázkovou hodinu.

Dopoledne začla škola a já jsem si otestoval, jak fungují moje vyvíjené techniky. První písemku, tu obrovskou z biologie, jsem napsal, podle mě, dokonale. Drobné chyby dělá každý a jsou pro mě přípustné. Drtivou většinou věcí jsem si byl naprosto jistý. A to mi přineslo velký pocit radosti z toho, že moje postupy skutečně fugnují a dodalo mi to motivaci pro další posun.

Další hodinu jsme psali, předem oznámenou, písemku z matematiky. Když jsme dostali papír s dvěma příklady, člověk by řekl, že to půjde samo. Ale opak se stal pravdou. Ani v celém dlouhém časovém limitu (cca 30 minut) jsem nevyřešil ani jedno ze zadání. Ke konci mi to už bylo divné a tak jsem se rozhlíd kolem. Uspokojilo mě ale, že nervózně se tvářili všichni, dokonce i Karlos. A když už ani Karlos neví, to už je co říct. Po zbytek hodiny jsme si počítali nějaké další příklady. Profesorka Kožušníková postupovala až přespříliš rychle a souhlasilo se mnou více lidí. Jak si začínám všímat, nikdy v ničem nejsem sám. Přináší mi to zvláštní pocity radosti.

Třetí hodinu následovala Angličtina, kde nás, k překvapení všech, čekala opět písemka. Chvíli jsme se snažili protestovat, že jsme o ničem nevěděli, ale Ondráček nás odmít s tím, že všechno na začátku roku říkal, a na plátně promítl, snad lehčí, zadání. Jednalo se o to, přeložit určité části vět a nebo rozhovorů z češtiny do angličtiny, tím nejelegantnějším způsobem. Přestože jsem udělal jednu malou a jednu větší chybu, mám pocit, že vše ostatní mám v pořádku a dostanu maximálně dobrou známku. Po písemce nám profesor rozdal papíry s větami a dal nám, stejně jako minule, 10 vět na přeložení. Nějak, nedá se říct, že se jistotou, jsem je přeložil. Angličtinář přečetl správné odpovědi a posléze začal vysvětlovat. U každé věty nám naprosto dokonale vysvětlil vše, co by jen trochu bylo nejasné. Je to ohromně chytrý a zkušený člověk, který toho zná o angličtině opravdu hodně. I přestože jsme měli celkem dostatek času, stihli sjme projít, tatkto s vysvětlováním, pouze 6 vět. Doufám, že pokračovat budeme další hodinu. I když nevím, když máme ty němky a s nimi program. Uvidíme.

Následovaly hodiny češtiny a dějepisu. A já to musím přiznat - 2 nejnudnější hodiny z rozvrhu. Především ten dějepis. No, si to představte. Učitelka na začátku hodiny začne vyprávě a na konci skončí. Problém je, že u neustálého nezajímevého vyprávění se dá vydržet jen malou chvíli. Jednou jsme dělal experiment a zjistil, že maximálně dokážu vydržet být bdělý a naprosto vnnímavý, v tomto dějepise, přibližně 15 minut.

V češtině, jakožto poslední hodině, jsme se přestěhovali do výtvarky a učitelkam nám předvedla ukázkové části nových státních maturit, což jsme společně řešili. Musím říci, že bych odpověděl na většinu správně, protože to byly samé hloupé otázky.


Odpoledne jsem s bráškou dělal pořádek, především na jeho stole a potom obecně. Parádně jsem všechno vysál. a pokojík nyní vypadá naprosto úchvatně. Je to úžasné místo pro práci, relaxaci i zábavu. A nikdo neříká, že ty činnosti nemůžou být jedním! Jediná věc, kterou bych ještě dal pryč je dalekohled. Ale zatím ho zde nechávám, protože je léto a někteří členové rodiny (bráška a taťka) občas sledují hvězdy. Inu, alespoň chvíli zde ještě zůstane.

Co jsem se díval na internet, nikde jsem neviděl, že by kurzy tai-či v národě měly začínat 15.9. od 17 hodin. Rozhod jsem se tam tedy zbytečně nejít a nešel. Ovšem chvíli před šestou mi volal Peške (člíso si sehnal přes Brunclu) a ptal se, kde jsem, že to dneska skutečně je a začíná v 6.

Tedy, nasedl jsem na kolo a jel. Přesně na čas jsme vešli dovnitř a ještě chvíli se čekalo.

Průběh ukázkové hodiny byl zdarma, ale nijak extra mě nenadchl. Dozvěděl jsem se pár zajímavých cvičících technik (pracujících s energií), ale chodit tam pravidelně a za peníze nehodlám. Překvapila mě totiž neodbornost personálu (lektorů), kteří se snažili odpovědím na otázky vyhýbat. A ke všemu, vůbec nevěnují pozornost prací s energií, která je podstatou tohoto cvičení! Nejvíce zdravotní účinky vychvalovala jedna lektorka. A hádejte jak vypadala. 200 kilová bečka sádla! Ale je pravda, že záda měla krásně "rovné".

Po tai-či, když jsem se vrátil domů, jsem se ještě pokusil chvíli meditovat a 5 minut před 9 jsem vyrazil z domu na nádraží. Před domem jsem potkal kluky (Michala a Danka) a společně se mnou šli takřka až k nádraží. Tam se otočili a domluviuli jsme se, že na mě počkají u krevního centra. Pokračoval jsem tedy sám, ale jakmile jsem dorazil, bylo mi řečeno, že němky nestihly vlak a přijednou až za hodinu. Nezbývalo mi, než vrátit se za kamarády.

S nimi jsem potom šel do Stolárny zamluvit bowling, čímž paní profesorka pověřila mě osobně. Na pátek a místo pro 40 lidí. Ta paní mi zpočátku dosti nevěřila, ale zadání vyhověla výborně. Snad to teda vyjde, protože se chtěla pořádně ujistit, že tam budem. A já přísahal.

Dále jsme šli k nádraží a já si vešel na chvíli dovnitř, pokecat s ostatními. Prohodili jsme pár slov - teda spíše oni prohodili a já jsem naslouchal. Opět jsem šel ven, dovnitř a po pár okamžicích přijel ten zprávný vlak. Přešli jsme na jejich nástupiště (výstupiště) a sotva jsem hned objevil tu svoji, pomohl jsem ji vzít kufr. Všichni se hned rozešli a tak jsem ji romanticky zaved romantickým nočním městem až domů.

Cestou jsem se jí pokoušel mou - už tehdy německo-angličtinou - informovat o významných místech v okolí a že obdivuju tu osamocenost v nočním městě.

U krevního centra jsme "náhodou" potkali kluky, kteří se "náhodou" k nám přidali. Ten zbytek jsme tedy ušli společně a kluci si užili při svých pokusech se dorozumět.

Doma, někdy o třičtvrtě na jedenáct, nám maminka nachystala večeři. Výtečný bramborový salát s řízkem. A soubežně začaly první, interrodinné, pokusy o konverzace. Taťka všechno vyzvídal, já taky a nakonec něco málo vylezlo na povrch. Po večeři jsem ještě nechal němku připojit se přes můj notebook na nějaký jejich sociální server. Něco jako německý Facebook. Možná jako libko. Následně jsem ji tedy ukázal náš oblíbený Facebook a status Páji, který nás vzýval k výběru bot pro něho.

Přidal se po chvíli ještě taťka se svým notebookem a chtěl po Savině ukázat, kde bydlí. Je to, podle mě, větší vesnička, asi 10 kilometrů západně od Brettenu.

Prohodili jsme posledních pár slov, já ji informoval, popřál Geil sny a nechal jít spát. Sám jsem si ještě přečet maily, napsal blogpost a do postele jsem skočil taky.

Mošta

Pondělí 14.9.09

Dnešní den jsem si užil zcela vyjímčeně. Nevím vám, proč tomu tak, je, ale každý den, opravdu každý den, zažívám obrovské změny v životě. Dostává se mi tolika informací a já si tolik toho uvědomuju. Neustálé záskávám nové náhledy na celý svět.

Po škole jsem se chtěl ještě vydat do místecké knihovny, vrátit knížky, které si půjčil Matěj (nějaké fantasy, včetně Pána prstenů), ale nakonec mi moc čas nevyšel a tak jsem si je po internetu prodloužil, ať nedostanu upomínku.

Bráška získal šílený nápad a to vložit do nového výkonného dědova počítače svůj harddisk a užívat si tam do soboty hry, které mu normálně nejedou. Tak jsem tedy zkusil, ale hlásilo to jakýsi error. Nakonec jsme se rozhodli obětovat menší z jeho harddisků (40GB) na novou instalaci Windows. Po chvíli jsme našli Crystal Edition, a přibližně po hodině vše bylo nainstalováno. Další hodinu jsem ještě dolaďoval různé ovladače a snažil se nějak přenést hru z druhého harddisku na tento. Samozřejmě úspěšně.

Tou hrou byl totiž Assasin's Creed. Velká pecka, kterou všichni kolem vychvalují a především na ni poukazoval Slávek. Instalace tedy po několikerém dolazení Windows úspěšná a Matěj si začal hrát. Parádně hrát. I můj otec se přišel podívat a žasl nad propracovaností. Přiznal to, čeho byl odpůrcem, totiž, že grafika se za těch pár let opravdu hodně zlepšila.

Já jsem si přečetl meily, napsal nějaké články a trochu zapracoval na sobě. Meditace je opravdu zajímavá a užitečná, blbé ale je, že si to člověk neuvědomuje, když není "vyčištěný". Je to ale nakonec jedno, každý večer pravidelně medituju a proto si připomínám, jaké to je.

Při dokončování úklidu rohové skříně jsem se rozhodl, že skener Epson (dříve multifunkce) dám do prázdného prostou pod horní deskou a nahoře si udělám krásné čisté místo na práci. Jak jsem řekl, tak se i stalo a teď to u mě na stole vypadá opravdu moc krásně.

Mimojiné, když jsem onen roz zaplňoval, uvědomil jsem si, jaké obrovské množství esoterní literatury, z vlastní vůle a nákladů, jsem si už pořídil. Je to poctivý třiceticentimetrový sloupek a moc mě těší, co všechno mám. Jsou to totiž úžasné zdroje moudrosti a inspirace.

Už jsem se těšil na němku a po icq jsem zažil jednu příhodu. V jednom okamžiku mi oznamovala, že si právě balí oblečení. Na to jsem zjevně zareagoval, že vůbec by nevadilo, kdyby byla bez něj. Načež se objevilo, že právě u sebe má boyfrienda. Trochu mi to shodilo náladu, ani nevím proč. Ale nakonec jsem se s tím dobře vyrovnal. Přece, co bych si k ní chtěl dovolovat, ani klukům nedovolím ji cokoliv udělat. Bude u mě v parosté jistotě a bezpečí.



K večeru jsem do hluboké noci afirmoval a psal a něco komel půlnoci jsem konečně uléh do postele. Ještě nesmím zapomenout - chvíli předtím jsem se rozhod využít a otestovat svůj učební systém na sobě a tak na bilogoii, z níž nás zítra měla čekat písemka, jsem používal nové metody. Popravdě, cizí věci, natož vlastní, jsem dlouho nezkoušel u sebe. Tedy test - i když mi připadalo, že jsem se tomu věnoval málo, uvidíme, jak to dopadne. Ať žijou švestky!