Understand

19.10.09

Den krásný. Hned od rána jsem si náramně užíval. Vstal jsem sice docela pozdě a takříkajíc na čas, ale všechno dobře a dokonce skvěle dopadlo. Do školy jsem se dostal včas. Když jsem vešel do třídy, jako obvykle jsem pronesl svůj vznešený pozdrav směřovaný všem. Tentokrát jej zřejmě Iveta očekávala a toužila ukázat Barči a tak se obě holky náramně chichotaly, když jsem s ním přišel a skutečně všechny hned ráno povzbudil s úsměvem do krásného dne.

První hodina byla matiky. Já jsem neměl úkol. Ale má víra byla mnohem pevnější. A protože víra hory přenáší, učitelka jej nekontrolovala. Zajímalo jí, jak všechno chápem, načež já jsem hluboce kýval na znamení souhlasu. Baví mě to. Baví mě rozumět si s učiteli, i když si s nimi třeba ve skutečnosti nerozumím. Probrali jsme pár nových věcí a jen co zazvonilo, měl jsme v záměru navštívit bufet. Jenže co se nestalo - profesorka si mě ihned, společně s Luckou a Jiřím, zavolala k tabuli. Už jsem byl málem vystrašený, za co nás chce trestat. Naštěstí, šlo jenom o matematický šampionát, na který jsem se dobrovolně přihlásil.

Na tu soutěž jsem se přihlásil již minule. Z jedné školy je povoleno tuším maximálně 6 studentů. Z toho jenom v naší tříde jsme byli 4 zájemci. Byl jsem dost zvědavý, o co se jedná a tak jsem se doma kouknul na úkoly z minulého ročníku. Abych pravdu řek, byly to příklady, nad kterými mi zůstávaly vlasy hrůzou stát. Ale řekl jsem si, že nějak to zvládnu. To bych to přece nebyl já, kdybych něco nedokázal vyřešit.

Učitelka nás teda nainstruovala o tom, co smíme dělat, co můžeme mít s sebou a jak se dopravíme. A k tomu všemu se máme pro další informace stavit ve středu o velké přestávce do kabinetu matiky. No, to jsem upřímně zvědavý, co mě ještě čeká a jaké to celé bude. Jsem mezi malou hrstkou odvážlivců!

Následující hodiny byly jako vždy rozmanité a ač nebyly jedna jako druhá, čas pěkně ubíhal. V biologickém cvičení jsme si pořáadně prozkoumali kostru člověka. Včetně mnoha skutečných kostí. A nejeden student prohlásil, že to jsou puzůstatky minulých profesorů gymplu. V angličtině jsme se rozhodli písemku nepsat. Prostě, že ji nějak odložíme. Napadlo mě nejdříve něco udělat s počítačem, který pan Ondráček výhradně používá, ale nakonec jsme od toho ustoupil a dohodli jsme se na plánu, že budem takoví vzorní a zvědaví studenti, že si prostě nenajde čas na to, aby si na nějakou písemku vzpomenul. A jak jsme řekli, tak se taky stalo. Požádali jsme jej o opravené minulé písemky, což zabralo notnou chvíli. A pak jsme se dobrovolně přihlásili na revizi domácích úkolů. Samozřejmě, jak jsme tak šli, objevil Ondráček plno mezer v našich vědomostech a tak nám během hodiny udělal pár kompletních lekcí z různých oblastí. Až nakonec jsme si prošli asi dvě třetiny úkolů a zazvonilo. Šťastně jsme svůj plán splnili.

Zašel jsem si na oběd, kde Iveta zrovna odcházela, když jsem došel na řadu. Nicméně, sedl jsem si k pár známým lidem (Kuťas, ..), kteří sice také hned odešli, ale alespoň mi udělali důvod pro místo k sezení. Nesedal jsem si záměrně k Anetě s její kamarádkou, protože mě zjevně nemá moc v oblibě. A přece ji nebudu dělat naschvály.

Co mě překvapilo bylo, že Kamča, u jiného stolu, si jídlo vychutnávala stejně pečlivě a pomalu jako já. Bez ostychu tam zůstala sedět a jíst dlouho sama, dokud sama neskončila. Shodou okolností jsem dojed ve stejnou chvíli a tak jsem ji ještě kousek doprovodil. Prohodili jsme pár slov, nebo spíše dobře jsme si pokecali, a u podchodu jsme se každý vydali dále svou cestou. Tak, jak to má být.

Doma. Tam jsem toho, jako každý den zažil velice mnoho. Ačkoliv to nemusí být zřejmé, odpoledne (včetně večera) zabírá více denního času, než školní docházka. A to se dá náležitě a krásně využít. Já jsem především poctivě cvičil vybrnkávání (moje originální technika s malíčkem) a potom jsem uvažoval, seděl u počítače, četl si mejly, povídal po icq, pocvičil na flétnu a vůbec čas strávil tak, na první pohled monotónně. Je pravda, že mnoho plánovaných činností jsem nedělal. Že bych ale jenom lelkovat se také říct nedá. Kromě kvantového skoku v myšlení, který zažívám takřka každý den, jsem dosáhl i mnoha úspěchů v plnění některých úkolů. Každý splěný úkol je pro mě velkou radostí. Důvodem k oslavě. Byť osobní. Vyvinul jsem si vlastní systém pro prací s časem (timemanagement) a nazval jej trefně GTDS. Getting Things Done Super. A přibližně to odpovídá obsahu. Vypracuju si každý den lísteček - seznam všeho, co chci udělat. A k tomu navíc, což je to zásadní, si připíšu ke každé položce časový úsek, který by mi mělo splění úkolu zabrat. Potom úkoly jeden po druhém dělám. A pokaždé, když se na nějaký vrhnu, nastavím si opodčítávání na ten daný časový úsek a dokud mi čas nevyprší, snažím se 100% soustředit jen na tu jednu činnost. Vypnu a nebo ignoruju všechny IM kecálky, mailové klienty, prohlížeče, papírky atd. Naprosto nerušeně pracuju. A je to tak nejefektivnější, jaké může být. Věcí na seznamu rychle ubývá a jsou dokonány precizně. Výhra na obou stranách.

K večeru a v noci jsem potom ještě na icq flirtoval se Sailou a reagoval na Máju. K tomu se přidaly experimenty s binaurálními signály. Rady Pavlovi s audiem v jeho novém Ubuntu. A, jako vždy, skvělá řeč s Perneem. Večer pro mě byl nádherný.

Rozhodl jsem se ode dneška zase psát denní zápisky do tohoto blogu. Jednak si tím pokaždé uspořádám myšlenky, jednak se tím velmi procvičuju v psaní (neboť u spisovatelů je údajně velmi běžné vedení deníku) a jednak si to třeba někdo jednou přečte. Třeba já.

Převraty v mém životě nastávají v každém dni a tento není vyjímkou. Král je mrtev! Ať žije král!