Jahá - jahůdka

21.10.09

Bylo nebylo - krásný den se zrodil. Z počátku to tak sice nevypadalo, rpotože jsem vstal a potkalo mě po ránu hned několik nepříjemností. Vstal jsem pozděj, až v 7. A chtěl jsem být vzhůru a pracovat od šesti. A k tomu jsem se probudil bez spojení se světem. O2 mi nové číslo ještě neaktivovalo a staré už zrušilo. I přes všechny nešvary jsem se nějak do školy nabalil a nechal se svézt autem. Cestou mi taťka slíbil, že si to tam s nimi vyřídí, páč to není v pořádku. Stejný názor jako na mé straně.

První dvě hodiny každé střed ymáme seminář s Kocichem. A to je něco. Dneska nás čekala, předem ohlášená, písemka. A já se na ty bašťanské metody ani nekouk. Co se dalo dělat. Ponořil jsem se do sebe, uvolnil se a důvěřoval vesmíru, že všechno dobře dopadne. K velkému údivu, obdržel jsem 3-. I Lukáš dostal jako první pět (což mu ale později změnil na 4), čili jsem zažil první dnešní velký úspěch.

Další krásné hodiny ubíhaly a ubíhaly, akorát o přestávkách mě štvala Lucka. Rozhodla se pro svůj časopis vyrobit malinkaté letáčky, které kdesi po chodbách rozvěsí a bude doufat, že se ji někdo ozve, se zájmem psát. Vsadím se, ža takových lidí bude minimum. A úsilí vynaložené na přípravu těch letáčků bude téměř zcela zbytečné. Já mám na věc svůj vlastní názor a ten jsem se snažil všem ostatním ukázat. Dokonce jsem začal dosti vážně uvažovat o tom, že si založím vlastní, konkurenční časopis. Nakreslil jsem si na tabuli ke všemu i logo! Pro svůj titul Kulihrášek.

Moc se mi líbil dnešní tělocvik, protože paní profesorka Kubalová nám dala všem vybrat, co chceme dělat. Zdali hrát ping-pong, cvičit gymnastiku a nebo být v posilovně. Díky mému hlasu ping-pong padl a po krátké společné rozcvičce jsme se vydali, přibližně polovina, do posilovny. Já se do všeho vrhnul s vervou a náramně jsem si užíval. Adrenalin mi zřejmně nastoupal do žil, protože jsem chytl naprosto úžasnou náladu. Dělal jsem si srandu ze všeho a ze všech. A nejvíc ze sebe. Byl jsem ve skutečném proudu. Tom živém. Někteří lidé sice nade mnou nevěřícně kroutili hlavama, ale mám i své obdivovatele.

Po škole jsem měl velkou chvíli čas a tak jsem se začal loudat po městě. A první, koho jsem uviděl, byla Linda s Pájou Prudkou. Seděly na mém oblíbeném místě, na schůdcích pod sochou na náměstí. Po svolení jsem si k nim přised a cosi slov jsme prohodili. Taky jsem se seznámil se 2 jejich kamarády. Nakonec ale se mě nějak zbavily. Dělaly, že jdou na bus a pak se náhle otočili a rychle se rozloučily s tím, že ještě někam musí zajít. Byl jsem spokojen. Chvíli jsem hledal vhodné útočiště - různé obchody elektra, počítačů a podobně, ale nic mě natolik nezaujalo, abych s ezastavil. Přelomová pro mě byla návštěva Galerie u Jakubal. Své obrazy zde vystavoval Ondřej Kočár. A jeho obrázky mě naprosto uchvátily. Opravdu pořádně jsem si jich užil. Takové romantické cosi. Ke všemu mi paní prodavačka nabízela kalendář s jeho díly. Uvažoval jsem nad ním, nicméně já na kalendáře příliš nejsem.

Když jsem se vydal do hudebky, netušil jsem ještě, co mě čeká. Jako obvykle jsme hráli naše známe skladby v kvartetu, se sborem a nakonec i se souborem, který je tvořen kvartetem plus Beou a Evou. I něco nového jsme zase dostali, což mě potěšilo, protože nebude zase nuda hrát to samé. Ale největší radost mi udělala událost těsně před koncem.

Učitelka někam odešla a já se nimral v nějakých notách. Za chvíli jsem uslyšel v předu známou melodii Hodně štěstí zdraví a tak jsem se automaticky přidal. Jaké bylo mé překvapení, když učitelka oznámila, že to je pro mě a já si uvědomil, že to vlastně nemám zpívat. A největší pecka bylo překvapení, které jsem dostal. Učitelka mi donesla nádherný čokoládový dort. S velikým nápisem Jakubovi. A popřála mi na mé 18. Který člověk by si na mě vzpoměl a ještě tohle všechno udělal? Nedokážu si nikoho představit. Lucka je úžasný člověk!

Dortu jsme se všichni najedli a pomalu šli domů. Šel jsem ještě s Beou a Evou a tak jsem si s mojí dřívější láskou ještě docela popovídal, zatímco její kamarádka Evča telefonovala. Zjistil jsem, že Pavel má několik krásných vystavených děl, o kterých se mi ani nepochlubil. A vůbec - vytvořila se mezi mnou a Beou jakási hlubší důvěra a porozumění. Jsem za to moc rád.

Celý nadšený jsem se potom, s dortovou krabicí v rukou vydal domů. Cestou jsem ještě potkal nějakého kluka, který se ptal na čas a nabízel mi skéro. Ale musel jsem odmítnou, protože nehulím. Přesto i on mi udělal svou pozorností radost. Plný očekávání a štěstí jsem vrazil domů a se vším se mamce pochlubil.

Člověk by nevěřil, že by mě mohlo ještě něco nádhreného potkat. A ono potkalo! Dorazila mi zásilka z Ameriky. A sice použitá knížka Writing the natural way, kterou jsem si před pár dny objednal na Ebayi. Je to úžasné, jak ten svět funguje. Právě v rukou držím starou, desítkami rukou ošahanou a několika nápoji politou knížku z Ameriky. Knížku z Ameriky. Nad tím mi zůstal ještě nějakou dobu rozum stát.

K večeru jsem si potom knížku začal číst a to s velkým soustředěním. Rozhodl jsem se porozumět všemu dokonale. Na počítači jsem si otevřel slovník a překládal každé slovíčko, kterým jsem si nebyl třeba jen trochu jistý. A překlady samozřejmně zapisoval k textu do knížky. Není jí škoda. Naopak je to pro ní čest, vidím, že to jednou bude cenný kus majetku.

Trošku jsem uvažoval nad zítřkem, protože nepůjdu do školy, čímž se sice vyhnu nějméně třem, údajně těžkým, písemkám, ale zato, jako jeden z mála, budu reprezentovat školu na matematickém šampionátě v Ostravě. Zřejmě se domů vrátím dříve než před ohdlášením výsledků.

Jinak, knížka i dort mě naprosto uchvátily a tenhle den pro mě byl jeden z moc krásných. Jak se pozoruju, vytovřil jsem už u sebe program, který v každém okamžiku najde něco krásného a ukáže mi to. A ten program funguje za všech okolností, ať se mi ráno stane cokoliv. Úžasné.

Mimochodem, znovu jsem si uvědomil a připomenul, že psaní může dost pomoci puštěná příjemná nenásilná hudba. A nebo alespoň taková, ve které se člověk automaticky logicky ničeho nechytá. Taková hudba umožňuje propojení mozkových sfér a to je, o co při psaní jde. Náramně to vysvětluje paní Rico v mojí nové knížce.

Bože, díky!