Štědrý večer

24-25.12.09
Po dlouhé době s eopět zamýšlím nad tím, jak se věci uvíjí. Od posledně v mém životě nastalo mnoho změn a to i dosti radikálních.

Přibližně před měsícem jsem objevil metodu EFT (emotional freedom technique), které mi skutečně umožnila emoční svobodu - věci, které mi vadily mi buď už nevadí a nebo "shodou okolností" z mého života zmizely.
Vlastně neustále se vyvíjím kupředu a teď to jde čím dál víc. Udivuje mě, jak velký to je pokrok v porovnáním s dobami třeba i před půl rokem, když jsem měl úplně jiný pohled na svět.

Nicméně dnes (včera) byl šťedrý večer a byl pro mě důkazem mnoha věcí. Stromeček jsme koupili v klidu už před téměř dvěma týdny; maminka v klidu napekla 16 druhů cukroví (z toho 1 já); já jsem v klidu nakoupil s předstihem všechny dárky; a dokonce telefony se vyřešily. A co mě nejvíce překvapilo bylo prohlášení, nebo spíše svěření se mi mého taťky, že je strašně šťastný, protože maminka je na něho moc v pohodě. Harmonie začíná vládnout všude.

Abych se dostal k samotnému dnešnímu dni. Ráno jsme uklidili pokojík, přestěhovali Matkův stůl, já jsem v pokojíku vysál, nastěhovali jsme stromek a nakonec ho i nazdobili. Když jsme hledali závadu nesvítících žároviček, jako každoročně jsem si vzpoměl na starý taťkův vynález - obvod sériovo-paralelně zapojených rezistorů, který sloužil k tomu, aby ostatní žárovičky dokázaly svítit samy a bez újmy na zdraví. Dodnes taťku za to obdivuju. Byl to kutil podobný jako já jsem.

Při dalším zdobenájsme vyhrál boj za růžové žárovky. A ještě jsme se s taťkou vydali do Tesca. Jednak sehnat kolekci/kolekce na stromek a taky ještě cosik dokoupit. Úsměvné byly davy přicházejících lidí do Tesca právě v okamžiku, kdy hlasatel oznamoval konec otvírací doby a my odcházeli.

Poté, co jsem doma, z radosti, nahrál ještě jednu koledu, o kterou jsem se chtěl podělit na Facebooku jsme jeli pozdravit babičku z Hodoňovic. Cestou jsme se vsadili o to, kolik ozdobených stromků potkáme. Já tipoval 30, což bylo podle mě nejblíže konečnému počtu (36), nicméně Matěj se hlásil jako vítěz, který odhadoval 35 (předtím říkal 50!).

Babičce jsme pěkně (no, bylo to dost kostrbaté) zahráli na flétny koledy a já si i zasóloval na harmoniku. Prohodili jsme pár slov a fičeli domů. Moje rozhodnutí se ještě osprchovat mou mamkou dosti převkapilo, ale já o tom říkal předem a měl jsem vážně mastné vlasy.

Kromě toho jsem se ještě (navzdory nevoli Matějovi) musel vloupat do pokojíku a uložit pod stromeček svoje dárky. Nechápu, jak to mají vymyšlené, vždyť přece všichni se tam nějak musí dostat a musí být nějak dohodnoutí.

No večeře nakonec byla úžasná. Jako každý rok a opět poprvé. Předkrm šunkové rolky s křenem spustil sliny, polívka nás vynesla do sedmého nebe a hlavní chod byl pohádka. Mamka se překonala a usmažila krutí řízky a k tomu 4 druhy rybích filé! Plus k tomu všemu výtečný bramborový salát - no mňam.

Ještě bych dodal, že před večeří jsem pustil v obýváku své 2 nahrávky koled a taťkovi se to tak líbilo, že mi dal pusu!

Cukroví rozhodně nebylo na úkor večeře. A než jsme ochutnal všech 16 druhů, co maminka napekla (jeden můj), málem jsme puknul. Po tom všem jsme se už jali vybalovat dárky.

Všichni jsme dostali plno pěkných věcí. A každý z nás něco extra. Maťka nový počítač - který jsem taťkovi pomáhal přes Slávka stavět. Já přenosný harddisk a digifoťák. Mamka mininotebook. A taťka třeba tu medovinu ode mě.

Nastalo hraní si se všechnou tou technikou a to zabralo notnou chvíli. Nicméně zkopírovat data z Matějova starého harddisku se nám hned nepodařilo a tak jsem svěřil naformátování mého externího HDD taťkovi s Maťou. A sám jsme vyrazil s Luckou pro Terku.

Já s Luckou jsme si začli říkat bratr a sestra. Lucka to zdůvodňuje tím, že jsme na sebe tak hodní a že chodíme tako často ven a že ona si vždycky přála staršího bratříčka. Já tím, že se mi to líbí a Lucku mám moc rád.

Dneska jsme se s holkami a Pavlem rozhodli vyrazit na půlnoční a protože Terce samotné se z domu vylézt nechtělo, navrhl jsem Lucce, že pro Terku zajdme osobně. No nakonec nám podlehla a vydala se ven. Ještě bych dodal, že nakonec toho nelitovala a byla ráda za srandu.

S Pavlem a Beátou jsme měli domluvený sraz o půl dvanácté před kostelem svatého Jana a Pavla - u našeho gymnázia. Pádili jsme jako o závod, abyhom přišli včas. Jenže stalo se to, co se dalo čekat. Pavel nikde. Několikrát jsem mu volal a pořád se na něco vymlouval. No nakonec sice v 11:55 přišel, ale sál kostela už byl plný a tak jsme museli stát. Z čehož mě po chvíli pořádně začaly bolet záda. Já prostě nedokážu dlouho rovně stát.

Mše byla zajímavá, hlavně mě zaujala křesťanská hudba. Používali různé vychytralé techniky, které jsem jinde neviděl a dost mě hudebně inspirovali. Ale taky to bylo dost dlouhé. Pro mě docela dost únavné až nudné.

Když jsme skončili, Beátka si šla ještě sníst hostii a hned potom jsme se všichni jali zpěvu. Teda spíše já jsem to rozezpívávál, ale později se přidali všichni. Je to fajn, že všichni Ti jsou v pohodě kamarádi, co se mají rádi navzájem.

Pozpívali jsme si pár koled, nakonec jsem předvedl i naše boje a taky jsem si zasóloval na harmoniku. Líbilo se to Beátce a taky si ji chtěl půjčit. Nakonec jsme se museli rozloučit, protože Pavel zase něco chtěl a moje holky taky. Tak jsem ještě s nima po mostě putoval domů. Zvláštní bylo, že po dálnici nejezdily takřka žádné auta a přitom normálně pořád jezdí nějaké kamiony. A mě udivilo, že Radek údajně srovnává Terku s Beátkou. Takové srovnání by mě v životě samotného nenapadlo, ale uvědomil jsem si, že asi něco společného mají, protože obě mě něčím, pro mě utajeným, přitahují.

Bandy ožralců na přechodu jsem se trochu bál, ale v klidu jsme prošli. A na té křižovatce se od nás, takřka nenápadně, oddělila Lucka. Terku jsem ještě doprovodil k Radkovi.

A teďkom spokojeně sedím u noťásku, prozkoumávám svůj nový foťák, pojídám cukroví, zamýšlím se nad sebou a píšu. Píšu si svůj život. Amen.